Taková výuka programování…

Taková výuka programování…

Reakce na reakci na reakci…

Povinná výuka programování na školách je samozřejmě nonsens jak vrata, na tom se asi všichni shodneme. Ironie je, že povinné programování nevzešlo ani v hlavách experního týmu a minsterstva, ani nikde jinde, ale taknějak se složilo dohromady v myšlenkových pochodech autorek předmětného článku. Toto podezření se mi samozřejmě potvrdilo chvíli poté, co jsem na Lupu poslal článek. Ozval se mi totiž Dan Lessner a chvíli jsme si spolu povídali o tom, co to vlastně znamená.

Došli jsme, nepřekvapivě, k tomu, že se shodujeme téměř ve všem, až na jednu věc. Totiž samozřejmě, výuka „programování“ je nesmysl, ani ta koncepce o ničem takovém nehovoří. Hovoří o „informatickém myšlení“, což není vůbec „myslete jako IT technik, co vám vyměňuje monitor“, ale, pokud mohu vlastními slovy, tak: naučte se žít ve světě nadbytku informací, naučte se informace hledat, vyhodnocovat, zpracovávat, vytvářet, naučte se myslet trošku algoritmicky, protože to jsou schopnosti, které v této společnosti využijete.

Tedy naprosto a doslova totéž, co si taknějak představuju já.

Dan Lessner to dnes moc pěkně shrnul ve svém článku. Možná by bylo velmi pěkné, kdyby Hospodářky vydaly tenhle článek, ale to jen tak mimochodem. V tom článku se totiž dostáváme k jedinému spornému bodu, na který jsme s panem Lessnerem přišli.

Ocituju:

Asi nejjednodušší je uvědomit si, jak vypadají ostatní školní předměty. Vyvolává hrůzu představa výuky matematiky v první třídě? Ale vždyť je to tak obtížná a abstraktní věda, kterou v životě skoro nikdo nepotřebuje! A jako společnost přece  nepotřebujeme mít ze všech žáků matematiky. Aha! Ona se vlastně ve škole neučí ani tak matematika, jako spíš školní předmět matematika. Ten samozřejmě z matematiky vychází, ale není to totéž. Školáci se nesnaží dokazovat matematická tvrzení. Dokonce při své činnosti ani nevychází z axiomů. Místo toho počítají kroky a rozdělují dorty. V hodinách matematiky si osvojují určitý způsob myšlení a vyjadřování, učí se základním početním algoritmům, rýsování a dalším dovednostem. Taková představa výuky matematiky nikoho neleká.

A tady si trošku drbu hlavu, víte? Rétorická otázka „Vyvolává hrůzu představa výuky matematiky v první třídě?“ má totiž překvapivou odpověď: Nikoli, trivium od školy taknějak všichni očekávají. Ale co se stane během těch několika dalších let, kdy matematika začne být pro spoustu žáků noční můrou? A proč je tedy takový odpor „napříč společností“ vůči povinné maturitě z matematiky? Vždyť kdyby to bylo opravdu tak, že se učí „matematické myšlení“ a rozvíjí se schopnosti abstraktního uvažování, tak přeci nikdo neřekne ani popel. Jenže ono to tak není, že? Aha! Hodiny matematiky se najednou jak mávnutím proutku promění v dril, vzorečky, lehkonohá abstraktní věda dupe botou mechanických pouček, které vám někdo naleje do hlavy a ani nevysvětlí, prostě „se to jen nauč, pak tě z toho tasím“.

Je to snad vina matematiky? Neřekl bych. Je to snad vina ministerstva? Mno… do jisté míry. Ale především je to vina školského systému, který je v mainstreamu stále rakousko-uherský. Nejrůznější odborníci na to stále upozorňují, změny se postupně odehrávají, ale podle hlášení různých známých s dětmi je i přes četné pokroky převažující model ten, co jsme zažili, totiž „nalej si do hlavy co musíš, příští týden z toho zkouším, pokud to pochopíš, bude to příjemný bonus“.

Cha, myslíte, že se třeba Scratch promění v zábavné sestavování kostiček do celků? Nemyslím si. Spíš to bude, a neptejte se mě, kde beru to přesvědčení, neskutečný oser oserus. Protože, a teď mě dobře poslouchejte, jsem u mnoha věcí, co byly ve škole totální pakárna, zjistil až dlouho po škole, že jsou zábavné a hravé. A není to proto, že jsem dospělý, ale proto, že nám to nikdo nevykládal jako zábavnou věc, ale že z toho bylo „šprtání tabulek nazpaměť“.

Ono to možná znělo jako že si dělám humory, s těma okrajema v sešitě a poznámkama „vytváří nekonečné cykly“, ale já se opravdu – nedá se říct „obávám“, já se to prostě domnívám, že to přesně takhle dopadne i s „informatickým myšlením“. Že se bohulibý záměr promění ve frašku a karikaturu, jako se proměnila výuka výpočetní techniky („A cos dostal z Klávesových zkratek Wordu?“) Ale to není vina nikoho konkrétního, kdo se záměrem přichází. To je prostě černomyrdinovské „Chtěli jsme to co nejlíp, dopadlo to jako obvykle“.

A to je sporný bod, který máme s panem Lessnerem. Oba sice věříme, že má smysl se o to pokusit, ale já si od toho ani na sekundu neslibuju, že to dopadne jakkoli líp. Protože sebelepší koncepce nevygeneruje mávnutím kouzelného proutku dobré, zapálené, schopné, nadšené, patřičně vážené a adekvátně ohodnocené učitele, kteří vědí, jak s konceptem „informatického myšlení“ naložit.

Rád bych držel palce, ale zároveň cítím, jako by mi je někdo lámal…