Zástupy vděčných novinářů děkují za přímou volbu prezidenta.

Slovenský soud tvrdí, že novinařina není autorská činnost. Ocituju:

V rozsudku se doslova píše, že novináři nevyvíjí dostatečně tvořivou činnost, aby se na ně autorská ochrana vztahovala. Jako příklad soudu posloužil článek o státním rozpočtu, v němž prý autorka pouze poskládala tvrzení jiných subjektů a informací z rozpočtu. „Projevená tvořivost není taková, abychom mohli konstatovat, že by článek bez jejího přičinění nemohl vzniknout,“ cituje zpravodajský web z rozsudku slovenského soudu.

Dámy a pánové, nemá ten soudce svým způsobem mnohdy pravdu?

Už delší čas mi leží v hlavě taková myšlénka ohledně „velkých mediálních kauz“. Pamatujete se na Malého Týraného Ondru z Kuřimi, Barboru Škrlovou, co odletěla do Dánska a další postavičky toho naprosto kokotského „dramatu“. Jak jedny noviny od druhých papouškovaly totálně jalové píčoviny, pardon, o čtyřrozměrných krychlích, sektách, útěku z Klokánku, domácích chůvičkách a o každém detailu téhle koniny? To byla nejmizernější mediální reality show, jaká kdy vznikla.

Ale „prodávala“. Či lépe řečeno – v médiích nic jiného nebylo, a lidi kupovali co nejvíc novin, aby si aspoň z toho zbytku poskládali standardní zpravodajství.

Kde byl ten vzývaný „veřejný zájem“? Sorry, pitomci: Veřejný zájem byla jedna informace a pak rozsudek s komentářem. Ne tohle totálně pitomé pseudodrama v simulaci přímého přenosu. Ale bylo o čem psát.

Blbé je, že se tenhle formát absurdní mediální reality show (či spíš „reality hacku“?) ujal. Zakladatelem žánru byl AFAIK Standa Koloťuk Gross a jeho hvězdný moment s igelitkou a sežranou směnkou. Ale to vydrželo jen 14 dní. Proto nastoupil tým profesionálních scénáristů a z kraviny udělal háelpéčko a The Kauzu Škrlová.

A pak znovu – „strašidelný dům ve Strašicích“. Už ta samotná zápletka byla řídká jak bezďákovy trenýrky, ale mohla se k tomu vyjádřit každá mluvící hlava, a co víc, mohli jste tam poslat i auto a tvářit se do kamery.

A pak zase: „Zavražděná Anička“.

Tady odbočím: pražská kapela Majklův Strýček hrála už v roce 1990 písničku s názvem Úchylák. Ocituju kus textu protože… protože to je vlastně scénář „kauzy Anička“, včetně modu operandi a jména oběti:

Pojď ke mně blíž, mě se nemusíš bát,
podívej, mám dobrý bonbónky, a čokoládu…
Pojď se mnou do křoví, dám ti ještě panenku
a jak že se to jmenuješ? – Anička? – CHA CHÁ! Pěkný jméno

Zůstaň tady! Vidíš tu ostrou břitvu?
Buď zticha, buď zticha! Vidíš, jak se leskne?
Skončíš pod hlínou!

Ano, ročně se ztrácí mnoho dětí, některé z nich jsou pak zavražděné. K tomu nemám slov. Ale o to víc mi vrtá hlavou, proč právě TENTO PŘÍPAD, proč právě tahle jedna jediná Anička vyvolala zájem, zatímco jiné mrtvé děti plynou jen jako čísla ve statistikách. Docela dobře si umím představit, že to je celé vymyšlené, že to je „řízená dramatizace“. Orsone Wellesi, ty to vidíš!

Mám připomenout „kauzu vlčích dětí“? Celá je pitomá, až to bolí. Fajn, dejme tomu: sektářských magorů je víc než dost a lidí s akcentovaným vztahem k realitě taky. Jasně. Když se o někom v médiích prokecne, že používá antikoncepční metodu kroucení prsů, je to k pousmání. V „kauze vlčích dětí“ ne, tam se k tomu dokonce VYJÁDŘÍ GYNEKOLOŽKA! Opravdu? Kdy se vyjádří Okamura k tomu, že vyfukováním tabákového dýmu do sójovky zlato nevznikne?

Již brzy, přátelé. Jen co dostaly noviny sladký bonbónek „přímé volby prezidenta“, tak „vlčí děti“ skončily. Velmi rychle dospěly k soudu a k rozsudku (zatímco běžné spory se táhnou léta…) Máme novou hračku!

Čeká nás rok a něco plný pitomých anket. Plný orloje postav, ještě panoptikálnějších než Jiří Včelař Kotas. Plný zaručených zpráv o tom, kdo koho podporuje, kdo zvažuje, kdo oznámil. Plný dohadů o tom, jestli Okamura přivede do republiky japonské turisty, co se na něj přijdou podívat, nebo jestli je Schwarzenberg dostatečně fyzicky zdatný! „Analýzy“! „Vyjádření“! To vše za pár korun v každém deníku, v každém zpravodajství, a po večerech i v televizi, o nedělním poledni nemluvě.

Bude to mediálně skvělý rok. Na něco tak příšerného by se ani Kim Čong-il nedíval!

 

(PS: Toho Kim Čong-ila jsem nevymyslel já, ale byla by rozhodně škoda, kdyby se tahle hláška nedostala mezi lidi.)