Můj článek o tom, jak napsat komentář na libovolné stránky, padl pravděpodobně na úrodnou půdu. Minimálně u Franty Kučery (čtete, doufám, jeho seriál o Javě na Zdrojáku?), který si vzal ponaučení k srdci, svou reakci hezky zformuloval a vydal. Nazval ji Chceme návrat k webu 1.0?

V podstatě nejsme v rozporu, i když to tak možná na první pohled nemusí vypadat. Franta líčí fundamentální princip Webu 2.0 (tj. „stírání rozdílu mezi konzumentem a producentem informací“) a tvrdí, že právě tato „decentralizace“ produkce informací a „demonopolizace“ médií přispívá obrovskou měrou k demokratizaci chodu společnosti a k posílení „občanské společnosti“ (to je moje čtení Frantových slov).

Souhlasím s ním. Naprosto. Souhlasím s jeho názorem na nezastupitelnou roli „zpětné vazby zdola“. Jediný bod, v němž se lehce rozcházíme, je tak (pravděpodobně) idea, že by věci jako „demokratizace“ a „přijetí zpětné vazby“ měly být povinné i pro někoho jiného než jen pro správu věcí veřejných (politiku). Nevnímám zpětnou vazbu jako cosi automaticky kladného, něco „dobrého z podstaty“. Nevěřím na to, že „každý názor od kohokoli je pro mne hodnotný“. Je hodnotný možná pro správu věcí veřejných (a i tam bych byl skeptický), je hodnotný tehdy, pokud je k tématu, které se toho člověka týká, ale není hodnotný jen proto, že se někomu udělal. Pokud někdo tvrdí opak, tedy že „všechny názory jsou si rovny“, mýlí se. (Vím, existují filosofické směry, které došly k naprosto opačnému tvrzení. Nesouhlasím s nimi.)

Ale zpět k Frantovu článku. V odstavci „Řešení“ píše:

„Řešením bude oddělení komentářů od primárního obsahu (články, resp. libovolné URL) a vytvořením komunity svobodomyslných lidí, kteří mají úctu k názoru druhých, byť s nimi nemusí souhlasit.“

Zde Franta zmiňuje jednu věc, která vyplynula z Webu 2.0 – totiž jeho decentralizovaný charakter. Není nikde řečeno, že musí být zdroj informací, a u zdroje musí být prostor pro zpětnou vazbu. Zpětná vazba je přeci taky informace – a může být tedy uložena kdekoli! Web 2.0 právě tohle umožňuje. Umožňuje publikovat informaci kdekoli, a takovým způsobem, jak její autor uzná za vhodné.

Decentralizace produkce informací, se kterou přišel Web 2.0, dovoluje z principu oddělit zpětnou vazbu od původní informace.

Tudíž ta komunita lidí, o které Franta mluví, už existuje. Navíc je velmi, velmi obrovská. Říká se jí „blogosféra a společenské sítě“. To je komunita lidí, která má „hlas“. Kdokoli se do ní může přidat, a je jen na něm, jak s ním naloží. Ale to, že budou mít úctu k názoru druhých, to už je, Franto, utopie, dosažitelná jak? Inu, cenzurou a „výběrem“.

Já podporuju proměnu čtenářů v producenty informací. Ostatně jsem to tvrdil už v době, kdy jsem spouštěl Bloguje. To, co dělám, není návrat k webu 1.0, ale pouze vytváření osobní „komunity lidí, co mají úctu k názorům druhých, byť s nimi nesouhlasí“. Jen jsem si posunul část filtrů z hlavy na svůj počítač…

Ne, vážně: Nechci být laciný. Žádné citáty ze Snaživce napasované na jeho práci, žádné tlačítko, žádné ministerstvo… Kocáb je pro mne muzikant. A Výběr.

Výběr vydal v 80. letech dvě desky. Kdo je máte a znáte, tak se zkuste zamyslet… Určitě si toho všimnete.

„Včera ráno přišla zubatá“, „Kató masé žeágora…“, „Já jsem divnej patron, strašně divnej patron, ňákej hrabě X, miluju stesk“, „Krysy už jsou tady…“ Nebo „Tatrman u kanónu stál a pořád ládoval ty svý hořkosti“, „kdyby se tolik nesnažil“, „Smolař“, „Chvastoun“, „Člověk bez talentu“.

Tak co, máte to? Všimli jste si něčeho? Dejte si na jednu hromádku texty z první desky a na druhou ty z druhé. Nikdo ať se na mne nezlobí, ale ty první, to jsou kravinky, říkadla, dada, ty druhé jsou vážnější, kritičtější, jako by v nich autor nějak promlouval k dnešku… Je z nich cítit větší tepání do nešvarů a sdělování hlubších pravd o životě. Ta první, to je jen sranda.

Na první desku napsal většinu textů František Ringo Čech. Na tu druhou Michael Kocáb.

Posun od srandy k mentorování a kázání, to je posun od kašpárka Čecha k otravnému kazateli a napravovači hříchů Kocábovi.

Jednou jedinkrát mě jeho mentorování nevadilo: Když řekl to o vládě, kterou si národ zaslouží. Zbytek je – zpětně hodnoceno, tehdy jsem to hltal – docela plytké veršování o lidských neřestech a tepání do nich.

Sorry, ale to potom… To už je jedno velké Kocábovo kázání a mentorování, laciné jako pivní filosofování.

A to je pro mne problém s Kocábem. Není politik, ačkoli je velmi chytrý. Je muzikant, ale je mizerný textař. Je mentor tepající nešvary.

Někomu mentorování nevadí, někdo ho považuje za Hluboké Pravdy. Mě sere. Sorry.

Kató, Masé, Perpetula!

Tak jak to je se značkami I, B, STRONG a EM?

Nejdřív všichni používali I a B. Prosté.

Pak přišly tagy EM a STRONG – nějak v té době, co se objevilo XHTML, takže se to spoustě lidí scuklo. Mnozí webaři mají dnes dojem, že I a B jsou jako že – zastaralé, nemoderní, fuj a vůbec, někteří věří, že „nové“ HTML (nebo XHTML) je „nepodporuje“… Což je omyl.

Jiní se dohadují, které značky jsou „správnější“ a „sémantičtější“.

Já vám nevím, lidi, já jsem webdesignérský diletant, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mi to připadá poměrně prosté:

  • I označuje text, co má být italikou
  • B označuje text, co má být tučně.
  • EM je text, co má být zdůrazněný.
  • STRONG je text, co má být silně zdůrazněný.

Vidím tam drobný rozdíl: první dvě značky se váží k písmu a definují vzhled textu. Druhé dvě značky vyjadřují zdůraznění části textu. Takže i použití pokládám za jasné: Co má být italikou, ať je v I, co má být zdůrazněné, ať je v EM. Tučný text dám do B a silně zdůrazněný do STRONG. Je mi jedno, že většina prohlížečů zobrazuje STRONG tučně a EM italikou, to je jen konvence. Předpokládám, že například čtečky textu budou značky B a I („typografické“) ignorovat, a STRONG a EM nějak „zdůrazní“.

Mně nepřipadá ani jedna z těchto značek „správnější“ sama o sobě. Správná je, když je použita ve správném kontextu na správném místě.

Připadá vám to příliš jednoduché a samozřejmé na to, jaké spory to vyvolává?

Inu, já jsem v tomhle diletant, já se spokojím i s jednoduchými a samozřejmými důvody.