…a Misantropův zápisník končí právě teď.
Díky všem čtenářům, a největší díky těm, co četli můj blog už od dob Převážně neškodného z roku 2003.
Neloučím se a nekončím s psaním. Zůstává stále spousta míst, kde píšu dál, ať už to je iHNed, kde píšu sloupky a zpravodaj pro předplatitele, nebo mé další blogy (Retročip), sociální sítě, nebo třeba knihy.
Ale tady, tady jsem skončil.
Přeji všem čtenářům jen to dobré a nejlepší, a nejen pro rok 2019!
Mějte se fajn.
Martin Hassmann vyzval ke vzpomínání na vlastní příspěvek k open source software, tak se přidávám, ale asi trošku jinak, než ostatní.
Nepřispěl jsem. Nikdy. Nikdo nepřispěl mně. A přitom sám open source tvořím a používám.
Důvodů je hned několik.
Především: nepoužívám GPL a podobné licence. Jsou mi z duše protivné, už jsem o tom psal a nechci do toho zabředávat znovu, tak jen stručně: když něco udělám a chci, aby to lidi používali, tak jim nechci říkat, co s tím mají dělat. Dělejte si s tím co chcete. Vezměte si kód, upravte si ho, klidně si ho uzavřete, prodávejte, je mi to jedno. Proto používám licence MIT, CC a podobné. Nechci po nikom, kdo to použije a upraví, aby „úpravy vrátil komunitě“. Žádnou komunitu necítím, a pokud někdo nějakou cítí, nechť si z toho službu komunitě udělá sám.
Z toho logicky vyplývá důsledek: kódu pod GPL se při dělání vlastních věcí vyhýbám. Když dělám nějakou svou vlastní věc a hledám pro to knihovnu, hledám primárně ty pod licencemi BSD, MIT apod. Když si vymyslím nějakou funkcionalitu, pro kterou není takto volná knihovna, pouze nějaká GPL, tak si buď napíšu vlastní, nebo funkcionalitu spíš oželím, než bych se někde dohadoval se „Svědky Stallmanovými“.
Připadá vám to příliš silné označení, přehnané atd.? No, vzpomínám si, jak OSS puristi pokřikovali na tvůrce Arduina, že Arduino nemůže být „open“, když bylo nakresleno pomocí programu Eagle, který je sice zdarma, ale není open source! Plus mám i několik historek se zastánci OSS, kteří mi vyčítali, že myslím málo na komunitu, nebo že se svým dílem nakládám jinak, než by si oni představovali. Jak se říkalo: Fuj, fuj, nehrám!
Navíc věci, na kterých dělám, jsou většinou jednoúčelové nástroje, knihovny apod. a nestavím se k nim vnitřně jako k open source software. Nevnímám jejich otevřený kód jako zásadní atribut, kterým by se měly vyznačovat. Vnímám otevřený kód jako nejjednodušší způsob distribuce a jako snížení prahu pro případné uživatele. Ale primární pocit, který z toho mám, je „udělal jsem to pro sebe a tady je to veřejně, kdyby se to někomu taky hodilo“. Nepíšu nic, u čeho bych si říkal „tak, chci, aby z toho všichni měli užitek a aby lidé z celého světa mohli přispět ke společnému dílu…“
Tedy nikoli „open source“, ale „source available“.
Připadalo by mi potom docela divné, kdyby si někdo vzal třeba knihovnu, kterou jsem si napsal pro svoje potřeby, upravil si ji podle svých potřeb a – tady je ta pointa – nabídnul mi, ať jeho úpravy zakomponuju. Že se tím připravuju o možné užitečné rozšíření funkcionality, které by ocenili další? Hele, viz výše: píšu to pro sebe a dávám to k dispozici veřejně, that’s the point! Nedělám knihovny pro lidi.
Když to shrnu: Párkrát jsem vzal nějakou věc pod BSD či MIT, upravil jsem si ji tak, aby mi vyhovovala, a úpravu jsem opět zveřejnil: kdyby se to někomu hodilo. A totéž se stalo i s několika mými věcmi. Přispěl jsem do OSS? Technicky vzato: ano. Ale do té svobodnější, ideologií nesešněrované části.
Nikomu nezazlívám, že to má jinak, a nikoho nebudu přesvědčovat, že by se svým autorským dílem měl naložit jinak, než jak uzná sám za vhodné. Přeju světu GPL, ať se utěšeně komunitně rozvíjí a buduje, ale já se, s dovolením, nezapojuju. Je mi dobře tam, kde jsem.
(Psáno pro sborník EurOpen 2017)
České školství má řadu neduhů. Je rigidní, jednou nohou stojí v dobách Marie Terezie, druhou opatrně našlapuje po nejmodernějších technikách, měnící se politické garnitury s ním zacházejí jako s hračkou, neustále přicházejí nové “pokyny” a “koncepce”, které v konečném důsledku připomínají spíš antikoncepci…
Sloupek jsem napsal pro IHNED, poslal do redakce, a těsně před vydáním přišla zpráva, že se Zeman vyjádřil. Čímž to lehce ztratilo pointu, ale zase to nechci úplně zahodit.
Když dozněly všechny možné připomínky rudého Února 1948, všechny seznamy popravených lidí, zničených životů, příběhy válečných hrdinů, co přežili válku a po ní skončili v komunistických lágrech, když se už posté zopakovalo, že komunistický režim je černou skvrnou historie a má na rukou krev nevinných, které systematicky likvidoval, když všechno tohle víření utichlo, tak v tichu, co nastalo, bylo nejhlasitěji slyšet ticho z Hradu a Strakovy akademie.
Trestně stíhaný premiér v demisi ani čerstvě znovuzvolený prezident, který chce být v druhém volebním období smířlivější, neřekli k tomuto smutnému výročí nic. Vlastně ani nemusí, jejich činy hovoří za ně: Babiš možná pozve komunisty k podílu na moci a Zeman navštíví jejich sjezd. Asi nelze očekávat, že jim přijede připomínat Jáchymov, Příbram nebo Miladu Horákovou…
O den později byl zavražděn slovenský novinář a jeho přítelkyně. Podle vyjádření slovenských orgánů je nejpravděpodobnější to, že vražda souvisela s jeho prací – tedy s tím, co objevil a zveřejnil o určitých silných a vlivných lidech na Slovensku.
Na Slovensku se k události vyjádřily snad všechny politické špičky ze všech možných směrů, z koalice i z opozice. V Čechách také – od novinářů po politiky a další veřejně činné osoby. Jen prezident Zeman na dotaz ústy svého mluvčího odpověděl stroze: “Žádné vyjádření”.
Ticho, které vydá za spoustu slov.
To, že Zeman vůči lidem, které považuje za svoje nepřátele, nedodržuje ani elementární základy lidskosti a slušnosti, to víme. Nepřišel na pohřeb kardinála Vlka a okomentoval to nejapným “nejsem pokrytec”, bývalému poradci Šloufovi, kterému by měl být vděčný za velkou část své politické kariéry, poslal na pohřeb jen květiny…
Ale mlčet k vraždě? I kdyby šlo o vraždu názorového oponenta, tak vraždu je potřeba odsoudit. Není přípustná nikde. Proč tedy neříct “odsuzuji vraždu, ať je spáchána na komkoli, kromě tyrana”?
Možné vysvětlení by mohlo být takové, že Zemanovy výroky o tom, že “existuje možnost druhá, totiž Kalašnikov…”, že “novináři by se měli likvidovat”, jeho buranské povykování “na novináře pal!” a trapná scénka, když dostal darem samopal s nápisem “Na novináře”, nebyly jen bonmoty, jak se snažil vysvětlit jeho mluvčí, ale skutečné názory prezidenta republiky. Pak by bylo mlčení pochopitelné.
Prezidentův mluvčí zato razantně brání svého nadřízeného a protektora a všechna podobná připomenutí Zemanovy nenávisti bryskně nazývá “podlým zneužitím tragédie k nechutným útokům na pana prezidenta”.
Je marné připomínat, že podobné trapné otázky by nikoho nenapadly, kdyby k nim Zeman svými neomalenostmi nezavdal příčinu. Ale Zemanovo mlčení je ještě děsivější: působí totiž dojmem, že jeho nenávist k novinářům jde tak daleko, že k vraždě dvou lidí bude mlčet, protože obětí je novinář…
Každá agrese začíná nejdřív jako verbální. Agresi vůči novinářům vede prezident na verbální i symbolické úrovni už velmi dlouho, téměř v žádném svém projevu si neodpustí alespoň malé kopnutí…
Pokud prezident svou verbální agresi nezabrzdí ani tentokrát a nedokáže říct “mám sice s novináři dlouhodobý osobní problém, ale vražda je nepřijatelný způsob jednání”, tak v případě podobné tragédie v ČR bude mít na svých rukou krev oběti právě on.
(Dva sloupky pro IHNED z března 2017 v jednom!)
Zemanovi hacknuli počítač z Alabamy a nahráli tam dětské porno! Nebo…?!
(Psáno pro IHNED)
Že mi vývoj v téhle zemi za posledních pětadvacet let konvenuje, tím se netajím. Nemám dojem, že se máme čím dál hůř, naopak vidím, že v lecčems se máme líp, a v lecčems zdaleka nejlíp, jak jsme se kdy měli. Nezavírám oči před problémy, ale zase nejsem fatalista: buď všechno skvělé, nebo všechno tragédie.
A proč by ne? Když může někdo řídit stát jako firmu, tak proč bychom se nemohli na komerční média dívat jako na hospodu? Minimálně to dává větší smysl. Nevěříte? Zkuste tomu dát šanci…
(Psáno pro IHNED.cz)
Mám takové hříšné potěšení, jak se říká v angličtině: guilty pleasure, totiž sledování pořadů jako je Prostřeno nebo Výměna manželek. Je to pro mne studijní materiál a zároveň taková prevence, aby mě někdy nenapadlo třeba očekávat od lidí nějaké rozumné reakce. Podobně funguje třeba čtení komentářů pod články, ale to sem teď nepatří. Vraťme se k vyměněným manželkám.
To takhle přijde paní do nové rodiny na deset dní, proleze její byt, zmerčí v dětském pokoji počítač, a spustí lamentaci: Hrůza, počítač, hry, hloupé děti, proběhnout, zakázat… Asi víte, co mám na mysli, že? Určitě jste to buď slyšeli, nebo dokonce sami řekli. Co? Přiznejte se, řekli jste to, že ano? Ty děti hloupnou, furt jenom počítač, hry, Facebook, mobil, to my v jejich letech…
Vždycky si v duchu otvírám sáček chipsů, pohodlně se usazuju v mentálním křesle a beru do ruky pomyslný ovladač. Zapnu, a už to jede: To my v jejich letech běhali venku až do noci úplně sami, házeli jsme po sobě kameny, řezali handgranáty ve svěráku, pili vodu z louže, kradli ovoce v cizích zahradách, a vidíte, žijeme! Zato ty dnešní děti, počítač, mobil, blablabla. Furt jen doma, venku se neproběhnou…
V duchu chroupu imaginární chipsy, přikyvuju a čekám na druhé dějství – zkažená doba. A už to tu máme: Venku dneska samé nebezpečí, dítě ani nemůže samo ven, všude samý vrazi a drogy, a na tom internetu to je ještě horší. A furt čuměj do mobilů, to my v jejich věku neměli…
Tak určitě. Vy v jejich věku jste se scházeli u klepadla na koberce, co stálo ve vnitrobloku, zkoušeli jste kouřit a po setmění se osahávali s vrstevníky. A taky deset deka salámu tehdy bylo nějakýho salámu, ne jako dneska!
Naštěstí je vždy po ruce viník. Hrozná doba, kdy děti nemůžou ani samy ven, do toho ti přecitlivělí lidé, kterým vadí, když dítě plácnete, a doma seděj jen u toho počítače! A ty hry! A mobily a Fejsbůk!
Mládí jsem prožil v 80. letech na vsi. Mohl jsem vyběhnout kdykoli z domu a byl jsem na poli, kde jsem si mohl hrát. Nebo prolézat rozpadlé baráky. Nebo s partou dětí z vesnice jezdit na kole po vsi a řvát, a od puberty pak posedávat po večerech na autobusové zastávce. Zkusil jsem si to, moc mě to nebavilo, tak jsem si raději doma četl knížky o fyzice, chemii, o přírodě, o elektronice a o počítačích. Moji rodiče naštěstí pochopili docela záhy, co má perspektivu, a před třiceti lety (to to letí…) pořídili počítač. Od té doby jsem “furt jen seděl u počítače”. Jasně že jsem na něm hrál hry. Škola hrou, znáte? Nějaký Komenský… Taky jsem programoval, díval se, jak jsou naprogramované třeba právě ty hry, učil jsem se různé programovací jazyky, algoritmy, samovolně jsem se při tom učil anglická slova, zkrátka jsem dělal všechny ty strašné věci, místo toho, abych venku popíjel čůčo na zastávce, jako správný dorostenec.
Nemyslete si, taky jsem přicházel domů až ráno, taky jsem se opil dlouho před osmnáctými narozeninami a doma jsem pak dostal co proto. Takže rodiče byli paradoxně rádi, když jsem seděl doma u počítače. A právě vysedávání u počítače zapříčinilo, že pracuju ve velmi žádaném oboru. Hraní počítačových her mělo pozitivní vliv na schopnost řešení problémů. Zkoumání toho, jak jsou hry napsány, mi dalo víc než semestr teorie… A sociální kontakty? Děkuji za optání, nestěžuju si.
Nezlobte se, ale já si zkrátka myslím, že “vysedávání u počítače” není nějaký mor. Že učí děti nějaké dovednosti při práci s technologiemi a že jim otvírá cestu i k jiným oborům. Dokonce ani to mediálně oblíbené “mobily, které zapřičiňují, že spolu děti nekomunikují” – a co si myslíte, že na mobilech dělají? Píšou si se svými kamarády! Mobil pro ně není náhrada komunikace, je to další rozšíření (a ruku na srdce: pamatujete se, hlavně asi dámy, kolik času jste strávily na telefonu se svou spolužačkou, s níž jste se ten den ráno viděly?)
Ono je velmi snadné říct, že děti hloupnou z počítačů. Ale je to naprosto hloupé tvrzení, poslyšte. Podle mého ten, kdo je mentálně líný, zhloupne, ať sedí u počítače nebo běhá po venku. Záleží na tom, jaké má podněty a jak s nimi naloží. Podněty mu může poskytnout počítač s internetem stejně intenzivně, ale to, jak s nimi naloží a jaké bude vyhledávat, to je – pozor, kacířská myšlenka – věc výchovy v rodině. Kdo děti vede ke zvídavosti a touze po poznání, ten nemusí mít strach, že mu dítě z počítače zhloupne. Ten, kdo dítě odloží před obrazovku, aby neotravovalo a nemusel se mu věnovat, pak později vinu za jeho apatii a zhloupnutí nese sám, i kdyby z toho stokrát vinil počítač.
Ještě že mají uvědomělé matky zcela jasno. Někde v prvním trimestru těhotenství se za určitých příznivých podmínek, zahrnujících přístup k internetu a kontakt s kamarádkami jistého druhu, v některých ženách odehraje zásadní proměna, která ji změní dosavadní pohled na budoucí mateřství – stane se z ní Uvědomělá Paní. Zatímco do té doby to byla paní od kopírky, účetní, manažerka, kuchařka, pokladní nebo copywriterka v reklamce, tak působením článků na internetu a již infikovaných kamarádek (“něco si o tom přečti, je toho plný internet”) se v těhotné ženě krom plodu začne vyvíjet ještě něco, a mnohem rychleji: stane se z ní odbornice na chemii a lékařství!
(Psáno pro IHNED) Kolik lidí, tolik definic politické pravice a levice. Já používám to, kde se levice vyznačuje přesvědčením, že je třeba napravit nějaké společenské (z jejich pohledu) nedostatky, a že snaha napravit je posvětí prostředky k nápravě použité. Že zkrátka společenský pokrok musí jít dopředu, i kdyby měly padat hlavy. To se ostatně často děje doslova.
(Psáno pro IHNED.cz – tentokrát jako „článek na přání“, kdy lidé zadali šest slov, které jsem pak v článku použil…)
Koluje teď takový vtip, který pravděpodobně mnozí neshledají vtipným, ale myslím, že se na úvod hodí. Je to zhruba nějak takhle: “Máš příjem 12.000 čistého. Tvé životní náklady jsou 13.000. Právě sis koupili na splátky novou LCD televizi: pokud budeš splácet, nezbude ti na nájem a půjdeš na ulici. Pokud nebudeš splácet, seberou ti televizi a napaří penále. Máš dvě exekuce. Bydlíš v baráku, kde je zima, protože jsi neplatil za elektřinu a plyn. Vzhledem ke své nízké kvalifikaci budeš mezi prvními, kdo bude propuštěn z práce při příští redukci zaměstnanců. Co budeš řešit jako první? – – – To, že má Lidl v letáku černocha!”
Máme se fakt dobře a nemáme žádné opravdu existenční problémy. Tím nemyslím sebe, ale tak nějak většinu obyvatelstva ČR. Jen díky tomu si můžeme dovolit udělat kauzu z toho, že někdo dal do letáku černocha a pár nějakých dřeváků k tomu přidalo rasistické pindy. Když není nic důležitějšího, co by se řešilo, že, tak proč neřešit tohleto?! Tak se to hněte v médiích a u každého článku je pak dole ve stoce (bůhvíproč zvané “Komentáře čtenářů”) naloženo hned na několik paragrafů o hanobení…
Dobře, na chvíli se budu věnovat samotné podstatě celé pseudokauzy a připustím si, že jsem byl naivní mamlas, protože jsem už před lety nabyl na základě pozorování ve svém okolí dojmu, že třeba antisemitismus je pasé a že černoch kdekoli už je naprosto normální věc. Od kdy že je v nejsledovanějších zprávách Rey Koranteng? Jako chápu, že v roce 1985 někde v Záblatíčku nad Svitávkou mohl vzbudit živý černoch na ulici pozornost, protože nikdy nikdo z místních živého černocha neviděl (pokud se tedy nepočítá ten, co hrál v Emanuele, kterou předseda MNV někde sehnal na videokazetě a koukla na to u něl půlka vesnice). Ale dneska? No, asi se pletu…
Ono totiž, jestli jsem správně pochopil ty řeči okolo, nikomu nevadí černoch jako takový, ale fakt, že (a teď bacha, myšlenkový potůček nabírá spád) “černoch v letáku symbolizuje to, že nám Lidl nutí multikulti propagandu, podle které je údajně normální, že jsou mezi námi černoši!” Myšlenkový potůček teď proletěl Šlajsnou Vlastenecké Logiky jak burčák zažívacím traktem a vy najednou zíráte: “Cože? Co se to právě stalo? Opravdu někdo tvrdí, že je špatné ukazovat svět, kde mezi námi žijí černoši?” Reakce Lidlu je příkladná: proberte se, je 21. století, a mezi námi žijí nejen lidé s jinou barvou pleti, ale i s nějakým vyznáním, dokonce i s jiným vyznáním… To byste se divili, kdo všechno mezi námi žije! Já se taky divím…
Tahle celá záležitost ukazuje zase pár zajímavých věcí. Například to, že ten ryzí, tupý a jednoduchý rasismus zůstává jen pro ty nejomezenější skupiny lidí. Pro ty, pro které je, jak se říká, “diktát z ČJ ještě horší než diktát z EU”. Jenže, jak se začalo odhalovat už v době “uprchlické krize”, která hezky načechrala charaktery, tak rozhodně nelze xenofobii, rasismus, omezenost a podobné věci vztahovat pouze na levou část Gaussovy křivky. Velmi silně se podobné tendence projevují, zdánlivě paradoxně, třeba u lidí s vysokoškolským vzděláním technického směru. Až by se jednomu nechtělo věřit, kolik ajťáků by se před rokem bývalo rádo vyzbrojilo kvérama a vyrazilo lovit uprchlíky jak Pokémony – naštěstí jen hubou, protože jak je znám, tak by se pravděpodobně postřelili už při nabíjení. I tentokrát jsem našel právě mezi lidmi z téhle skupiny intenzivně sdílené obavy z “diktátu multikulturality” a z toho, že si Lidl “dovolil poučovat”.
Co naděláte. Jak často opakuju: jaký démos, taková demokracie. Miroslav Macek ve svých glosách často opakuje, v souvislosti s různými podivnostmi, které plodí naši politici, mantru: “… a defenestrace v nedohlednu!” Jenže politici jsou jen obraz voličů. Pardon, ale je to tak. Koho chce v takovém případě Miroslav Macek vyhodit z okna?
