Špekáček za pětikorunu, pivo za dvě, PR článek za kilčo…

Stál jsem v nejmenovaném supermarketu a civěl jsem nevěřícně na zeleninu. Nahnilé papriky, rajčata zelená nebo s plísní kolem stopky, na okurce salátovce by se pomalu dal udělat uzel, mrkev ohebná… Tohle bych ani praseti nedal, nebudu to jíst sám. Otočil jsem se a jel jsem do jiného. Tam to bylo totéž. Jiná značka, jiný řetězec, stejná nahnilá paprika, naklíčená cibule, plesnivá rajčata… Koukal jsme na popisky, a tam bylo obligátní: „Paprika žlutá, II. jakost, země původu Španělsko„. Fajn, OK. Kde je ale ta první jakost? Šel jsem za paní, co tam oddělení zeleniny ten den šéfovala, a povídám, že jsem hledal papriky… „Támhle jsou!“ odvětila. „Nojo, ale tam je II. jakost, a já bych chtěl první, tu prosímvás najdu kde?“ – a rozhlížel jsem se po krámu.

„První jakost nemáme.“ – „Vyprodaná je?“ dráždil jsem hada bosou nohou. „Ne, vůbec nevedeme. Je to drahý a lidi by to nekupovali…“ (a to byl supermarket považovaný za „dražší“)

Hm, dražší papriku by nekupovali, to radši koupí tu nahnilejší. Voni. Lidi. Hm… A já jsem co? Nelida?

Jasně, „lidi“ budou žrát i zapařenej rozmáčenej rákos, když ho bude kilo za pět korun. Žer s nima, nebo nežer vůbec!

Taky věříte, že se o národu dozvíte hodně podle jeho vztahu k jídlu? Některé národy spotřebují suroviny do poslední mrtě, jiné si debužírují dlouhé hodiny u slizkých věcí, ještě jinší mají rádi těžká a načančaná jídla, jiní jedí spíš za trest… U nás se jí cokoli, čeho je hodně za málo peněz. „Berte, paní, je to zadarmo, i kdyby vás to mělo roztrhat…“ prostupuje celou společností a všemi oblastmi.

Ne, nejsme Jediní Škrti Na Světě – kdo kdy zažil chování Němců při slevách, ví své, a ostatně i fakt, že západ vyrábí v Číně, říká hodně. Jen se mi zdá, že ten Němec má kromě „levného zboží“ na výběr i „solidní zboží“ a „luxusní zboží“, přičemž toho druhého je nejvíc, prvního o něco míň a posledního nejmíň – ale je.

Navážu úplně odjinud: Plaváček se tuhle rozohňoval nad nabídkou v PlaCle – že tam za 112 Kč poptávají naprosto nesmyslné „PR články“ od naprosto irelevantních autorů. Ale ono to souvisí: Národ, který chce jíst „špekáčky“ za pět korun a pít pivo za tři (za dvě na předvolební akci) bude samosebou v „PR samoobsluze“ poptávat laciný šunt, který nemá s PR nic společného. Na rozdíl od té paní ze zeleniny má provozovatel Placly aspoň stále ještě touhu mířit i na ty, co chtějí kvalitu – bohužel pro „kvalitního dodavatele“ není mezi poptávkou na „levné kuřecí salámy“ nic, co by ho nutilo prodávat, takže ho na Placle skoro nic nedrží, a ojedinělé experimenty typu „říct si o odpovídající peníze“ pravděpodobně dopadnou neúspěšně.

Závěr? Neradostný. Zeleninu jsem nakonec koupil od známého zelináře, který nějak sežene i tu první jakost – tedy zralá rajčata, velké nenahnilé papriky a okurky salátovky, co se při pádu na zem zlomí. A totéž platí i pro PR články: Nakoupíte i prodáte, ale musíte mít „známého zelináře“. V supermarketu (jakéhokoli druhu) se akorát rozčílíte.

(A já končím a jdu jíst, rákos už mám rozmočený!)