Panwerich

Panwerich

Aby bylo jasno – tenhle zápisek není o Janu Werichovi, herci, spoluzakladateli Osvobozeného divadla atd atd… Je o kultu, který nese jeho jméno. Rád bych tyhle dvě věci odlišil.

Myslím, že je celkem snadné dobrat se k Janu Werichovi – tedy pokud chcete. Někde uvnitř je jádro, člověk, okolo jeho dílo, život, okolo toho jeho vliv. Vše je poměrně realisticky a věcně zdokumentováno, komentováno, kriticky rozebráno… Jana Wericha můžete mít rádi, nemusíte. Jeho hry se vám mohou líbit, ale taky nemusí. Stejně tak jeho role. Je to jako s každým autorem…

A okolo toho všeho je, bohužel, Panwerich.

Panwerich je uslintaná patetická kultovní parodie na Jana Wericha, umělce. Institucionalizované zbožštění. Panwerich je monstrum, složené ze sluníčkových vzpomínek na moudrého klauna (předválečný Werich se asi nehodí pro kult…) a futrované tunami cyklostylovaných áčtyřek s citáty, co Werich možná někdy někde řekl či napsal. Panwericha (pozor, prosím, na skloňování!) musíte mít rádi a musíte ho obdivovat a musíte uznávat jeho velikost, ačkoli si o něm můžete myslet cokoli – třeba že je to titán, gigant, největší Čech, nejlepší divadelník nebo… ne, jen tohle si o něm můžete myslet! Pokud ne, budete verbálně utlučeni od strážců kultu.

Panwerichův kult je laskavý. Má své uctívače rád. Naplní jim prázdné hlavy instantními moudry o životě a dovolí jim zažít ten slastný pocit, co člověk zažije, když ho napadne dobrý bonmot, a to dokonce bez nutnosti nějaký bonmot vymýšlet. Dává strážcům kultu univerzální berličku pro chvíle duševního nepohodlí či pochybností. Stačí zamumlat modlitbičku, co začíná slovy „Jak říkal Panwerich…“ – a rázem je jasné, kdo že je tu zastánce tradičních kulturních hodnot, sečtělý člověk a laskavá osobnost, a kdo je jen tupé barbarské hovado.

Vzpomínám si, jak před lety Jaromír Slomek napsal pro Reflex Causu Jan Werich. Byl to zajímavý text, představující Jana Wericha bez patetického a nostalgického nánosu „moudrého klaunství“ a národního zbožštění, které činí Jana Wericha nekritizovatelným. Však za ten text taky dostal Slomek co proto. Několik čísel nato vyšly čtenářské reakce, kde jedna byla obzvlášť vypečená – tuším od spolku „Werichovci“, kde podepsaný byl „nejvrchnější bidelník“ (to je název funkce). Slomkovi v něm bylo blahosklonně láno (blahosklonnost a obdiv k moudrému klaunství chodívá ruku v ruce), zhruba tímto stylem: „Panwerich byl největší a nejmoudřejší, což vy, hlupáku, nejste s to pochopit, a proto jen špiníte Jeho památku, za což bychom vám nejradši nabančili, ale to neuděláme, neboť jsme moudří a uctíváme Panwericha. Ostatně on sám řekl: Když už člověk jednou je…“ (Werichovci, nakolik tomu dobře rozumím, jsou něco jako fanklub kultu Jana Wericha.)

V divadelních hrách, ve forbínách, v knihách napsaných Janem Werichem, v textech písní, tam se Panwerich neprojevuje. Ty jsou většinou velmi dobré, břitké, vtipné, duchaplné, ale až na výjimky nepatetické a netrapné. Je v nich spousta pěkných obratů a bonmotů, které zapadají organicky do celku a zároveň mají nějaký přesah a trefně glosují dobu, život, svět.

Panwerichovo moudro se z nich stane až procesem kultizace, tj. vytržením z kontextu, opakováním při nejrůznějších příležitostech a patetickým podáním – vždy a zásadně spolu s mantrou „Jak řekl Panwerich„. Ostatně, jak řekl Panwerich: „Kdejaká hovadnost bude se zdát břitkou satirou, když ji připíšete Oscaru Wildovi!

Jestli mohu závěrem jednu prosbu: rozlišujte Jana Wericha a Panwericha! Upřímně – pokud něco špiní památku Jana Wericha, je to především Panwerich, moudrý klaun, ta patetická karikatura, kterou se všude možně ohánějí kdejací kašpárci, co nemají z Wericha ani jiskru duchaplnosti, ani špetku šarmu a ani ždibec talentu, snad ve víře, že budou ve Werichově odlesku jako duchaplní, šaramantní a talentovaní alespoň vypadat… Děkuji.