Vysedávání u počítačů

Vysedávání u počítačů

(Psáno pro IHNED.cz)

Mám takové hříšné potěšení, jak se říká v angličtině: guilty pleasure, totiž sledování pořadů jako je Prostřeno nebo Výměna manželek. Je to pro mne studijní materiál a zároveň taková prevence, aby mě někdy nenapadlo třeba očekávat od lidí nějaké rozumné reakce. Podobně funguje třeba čtení komentářů pod články, ale to sem teď nepatří. Vraťme se k vyměněným manželkám.

To takhle přijde paní do nové rodiny na deset dní, proleze její byt, zmerčí v dětském pokoji počítač, a spustí lamentaci: Hrůza, počítač, hry, hloupé děti, proběhnout, zakázat… Asi víte, co mám na mysli, že? Určitě jste to buď slyšeli, nebo dokonce sami řekli. Co? Přiznejte se, řekli jste to, že ano? Ty děti hloupnou, furt jenom počítač, hry, Facebook, mobil, to my v jejich letech…

Vždycky si v duchu otvírám sáček chipsů, pohodlně se usazuju v mentálním křesle a beru do ruky pomyslný ovladač. Zapnu, a už to jede: To my v jejich letech běhali venku až do noci úplně sami, házeli jsme po sobě kameny, řezali handgranáty ve svěráku, pili vodu z louže, kradli ovoce v cizích zahradách, a vidíte, žijeme! Zato ty dnešní děti, počítač, mobil, blablabla. Furt jen doma, venku se neproběhnou…

V duchu chroupu imaginární chipsy, přikyvuju a čekám na druhé dějství – zkažená doba. A už to tu máme: Venku dneska samé nebezpečí, dítě ani nemůže samo ven, všude samý vrazi a drogy, a na tom internetu to je ještě horší. A furt čuměj do mobilů, to my v jejich věku neměli…

Tak určitě. Vy v jejich věku jste se scházeli u klepadla na koberce, co stálo ve vnitrobloku, zkoušeli jste kouřit a po setmění se osahávali s vrstevníky. A taky deset deka salámu tehdy bylo nějakýho salámu, ne jako dneska!

Naštěstí je vždy po ruce viník. Hrozná doba, kdy děti nemůžou ani samy ven, do toho ti přecitlivělí lidé, kterým vadí, když dítě plácnete, a doma seděj jen u toho počítače! A ty hry! A mobily a Fejsbůk!

Mládí jsem prožil v 80. letech na vsi. Mohl jsem vyběhnout kdykoli z domu a byl jsem na poli, kde jsem si mohl hrát. Nebo prolézat rozpadlé baráky. Nebo s partou dětí z vesnice jezdit na kole po vsi a řvát, a od puberty pak posedávat po večerech na autobusové zastávce. Zkusil jsem si to, moc mě to nebavilo, tak jsem si raději doma četl knížky o fyzice, chemii, o přírodě, o elektronice a o počítačích. Moji rodiče naštěstí pochopili docela záhy, co má perspektivu, a před třiceti lety (to to letí…) pořídili počítač. Od té doby jsem “furt jen seděl u počítače”. Jasně že jsem na něm hrál hry. Škola hrou, znáte? Nějaký Komenský… Taky jsem programoval, díval se, jak jsou naprogramované třeba právě ty hry, učil jsem se různé programovací jazyky, algoritmy, samovolně jsem se při tom učil anglická slova, zkrátka jsem dělal všechny ty strašné věci, místo toho, abych venku popíjel čůčo na zastávce, jako správný dorostenec.

Nemyslete si, taky jsem přicházel domů až ráno, taky jsem se opil dlouho před osmnáctými narozeninami a doma jsem pak dostal co proto. Takže rodiče byli paradoxně rádi, když jsem seděl doma u počítače. A právě vysedávání u počítače zapříčinilo, že pracuju ve velmi žádaném oboru. Hraní počítačových her mělo pozitivní vliv na schopnost řešení problémů. Zkoumání toho, jak jsou hry napsány, mi dalo víc než semestr teorie… A sociální kontakty? Děkuji za optání, nestěžuju si.

Nezlobte se, ale já si zkrátka myslím, že “vysedávání u počítače” není nějaký mor. Že učí děti nějaké dovednosti při práci s technologiemi a že jim otvírá cestu i k jiným oborům. Dokonce ani to mediálně oblíbené “mobily, které zapřičiňují, že spolu děti nekomunikují” – a co si myslíte, že na mobilech dělají? Píšou si se svými kamarády! Mobil pro ně není náhrada komunikace, je to další rozšíření (a ruku na srdce: pamatujete se, hlavně asi dámy, kolik času jste strávily na telefonu se svou spolužačkou, s níž jste se ten den ráno viděly?)

Ono je velmi snadné říct, že děti hloupnou z počítačů. Ale je to naprosto hloupé tvrzení, poslyšte. Podle mého ten, kdo je mentálně líný, zhloupne, ať sedí u počítače nebo běhá po venku. Záleží na tom, jaké má podněty a jak s nimi naloží. Podněty mu může poskytnout počítač s internetem stejně intenzivně, ale to, jak s nimi naloží a jaké bude vyhledávat, to je – pozor, kacířská myšlenka – věc výchovy v rodině. Kdo děti vede ke zvídavosti a touze po poznání, ten nemusí mít strach, že mu dítě z počítače zhloupne. Ten, kdo dítě odloží před obrazovku, aby neotravovalo a nemusel se mu věnovat, pak později vinu za jeho apatii a zhloupnutí nese sám, i kdyby z toho stokrát vinil počítač.

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!