Chápu vaše lidské dojetí a pohnutí, ale ta země má úplně jiný problém než zemětřesení, a peníze ho rozhodně nevyřeší, jen prohloubí.

http://zahranicni.ihned.cz/c4-10070900-17783860-003000_d
http://cestovani.idnes.cz/haiti-ocima-cecha-bolavy-vred-karibiku-kam-miri-jen-ti-nejotrlejsi-p9z-/igsvet.asp?c=A100113_130215_igsvet_tom
http://www.blisty.cz/art/19959.html
http://www.jansochor.com/reportaz/slunecni-mesto.html

Ten problém zní: „Nepracují. Nevzdělávají se. Pouze bojují a spoléhají na dary, o nichž si myslí, že je ostatní svět povinen jim je dávat.“

Co si myslíte, že se stane s vašimi penězi? Že si za ně postaví lepší budovy? Že za ně udělají evakuační plány, opatření…? Kdepak – rozkradou je gangy, které za ně nakoupí zbraně. Zbytek lidí bude dál žít v chýších z hlíny mezi výkaly, mrtvolami a odpadky, protože nemají motivaci s tím cokoli dělat. Vy tam pošlete peníze, a budete mít dojem, že pomohou. Možná tím ulevíte svému svědomí a výčitkám, že se máte dobře. Ale než pošlete peníze „ubohým obětem přírodní katastrofy“, tak se zamyslete, jestli jim k něčemu budou, jestli k nim vůbec dojdou a co změní!

Podobná situace – mnoho mrtvých, drastické záběry – se opakuje na Haiti po každé živelné katastrofě. Proč? Není to výjimečná nepřízeň osudu. Je to proto, že pomoc, která po podobných katastrofách přišla, Haiťané vždy rozkradli, zašmelili, prožrali, a dál bydlí v naprosto příšerných chýších. Je správné vidět problém, je správné se jím znepokojovat, ale není moudré podlehnout kýčovitému dojetí a bezmyšlenkovitě poslat peníze. Na Haiti rozhodně ne. Pomáhejte v první řadě těm, co si chtějí pomoct sami.

(Psáno jako reakce na http://www.simindr.cz/pomoc-pro-haiti/)

Je to fakt divný. Čas od času si mě na Twitteru všimne nějaký „intenzivní odpovídač“ – většinou nějaký zastánce takového toho světonázoru „všichni všechno rozkradli, všechno je špatně, kdo to furt neopakuje je lump“ (jistě víte jaké typy mám na mysli). Po třech, čtyřech výměnách nabydu dojmu, že nepřišel diskutovat, ale pohádat se / nandat mi to. Jdu ho zablokovat a cestou se kouknu, co to je za pitomce. A tam, co mají normální lidé napsáno: „Location: Czech republic„, tam mají tihle napsáno „Location: Brno

Proč, kurnik?

Je to nějaké poznávací znamení či co?

A proč se vždycky, když na něco takového upozorním, objeví nějaký spravedlivý rozhořčený Brňan (co třeba Bohdan Dlouhý, nejde okolo?), co mi napíše, že buď v JČ jsou taky pitomci nebo že jsem se svým předsudkem směšný…

S jakým, doprdele, předsudkem? Kdybych blokoval podle toho, co tam kdo má, pak jo. Ale já to vidím až ex post, když přijdu na profil dotyčného, abych kliknul na „Block this user!“

Klára Veselá-Samková zveřejnila pěknou úvahu o společenském marasmu. Nemohu si pomoct, ale nesouhlasím s tím, že, jak píše:

To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.
Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě.

Milá paní Veselá-Samková, obávám se, že se mýlíte. Nevím jak za první republiky, ale minimálně od okupace žije tento národ neustále v systému „klientelistických sítí“. Okupaci jsem nezažil, ale z vyprávění pamětníků vím, že už tehdy začalo být dobře být s někým zadobře a před jiným přejít chodník.

Socialismus jsem zažil – tedy jeho poslední část. Jako dítě si pamatuju „sítě známých“, v nichž všechno bylo, když člověk věděl, koho se zeptat a komu co dát, kdo co na koho ví a před kým se to nesmí říct. Socialismus, tedy lépe řečeno „vláda jedné (komunistické) strany“ nebyl nic jiného než institucionalizovaná klientelistická síť.

Tedy ne že bychom si ji budovali posledních dvacet let. My jsme se z ní za posledních dvacet let akorát nevymotali, protože v ní umíme proplouvat. Naši rodiče nás učili „v tom chodit“, a je to učili jejich rodiče. Tři generace lidí v téhle společnosti tvořily sítě a žily s nimi, stejně jako žijou ryby se sasankami – spleť jedovatých chapadel jim poskytuje ochranu, útočiště i potravu.

Chcete snad po lidech, aby svoje sítě přesekali a vydali se napospas neznámé situaci, v níž je jim základní životní talent, tedy „talent nevyčnívat, přežít a mít ty správný známý“, na nic?