Slovníček zoufalostí: Dřív jsem si vás vážil!

Znám několik situací, kdy mohu podobnou větu říct. Třeba kdyby Karel Schwarzenberg vstoupil do KSČM, přejmenoval se na „Čornokopečnyj“ a začal prosazovat diktaturu proletariátu. Pak bych mohl říct: „Dřív jsem si vás vážil!“ a vyjádřit tak dvě věci: Že jsem si dotyčného pro nějaké vlastnosti a postoje, které ztělesňoval, kdysi vážil, a zároveň to, že dnes mou úctu ztratil natolik, že bych na něj na ulici plivnul, kdyby mi za to stál.

Což je extrémní situace, ale pro člověka, který si úctu k lidem nebuduje lusknutím prstů, je „ztráta úcty“ poměrně vážnou věcí.

Proto mne v téhle souvislosti nepřestává udivovat, kolik lidí si dnes a denně někoho „přestává vážit“ v komentářích. Zrovna dneska si mne přestalo vážit asi pět lidí, jestli jsem dobře počítal, kvůli článku na Zdrojáku. Nezlobte se na mne, ale připadá mi to komické, patetické a zoufalé zároveň. Kvůli tomu, co píšu, si mne člověk, který mne nezná jinak, než z toho, co píšu, „přestal vážit“.

Kdybych to bral vážně, musel bych dojít k závěru, že to je přinejmenším zvláštní. Že si mne někdo začal vážit na základě toho, co ode mne (a o mně) na internetu četl – asi si vytvořil nějakou představu, a k té měl úctu. A teď jsem napsal (nebo píšu nebo dělám) něco, co se mu znelíbilo, co bylo v rozporu s jeho představou o tom, jak se mám chovat a smýšlet, a to tak hrubě, že si mne (lépe řečeno své představy, co o mne měl) přestal vážit. Naprosto cizí člověk, kterého neznám a se kterým nemám co do činění.

Ještě jednou: Stalo se to, že nějaký cizí člověk ztratil úctu ke svojí představě, kterou nazval mým jménem.

Až mi to řekne někdo, koho znám, tak se zamyslím. Do té doby to nestojí ani za poškrábání na hlavě.

(I tenhle zápisek je mnohem víc, než si podobné pindy zaslouží… Ale chtěl jsem to okomentovat; občas mám takové nápady.)