Dealbreaker Alza

Dealbreaker Alza

Kdyby v nějaké absurdní divadelní hře měl roli dealbreaker, tak bych měl tip… Aneb „abyste věděli, jaké detaily někdy rozhodují o obchodu“!

Pobočka Alzy na Lužinách je takový malý krcálek, pět krát čtyři metry, víc to nemá. Když se náhodou sejde pět koupěchtivých, je plno. Teď navíc nějakého veleducha napadlo doprostřed postavit dva stolečky s notebookama, takže nebylo vůbec k hnutí. Stál jsem ve frontě u toho lístkodajného stroje a hledal jsem možnost zaplatit kartou…

To je taky věc, vám povím, to mě pěkně vypekli. Asi před rokem mi volal nějaký telemarketér z Alzy a informoval mě o tom, že mě přeřadili do nějakého VIP programu (Velmi Intenzivní Pohrdání asi), a že teda mám u nich slevu. Překvapilo mě to, protože slevy nebývají zadarmo, ale telefonista mě hbitě uklidnil, že obrat za poslední dobu atd., a že teď mám zboží tu a tam o něco málo lacinější a navíc můžu brát na fakturu. Hm, OK.

Problém se vynořil při dalším nákupu. Naházel jsem zboží do košíku, zadal dopravu a hledal, kde se dá „zaplatit kartou“. Hm, nedá. Když jste u Alzy VIP, tak kartou online nezaplatíte. Faktura, převod z účtu, snad i stírací losy, vším jde zaplatit, ale kartou online nezaplatíte. V jiném prohlížeči jsem si totéž zboží naházel do košíku jako běžný mendík, cena byla asi o 76 Kč vyšší (což je u objednávky za pět tisíc fakt velká věc!), a ejhle – kartou lze platit bez problémů.

Od té doby jsem to tak dělal. Objednal na druhý, neVIPový, účet, zaplatil kartou online, dal doručení na pobočku, a tam jsem si to vyzvedl, když jsem měl cestu okolo, mám to jednu stanici metra.

Jenže teď jsem zapomněl, jak jsem přihlášený, a na konci koukám – ejhle, VIP. Ale co, nebude problém, nechám si to přivézt na pobočku, zaplatím kartou na místě, jakáž pakáž.

A tak stojím u toho stroje, koukám na to, a kartu nikde nevidím. Hm, tak snad abych se zeptal. Přede mnou tři lidi, za mnou už taky pár… Tak jsem poprosil pána za mnou, jestli mi podrží místo, že se jen prodavače na něco zeptám. „Jasně, bez problémů,“ povídal pán, tak jsem přišel k pultu a oslovil prodavače, co zíral do papírů:

– „Dobrý den, prosímvás, můžu se zeptat…“

– „Ne, ne, ne! Ne! Ne! Ne ne!“ odpověděl prodavač, vrtěl u toho hlavou a furt zíral do papírů.

– „…dá se tady platit kartou?“ Docela mě to vykolejilo, ale tuhle otázku jsem měl připravenou, tak jsem ji dořekl.

– „Ne! Ne, ne, ne! Musíte počkat, až tu někdo bude!“

Zjevný fakt, že tam je on, jsem pominul.

Víte, kdyby mi řekl „Nezlobte se, minutku…“, tak pochopím, že se na něco soustředí, nezlobím se a počkám. Kdyby mi řekl „U stroje to nejde, až přijde kolega, vyřešíte si to u pultu“, tak už jsem teď doma zapojoval.

Ale nezlobte se – prodavač, co na slušný dotaz odpoví „Ne, ne, ne, ne, ne…“ a ani nezvedne oči, to je pro mne dealbreaker. Stokrát si to můžu omlouvat, že toho má dost, plnej krám lidí… ale kruci, když neumí ani slušně odpovědět, tak ať jde dělat do serverovny, tam s tím lidi taknějak počítají.

A víte, že na CZC mají taky součástky do počítačů?