Slušný člověk

Slušný člověk

„Slušný člověk“ je velmi zvláštní slovní spojení, to si s námi zase čeština zalaškovala, vám povím. Slušný člověk se nestačí divit, jak se ze slušnosti stala nadávka…

Být slušný je normální, a někdo, kdo je slušný, je zkrátka slušný člověk. Bez uvozovek. To je ten věcný rozměr slovního spojení „slušný člověk“. Stejně jako někdo, kdo pracuje a je poctivý, je prostě poctivý a pracující…

A pak je ještě ten druhý rozměr. Teď pozor, je to makačka na bednu, a jak se ukazuje, tak je to pro některé za hranicí jejich představivosti: Je ještě takzvaný „slušný člověk“, který je nejčastěji pozorovaný v plurální formě „slušní lidé“. To není nikdo konkrétní, to je sociologická kategorie: „Slušní lidé, poctiví pracující“. Tedy masa místo jednotlivce.

Tento rozdíl ve významech většinou ještě podtrhne situace. Když o někom řeknete, že pan XY je slušný člověk, tak je to hodnotící pochvala. Když to řeknete sami o sobě, navíc v plurálu, tak…

Schválně.

„My jsme slušní lidé…“

… a tak požadujeme, nedovolíme, nestrpíme, ne, ne, ne!

Nevzpomínám si na to, že bych někde slyšel „Jsme tu samí slušní lidé, a tak zítra půjdeme uklidit park.“ To spíš „jako slušní lidé musíme požadovat, ať někdo něco udělá s parkem!“

Samozvaní „slušní lidé“ jsou většinou pěkná pakáž. Skrytě rasistická, šovinistická, a přiznejme si to, docela hloupá a tupá stvoření, zejména když jsou ve skupině. Jeden každý je v osobním styku docela únosný a dá se s ním mluvit, ale skupina „slušných lidí“ hezky demaskuje to hnusné v lidské povaze.

Což je paradox, že? Když se sejde skupina lidí a vypadne z nich nějaká sviňárna, tak ji zaštítí provoláním „Slušní lidé požadují…“

„My jsme tu slušný lidi, tady žádné buzeranty nechceme!“

„Slušní lidé a poctiví pracující“ vůbec rádi požadují a vyjadřují. Třeba politické procesy byly plné příkladů toho, jak „slušní lidé a poctiví pracující“ píšou soudům. „Slušní lidé“, ta šedá a většinou mlčící masa, se nebojí žádné přicházející diktatury. „Slušní lidé“ jsou rádi, a klidně vám to řeknou: Víš vono jako všude je chleba o dvou kůrkách, každé má něco, on ten Hitler sice možná trochu tlačí na plyn, ale co udělali ti politici? Nic! Teď aspoň bude práce a pořádek v ulicích, vyženou komunisty a bude klid!

„Slušní lidé“, tedy masa průměru, je přesně ta masa, která dostala k moci Hitlera i komunisty, udržela je tam, a nakonec to, zase paradoxně, nejvíc odskákala.

A kdy se tedy ze slova „slušnost“ stala nadávka? Co je špatného na slušnosti, poctivosti, pracovitosti? Buďte v klidu, slušnost je stále pozitivní slovo. Jen si ho sebrala šedá masa, a vždycky ve chvíli, kdy cítí, že by zase rádi zakazovali, nařizovali, vyháněli a zabíjeli, tak jim morální imperativ řekne, že to je špatné, a oni ho umlčí tím, že to přeci dělají ve jménu slušných lidí, aby se slušní lidé nemuseli bát vyjít na ulici… a tak dál. Nadávka se stala ze slovního spojení „slušní lidé“ a „poctiví pracující“ ve chvíli, kdy se tak nazvali sami, aby ospravedlnili nějaké svinstvo.

„Aby se slušný člověk nemusel bát o život.“

„Aby se slušný člověk nemusel bát o práci.“

„Aby se slušní lidé nemuseli obávat…“

Takhle nikdy nezačíná nějaké provolání k pozitivní akci, zato špatného za tím bylo: „Zakažte, znemožněte, odstraňte, pověste…“

A za tímhle provoláním: šedá masa, gumová zeď.

Mám jednu jedinou obavu, a budu rád, když ji budete se mnou sdílet: Aby se slušný člověk nemusel bát podívat do zrcadla!