Ušlechtilý koníček…

Ušlechtilý koníček…

Mám spoustu koníčků, ale většina z nich slouží spíš jako potěcha duše než jako tělesná radost… Až před nedávnem jsem shodou náhod narazil na činnost, která vypadá, že by se mohla stát mým decentním koníčkem, plným smyslových požitků.

Možná bych měl popsat svůj vztah k alkoholu. Asi to zvládnu jedním slovem: Bídný. Naposledy jsem se opil někdy v minulém století; stav opilosti mi není příjemný, a po pravdě mi není příjemná ani sociální atmosféra kolem opíjení („Pojď, ožereme se, hahaha…“) Nechci se ožírat. Nemám to rád. Necítím se povznesený ani veselý ani „v náladě“, cítím se jen lehce nepříjemně. A vzhledem k mojí konstituci není pro mne snadné se opíjet – půl lahve slivovice za večer a noc, a já se ani nemotám a jazyk se mi neplete, no toto… 😉

Společenské pití alkoholu je pro mne taky problém. Pivo si dám, ale „slinu“ mám tak v jednom z dvaceti případů. Slina znamená, že ho vypiju s chutí a že za večer vypiju třeba… i tři velká piva. Jinak jedno až dvě. (Mám navíc i fígl: druhé pivo upiju do půlky a pak u něj sedím celý večer. Nikdo mi nenutí další piva, a já si piju, jak vyhovuje mně.)

Víno? Nemám rád suchá, kyselá, trpká – tedy přesně ty, které jsou většinou hodnocené jako „hmmmm“. Mám rád, když už, vína s výraznou chutí, kořeněná, těžká, zkrátka taková, nad kterými běžný piják ohrne nos a řekne „Fuj, tlamolep!“

Tvrdý alkohol nevyhedávám. Připadá mi jen jako míň chutná zkratka k opilosti / podroušenosti. Ale občas je, i ze společenského hlediska, žádoucí „dát si panáka“. Takže jsem hledal, co že budu pít, když na to přijde, a postupem času mi vyplynulo několik „přijatelných alkoholů“, většinou likérů. Když už „ostré pití“, tak slivovici, meruňkovici (doporučuju Žufánkovu) nebo tequilu. Vodku nebo whisky moc nemusím. Tedy vlastně…

Dvacet let jsem měl whisky zařazenou do kategorie „drahá kořalka“. Sorry, je to tak. Ochutnal jsem poprvé nějakého toho Džeka nebo Tullamorku nebo co to bylo, a nějak mě to neoslovilo. Štiplavé, ostré, kořala… Jo, myslím, že na to pasuje označení „vizour“. Nijak jsem to nevyhledával…

A pak jednou byl podvečer, my diskutovali s Vembloudem a Evou G. o rozdílném pohledu žen a mužů na komunikaci, a oni povídají: „Jdeme na ochutnávku whisky, pojď taky!“ Představil jsem si chuť vizoura a trošku jsem se vyděsil, ale když ochutnávka, tak ochutnávka, dám si jednoho a půjdu, ne?!

Přišli jsme do prodejny, kterou v rámci konspirace zatím nejmenuju, aby tam nezačalo trajdat procesí. Usadili jsme se, a já, protože jsem byl instruován, že obsluha whisky opravdu rozumí, jsem na otázku „Co to bude?“ neřekl Džeka se sodou, ale na rovinu jsem přiznal, že whisky vlastně neznám, že mám zkušenosti jen s těmi profláklými hospodskými značkami, a že by mému vkusu vyhovovalo něco ne moc ostrého, něco jemnějšího, spíš sladšího, vonět to může… Načež se začal prodavač s Vembloudem dohadovat v odborných termínech a pak se usnesli, že mi nalijí Laphroaig Quarter Cask. K tomu sklenku studené vody.

Ochutnal jsem.

Užasl jsem.

Nadchl jsem se.

Tvrdý alkohol, ze kterého nečpí ostrý líh. Alkohol, po kterém nemám pocit, že jsem si polil jazyk něčím brutálním. Alkohol, ve kterém jasně rozpoznávám kouř („jako tepláky od táboráku druhý den“, pravila Sibiřanka) a spoustu výrazných chutí – ale ne nepříjemně výrazných… Při polknutí mi to neleptá hrdlo.

Druhý doušek, s pár kapkami vody… chutě se rozvinuly a mě začíná bavit je detekovat.

Co dál? Obsluha je mistr nad mistry a ptá se, kolik vzorků za večer chceme ochutnat. Tomu pak přizpůsobuje rytmus i doporučení, ptá se jak nám co chutnalo…

Značku druhé whisky si nepamatuju, jen si vybavuju desinfekci, jód, rašelinu… (Eva si, tuším, koupila celou láhev). Třetí byla Jura Superstition, zase zajímavá paleta chutí.. Připadal jsem si jako na ochutnávce sýrů. Ve třech vzorcích skotské single malt jsem našel víc zajímavých chuťových odstínů než ve všech možných vínech, co jsem pil.

Před odchodem ještě prodavač navrhnul „vzorek na odchodnou“. Vembloud si dal už nevím co, a prodavač mi chtěl nalít totéž, ale pak se zarazil a povídá: „Ne, vy jste říkal, že nemáte napito… tohle by vás rozstřelilo, a už byste nikdy nepřišel. Vám dám něco jiného, to vás potěší a zaujme.“ A tak jsem ochutnal Glenfarclas 105 CS.

Doušek se v ústech choval jako ruční granát. Explodoval v neskutečné množství chutí a vůní, které zaplnily celou pusu i nos. Když jsem se dosyta pokochal a chtěl jsem spolknout, zjistil jsem, že nemůžu. Polknul jsem až na druhý pokus a dalších deset minut si užíval různé chutě a jejich doznívání… A v tu chvíli mi došlo, že tohle pití by mě mohlo bavit. Ne kvůli alkoholu (i když zrovna 105 má 60 %), ale kvůli té rozmanitosti chutí, vůní, kvůli doprovodným efektům, kvůli zážitku.

Odcházeli jsme z ochutnávky neopiti. Byl to spíš smyslový zážitek než „sedíme a chlastáme“. Rozhodně bych to nedoporučil nikomu, kdo má chuť „se opít“.

Bohužel, touhle ochutnávkou pro mne skončilo období, kdy jsem si dal v hospodě „vizoura“. Definitivně. Asi tak tři dny poté jsem seděl s Rosťou Kocmanem a dali jsme si „nějakou dobrou whisky“, tuším Tullamore nebo Four Roses, a říkal jsem si: Třeba jsem jen nebyl zvyklý… Kdepak! Našel jsem tam zas jen tu štiplavost a kořalkovou sílu, nic z toho dobrého, z toho, co mě zaujalo, tam nebylo. Bohužel.

Ochutnal jsem i Laphroaig Triple Wood, cosi z Caol Ila a Finlaggan v sudové síle, a mé podezření se potvrdilo: Vypadá to, že jsem odsouzen k tomu pít skotské single malt whisky, protože jiné pití mě nezaujme, je na mě příliš alkoholické. Čímž neříkám, že vám nemůže chutnat nebo že je špatné. Jen že se omlouvám, ale já se svými chuťovými pohárky nikde nenašel tuhle bohatost, nikde jsem nenašel nic zajímavějšího než „ochucený alkohol“. Takže – ne, fakt si nedám…

Ale postupem času bych si pár lahví rád koupil. Dát si při nějaké slavnostní příležitosti tři panáky zajímavé whisky mi připadá lákavější (a asi i levnější) než vypít tradiční láhev vína.

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!