Radikál

Radikál

(Psáno pro IHNED) Kolik lidí, tolik definic politické pravice a levice. Já používám to, kde se levice vyznačuje přesvědčením, že je třeba napravit nějaké společenské (z jejich pohledu) nedostatky, a že snaha napravit je posvětí prostředky k nápravě použité. Že zkrátka společenský pokrok musí jít dopředu, i kdyby měly padat hlavy. To se ostatně často děje doslova.

Hodně záleží na tom, jak radikální to prosazování novot je. Správně to popsal Petr Honzejk ve svém komentáři: nejprve jde o nevídané změny, prosazované “partou blouznivců”. Pak se dočká téma širší akceptace, postupně jej zařadí do svého repertoáru tradiční politické strany, chytnou se toho korporace, a najednou je to zcela běžná součást našich životů. Stalo se to s právy žen, s ochranou přírody a děje se to dál a dál s nejrůznějšími tématy.

Problém ovšem přichází, když se původní malá skupina lidí, kteří byli pro pokrok a dokázali o tom přesvědčit voliče, má přetransformovat ve “správce získaného území”. Málokdo ten přechod od dobyvačné a agresivější rétoriky ke konstruktivnímu opečování vydobytého zvládne. Často se z původního radikálního jádra vyčlení skupina věčných revolucionářů, kteří jsou přesvědčeni, že boj není ani zdaleka dobojován, a že je potřeba přidat na radikalismu, víc křičet, větší demonstrace dělat, vtipnější fotomontáže házet na Facebook…

Jenže problém je v tom, že společnost v tu chvíli už má pocit, že “udělala dost”, a dalším požadavkům, u kterých třeba nevidí bezprostřední užitek, se brání. Problém je často v tom, že bezprostřední užitek nevidí ani ti, kdo jej prosazují, a přecházejí do stádia vydírání. Arogantní rádoby argumenty typu “vyspělé země to už dávno vědí”, “to je ta čecháčkovská zaprděnost”, “s vámi se nedá diskutovat, jste zasekaní ve svém šovinistickém přístupu…”

Společnost má zkrátka, jako každý živý tvor, zabudované něco, čemu se říká homeostáza. Tedy mechanismus, který udržuje vnitřní prostředí v mezích, v nichž může organismus přežít, a přitom nebrání růstu a vývoji. Dokud jsou tlaky a změny takové, že z nich společnost prosperuje, dokáže je přijmout. Jakmile “poměr cena / přínos” klesne pod nějakou mez, vzroste ve společnosti odpor k takovým změnám.

Jako příklad poslouží třeba boj za ženská práva a rovnost. Naše společnost se dostala do bodu, kdy akceptuje ženy jako lidské bytosti, kdy jsou před zákonem rovné mužům, kdy rovné příležitosti a narovnání platů mají ve své agendě nejen politické strany zleva zprava, ale i většina firem.

Co ale překvapí a znechutí i velkého liberála jsou třeba absurdní dohady o tom, jak je jazyk genderově necitlivý (jak to, že gender je mužského rodu?!) a snahy to “napravit”. Nejde samosebou o nic jiného, než o sociální inženýrství: co na tom, že náš jazyk se vyvíjí nějakým způsobem, že nelze mechanicky přejmout postupy třeba z angličtiny, která je svou podstatou naprosto jiná – hurá, pojďme do češtiny zakomponovat svoje představy o rovnosti! Jako ne že by to nešlo, ale leták pro novináře, který obsahuje tipy na “genderově neutrální jazyk”, jaký údajně předvedli Zelení a Zelené (nebo jak se ta strana teď jmenuje), asi nebude ta cesta, po níž společnost radostně vyrazí.

Ostatně Zelení jsou krásným příkladem: hlavní téma, totiž životní prostředí a ekologie, jsou už dneska standardní součástí veřejné debaty, jiné politické strany zařadily “zelené” body do svých programů, a co teď? Bude z nich liberální střed, nebo budou dál držet étos protestu a revolučních témat? I s rizikem, že jejich nová témata budou už společností vnímána jako příliš efemérní, s nevysloveným, ale přítomným pocitem: “Už jsme přijali vaše hlavní teze a zařídili jsme se podle toho, protože to bylo nakonec rozumné, ale tohle už je moc”

Problém je, že hlasatelé pokroku jsou sice v menšině, ale dokážou dobře zformulovat svou agendu do veřejné diskuse. V médiích se probírají jejich témata a vznká tak dojem, že teď se rozhoduje div ne o budoucnosti lidského druhu. Společnost se polarizuje: existuje skupina lidí se správným smýšlením (genderově citliví, zelení, fairtrade, proevropští a tak dál), co vidí ostatní jako odpůrce, co “to budou muset pochopit, nebo…”

A pak se nestačí divit, když tuhle zvítězí Trump, onde Brexit, nebo buranský Zeman. Nejde o nic jiného, než o homeostatickou reakci společnosti, která tak odpovídá na silný arogantní tlak levicových opravářů společnosti. Považovat je za nevzdělané burany je přesně ta arogance, která stála na začátku. Protože nejde o hlupáky. Jde o lidi, kteří mají pocit, že si už příliš dlouho utahovali opasky, dávali přednost těm či oněm, brali ohledy na práva kde čeho, a stručně řečeno už mají rétoriky levicového progresu plné zuby…

Bylo by fajn, kdyby teď levicový “pokrok i proti vůli lidu” jaksi pochopil, že je třeba dát nohu z plynu a zase trochu hledat konsenzus a společenskou shodu.

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!