(Psáno pro IHNED.cz – tentokrát jako „článek na přání“, kdy lidé zadali šest slov, které jsem pak v článku použil…)
Koluje teď takový vtip, který pravděpodobně mnozí neshledají vtipným, ale myslím, že se na úvod hodí. Je to zhruba nějak takhle: “Máš příjem 12.000 čistého. Tvé životní náklady jsou 13.000. Právě sis koupili na splátky novou LCD televizi: pokud budeš splácet, nezbude ti na nájem a půjdeš na ulici. Pokud nebudeš splácet, seberou ti televizi a napaří penále. Máš dvě exekuce. Bydlíš v baráku, kde je zima, protože jsi neplatil za elektřinu a plyn. Vzhledem ke své nízké kvalifikaci budeš mezi prvními, kdo bude propuštěn z práce při příští redukci zaměstnanců. Co budeš řešit jako první? – – – To, že má Lidl v letáku černocha!”
Máme se fakt dobře a nemáme žádné opravdu existenční problémy. Tím nemyslím sebe, ale tak nějak většinu obyvatelstva ČR. Jen díky tomu si můžeme dovolit udělat kauzu z toho, že někdo dal do letáku černocha a pár nějakých dřeváků k tomu přidalo rasistické pindy. Když není nic důležitějšího, co by se řešilo, že, tak proč neřešit tohleto?! Tak se to hněte v médiích a u každého článku je pak dole ve stoce (bůhvíproč zvané “Komentáře čtenářů”) naloženo hned na několik paragrafů o hanobení…
Dobře, na chvíli se budu věnovat samotné podstatě celé pseudokauzy a připustím si, že jsem byl naivní mamlas, protože jsem už před lety nabyl na základě pozorování ve svém okolí dojmu, že třeba antisemitismus je pasé a že černoch kdekoli už je naprosto normální věc. Od kdy že je v nejsledovanějších zprávách Rey Koranteng? Jako chápu, že v roce 1985 někde v Záblatíčku nad Svitávkou mohl vzbudit živý černoch na ulici pozornost, protože nikdy nikdo z místních živého černocha neviděl (pokud se tedy nepočítá ten, co hrál v Emanuele, kterou předseda MNV někde sehnal na videokazetě a koukla na to u něl půlka vesnice). Ale dneska? No, asi se pletu…
Ono totiž, jestli jsem správně pochopil ty řeči okolo, nikomu nevadí černoch jako takový, ale fakt, že (a teď bacha, myšlenkový potůček nabírá spád) “černoch v letáku symbolizuje to, že nám Lidl nutí multikulti propagandu, podle které je údajně normální, že jsou mezi námi černoši!” Myšlenkový potůček teď proletěl Šlajsnou Vlastenecké Logiky jak burčák zažívacím traktem a vy najednou zíráte: “Cože? Co se to právě stalo? Opravdu někdo tvrdí, že je špatné ukazovat svět, kde mezi námi žijí černoši?” Reakce Lidlu je příkladná: proberte se, je 21. století, a mezi námi žijí nejen lidé s jinou barvou pleti, ale i s nějakým vyznáním, dokonce i s jiným vyznáním… To byste se divili, kdo všechno mezi námi žije! Já se taky divím…
Tahle celá záležitost ukazuje zase pár zajímavých věcí. Například to, že ten ryzí, tupý a jednoduchý rasismus zůstává jen pro ty nejomezenější skupiny lidí. Pro ty, pro které je, jak se říká, “diktát z ČJ ještě horší než diktát z EU”. Jenže, jak se začalo odhalovat už v době “uprchlické krize”, která hezky načechrala charaktery, tak rozhodně nelze xenofobii, rasismus, omezenost a podobné věci vztahovat pouze na levou část Gaussovy křivky. Velmi silně se podobné tendence projevují, zdánlivě paradoxně, třeba u lidí s vysokoškolským vzděláním technického směru. Až by se jednomu nechtělo věřit, kolik ajťáků by se před rokem bývalo rádo vyzbrojilo kvérama a vyrazilo lovit uprchlíky jak Pokémony – naštěstí jen hubou, protože jak je znám, tak by se pravděpodobně postřelili už při nabíjení. I tentokrát jsem našel právě mezi lidmi z téhle skupiny intenzivně sdílené obavy z “diktátu multikulturality” a z toho, že si Lidl “dovolil poučovat”.
Co naděláte. Jak často opakuju: jaký démos, taková demokracie. Miroslav Macek ve svých glosách často opakuje, v souvislosti s různými podivnostmi, které plodí naši politici, mantru: “… a defenestrace v nedohlednu!” Jenže politici jsou jen obraz voličů. Pardon, ale je to tak. Koho chce v takovém případě Miroslav Macek vyhodit z okna?
(Tento článek jste už četli, pokud jste mými patrony na Patreonu.)
Já nevím, co si pamatujete vy z 90. let. Muziku, kluby, párty, nebývalou svobodu, kdy se “mohlo všechno”, víru, že už bude jen líp, divné politické debaty v televizi, první cesty “na Západ”…? Jo, jasně, tohle všechno. Někdo si pamatuje zcela přesně, jak Klaus rozkradl republiku a jak se rozprodalo “české bohatství” a rozdělila federace a objevili se oficiální nezaměstnaní. To všechno je pravda, ale já si vzpomínám na jeden velmi specifický rys.
(Psáno pro IHNED)
Moje estétství a nafrněnost jsou za normálního stavu sice otravné, ale docela se mi daří je držet na uzdě a nepouštět ho na další lidi. Ale je jedno období v roce, kdy se rozvášní tak, že je neudržím a nechám, ať mými ústy promlouvá k lidem i v situacích, kdy jsem normálně klidný.
Co mě tak rozvášní? Veršovaná přání. Zcela vážně: po celý rok mě neumělé přihlouplé násilné veršování nechává klidným. No co, tak holt někdo nemá cit pro rytmus a slovo, takže ho netahá za oči i uši klopýtavé metrum a naprosto arytmická skladba, a kdo jsem, abych říkal lidem, že vulgarismus sám o sobě není vtipný, že? Proč bych jim měl říkat něco o pravopisu, však ať se každý zabaví, čím mu libo. Mluvím snad milovníkům fastfoodu do jejich krmě? Nemluvím, nejsem vegan. A tak žiju a nechávám žít a cizí libosti komentuju nanejvýš v soukromí – až do konce roku. To se to ve mně rozhiphopuje… Nevím proč, ale asi to může souviset s tím, že se vždycky najde někdo, komu připadá jako dobrý nápad mi něco takového poslat.
Nevadí, že jsou mizerně zveršované a s podivnou interpunkcí, zato jsou hloupé! Jako by kolem Vánoc lidi ztratili soudnost a smysl pro vkus, takže místo “Hodně zdraví, štěstí, lásky, pohody, myslíme na Vás, mějte se dobře, vaše Máňa”, což je sice prosté a nenápadité, zato upřímné, někdo rozesílá prefabrikovanou tupost: “Urazil se na mně kapr,že ho vážně neberem,nejvíce se ho však dotklo,že ho večer sežerem.Tvářil se moc potměšile,když mne viděl s paličkou,ukazoval na mne z vany,sprostá gesta ploutvičkou.Vyhrožoval sebevraždou,prý vypustí si vanu,nechce župan ze strouhanky,nesnese tu hanu.I vyhověli jsme mu přece…v obýváku bazének,ať si s nami oslavuje,i náš rybí kretének.”
Ponecháno i s originální svéráznou interpunkcí. Odesilatel takové zprávy ukazuje, že mu nestojím ani za to, aby vymyslel cokoli normálního, prostě jen našel někde stránku “vtipných” vánočních SMS, nějakou vybral (jistě se u toho plácal smíchy do kolen) a rozeslal. A já vám nevím, čím to je, že zatímco by mě tohle v půlce srpna nechalo klidným, tak na konci roku sednu a odpovím něco ve smyslu tom, že mě to ani nepobavilo, ani nepotěšilo, že to je hloupé, a pak jsem u dotyčného za morouse, nafrněnce, člověka, co nerozumí legraci, a na svátky (ještě navíc na svátky!) se uráží.
Nojo, no. Snad proto, že na svátky (ještě navíc na svátky!) asi nechci číst nic o “rybím kreténkovi”, o kopání Santy do – však víte, o Ježíškovi, co “vrtí prdýlkou”, o tom, že se narodil ve chlévě (“tak se vys*r na úklid”), rádobyvtipné politické narážky (“Nekradeš a netuneluješ, tak se to nauč a nespoléhej na mne, podepsán Ježíšek”) a podobné žertíky jak ze suterénu webových diskusí. Ne, nezlobte se, to si o mně myslete co chcete, že jsem třeba nafoukaný namistrovaný nadutec, to je mi jedno, ale vám fakt připadá normální poslat někomu jako přání třeba tohle?
“Krouhnul jsem zatacku, sane se zvrhly, darky jsou na sracku a sobi zdrhli! Darky uz necekej, Jezisek.”
Nebo: “EKOLOGICKÁ VÝZVA!Nekupujte živý vánoční stromek.Sežeňte si policajta.Je zelený,má hvězdičky a visí mu kule.Když seženeš dopraváka, bude ti i svítit!”
Háchácháchá, plácám se do stehen a stříkají mi slzy z očí smíchy, visí mu kule, johohohooo, to je humor! Zasměj se tomu, nebuď takový zapšklý mračoun… Jenže je těžké nebýt, když mi posíláte vtipy, kterým jsem se smál naposled ve třetí třídě.
Vánoce už máte jistě naposílané, ale ještě bude Silvestr. To je taky eldorádo mizerných veršovaných esemesek, které z nějakého důvodu připadají někomu duchaplné, tak je rozesílá: “Na stole se kapr válí, před chvílí ve vaně plaval. Přátelé i staří známí, dělali tu velký kravál. Na silvestra bomby hážou, toto ale utíká. Pytle s tím vším vždycky svážou, policie zabliká.”
Co to? Tohle jako někdo fakt vážně pošle? Ne, já nemám velké nároky a leccos odpustím… Ale neposílejte mi to proto, abyste mi tím jako že popřáli k svátkům, vážně ne. A víte, sice vaše známé neznám, ale myslím, že když letos vynecháte prefabrikované SMS a napíšete prosté obyčejné přání tak nějak ze srdce, že to ocení víc. I když nebude mizerně zveršované. Člověka to víc potěší, než když ví, že je jedním ze čtyřiceti, co od vás dostal identickou SMS.
Všem vám přeju skvělý a ještě lepší nový rok.
(Psáno pro IHNED)
Na celé návštěvě čínského prezidenta je asi nejzajímavější fungování české policie. Služebné a nedůstojné.
Já vím, prošetří to, vyvodí důsledky… Chráněná osoba, ano… Ale není náhodou u chráněné osoby tím, co se chrání, její zdraví a život? Vypadá to, že se policie rozhodla chránit i její city, nebo co.
Nevím, jaký rozkaz byl vydán ani kdo ho vydal. Ale trošku znám mentalitu policisty, pro kterého je aktivista další z řady potížistů, jestli ne přímo “drbanů”, co narušuje pořádek a je lepší mu preventivně zahrozit, ať nedělá zbytečný rozruch a drama, nebo ať s tím jde aspoň někam jinam, nejlépe tam, kde nebude nikomu na očích. Fajn, asi bych se s tím dokázal lidsky ztotožnit.
S čím se ztotožnit nedokážu, to jsou některé formulace, které z úst policistů podle výpovědí přímých účastníků zazněly – a já nemám důvod jim nevěřit. Například historku o tom, že policisté řešili tibetskou vlajku naproti Hiltonu, a celou akci zarámovali slovy, že česká vlajka by nevadila. Nebo historku starokatolického kněze, který se skupinkou lidí věšel tibetské modlitební šňůrky a policista jim po perlustraci oznámil, ať si “to” sbalí a že “jestli to někde po Praze najdou, tak si pro ně přijedou domů.” Vstup Policie na akademickou půdu kvůli tibetské vlajce je pak pro mne naprosto za hranou.
Radek Kedroň ostře komentuje snahu Policie ČR v článku s jednoznačným titulkem: Neumí najít ukradená auta, ale na vylepovače vlajek si troufá. Mně je na celé věci smutno z něčeho jiného. Totiž z plíživého návratu Policie coby ochránkyně “klidu na práci” a duševní vyrovnanosti vedoucích představitelů… Vrcholem absurdity je pro mne prohlášení karlovarské policejní mluvčí k perlustracím protestujících proti návštěvě Miloše Zemana. Stáli prý na ulici s transparenty, což není trestné (zatím), ale měli na nich nevhodná hesla. Při potyčce s příznivci Miloše Zemana policie zasáhla, ale příznivce nijak nekontrolovala, protože “se jedná o místní občany, které Policie zná”.
Asi je zbytečné psát, co mi podobné počínání a vyjadřování připomíná. Nemyslím si, že by přímo místa nejvyšší takovou politickou objednávku Policii dala, to spíš některý z vyšších představitelů pomýšlí na prebendy a kariérní postup a doufá, že jeho horlivost bude náležitě oceněna. Ale výsledek je stejný, a je mi z něj trochu úzko. Ani v těch osmdesátých letech vás totiž nikdo oficiálně nepopotahoval za účast na demonstraci nebo nějaký nápis. To vám esenbák řekl neoficiálně mimo protokol, oficiálně to bylo navlečené na něco úplně jiného, třeba na “útok na veřejného činitele” nebo “narušování pořádku”.
Byl bych velmi nerad, kdybych se dožil návratu podobných móresů, a budu velmi pečlivě sledovat, jestli se najde někdo s dostatečně velkým razítkem a odvahou, kdo jasně řekne, že Policie má zasahovat, řešit, pomáhat tam, kde jsou v ohrožení zájmy občanů, ne tam, kde je v ohrožení ego či duševní pohoda většího nebo menšího prezidenta.
(Psáno pro IHNED.cz)
Vůbec bych to nevytahoval, kdyby se ten pán nepřipomněl sám. Navíc tak prachpitomým způsobem: “Naděžda Savčenková se rozhodla zemřít hladem a žízní. Držím jí palce, aby se jí to povedlo.” Tak pravil Jiří Vyvadil a hlas lidu ho v tom podporuje…
Byť bych stokrát neměl rád, třeba, našeho prezidenta, tak nebudu psát veřejně nic o tom, že doufám, že umře. Připadá mi to nevkusné. Vám jistě taky. To se prostě nepíše, ani z jedné strany…
JUDr. Vyvadil je politik, byl předsedou strany, senátorem, poslancem, dokonce byl i soudcem různých soudů až po Nejvyšší správní soud. Dneska je ale spíš známější jako výrazný představitel skupiny “Přátelé Ruska v České republice”. Snad ve snaze být papežštější než papež (v jeho případě ale spíš Putin) píše velmi silná prohlášení, jako je to výše zmíněné. Přitom při bližším zkoumání člověk snadno podlehne dojmu, že problém bude někde jinde…
Před rokem projížděl Českou republikou konvoj NATO. Což byla akce, která vzbudila velký spontánní odpor, do jehož čela se postavil mimo jiné i pan Vyvadil. Bohužel si nezvolil úplně nejlepší kolegy, protože si ke spolupráci přizval známé recesisty, kteří ho dva dny vodili na vařené nudli. Sám pan Vyvadil se v té době tituloval “velitel”, což v kombinaci s tím, jak hladově skákal na špek, působilo dvojnásob komicky. To, že je obětí drsného žertu, v té době nevěděl snad jen on a jeho kamarádi z Přátel Ruska. Po dvou dnech to nějak prasklo a bylo po humorech.
Ne nadlouho. Pár dní na to se proslechlo, že Českou republikou projedou ruští motorkáři, aby uctili výročí konce války. Informací bylo málo, spíš se jen spekulovalo, ale často zaznívalo jméno “Noční vlci”, což je nějaká motorkářská parta, co má údajně blízko k Putinovi. Jiří Vyvadil u toho nesměl chybět, takže všude možně psal svoje telefonní číslo s poznámkou “předejte ho někdo Sašovi” (jako že vůdci Nočních vlků Alexandru Zaldostanovovi).
Dlouho nečekal. Z telefonu s ruskou předvolbou mu přišel rusky psaný vzkaz od Saši. “Velitel” Vyvadil nečekal a Sašovi odpověděl. Za chvíli už si psali maily a dr. Vyvadil nabízel Nočním vlkům nejrůznější pomoc… Zároveň sháněl na Facebooku někoho, kdo mu pomůže s ruskou komunikací s Nočními vlky. Sehnal, a mohla se rozjet čilá korespondence, kde Jiří Vyvadil pomáhal, radil s tím, jaké jsou v Česku dopravní předpisy, odpovídal na to, zda může policie zabavit motorku, konzultoval trasu…
Pravidelně se tím chlubil na Facebooku: “Přátelé, Saša zatím neupřesnil pobyt Nočních vlků v Praze a Brně. Zatím jej zajímalo průjezd po komunikaci z Ostravy do Olomouce. co budu vědět, budu okamžitě předávat. Spojil jsem se i s řaditelstvím dopravní policie ČR a nabídl neformální pomoc. Zatím nereagovali”
Mezitím se osazenstvo jistého diskusního serveru velmi dobře bavilo a domlouvalo, jaké úkoly by mohl “Saša” po “Velitelovi” chtít. Důležité bylo, aby nešlo o nic, co by mohlo způsobit materiální újmu. Konečný plán byl takový, že “Velitel” dostane informace o místu a času setkání s motorkářskou kolonou, ale v daný čas se na místě objeví jen parta recesistů na Babetách, která si s “Velitelem” potřese rukama. Ale k tomu vedla dlouhá cesta, Vlci zatím nevyjeli, a tak nepravý Saša (bystřejší jistě pochopili, že žádný Zaldostanov si s Vyvadilem nepsal, že stačilo jen pár nadšenců s ruským telefonem, účtem na ruském freemailu a znalostí ruštiny) psal další a další úkoly a otázky, a Jiří Vyvadil poslušně odpovídal.
(i) Jak je to s používáním státní vlajky? Mohou jí používat cizinci? Mohou jí používat spolu s vlajkou jiného státu, který nicméně ČR neuznává?
(ii) Jak se v ČR řeší drobné dopravní přestupky a jaká je výše pokut? Může policie zabavit mašinu? Může policie odstavit mašinu za účelem její technické prohlídky?
(iii) Může být setkání s občany hodnoceno jako neoznámené shromáždění?
(iv) Zda má vědomí o chystaných opatřeních orgánů ČR?
Pokud nevládnete ruštinou, jistě oceníte několik vybraných pasáží: “Vlajka České republiky se může používat cizinci bez omezení. Mohou vedle ní být vlajky států, které ČR neuznává. Ale chci vás požádat, abyste vyvěsili vlajky ČR a RF. Nechte tuto věc na mně. Jsem bývalý politik a vím, jak tyto otázky řešit. (…) Dnes odpoledne napíšu otevřený dopis premiérovi, aby vám zajistil důstojný průjezd Českem. Dopis bude odpoledne na webu a doufejme, že bude mít vliv na masmédia. Premiéra jsem dlouho znal. Sašo, zatím se neznáme. Jsme různí. Ale dovolím si říci, že je u nás mnoho družby mezi ČR a RF. To je můj cíl, kde na rozdíl od PL na vás mohou útočit nebo provokovat v ČR vše půjde výrazně mírněji a přátelštěji. Proto vás vyzývám, abyste vyvěsil vedle sebe vlajky Ruska a Česka. Vítězství bude naše.”
No, nelhal. Opravdu s tím do médií šel. V Lidovkách se pochlubil, a ten dopis premiérovi taky napsal, dokonce jako otevřený. Pak věci nabraly rychlý spád. Noční vlci požádali nadšeného pomahače, aby jim pomohl zajistit povolení na demonstrace v Ostravě, Brnu a Praze. Vyvadil se obrátil na Přátele Ruska a požadované opravdu zajistil…
Jenže pak šel pan Vyvadil do Domu ruské vědy a kultury. Před cestou se sice ještě pochlubil médiím, ale pak vzala celá akce rychlý konec:
Česky: “Na ambasádě mi řekli, že vaše dopisy nemohou být věrné, podle organizátorů akce se žádná setkání s občany neplánují. Dobře, že to včas vyšlo najevo.” A bylo vymalováno. JUDr. Vyvadil, politik a právník, po týdnu prohlédl, díky informacím z ruské ambasády, celou habaďůru. Ale asi nechtěl přiznat, že ho napálil nějaký vtipálek s ruským telefonem, tak ještě vymyslel a na Facebooku zveřejnil takovou konspirační konstrukci (citováno včetně původní interpunkce):
“Pojďme si ujasnit jednu věc : Pro vládu České republiky je průjezd motorkářského klubu Nočních vlků v ČR nepřátelským aktem. Proto nepochybně tato vláda dala příslušné pokyny i BIS. Až věci skončí rád vás, budu -li moci,tj. budu- li živ a zdráv, poinformuji o dokonalé sofistikované …..provokaci. To nepíši proto, abych na sebe upozornil, spíše, aby oni věděli, že já vím…A je to veřejné a to je nejlepší obrana.,”
Bohužel nikoli. Žádná akce BIS, žádná vládní pomsta, jen obyčejná parta internetových recesistů, co si vystřelila z člověka, který projevil vzácnou kombinaci vysokého sebevědomí a tak silné touhy pomáhat čemukoli ruskému, že ztratil i kritický odstup.
Vlastně by to celé bylo k smíchu, kdyby člověku při sledování této exhibice ve skoku na špek někde vzadu v hlavě neblikala varovná kontrolka: Politik? Soudce? Rozhodce? To jako vážně?
Je tu ještě pořád slabá naděje, že je ve skutečnosti největším trollem právě Jiří Vyvadil, který hraje dovedně roli důvěřivého rusofila a tak si utahuje ze všech. Ale je to opravdu hodně slabá naděje a s každým dalším přáním smrti, podepsaným panem Vyvadilem, vyhasíná.
(Psáno pro IHNED)
Politická scéna je tak absurdní, že cokoli, co někdo napíše jako ironii, někdo jiný den předtím zcela vážně navrhnul, řekl, udělal… Sebevětší pitomost, kterou si vymyslíte, někdo realizuje a někdo jiný jí uvěří, rozhořčí se a nasdílí to na Facebook. Od uprchlíků po mimozemšťany. Naštěstí vzniká Ministerská Kancelář Pro Uvádění Lživých Příspěvků Na Pravou Míru, která hodlá bojovat s dezinformacemi tím, že je bude s veškerou vahou státního aparátu popírat. Naštěstí nemíří přímo na mašíbly, na lidi, co věří třeba v to, že nám ilumináti zatajují pravdu o tom, že země je ve skutečnosti placatá, to by bylo marné. Místo toho míří na novináře, kteří mají jedinou metriku, totiž jestli se dost kliká, a hodlá je upozorňovat na to, že ty smyšlené pitomosti, co vydávají, jsou pitomosti. Vsadím pětikorunu na to, že to bude těm vydavatelům srdečně egál, protože mašíblové klikat nepřestanou, a reklamní systém se neptá, kdes kliknutí vzal…
Když jsme u toho – Česká Spořitelna přestává dávat reklamu na Parlamentní Listy (tedy médium, co nemá nic společného ani s parlamentem, ani s listy), známý polomašíblovský web, který dovedně míchá seriózní zprávy s propagandou a vyloženými nesmysly. Není ani tak překvapivé, že to nebude dělat, spíš je překvapivé, že to dosud dělala.
Beru PListy jako vhodnou sondu do duše lidí, s nimiž se normálně nestýkám. Nejsou v mých sociálních bublinách, jak se dneska populárně říká, a já sám nejsem v těch jejich. Ovšem občas nezaškodí vypravit se mimo bublinu, to se jeden dozví věci… Krom toho, že všechno říděj Židi a ilumináti a Bilderberg, tak třeba taky to, že národ je úplně chudý a ožebračený a půlka republiky nemá co jíst. Já vím, je to laciné, ale – kdo sakra sedí v těch autech, co se teď skoro každý den šnečím tempem pohybují k parkovištím nákupních center? Hladoví lidé bez peněz, co se jdou podívat na prázdné háky v řeznictví a v samoobsluze nakoupí nakonec jen pikslu zlevněného šumáku? Stokrát můžete říkat, že to není pravda, že se máme velmi dobře, že i ti chudí se mají líp, než se měla třeba střední třída před padesáti lety, ale je to marný, je to marný, je to marný, takže se nakonec rádi vrátíte do své sociální bubliny, kde… moment! Kdo to tam sedí u stolu?
Nevýhoda sociální bubliny je v tom, že když vytlačíte “jedny”, tak se, volky nevolky, ocitnete na jednom místě s “druhými”, kteří jsou definováni pouze společným odporem k “prvním”. A tak najednou zaslechnete mudrování od mladého a dobře zajištěného raw vegan levicového městského filosofa, který předkládá pozoruhodné recepty na to, jak odstranit chudobu. A čím víc mudruje, tím víc pochybujete, že vůbec nějakého chudého reálně viděl. Spíš jako by měl nějakou představu o chudém, co získal z populárně-naučných sociologických studií. A máte sto chutí mu ten jeho svět trochu nabořit, už jen za bohorovnost a povýšenost, s jakou se tváří, že by mohl od zítřka řídit zeměkouli.
Třeba o tom daňovém znevýhodnění. Jako že by bohatí měli platit větší daně, aby chudí nebyli tolik daňově zatížení. To je ideální chvíle položit zákeřnou otázku: kdo v relativních číslech nejvíc kouří a pije? No jasně, velké množství chudých. On je chudý, ona chudá, mají příjem na hranici minima, ale krabičku až dvě denně, a k tomu nějaký ten levný chlast, to je docela běžné, rozhodně častější než na té druhé straně příjmového spektra. A co tvoří největší část ceny tabáku a alkoholu? No jasně, spotřební daň! Takže vlastně chudí tím, že hodně kouří a pijou, platí ještě další daně! Pokud tedy chceš nějaké spravedlivé rozdělení, co takhle, milý zlatý, zbavit alkohol a tabák spotřební daně? Hele, ti lidé, ti chudí, o které se tak dojemně staráš, nekouří proto, že to je levné a dostupné. Když zvedneš cenu cigaret a alkoholu, nepřestanou kouřit a pít a nepůjdou do kaváren. Oni budou dál kouřit a pít, to není jejich volba, to je jejich styl žití. Takže mimochodem tvůj jásot nad plošným zákazem kouření znamená, žes právě vypálil pár facek komu? Bohatým zvrhlíkům s neřestmi? Kdepak… Hlavně těm chudým, kterých máš plná ústa!
Nakonec jsem navrhnul následující řešení: zavedení nulové spotřební daně na alkohol a cigarety. Tím zbyde chudým lidem výrazně víc peněz. A v rámci zdanění bohatších zavést spotřební daň na to, co chudí fakt nekupují. Třeba fair trade kafe, napodobeniny masných výrobků z tofu, zboží na farmářských trzích, vodní dýmky, popřípadě zřídit speciální mýto za cyklostezky.
A pamatujte: Nic není tak velká pitomost, aby to někdo nenavrhl v parlamentu!
(Psáno pro IHNED)
Člověk je tvor duchovní, ale v současné západní společnosti jaksi moc duchovna v životě samo od sebe není. Někdo na duchovní život rezignuje úplně, nahradí sváteční den dnem nepracování, popřípadě pařby, a jediné, co ho postihne, je občasný pocit, že život asi nemá moc smysl. Většinou se s tím ale rychle srovná. Jiným lidem chybí duchovno víc. Chybí jim vědomí něčeho, co člověka přesahuje, vědomí, že není vše marné a že věci mají řád – i když si třeba neuvědomují, že jde právě o duchovní potřebu. Spoustě z nich to zkrátka chybí dál, jiní najdou útěchu v církvi, no a někteří volají po nocích do EzoTV, čtou horoskopy v časopisech, hledají vyšší smysl v okultních (spíš “okultních”) vědách, nebo rovnou v konspiračních teoriích, které v člověku uspokojují kromě pocitu “chci vědět, co se děje” i “vím něco víc, patřím mezi zasvěcené”.
A téhle poptávce jdou naproti různí ezoterikové, zasvěcenci, mystici, nejrůznější šamani z Vysočan, jogíni z Kobylí a další hlasatelé Kosmických Pravd. (Vysočany a Kobylí jsem použil namátkou, nikdo konkrétní za tím není.) Vesele za sebe poskládají slova, co někde pochytili, tvoří nesmyslná spojení pojmů z indické mystiky, šamanských rituálů, kabaly, jógy, zenu, new age, kvantové fyziky a matematiky, celé to zamíchají, do toho vrazí ještě draky a anděly, asi aby si to sichrovali u křesťanů i pohanů, a přes třetí čakru a pátou astrální dimenzi šíří slova Lásky a Pokory a Vědomí (zásadně s Velkými Písmeny, protože čím Větší Písmena, tím víc Astrál!), a to zejména prostřednictvím kurzů za tisíce a knížek o Pravdě. Tedy ne nějaká usoplená zasmolená pravda, ale „Pravda!“, vy nevědomé stádo ovcí!
Nestačíte zírat. Asi to leze z nějakého gene… pardon, Generátoru Osvícených Mouder. Fraktální podstata kvantového pole mysli, tekutý křištálový proteo-glykanový matrix, zářiče konstruktivní energie čchi, prosvěcování čakry zvukovým polem, jemnohmotové vibrace, pátá dimenze, energetizování orgánů, prána, astrál, bytosti světla, tralala… A jedou! Co na tom, že to nedává smysl. Stačí se tvářit dostatečně zasvěceně a vědoucně, a máte je. Totiž následovatele.
Milé na téhle ezoastrosvoloči je, jak kolegiálně drží pospolu. Neviděl jsem, že by prodavač harmonizačních obrázků na mikrovlnku nadával otvíračům brány prány. Kdepak. Hezky se navzájem podporují. No, je to logické – vaším klientem je lehce akcentovaný jedinec, na kterém je nejdůležitější to, aby věřil na víly, anděly, glykanové matrixy, fraktální tachyonovou mysl a čištění čaker pomocí vibrující vody. Jakmile mu začnete říkat, že někdo jiný, kdo mu povídá třeba o posvátných geometrických tělesech, je jen obyčejný šizuňk, může se snadno stát, že přestane na ezoteriku věřit, dokonce zapochybuje o tom, že jeho Vědění je opravdu Hluboké, a už nikdy nic nekoupí.
No jasně, nekoupí! Nebo si snad myslíte, že všechny tyhle šiřitele duchovna sem nasadil Aštar Šeran, jehož koráby se shlukují nad Zemí a dohlížejí na to, jak se liberecká ezoterička prohlašuje za Druhý Příchod Kristova Vědomí a tvrdí o sobě, že je archanděl Uriel, jen proto, že vás má všechny rád? Kdepak. Třeba zrovna tajhle Kačenka Ježíš Uriel a její kámice, Archanděl Suprafon, vám tohle všechno, a mnohem víc, poví na ezoterických sezeních, za které zacvakáte třeba dvě tisícovky. A s vámi dalších třeba padesát lidí. To docela jde, ne? Obě dámy si sednou, vypráví třeba jak jim andělé právě říkají, že nějaká žena v Brně, chudák, rodí, nikdo u ní není, ale už to bude dobré, přátelé, skrze vesmírné vibrace jí posíláme taxík, a vidíte, už tam je, tak to všechno dobře dopadlo. Osazenstvo udělá Áááách a obdivuje, jak to andělé zase všechno zařídili. Být u toho za pouhé dva tisíce, no nekupte to!
Připomíná to ten starý vtip, kdy se starý Krauskopf chlubí, že jejich rabín dělá zázraky a dokonce hovoří každý pátek s Bohem. Posluchači pochybují: “A odkud to, Krauskopf, vědí?” – “No sám rabi mi to řekl!” – “Ten jejich rabi bude spíš pěkný lhář!” Ale to si Krauskopf nenechá líbit: “Pánové, náš rabi a lhář? Copak by se Hospodin bavil s lhářem?!”
Další mystik do sebe napere halucinogenní odvar a v obluzení má pocit, že na to kápnul! Že objevil tajemství božského stvoření (třeba že všechno je geometrie, nebo že všechno je fraktál, nebo že všechno jsou protiklady), odhodí své občanské jméno, začne si říkat nějakým přírodním jménem, plným Krásna, například Begónius (když se k tomu navíc jmenuje občanským jménem třeba Voráček, je to mnohem vtipnější) a otevře si obchod s knihami o ezoterice, energetickými symboly, mystickým kamením, a začne pořádat kurzy fraktální geometrie. Ne, opravdu nikdo neodhalí, že blábolí naprosté smyšlenky bez hlavy a paty a o fraktálech ví jen to, že to jsou takové barevné obrázky. Jeho posluchači bývají hladoví po čemkoli, co zavání metafyzikou, a jak známo: hladový člověk se neptá, jestli v té konzervě není náhodou jen separát a sádlo.
Vždyť to nejsou žádní znalci tajemství stvoření, ale docela úplně obyčejní šmejdi, jen neprodávají důchodcům hrnce a deky, ale zpovykaným nebo tápajícím lidem nějakou umakartovou atrapu hlubšího duchovna, ovšem za pořádně mastnou cenu. Poznání a rozvoj přeci něco stojí. Každý druhý z nich má na svém webu kromě slátanin o ezoterice i eshop, a tam to valí naplno: knížky, kurzy, energetické znaky, pyramidy, harmonizační karafy… u každého toho šuntu zároveň upozornění, že neautorizovaná kopie energetického pyramidálního zářiče ze čtyř násad na smetáky vyvolá přinejmenším zakalení aury, protože jedině originál ze čtyř násad na smetáky za 5.555 Kč je správně astrálně naladěn a nainstalován. A kdo pochybuje, pro toho mají univerzální odpovědi, které vždy začínají shovívavě a blahosklonně, jako že „vy, obyčejní, neprobuzení lidé nemůžete pochopit Vyšší Vědomí, ale Otevřete Oči, ještě Je Čas!“
Ve skutečnosti je to, aby někdo z jejich zákazníků otevřel oči, to poslední, co by si přáli.
(Psáno pro IHNED)
“To je hrozný dneska, slušný člověk aby se bál vyjít na ulici, samý vraždy, znásilnění, únosy, podvody, okradou tě za bílýho dne, utlučou důchodkyni pro padesát korun, tohle dřív nebejvalo, dneska to je hrozný, opravdu hrozný!” Slýchám to téměř pravidelně, a kdybych měl pětikorunu pokaždé, když takovéhle stesky slyším nebo čtu, tak mi to hodí hezký nepodmíněný příjem. Trošku jsem se tímhle tématem zabýval, díval jsem se po takzvaných tvrdých datech, tedy do reálných statistik kriminality, a pravím vám naprosto vážně: Jsou to kecy!
Ono to tak možná vypadá. Média jedou svoje krimi zprávy, protože to prodává a přitahuje čtenáře, posluchače nebo diváky. Čím děsivější, tím víc diváků, a tím větší vejvar, když prominete. Ale realita je často jiná, než mediální realita. Moje babička v 90. letech věřila, že v Praze je každý, kdo přijede na Hlavní nádraží, přepaden a oloupen nejpozději v parku, nazývaném Sherwood. Protože to viděla v televizi, “furt to tam ukazují”. Ne že by to tam bylo extra příjemné, ale pokud člověk byl aspoň trošku obezřetný, tak pravděpodobnost, že bude za bílého dne přepaden a oloupen, byla vcelku mizivá. Ale jak známo, strach má velké oči.
No a když jsem se hrabal v těch archivech starých kriminálních případů, tak jsem narazil na spoustu zajímavého čtení. Třeba o tom, že vraždy důchodců pro peníze nejsou rozhodně novodobý fenomén. Ani to, že vrah utluče bezbrannou stařenku a z peněženky jí sebere dvacet korun. Ani vraždy dětí, ani vraždy, které spáchají děti. Ani vraždy s prvky kanibalismu – po pravdě nejznámější české případy tohoto typu jsou vražda Ivany Mátlové vrahem Hojerem v roce 1981 a vražda dvou malých chlapců vrahem Kulíkem v roce 1963.
Každopádně jako červená nit se těmito případy táhne alkohol a sociální deprivace. Naprostá většina nejznámějších vrahů pocházela z neúplných rodin, kde byli jeden či oba rodiče alkoholici. Mnozí z pachatelů rovněž pili, dopouštěli se domácího násilí, zneužívání… A téměř jak přes kopírák: okolí o tom, že vrah chlastá a doma všechny mlátí, vědělo, ale nikdo nic neřešil. Jako by to bylo skoro něco normálního. “Jo, on chodí denně do hospody, přijde domů v noci, zmlátí manželku a jde spát” je v Česku (a i na Slovensku, protože ty případy se odehrávaly za dob Československa) vlastně prosté konstatování, které nikdo nemá potřebu nějak řešit, či jak se říká: “hrotit”.
Dovolte příklad z roku 1987: Štefan Svitek, recidivista (kromě krádeží a týrání zvířat byl odsouzený i za únos, týrání a sexuální násilí na mentálně zaostalé ženě), který pravidelně bil celou svoji rodinu, dostal 30. října od známého dvě láhve rybízového vína za to, že mu nařezal s kolegou dřevo. S kolegou je vypili, pak se přesunuli do hospody, kde pili až do zavíračky, a když padla a Svitek šel domů, tak ani nedošel – usnul ožralý na lavičce. Probudila ho ale zima, takže došel domů. Chtěl do ložnice, ale manželka byla zamknutá a odpověděla mu, aby se vrátil tam, kde byl do té doby. To ho rozzuřilo. Podrobnosti popisovat nebudu, zájemci si je mohou snadno najít, ale výsledkem byla nesmírně brutální vražda těhotné manželky a dvou dcer. Juraj Lupták, banskobystrický škrtič, pil od sedmnácti let levný alkohol a Okenu. A tak dál.
Stále stejný obraz: narušená osobnost, snížený intelekt, konzumace alkoholu. Tahle kombinace je asi zdaleka nejčastější, ať se jedná o vraždy, jiné násilné činy, nebo například pohlavní zneužívání dětí. Zapomeňte na mediálně oblíbené “pedofily” – ti většinou mají děti opravdu rádi a dokážou se ovládat, takže mezi pachateli sexuálního násilí na dětech je jich jen velmi málo. Zapomeňte i na dalšího oblíbeného mediálního strašáka: počítačové hry, které nahradily dříve oblíbené “akční filmy”. Trestných činů, vyvolaných hrami nebo sledováním akčních filmů, je naprosté minimum, zejména v porovnání s těmi, kde hraje svou roli alkohol.
Jenže zatímco pedofil nebo hráč her jsou mediálně vděční, tak alkohol je v naší společnosti tak samozřejmý, že se nad tím nikdo nepozastaví. Mnozí se opíjejí od mládí, často za tiché tolerance rodičů, a opilec vzbuzuje v lidech spíš pobavení, než veřejné odsouzení. Však co, všichni pijou, tak na tom není nic divného – a když to začne být divné, tak je většinou pozdě.
(Psáno pro IHNED)
Před mnoha lety jsem se na jedné akci potkal s nestorem českých IT publicistů, novinářů a učitelů, Petrem Koubským. Bavili jsme se o jeho novém nápadu, o různých kurzech, a Petr sondoval, o co by lidé měli zájem. Přemýšlel jsem, co by mě asi tak zajímalo a zaujalo, a zjistil jsem, že na to není úplně snadná odpověď.
Ve svém oboru jsem se máloco naučil na kurzech. Programování, psaní, elektronika – nic z toho jsem se nenaučil tak, že bych někoho poslouchal, jak o tom mluví. Musím si to přečíst a zkusit sám. Možná jsem jen špatný typ na kurzy, nevím… Ostatně mám stejný problém i s učením z videí. Občas mi někdo pošle nějaké výukové video, kde někdo ukazuje, jak došel k tomu či onomu, ale já bohužel nejsem s to to doposlouchat do konce. Nedokážu se dívat, poslouchat a u toho přemýšlet – jakmile se zamyslím, tak mě hlas ruší, a pohyblivý obraz unavuje.
Ověřuju si na svých známých, že v tom nejsem sám. Mnoho lidí mi potvrdilo, že je pro ně video se sdělením neukoukatelné. Totéž platí i třeba pro populární fenomén videozpráv, který se šíří na mediálních webech: místo toho, abyste si článek přečetli, tak vám ho přeříká mluvící hlava. Příznivci téhle metody ji obhajují, že přitom mohou dělat něco jiného, a přesto to slyší, já jsem možná staromódní zapšklý dědek, ale když se chci něco dozvědět, tak u toho nedělám nic jiného. Jediné, kde to nějak snesu, je řízení auta, tam si i tu audioknihu pustím. Ale pardon, sledovat pětiminutové video, které zabírá mluvícího člověka, je pro mne ryzí utrpení.
Stejně tak poslouchat nějakého přednášejícího na konferenci či kurzu. On něco říká, mně se rozběhnou myšlenky k nějakému bodu, ale on mluví o něčem jiném, mluví stále svým tempem, já nemůžu zastavit, nemůžu se zamyslet, jakmile se zamyslím, tak mi něco uteče… Možná to vy máte jinak.
Povídačky o mladé generaci, která je odkojená klipovou kulturou a nedokáže věnovat pozornost ničemu, co je delší než tři minuty, jsem považoval za nesmyslné už v době, kdy za “mladou generaci” považovali mne. Já jsem pozornost udržel, ale vadilo mi udržovat pozornost na více kanálech naráz, tedy dívat se i poslouchat, což je přesně případ videí (nebo takzvané “frontální výuky”). Přesto v okolí vidím, že je velké množství lidí, kterým tento způsob vyhovuje, a dokážou sledovat (opravdu!) třeba dvacetiminutové záznamy z různých TEDx a podobných akcí, kde někdo stojí na pódiu a mluví. Pro mne to je ryzí utrpení, i kdyby každé jeho slovo byla perla ducha.
Ale zpátky k Petrově dotazu. Přemýšlel jsem, co bych se chtěl naučit, a u čeho by mi zároveň dávalo smysl učit se to na kurzu. A nakonec jsem přišel na jednu věc, kterou mi škola nedala, a nejsem jediný. Totiž “umět prezentovat”. Ne udělat PPT podle příručky “333 triků, jak na poutavou prezentaci v PowerPointu”, to ne. Ale jak si stoupnout před lidi a mluvit. Co dělat s tělem, co s rukama, jak dýchat, jak intonovat, jak pracovat s tempem. Nacvičit si to.
“Zvláštní,” řekl mi Petr Koubský. “Hodně lidí mluvilo právě o tomhle, že to je něco, co by jim dávalo smysl.” A byli to lidé z nejrůznějších oborů, od novinářů po akademiky. Ona je to totiž znalost, která se jednou za čas hodí každému. Každý z nás musí někdy promluvit k alespoň třem lidem. I kdyby to mělo být na rodinné oslavě a vy byste měli být v roli toho, kdo vypráví historku z dovolené. Měli byste umět zaujmout a neotrávit. A přesně tohle mě škola nenaučila. Stoupnout si před tabuli a něco říkat byla spíš tortura: “Tak, přednes referát…” Tak jsem to odříkal z papíru, dívaje se kamsi nad fíkus na skříni za zadními lavicemi, a “sednout” znamenalo úlevu. Ale prý se to lepší. Prý jsou školy, kde vás na vystupování připraví (pokud si tedy zapíšete kurz).
A protože vesmír miluje ironii, tak jsem od té doby stál před publikem mnohokrát. Učím se, učím, když je to možné, tak sleduju sám sebe z videozáznamů, ačkoli u toho trpím, a přemýšlím, kde se můžu zlepšit a o co se mohu opřít. Ale ten kurz bych si někdy opravdu rád zkusil.
(Psáno pro IHNED)
Dlouhá léta jsem hrál se svou matkou takovou hru:
Matka: “Potkala jsem Otu Koutka, ten chodil na gympl do béčka, ne?”
Já: “Ota? Nevím kdo to je…”
Matka: “Ale víš, chodil na gympl… Byli jste spolu v tanečních!”
Já: “Ne, nebyli…”
Samozřejmě že jsem Otu Koutka znal a byli jsme spolu v tanečních. Jen jsem z legrace tvrdil o něčem evidentním, že to tak není, aniž bych tušil, že to o mnoho let později nazvou sociologové slovy “post-truth”. Později jsem přitvrdil:
Matka: “Potkala jsem Helenu. Ta s tebou chodila na základku…”
Já: “Nechodila!”
Matka: “Nekecej, chodila s tebou do třídy.”
Já: “Nikdo takový do třídy nechodil…”
Matka (ukazuje na fotku ze základky): “Tohle je ona!”
Já: “Ne, to není ona!” (samozřejmě že je…) “Tahle se jmenovala Beáta Douděrová!”
Matka: “Co to meleš? Jaká Douděrová? To je Helena, vždyť ji znáš!”
Já: “Ne, žádnou Helenu neznám!”
Matka: “Jak to, že neznáš žádnou Helenu?”
Já: “Neznám, nikdy jsem jméno Helena neslyšel!”
Matka: “A co teta Helena? Od strejdy Jendy…”
Já: “Já žádného strejdu Jendu nemám!” (Mám, samozřejmě, a jeho žena je Helena, jak jinak)
Tuhle hru jsme hráli na tisíc způsobů a moje důsledné popírání zcela zjevných faktů (“Mami! Já nikdy na gympl nechodil! Tam chodil můj bratr Luboš!” – nemám žádného bratra a na gymnázium jsem chodil) dokázalo matku spolehlivě vykolejit. Když jsem byl hodně přesvědčivý, vypadalo to, že minimálně na zlomek sekundy zapochybovala…
Říká se tomu prý post-truth, a přeložil bych to asi jako “popravdivostní” doba, společnost, politika. V ní jako by bylo úplně jedno, co je nebo není pravda. Kdysi jste se třeba dohadovali o světových stranách, jeden tvrdil, že sever je támhle, druhý že ne, že je támhle, pak jste vytáhli kompas, střelka ukázala jedním směrem, a bylo to. Ten, kdo ukazoval jinam, uznal, že neměl pravdu, protože s realitou nelze moc dobře polemizovat.
Postmoderní doba pak přinesla touhu polemizovat s realitou a relativizovat ji. Sever je sice podle kompasu, mapy, Slunce i lišejníku támhle, ale ten můj směr je taky dobrý, a vůbec: je to jen konvence, že severu říkáme sever a tomu mému směru jihovýchod, ale když mému směru budeme odteď říkat “sever” a tomu tvému třeba “houba”, tak v takovém případě budu mít pravdu já, a vůbec, ta moje konvence je stejně dobrá jako tvoje, a pokud tvrdíš, že ne, tak uvidíš, udělám happening a pouliční festival, ve kterém tvoje šovinisticky nadřazené trvání na dogmatu zesměšním!
Bylo to neobyčejně protivné a otravné, ale stále bylo jasné, že dotyčný vnímá, že je jaksi dobré mít svá tvrzení v souladu s realitou. Třeba i kdybychom měli realitu přejmenovat. Post-truth jde dál, a naprosto ignoruje jakýkoli soulad řečeného se světem okolo. Stojíte po kolena ve vodě a řeknete, že tu žádná voda není. “A co je tohle?” volají okolo vás a dokazují vám, že to teče, že je to bezbarvé, že je to pitné, ti nejdrsnější chystají elektrolytický rozklad na vodík a kyslík, ale vám je to jedno. Vy možná sami víte, že stojíte po kolena ve vodě, ale řeknete: “Ne, žádná voda tady není!” Protože vy nesdělujete vědeckou informaci, přeci. Vy popisujete emoci! Za hodinu budete klidně tvrdit, že stojíte ve vodě. Na realitě se nezmění nic, ale emoce bude jiná, protože to takhle chcete, a komu se to nelíbí… že…?
Nevím, jestli jsem svojí matce sděloval nějakou emoci. Spíš bych se přikláněl k tomu, že jsem si z ní docela obyčejně utahoval. Nahrává tomu i fakt, že většinou nakonec pochopila, jak se věci mají, a utnula to nějakou – čtenáři prominou – mateřsky vlídnou promluvou ve stylu: “Dělej si vola z někoho jinýho, na takový blbý hemzy nemám čas ani náladu…”
Mohla by, prosím, paní Ovčáčková zasáhnout a říct svému synkovi, t.č. nižšímu státnímu úředníkovi, něco podobného?
(Psáno pro IHNED)
Dámy a pánové, vítejte na veletrhu novinářských měrných jednotek a přirovnání! Zapomeňte na hektary a tuny, to jsou nudné jednotky, které čtenáře nezaujmou. A zaujmout čtenáře, to je posláním médií dneška. Zaujmout a pobavit, to je hlavní, jak říkáme u nás v Institutu neotřelých jednotek.
Čtenář, laskavý či nikoli, si totiž asi nedokáže představit, jak vypadá třebas sedmnáct a půl tisíce lidí. Proto mu to ulehčíte tím, že mu řeknete, že je to tolik lidí, kolik má Bruntál obyvatel. A čtenář hned ví, hned se má o co opřít, protože zatímco sedmnáct a půl tisíce lidí pohromadě asi neviděl, tak Bruntál si snadno představí každý: to máme od benzínky: Novotní, ti jsou doma čtyři, vedle Šmíd, ti jsou dva, Kuchyňkovi, těch je pět… teda vlastně už ne, co se ten kluk jejich odstěhoval do Krnova… a tak hezky krok po kroku, barák po baráku, a sedmnáct a půl tisíce lidí má rázem nějakou podobu. Když přijde na věc, tak je jeden každý z nich “s příběhem”, a to se cení.
Když není třeba příběh, tak aspoň emoci. Sedmnáct a půl tisíce lidí by zabralo plochu 4.300 metrů čtverečních (pokud se na jeden metr čtvereční vejdou čtyři lidé). Což je 0,43 hektaru. Ale kdo dneska ví, kolik je hektar, že? Jen pár zemědělců. Naštěstí je jeden hektar přibližně tolik, kolik je plocha fotbalového hřiště. A jsme doma, to zná každý, protože každý má doma televizi a v ní už aspoň jednou fotbalové hřiště viděl! Na jedno fotbalové hřiště by se tedy vešlo nějakých 2,32 Bruntálů. Václavské náměstí má plochu zhruba čtyř fotbalových hřišť, nebo též dvaatřiceti olympijských bazénů (50×25 metrů). Obyvatelstvo Bruntálu, přesunuto z Václaváku, by tedy zabralo tři a půl takových bazénů, pokud by šlapalo vodu. Pokud ale bazén vypustíme, mohou silnější Bruntálci vzít ty slabší na ramena a utvořit tak dvě vrstvy, protože bazén má hloubku pěti metrů.
Připadá vám to jako hodně blbé přirovnání? To jsme zatím jen u ploch a počtů. Do systému Základních Jednotek Pro Média v této oblasti patří ještě Orlická přehrada a Lipno. Spolu s Olympijským bazénem tvoří trojici jednotek, které vyjadřují plochu nebo objem, to jak se to zrovna hodí. Mimochodem, pokud budete připravovat text pro zahraniční čtenáře, tak si pamatujte, že 30 Václaváků = 0,0000017825684 Texasu, jak spočítalo naše oddělení přepočtů.
Ale pozor! Zatímco se délka měří na obligátní “délku Václaváku” a jednotky řádově větší (Praha napříč, délka všech tramvajových linek, vzdálenost z Prahy do Brna, Česká republika napříč, třikrát okolo zeměkoule apod.), tak výška má své speciální výškové jednotky: Petřínskou rozhlednu, Žižkovu sochu, Žižkovský vysílač a Eiffelovu věž. Proto pozor, abyste se neztrapnili a nepoužili třeba “výšku fotbalového hřiště”. Eiffelova věž zároveň slouží jako velmi neotřelá jednotka hmotnosti – věděli jste například, že Evropané vyprodukují ročně odpad o váze čtyř tisíc Eiffelovek? Zatímco čtyřicet milionů tun je příliš abstraktních, tak váha Eiffelovky (10.100 tun) je snáze představitelná, protože to je něco, s čím má čtenář každodenní zkušenost, že? A pokud náhodou představivost zakolísá, pomůžeme si upřesněním, že to je 2525 čtyřtunových slonic, a to už si umí přeci představit každý! Shodou okolností by toto množství čtyřtunových slonic plusmínus zaplnilo Václavák, takže vidíte, jak nám to krásně do sebe zapadá.
Když přijde řeč na IT a objemy dat, tak namísto dříve používané a dnes již zastaralé jednotky “CD disk” (zároveň vhodné jako demonstrace jevu zvaného pleonasmus) máme novou: “nejlépe vybavený model iPadu”. Že se to číslo neustále mění, to je jedno, však kdo by napřesrok četl dnešní články. Obzvlášť, když tam bude napsáno, že objem dat představuje zaplněnou paměť 29 miliard nejlépe vybavených iPadů. Tedy prostě strašně moc hodně, bez ohledu na to, kolik paměti bude ten který rok nejlepší iPad mít.
Na závěr naší drobné exkurze do světa žurnalistických měr a vah by to chtělo nějakou pořádně neotřelou jednotku. Co třeba tlak? Jak představit čtenářům něco tak velkého, jako je tlak 2500 barů? 25,5 kilometrů vodního sloupce asi není to pravé, tak proč nepoužít standardizovanou jednotku “kávovar”, že? A máme to: Je to síla sto šedesáti sedmi kávovarů!
Co na tom, že sto šedesát sedm kávovarů vedle sebe, na sobě nebo za sebou vyvine stejný tlak jako jeden kávovar, takže to srovnání kulhá na obě nohy… Prostě velký tlak lomeno tlak v kávovaru rovná se počet kávovarů. Ostatně, když jeden řidič nadýchá 1,5 promile a druhý taky 1,5 promile, tak pro média nadýchali dohromady 3 promile a byli téměř v kómatu. Kdyby se ale srazily dva autobusy, každý vezoucí čtyřicet lidí z koštu, rázem bychom měli do titulku krásnou zprávu: “účastníkům nehody naměřili policisté dohromady 10 procent alkoholu v krvi”!
Protože čtenáře je potřeba nejen informovat, ale hlavně zaujmout! My ty divné přepočty a přirovnání neděláme pro sebe, my to děláme pro vás!
(Psáno pro IHNED)
Zeman, Ovčáček, kavárna, Horáček, Babiš, Čína… Čím víc to poslouchám, tím častěji si říkám, co mi asi utíká. Co se asi za touhle kouřovou clonou skrývá, jaké drobné a nenápadné křivárny? Co třeba regulace hazardu?
Jasně, jasně, automaty ničí lidem život, přinášejí kriminalitu, okej. Ministerstvo financí, které se do boje s hazardem pustilo opravdu zgruntu, ale rozhodně nepodezřívám z náhlé starostlivosti o blaho občanů a o to, aby nepropadali gamblingu. Kdepak. Ministerstvo financí se stará především o to, aby si mohlo sáhnout na zisky a hrábnout do nich tak moc, jak jim to jen půjde. Ostatně dělá to u alkoholu i cigaret, tak co by to nedělalo u hraní.
Paskvil s povinností blokovat weby na základě ministerského úřednického úradku se ještě ani nestačil ohřát, a už tu máme další perly, tentokrát z úst Ondřeje Závodského, náměstka MF pro hazard. Co to bude tentokrát? Zdanění herních kostek? Zdanění korunového mariáše? Ó nikoli, tentokrát jsou na řadě počítačové hry. Však beztak způsobují už od 90. let veškeré možné zlo, především pak kriminalitu mládeže a její vzrůstající agresivitu, což je sice mnohokrát vyvrácený nesmysl, ale médiím to konvenuje a atmosféra ve společnosti je příznivá, tak co to nezkusit?
A tak jsme se v rozhovoru pro iDnes dozvěděli z páně náměstkových úst spoustu kuriozních výroků. Otázka je, co z toho opravdu takto pronesl a co se “ztratilo v překladu”, ale pokud budu brát text rozhovoru tak, že odpovídá smyslu vyřčeného, tak se nestačím divit, protože už v druhé větě staví pan náměstek právní princip “co není zakázané, to je povolené” na hlavu: “Pokud na nějakou hazardní hru nebude [nový zákon] pamatovat, pak je nepovolená.” To vše samozřejmě proto, aby “se předešlo korupci”, jak jinak! Demokratický pluralitní stát přitom stojí na principu, že ve většině oblastí co není výslovně zakázáno, to je povoleno. Je to logické, protože se neustále objevují nové a nové věci, které by v případě přístupu opačného byly automaticky nepovolené.
Pan náměstek jmenoval jako příklad některé MMORPG – tedy počítačové hry, které se většinou odehrávají ve virtuálním světě, které hrají statisíce lidí v nějakých “rolích”, a kde je možné samozřejmě získávat vybavení a zbraně. A jakmile máte někde možnost získat, byť ryze virtuální, vybavení, a máte tam víc hráčů, je logické, že je začnou směňovat, vzniknou burzy, trhy, a ty brzo vystoupí z virtuálního světa do toho reálného, kde se za reálné peníze nakupuje a prodává virtuální vybavení v hrách. Už před časem, kdy se tento princip objevil, začalo být jasné, že podobné hry budou trnem v oku berňákům, protože si na transakce ve hrách nemohou hrábnout a vzít si svou část. Což je do jisté míry škoda, protože představa, že v takové hře prodáte kováři tři meče za pár zlatých a nakoupíte od něj lepší brnění, a v tu chvíli se objeví financ a zabaví vám z virtuální výbavy dvě kouzelné mastičky jako daň z prodeje mečů, je svou bizarností krásná.
Ale tentokrát nejde ministerstvu o to, že nemá nic z transakcí. Tentokrát jde o hazard, protože podle náměstka Závodského v takových hrách existuje možnost, že se sejde víc hráčů, dají nějaké (virtuální) předměty do pytle, pak losují, a jeden bere všechno. Což je nepovolená hazard, a už pouhá představa, že by něco takového mohl dělat člověk mladší osmnácti let, je jasným důvodem pro razantní zásah! Takže se novinářka zeptá: “A povolíte takové hry?” No jasně, že je povolí, protože prodej her je velký byznys a dobře se daní… Ale náměstek naštěstí znepokojené čtenáře uklidňuje: Jakmile budou v počítačové hře znaky hazardu, tak bude muset žádat o povolení!
Celý absurdní kousek logicky spěje k vyvrcholení. Říkáte si, jak tedy ministerstvo pozná, jestli je ve hře – a teď si to nepředstavujte jako Tetris, co jste hráli na mobilu, ale jako opravdu obrovský komplexní svět s desítkami tisíc postav, příběhů, úkolů, s miliony lokací a předmětů – nějaká možnost “hazardu”. To jako na ministerstvu sedí několik úředníků a hrajou kde co, od Hledání min a Solitaire po World of Warcraft, a zkoumají, jestli někde nemůžou děti sázet? Naštěstí přesně tahle otázka padá, a my se dozvídáme, že ministerský úředník počítačové hry nehraje, protože by se dopouštěl hraní ilegálního hazardu.
Až se mi tají dech nad tou neúprosnou logikou. Oni rozhodnou, jestli daná hra obsahuje prvky hazardu, ale hrát ji nebudou, protože by se tím dopouštěli ilegálního hazardu. Protože, jak výše zaznělo, dokud hra neprojde schválením a nedostane razítko, že je hazarduprostá, je na ni nahlíženo jako na hazardní, a kdo ji hraje, dopouští se ilegální činnosti. Jak tedy může někdo říct, jestli ve hře hazard je, aniž by ji hrál? Hlava 22? Prý ne, prý jsou schopni se dostat k podrobnostem, aniž by ji hráli. (Jak? Z recenzí? A nedopouští se recenzent ilegální činnosti tím, že hraje hru, o které se ministerstvo zatím nevyjádřilo?)
Jen se divím, že náměstek ministerstva může z úst vypustit větu “Pokud se například na zahraničním webu objeví něco, co ministerstvo nepovolí, nezbude nám nic jiného, než blokovat platby a webové stránky,” a novinářka ho v tom okamžitě nevymáchá. Co to je za ministerstvo? Ministerstvo Pravdy A Všeho?
Holt někteří úředníci stále nepochopili, že svět nefunguje tak, jak ministerstvo povolí… A čím dřív takoví úředníci dostanou přes prsty, tím míň škod napáchají.
