Stávka! Stávka!

Stávku jsem vždy chápal jako krajní možnost, k níž sahají zaměstnanci v případě, že jsou jejich podmínky neúnosné – neuživí svoji rodinu, jsou nuceni pracovat v nebezpečných situacích, zbytečně přesčas, je jim upíráno právo na odpočinek atd. Stávku jsem chápal jako akt zoufalství, kdy lidé přestanou pracovat a vystaví se riziku postihu za porušení pracovní povinnosti, protože už nemají jinou možnost jak své postavení změnit.

Stávka, alespoň tak jak tomu pojmu rozumím já, by měla být namířena proti zájmům zaměstnavatele. Dělníci v textilce museli makat od nevidím do nevidím, tak stávkovali – tedy nevyráběli. Tím vznikala škoda především zaměstnavateli, a ten si rozmyslel, jestli mu to za to stojí, jestli fakt nebude na místě část zisku obětovat na „sociální smír“. Chápu stávku jako konec vyjednávání zaměstnanců se zaměstnavatelem a jako přechod k nenásilnému nátlaku.

Fajn.

Právem každého zaměstnavatele by mělo být stávkující vyhodit a přijmout místo nich lidi, co pracovat budou. V Evropě to není tak jednoduché, legislativa straní zaměstnancům… ale furt „budiž“. Pořád chápu to, když zaměstnanci vstoupí do stávky, která nějak poškozuje zájmy zaměstnavatele.

Co nechápu jsou stávky, které poškozují zájmy někoho jiného. Což je případ služeb nebo státních zaměstnanců. Představte si státního úředníka, živeného z prostředků státu, tedy z daní, který stávkuje proti komu? Proti zaměstnavateli – tedy státu – tedy lidem, co jejich práci platí. Totéž s policisty, soudci atd.

V USA mají zákon, který státním zaměstnancům zakazuje stávkovat. Zkusili si to letoví dispečeři za Reagana. Reagan je vyzval, aby nastoupili do práce, a když to neudělali, vyhlásil stav nouze, namísto stávkujících nastoupila armáda a přes jedenáct tisíc nespokojených šlo na dlažbu. (Dneska už by to asi neprošlo, co?)

Dneska ve stávkách v Evropě, natož u nás, nejde ani o neúnosné podmínky, ani o nebezpečné situace. Jsou to většinou jen vlhké sny odborářů, toužících po tom, aby za „jejich“ předsedování byla aspoň jedna stávka. Všimněte so ostatně toho, že nestávkují zaměstnanci soukromých firem – většinou to jsou přímo či nepřímo státní zaměstnanci (tedy defacto služby). A jejich stávky neobtěžují zaměstnavatele – obtěžují ty, co s jejich „problémy“ nemají nic společného.

Když zemědělec, rozčílený tím, že má nelidské pracovní podmínky (=Brusel nechce dotovat), začne stávkovat, prosím! Je to ale věc mezi ním a, řekněme, Bruselem, ministerstvem atd. Pokud nespokojení zemědělci vyrazí zablokovat silnice, koho tím poškozují? Komu tím ztěžují život? Těm, co jim dávají malé dotace? Očekávají snad, že nasraní lidé, kterým blokují cestu, se spravedlivě rozhořčí a půjdou jim vydupat větší dotace?

Nedivil bych se, kdyby se hněv obrátil proti protestujícím.

Takže vzkazuji: Pokud máte nějaké spory s vládou, řeště si je přímo a ne přes lidi. Ti za vaše pracovní podmínky nemohou. A pokud snad berete stávky jako přípravku na tu proletářskou revoluci, kdy „vyházíte ty tuneláře“ a „všem dáte spravedlivě třikrát vyšší plat!“, tak Pámbu s váma, poteče krev!