Sandál v ponožkách…

Sandál v ponožkách…

Takové letní české téma, které jsem vlastně nikdy nepochopil…

Do práce jezdím městskou hromadnou dopravou – metrem a tramvají. (Nesnáším označení „socka“, ale to je jiný příběh a nad tím se pohorším někdy jindy.) Začalo léto, a tak se lidé oblékají víc nalehko, na nohou nosí místo bagančat lehkou letní obuv, a samosebou i sandály.

V metru i tramvaji mám dost času, a když si nečtu, tak pozoruju lidi kolem sebe. Spousta lidí nosí sandály, a já si vždycky vzpomenu na to klišé o ponožkách.

Totiž, abyste rozuměli – já nikdy nepochopil, proč je ponožka v sandálech tak strašlivé společenské faux pas, že se na tom vyprofiluje každý fashionblogger, a ani proč je to vlastnost, připisovaná Čechům („jsme národ, co nosí ponožky v sandálech, no fuj…“) Já, po pravdě, nechápu spoustu dalších „estetických pravidel“, ale zrovna tohle mi připadá proti smyslu estetiky.

Jako jo, rozumím tomu, že když jsem machna, neberu si bokovky a vypasované tričko. Chápu, proč bych si neměla, jsem-li žena, brát černé prádlo pod bílé oblečení. Nemluvě o takzvaných „neviditelných ramínkách“ od podprsenky (ano, mám na mysli tu zažloutlou slizkou věc, co se zařezává dámám do ramen). Ale ponožka v otevřené botě?

Kontraargumenty znám – cosi o prachu a špíně. Fajn, to se dá řešit umytím. Neestetické? Hm, zato vbočené palce a zarůstající či plesnivé nehty, to je vrchol vkusu, že?

Po pravdě spíš snesu elegantní ponožku v sandálech, než pohled na tohle:

hallux.jpg

CC-BY, Wikimedia

A teď k meritu věci: všichni víme, že Češi jsou estetičtí barbaři, co i přes mnohaletou osvětu berou do sandálů ponožky. Tak jsem minulý týden koukal na nohy spolucestující veřejnosti a počítal jsem, kolik uvidím případů ponožek v sandálech.

Zkuste si tipnout. Bylo to na trase Stodůlky – Letná a zpět, ráno po osmé a večer po sedmé. S přestupem na Náměstí Republiky.

(Pauza na tipování)

((Pauzu vám zpestřím programátorským vtipem – víte jak poznáte programátora extroverta? Když s vámi mluví, dívá se na vaše boty!))

Dva. Za celý minulý týden dva lidé, co měli ponožky v sandálech. Oběma bylo kolem sedmdesáti let. Zbytek v teniskách, sandálech naboso, kristuskách nebo ve zhmotnělém výronu elegance, plastových botkách Crocs.

Samozřejmě bych z toho nic nevyvozoval, přeci jen Praha není typický vzorek, možná kdybych se rozhlížel, cojávím, v Bruntále nebo Vlkově pod Oškobrhem, dopadlo by to jinak. Jen jsem chtěl podotknout, že jsem si na to fakt dával pozor, a fakt to nebylo ani pravidlo, ani snad většina, ani „tak často, že si toho všimneš“, ale byli to dva lidi. A to jsem se na to opravdu soustředil.

Možná už nazrál čas na hejtování něčeho jiného, milí fashionbloggeři. Co třeba ty Crocsy?