Zipujeme

Jednoduché pravidlo. Tak jednoduché… A univerzální…

Jezdím do Prahy a zpět hlavně se Student Agency. „K výstupu, prosím, použijte zadní dveře“ znamená „ty prostřední“. Takže se u dveří při výstupu setkává proud lidí zezadu a proud lidí zepředu a u výstupu nastává neverbální boj o to, kdo vystoupí dřív.

Tedy – jak kdy.

Mladí lidé (ano, i já se počítám mezi mladé…) 🙂 většinou rozumí principu „jednou vy – jednou my“ a pravidelně se střídají. Až na výjimky typu „mladá slečna je tak zaláskovaná do svého hocha, že by nepřežila, kdyby se mezi ní a jeho dostal někdo cizí“ – taková pak vystupuje tělo na tělo a oba dohromady tvoří jednu čtyřnohou jednotku, takže vlastně svým způsobem „zipují“.

Když přijdu na řadu, tak zvednu oči, usměju se na protijdoucího a naznačím, že může projít. Oplatí mi úsměvem (většinou opravdu ano!), projde – a já vidím, kdo je za ním…

Pokud jde proti mně starší paní, je velmi pravděpodobné, že za ní jde druhá starší paní, a ta bude mít reflexy frontových bojovnic. „Musím se tam vecpat, protože pak mě nikdo nepustí a já tady budu muset stát!“

Tohle uvažování znám. Je to začarovaný kruh a nevím, jak ho rozseknout. Je to následek nějakého chování, a jeho důsledkem je posilování té prvotní příčiny (tj. „nikoho nepustit“). Extrémem jsou typy, co 600 metrů před svedením provozu do jednoho pruhu jsou nacpaní v tom průběžném, čímž ho blokují, a nejen to – často ještě povystrčí auto do toho druhého, aby nikdo nemohl projet („hajzlové, předbíhat by chtěli!“) Nakonec dojedou až ke zúžení, a tam jedou nárazník na nárazník („My si to tu poctivě vystáli, takže jedeme a vás, předbíhače, nepustíme…“)

Mentalita fronty… Cpu se, nebo se hádám, když se chce cpát někdo jiný. Pamatuju si, že tohle chování bylo za mého mládí standard, a jsem upřímně rád, že začíná být vnímané jako neotesanost sui generis. Však co by se stalo? Počkám, jeden projde, pak projdu já! To určitě! Voni se tam namačkaj a já se tam pak nedostanu! A jsme zpátky v začarovaném kolečku…

Třetí typ lidí, co málokdy zipují, jsou „borci z dědiny“. Nenechte se mýlit – to je mentální kategorie, nikoli geografická, takže „borec z dědiny“ může být klidně pražák jak poleno. Poznáte ho snadno – je to ten s nesebevědomým pohledem, ale sebevědomým hlasem. Ten, co půl jízdy řval do telefonu tak, že všichni víte, jaké má auto, jak je nepostradatelný pro svou firmu, které ze svých žen říká „beruško“, co přesně si myslí o Vencovi, o Pavlovi a o tý krávě, proč by si nikdy nekoupil něco fdechtu, co mu „mladej“ udělal s počítačem, jaký mobil si koupil, a že ho hrozně otravuje, že musí jet autobusem se sockama… Jo, tak ten taky nikdy nezipuje, protože on má shůry dané právo vystoupit z autobusu a nezajímat se o nikoho!

A stejně jako „frontová bojovnice“ má svůj doplněk v podobě „zlostného dědka“, tak i „borec z dědiny“ má svůj genderově vyvážený protějšek, a tím je „Maruna s květákem“. Ne v síťovce, ale na hlavě.

Ale na tyhle lidi se člověk nemůže zlobit. Jim prostě není dáno pochopit tu složitou myšlenkovou konstrukci, že pokud se oni budou chovat vstřícně, budou se ostatní chovat stejně (až na výjimky).

Ponaučení si z toho beru jednoduché: Dál s úsměvem zipuju a nerozčiluju se, že to někdo nechápe. Dělejte to taky tak. Čím víc nás bude, tím to bude lepší!