Tři písmena, která otřásla webem…

Tři písmena, která otřásla webem…

A nejen webem! Ptáte se, která to jsou? V abecedním pořadí: E, O, S!

Bylo to tuším kolem roku 2004, kdy si začali bloggeři poměřovat své PageRanky. Kdo měl pět, byl hodně dobrej, kdo šest, byl SuperStar a dostal cenu Zlatého Prokopa. Jenže za čas je to přestalo bavit, snad proto, že PageRank je běžnému bloggerovi úplně napytel.

V té době taky vystrčila růžky zkratka SEO, Markem Prokopem krásně přeložená do podoby „Optimalizace pro vyhledávače“ (kdybych měl pětikorunu pokaždé, když Marek veřejně přizná, že to nebylo příliš šťastné, tak mám dneska – no, možná i dvacku!) O SEO se začalo mluvit, a jako pokaždé, když se o něčem mluví, tak i u SEO proběhl proces „zkriplení pojmu“. Totiž – věrozvěsti o SEO psali a vykládali, ale jejich výklady poslouchaly zástupy lehkookých čtenářů a jednouchých posluchačů, kteří si z toho celého vzali jen pár zkreslených, a někdy i zcela nesmyslných tezí. Nad nimi si pak postavili ponaučení – a to je to, co dneska známe pod pojmem praSEO.

Ultimátní praseotická teze zní: Je nutné být první v Googlu! Být první v Googlu je fáze 1, pak je fáze 2, no a fáze 3 je profit!

Jak toho dosáhnout? No, musíte mít vysokej PageRank! A toho se dosáhne jednoduše, pomocí těchto kroků:

  1. Musíte mít vysokou hustotu klíčových slov, pyčo! To znamená, že na stránkách řeznictví musí bejt v každý větě slovo „maso“ nebo „masný výrobek“, v titulku pak dvakrát
  2. Musí na vás hodně webů odkazovat. To se zařídí pomocí „registrací do katalogů“ a „PR články na PR webech“, popřípadě napíšete bloggerům a nabídnete jim „vysoce výhodnou výměnu odkazů“.

Vysvětlení, proč jsou oba tyto kroky v takhle holé podobě totální nesmysl nechám na jiných. Mě na nich zaujala jiná věc, totiž to, jak se dokázaly uchytit a co všechno zvládly zmrvit v rukou akčních střelců, lidí, kteří mechanicky aplikují poučky, aniž by se snažili o cokoli víc.

Když jsem před lety psal o tom, jak se státi kopyrajtrem, měl jsem zářné předobrazy Vomočila a Vogla, mistry hydratovaných PR článků. Jenže realita je mnohem horší… Hydratovaný styl se stal mainstreamem.

Stále častěji se setkávám s texty, kde autor naprosto tupě opakuje slova dokola a dokola. Dřív jsem si myslel, že to je znak nedostatečné slovní zásoby, jenže v poslední době se setkávám s lidmi, kteří to dělají, protože si myslí, že to tak má být! Že když píšou o vysavači, tak v každé větě musí být slova „vysavač“ nebo „lux“ nebo „elektrický pomocník pro úklid koberců a podlahových ploch“, protože prostě… protože! Aniž by znali zkratku SEO – nevědí, proč ta slova opakují; dělají to automaticky, poniváč to vidí v jiných textech a mají za to, že se to tak má.

hustých klíčových slov se tak stává stejný tik jako z provádění realizace a zajišťování provádění.

U toho druhého bodu mě zase překvapuje, kolik lidí považuje „sepsání hydratovaného článku a jeho umístění na PR weby kvůli odkazům“ za něco samozřejmého a diví se, že někdo může být proti. Nazval bych to kargokultickým počínáním, ale chybí tomu ten prvotní předobraz, který ukazuje, že to někdy někomu k něčemu užitečnému bylo.

Variace na diskusní obrat „kritici nám vlastně přivádějí další návštěvníky, buhehe, mamlasové!“ (zvaný též „všechkokotůfutrál“) tady říká: chachacha, vaše řeči o nesmyslnosti zápisu do katalogů jsou jen plky, důležité je, že my dokážeme ten web dostat na první místo v Googlu! A co? Pokud to není podpořené dalšími kvalitami, tak je to zcela zbytečné snažení, jalové jako běžešelemovací řůčovičky.

Jenže se z toho stalo něco běžného. Intenzita těhle úkazů přesáhla kritickou mez, za kterou si neznalí lidé říkají „Aha, asi se to takhle dělat má…“, a dělají to taky. Konformita a bandwagon efekt v praxi. Za chvíli „běžný uživatel“ neuvěří, že SEO je něco jiného než opakování slov a PR články, stejně jako málokdo z nich věří, že „empétrojka“ je něco jiného než krabička s konektorem pro sluchátka a že „blog“ není totéž co „zápisek“. Nojo, no…

Mimochodem, to téma „přitakání průměru“ si zaslouží ještě zopakovat. Rád bych to demonstroval na Životě v korporaci a na Padesáti odstínech šedé (obojí je přímo esence průměrnosti), a možná bych přidal zaplevelení jazyka švihadlovštinou a téma mikrofonové křeče jako ukázku toho, kdy by průměrné mělo zůstat průměrným. Tak určitě.