Kakadu

Kakadu

Simonu Babčákovou jsem poprvé zaznamenal v Comebacku. Pak jsem si jí všimnul v nějakém Hřebejkovi, pak jsem zjistil, že je schopná improvizátorka, pak si za mnou jednou sedla do tramvaje číslo osm a do telefonu vyprávěla, co zažila na rodičáku… Pak jsem šel na hru jménem Kakadu!

Jasně, Dejvické divadlo, Babčáková, to bude vtipný… ale vono je to o autismu. A náročný.

Jestli seženete lístky, tak jděte.

Rozhodně.

Hra začíná jako střihy obrazů ze života autistické dívky. Světlo, tma, světlo, tma, obrazy z dospívání autistické dívky Wendy, z života, a divák má pocit, že se propadá do beznaděje, atmosféra je velmi tíživá, scény expresivní, vy se díváte a říkáte si: Ta Babčáková je dobrá, když jako autistka zvládá hrát, protože je sice stylizovaná, ale velmi věrohodná, a jako tonoucí se chytnete odlehčeného momentu, vtípku Wendyina otce (David Novotný), kdy se celé divadlo zasměje a sálem projede úlevná vlna: Tak, už to bude dobrý… Už bude sranda.

Ale není to dobrý. Ani sranda.

Obrazy se střídají jeden za druhým, ostře oddělené, světlo, tma, světlo, tma, Wendy dospívá, potkává nové lidi, ti vstupují do jejího života a zase z něj vystupují, příběh se stává civilnějším a civilnějším, ale stále je v pozadí přítomný nějaký zneklidňující prvek, třeba doslovná logika („Pro mne je všechno pravda,“ říká Wendy několikrát), takže i když se zasmějete, není to hurónský řev, spíš člověk zakrývá svou nejistotu, protože, jak už jsem psal, Simona Babčáková sice hraje malou holku i dospělou ženu, ale věříte jí každé gesto, každé trhnutí hlavou, každé kývání a křečovitě propnuté prsty, a další herci, kteří hrají dohromady snad dvacet rolí (Jana Holcová, Veronika Kubařová, Bára Poláková, David Novotný, Jaroslav Plesl) přihrávají naprosto dokonale, takže se neztrácíte a neříkáte si: Co tady najednou dělá její otec v kulichu?

Příběh vlastně nekončí. Příběh pokračuje dál, jen divadelní hra v jednom bodě končí a herci se ukloní a lidé tleskají a odcházejí z divadla, potřásají hlavami a ještě dlouho v nich zůstává takovej zvláštní pocit. Ne trýznivý, ne tísnivý, ale zvláštní. Zvláštní pocit, že nakoukli do světa někoho, kdo je v podstatě stále na cizím území, v podstatě neustále mezi cizími lidmi… což je taky text takové jedné písničky…

Silný zážitek, skvěle postavený původní příběh, výborně připravení herci, perfektně padnoucí výrazové prostředky, zkrátka za mne jednoznačně doporučení: Jděte!

(Foto: Hynek Glos, Dejvické Divadlo, CC-BY-NC-ND)