Ta zlá, zlá chemie!

Ta zlá, zlá chemie!

Ještě že mají uvědomělé matky zcela jasno. Někde v prvním trimestru těhotenství se za určitých příznivých podmínek, zahrnujících přístup k internetu a kontakt s kamarádkami jistého druhu, v některých ženách odehraje zásadní proměna, která ji změní dosavadní pohled na budoucí mateřství – stane se z ní Uvědomělá Paní. Zatímco do té doby to byla paní od kopírky, účetní, manažerka, kuchařka, pokladní nebo copywriterka v reklamce, tak působením článků na internetu a již infikovaných kamarádek (“něco si o tom přečti, je toho plný internet”) se v těhotné ženě krom plodu začne vyvíjet ještě něco, a mnohem rychleji: stane se z ní odbornice na chemii a lékařství!

Jedná se svým způsobem o určitý druh sociálního viru – pravděpodobně druh memu, který napadá vnímavé jedince (těhotenství prudce zvýší vnímavost), a dotyčný (respektive nejčastěji dotyčná, ale ani muži nejsou imunní) je pak přesvědčený (přesvědčená) o tom, že:

  • “Voni” do nás cpou různý šmejdy
  • Existuje snadný způsob, jak rozeznat šmejdy od zdravého
  • “Voni” to ale před náma tajej’!

Takže se stává, že jedinec, napadený tímto memem, dokáže rozpoznat, že “ty prášky, to je samý chemický svinstvo”, aniž by byť jen jedinkrát otevřel lékopis! Jen koukne na krabičku a ví. Pak vytáhne příbalový leták a ocituje z rubriky “Nežádoucí účinky – projevilo se u 1 z 100 000” nějaké horrorové příznaky (“závratě, ztráta chutě k jídlu, nespavost, nadměrná spavost, syndrom chlupatého jazyka”), kterými si potvrdí, že to tak je! Chemie, vari vari!

Dalším projevem této sociální nákazy je prudké zvýšení pronikavých kognitivních schopností v oblasti výživy. Cukr je, jak známo, bílý jed, a horší než on jsou snad jen éčka. (Paradoxně ti největší bojovníci proti cukrubílémujedu zároveň přísahají na homeopatika, která jsou jen cukr a jemnohmotová vibrace z husích jater, to celé ve tvaru kuličky – možná kulatý cukr neškodí!)

Tyto příznaky ale blednou ve srovnání s prudkostí, jakou se infikovanému jedinci zvýší sebevědomí a přesvědčení o vlastních vědomostech v oblasti medicínské. Takto postižená paní je furt vzděláním VOŠkařka, co má státnice z psaní na PC, furt nerozezná radiokarpální skloubení od incisura ischiadica minor, ale to jí vůbec nevadí školit lékaře v tom, jak má léčit ji nebo někoho jiného. Rozumějte, ona to nepotřebuje vědět, ba dokonce její nevědění znamená, že na rozdíl od doktora “nebyla při výuce indoktrinována farmaceutickou lobby”, jí stačí bohatě několik článků z ženských magazínů “o nemocech” a intenzivní přesvědčení, že “voni” to s ní myslí špatně a nerespektují její právo na alternativní cokoli.

Pokud u postiženého jedince nezasáhnou přirozené obranné mechanismy nebo nezapůsobí příznivě okolí, má tendenci hledat další a další informace, které ho v jeho představách utvrzují. Neléčená memová infekce pak přechází v chronické stadium (u žen zvané lidově “špaldamatka” nebo “biomatka”) a někdy se manifestuje i prostřednictvím takzvaného “přirozeného domácího porodu”, protože co je přirozené a domácí, to je správné, zatímco doktoři chtějí jen cpát nějakou chemii.

Prognóza takto napadeného jedince není příliš dobrá. Od prvních dní nákazy je silně virulentní, rozsévá okolo sebe informace, své medicínsko-farmakologicko-dietetické poznatky vypráví všem, ať chtějí nebo ne, pokud se setká s odmítnutím, bývá agresivní… Většinou ale po akutním stádiu, které může trvat měsíce až roky, přejde neléčená nákaza do chronické latentní fáze. Takový jedinec mluví o spiknutí farmalobby už jen na přímý popud. Sice si nevezme brufen na bolest hlavy, ale s čímkoli závažnějším nakluše k doktorovi, protože sice ví, že by si mohl přikládat kozí pysk a vlaštovičník, jenže zrovna jako na potvoru si letos žádný nenatrhal, místo toho se zabýval zušlechťováním kvásku, a tak místo toho, aby svůj moribundus léčil hezky podomácku půl roku bylinkami, zlikviduje ho za deset dní antibiotickou mastí, a dokonce ani průjem mít nebude, protože se stejně cpe probiotickým jogurtem.

Samozřejmě že se pak otřepe a začne vykřikovat, co s ním ti doktoři udělali, do diskusního fóra napíše, jaký hnus do něj nacpali (asi mu drželi pistoli u hlavy a křičeli na něj “Spolkni prášek!”) a bude zvažovat, že doktory zažaluje.

Mívali doktoři takovou zkratku, co psali do dekurzů, aby kolegy varovali před nespolupracujícím, agresivním a vyhrožujícím pacientem: KDP. A já se těm doktorům nedivím. Mně se třeba v mojí práci stalo jen asi dvakrát, že přišel klient a začal mě poučovat, jak mám dělat to či ono, aniž by vůbec tušil, co říká (“Použil jste tam singleton? Vy nevíte, že singletony jsou špatné? Já nechci, aby v tom byly nějaké singletony, to je nebezpečné, copak to nevíte?”) Já nepřísahal, já můžu takového klienta vypakovat, ale doktor moc ne. A dovedu se vžít do situace, kdy se snaží zachránit děcku život z anafylaktického šoku, zatímco matka na něj vříská, že chce dítěti podat homeopatickou borovou vůni, která harmonizuje jeho čakry, a pokud mu ten lék (lék!) nedá a děcku něco bude, tak to požene až do Štrasburku, to ještě uvidíte!

Fakt KDP: kopnout do… víte čeho!

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!