Pes v Ostravě

Pes v Ostravě

Psa jsme vozili na hlídání přes celou republiku, až k Ostravě. Lidi se dívali úkosem a měli dobré rady (čti: pindy!), jako „to se vám to vyplatí, jo?“ Vyplatí!

Ještě než jsme poznali Magdalenu, tak jsme podnikli několik zoufalých pokusů nechat si psa hlídat někde jinde, blíž atd. Z prvního hlídání se vrátila zaprášená a vyklepaná, z druhého si stěžovali, že „je velmi hlučná“ (no, dobrman bývá…), no a pak jsme jednou vezli psa dokonce kamsi na samotu, kde paní, chovatelka a hlídačka, měla takovou chatu a svého muže.

Ten nám přišel naproti v myslivecké uniformě, psa si i s vodítkem převzal a šli jsme. Když jsme k nim došli, tak prohlásil, že se jde se psem sžít, protože se mu zdá „problémová“. Například se po cestě divil, že nemá obojek s ostny, když je to to bojové plemeno.

My zatím diskutovali s paní a po očku sledovali, jak se pán sžívá se psem. Trhal s ní na vodítku, cosi na ni pokřikoval, a pak se to stalo.

„Hej, vy jste nakopnul mého psa?“ zařval jsem na něj přes celou zahradu a vyrazil za ním.

Nasupený šel proti mně, v ruce držel urvanou karabinu a povídal: „Ten pes vůbec není vhodný do smečky! Já ho rovnou zavřu do klece…“

„To nebude nutné. Dejte mi to vodítko…“

A odešli jsme. Nemuseli jsme o tom se ženou diskutovat ani sekundu. Paní se nás ptala, co se jako stalo, a moje žena povídá: „Nenechám do svého psa kopat!“

„On do ní nekopnul, on ji jen tak usměrnil…“

Jasně…

U Magdy se pes stal součástí smečky naprosto bez problému a několik let tam pak velmi rád jezdil. Jenže Magda holt umí se psem. Tenhle myslivec, jehož jméno jsem rád zapomněl, by měl pracovat tak akorát s hnojem.

Dneska to jsou dva roky, co Bany z Borovanských lesů zemřela.