Žánry jsou dobrá pomůcka, když máte jednou větou popsat, o co jde v díle, které jen přečíst (vidět, zahrát, promyslet, …) zabere mnoho hodin. Nebo když jste novinář a píšete recenze. Třeba recenze na hry pro herní magazín. Musíte říct, jestli je hra FPS, závodní, akční, simulace či strategie… Sice to o hře nic moc neřekne, ale splní to dva účely: Jednak soudný čtenář získá zhruba představu o základním principu hry, a jednak to přitáhne spoustu zastánců toho kterého žánru do komentářů, což vždy slibuje velmi slušný hiphop.

Já jsem už něco málo viděl a zažil (první hra, co jsem hrál, byl survival dungeon s názvem Manic Miner). Takže mám zhruba ponětí, že něco jako „čistokrevná strategie“ je jen chiméra, splácaná napůl z polozapomenutých vzpomínek na „první hru tohoto druhu“ a napůl z horečnaté vize Naprosto Perfektní Hry z určitého žánru. Bohužel, žánrově čisté hry jsou asi vždycky jen ty první, co v daném žánru vznikly. Naprostá většina her je pak lepším či horším mixem různých prvků z různých žánrů. Tedy např. „FPS s prvky z RPG“, „RTS s prvky survival horroru“, „akční budovatelská strategie“ atd. Jenže někomu to nevysvětlíte.

Moc, moc, moc se mi líbí diskuse na BonusWebu o novém Mass Effectu. Totiž naprostá většina lidí tam neřeší, co je v ME2 dobře nebo špatně. Skoro nikdo tam neřeší, jestli se „to“ hraje dobře nebo špatně, či jak moc je recenze v souladu s jejich názorem na hru. Jen se dohadují, jestli Mass Effect 2 JE nebo NENÍ opravdová RPG, což vede k dohadům na téma co vlastně je RPG a k velmi zapáleným diskusím, kdy se dohadují lidé o tom, čí definice RPG je ta správná.

To vše okořeněné exoty s geniálními hláškami jako „Half-Life je jen trapná kopie Crysis“ a „Kde jsou staré dobré časy klasických her jako Crysis„.

Nedozvíte se o hře nic. Jen se dohadují, kdo je víc RPG a kdo je větší fanoušek.

Já mám RPG radši! – Kecáš, já miluju RPG víc než svoji holku! – A já miluju RPG víc než Sovětský Svaz! – Fúúúúúú!

Sport je zábava, stejně jako každá jiná.

Někdo se baví tak, někdo onak, něčí zábavu můžeme považovat za hloupou a ubohou, něčí za povznášející a ušlechtilou. Nelze objektivně rozhodnout, co JE a co NENÍ zábava vkusná, podnětná a povznášející. Nebo snad myslíte že ano? Neznamená to jen prosazování vlastních preferencí?

Ostatně, zkuste to… Třeba taková četba: Četba beletrie přeci povznáší ducha, takže to není zábava, ale téměř ušlechtilá činnost, že? Člověka činí lepším, že? To přeci není nějaká hloupá, ubohá zábava, ale téměř světská činnost, že? A kdo čte, to nemůže být špatný člověk, že, když tráví čas tak ušlechtile? Že…?

A místo čtení si doplňte cokoli jiného: Vlastnictví psa, kočky („kdo má rád zvířata, nemůže být špatný člověk„); sportování („kdo sportuje, je čestný!„); poslech správné hudby („kdo poslouchá Vivaldiho nemůže být zlý, to jsou jen ti – metálisti…„) Atakdále.

Všechny tyto činnosti mohou zušlechťovat duši člověka, ale přesto patří do zábavy. Samy o sobě nejsou nijak šlechetné či vznešené a nečiní z lidí, co je provozují, automaticky lepší. Ostatně, víte kdo byl obrovským fandou vážné hudby, že?

Vlastnit psa či kočku něco stojí (a některá hovada proto přehazují náklady za svého mazlíčka na ostatní, protože proč by měli sbírat hovno?). Poslouchat hudbu můžete taky až po zakoupení potřebných aparátů či vstupenky na představení. Číst můžete taky jen když si předtím koupíte knihu. Ostatně – když chcete sportovat, musíte si pořídit vybavení.

Bez ohledu na to, jak na jakou zábavu nazíráme, by měla tedy platit jedna společná premisa: Zábavu a náklady na ni si člověk platí sám!

Nevidím nejmenší důvod, proč by měl být zrovna sport dotován z mých peněz – nechť si každý svou zábavu financuje sám! Pokud někdo chce vidět souboje týmů, pojmenovaných podle měst, nechť si tyto souboje a agendu s nimi spojenou zaplatí. Pokud někdo chce vidět sportovní zápolení lidí v dresu s českou vlajkou s lidmi v dresech s jinými vlajkami, nechť si tuto podívanou zaplatí, ale ať nechce po mně, abych na to přispíval!

Z druhé strany: Proč zrovna sport? Proč ne čtení, poslech vážné hudby, filatelii, sběr brouků a jiné bohulibé záliby? Z jakého důvodu si filatelisté svá setkání platí sami, stejně jako čtenáři?

Obávám se, že odpověď je nabíledni: „Televizní sport“, souboje „týmů měst“ a „národních týmů“, nahrazuje určité sortě lidí formu meziklanových válek. A kdyby tyto hry nedostali, šli by se rubat doopravdy. Platíte tedy daň za to, že k vám nepřijede banda z Prahy, Ostravy, Bánovců nad Bebravou (nebo třeba ze Splitu) a nenadělá z náměstí kůlničku na dříví a nerozmlátí vám, jen tak, auto na ulici a výkladní skříň.

Ale v tom případě tu něco nefunguje, že?

Když začaly blogy v ČR a bylo jich tu padesát, byl v módě takzvaný blogroll. Jo vy už nevíte co to bylo… No, to je ten seznam „oblíbených odkazů“. Tehdy to měli na blogu všichni, a všichni v něm měli všechny. Bylo nás pár, to se dalo uhlídat; sám jsem do seznamu přidával dva, tři blogy týdně. Byli jsme všichni „spřízněni blogerstvím“ a hlasatelé Správného Blogování říkali, jak je správné na sebe navzájem odkazovat, jak to vytváří kvalitní prostředí a „odkazový ekosystém“. Odkazovat na ostatní blogery patřilo zkrátka k bontonu.

O to větší tanec nastal, když někdo někoho z oblíbených odstranil. Taková věc se hned rozebrala na pěti dalších blozích („X už neodkazuje na Y, i toto!“), k tomu se vyjádřili i další („Q komentuje, že X neodkazuje na Y, i toto!, a já si o tom myslím toto…“) a pak následoval spot pana Y, kde psal: „X na mne přestal odkazovat, nevím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, a asi vím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, no to je ale ubohé!“ Někdy si přisadil i pan X a povyprávěl o tom, proč že neodkazuje na pana Y… No veselé to s tím blogováním bylo, aspoň, vy parchanti mizerný, vidíte, jak těžké jsme to my, průkopníci, měli!

Zkrátka na někoho NEodkazovat bylo porušení zásad slušné blogeřiny a následovala patřičná reakce kolektivu. Pak naštěstí vznikly další blogy a „odkazovat na Pixyho, Yuhůa a Prokopa“ přestalo být nezbytností a začalo být normální odkazovat jen na ty, koho člověk opravdu četl. Ale stačilo odstranit odkaz na něčí blog, a následovala otázka, po níž se ukončovalo přátelství, a ta otázka zněla: „Ty už nečteš můj blog?“ Přestat číst něčí blog bylo – no, něco jako rozchod. (A – ano, bylo to Troška na palici a poněkud hysterické.)

Pak se to uklidnilo a původní osazenstvo a prablogerstvo (včetně hlasatelů sluníčkové vzájemnosti a oteplovačů meziblogerských vztahů) si našlo jinou hračku – totiž Twitter. Zase hlásají bludy o tom, jak je slušné sledovat ty co sledují nás. Že to zlepšuje ekosystém. Že ti, co to nedělají, nerozumí principu twitterování. Že na Západě jsou v tomhle pochopení Twitteru mnohem dál (ustupte, asi vrhnu…) A jak na správném odkazování postavit byznys model. (Každým dnem očekávám termín „protwitterista“!)

Tihle hlasatelé vzájemných radovánek mají, alespoň zpočátku, silný vliv na utváření etikety daného média – jsou to early adopteři a jsou elokventní, takže snadno nakazí celou druhou generaci uživatelů, která tak žije ve světě „usměvavých vzájemností“, než jí dojde, že na Twitteru (dosaďte si cokoli) to je stejné jako v reálném světě: Nebudete kamarádi se všemi a potkáte lidi, s nimiž je lepší vyběhnout než se marně snažit vyjít.

Nevěříte mi? Zkuste si dva, tři lidi zablokovat. Okomentují to, jiní okomentují jejich komentář, a garantuji vám, že se o sobě dozvíte spoustu zajímavého. Ale můžete být klidní – jsou to akorát ublížené kecy lidí, přesvědčených o tom, že jste povinni s každým vycházet a diskutovat – vždyť jsme přeci všichni Twitteristi!

(Prosím alespoň tři followery, aby mě po přečtení tohoto textu zablokovali, slibuji, že si toho ani nevšimnu!)

Obvykle se dějí věci obvyklé; věci neobvyklé dějí se toliko v neobvyklých chvílích.

Někde jsem zaslechl cosi o syndromu „přesvědčení, že doba, v níž žijeme, je něčím významná“. Jen si nepamatuju, jestli to bylo v psychologii mezi bludy a obsesemi, nebo v sociologii. Tedy jestli to popisovalo obecný rys lidské povahy (věříme, že prožíváme něco výjimečného), nebo jestli šlo o patologii.

Naše doba je obvyklá, lidem se tedy budou dít obvyklé věci. A dějí se jim.

Ve všech oborech existují pravdy, „pravdy“ a mýty. Ve všech oborech existují „základy řemesla“, tedy věci, bez nichž nelze stavět cokoli víc. Nelze psát básně, když neznáte rým. Nelze experimentovat s formou a s gramatikou, když neznáte základy. nelze být výjimečným malířem a experimentátorem, když neznáte základy malby a neumíte „řemeslo“. Picasso mohl experimentovat, protože znal dobře řemeslo, z něhož vycházel. Einstein mohl vytvořit výjimečný nový pohled na svět, protože znal velmi dobře ten starý (mimochodem víte, že z matematiky nepropadal, jak se traduje?)

Běžné je vyvracení „pravd“ a mýtů. To je vedlejší efekt pokroku. Stává se – výjimečně – i to, že základy řemesla bývají zpochybněny a otočeny vzhůru nohama, ale je to opravdu velmi neobvyklé. Většina změn, co se nám zdají jako významné, je na tom stejně jako ta víra ve „výjimečnost doby“. Hezky to je vidět na Vyšehradě, kde naši předci, plni „víry ve výjimečnost doby“, pohřbili tehdejší významné osobnosti. Kolik z nich bylo opravdu výjimečných natolik, abychom je dodnes běžně znali?

Věřím v pokrok a rád se jej účastním. Je pro mne dobrodružství prozkoumávat nové světy a nové možnosti, ale snažím se nepodléhat víře, že nový postup, co se teď někomu povedl, redefinuje hned „základy řemesla“.

Zkrátka nevěřím, že když se někomu zdaří něco neobvyklého, něco, co zdánlivě odporuje „základům řemesla“, že to hned přináší nutnou změnu těchto základů. To, že pro určité extrémy platí mechanika popsaná teorií relativity neznamená, že pro rychlost auta nemůžeme použít známé v = s / t. Auta totiž obvykle nedosahují relativistických rychlostí.

Protože neobvyklé věci se dějí pouze neobvykle.

(Psáno na okraj k diskusi o změně pohledu na… no, to je jedno, ono to je vlastně k jakékoli diskusi, kde zazní argumenty o tom, že „na západě“ znají hydroponii, a kdo nepochopí, že orání, vláčení a hnojení je out, toho nová doba semele…)

Princip „předběžné opatrnosti“, což je korektní opis pro „předposranost“, dostává poněkud na frak. A to nejen u „globálního oteplování“, které se jím zaštítilo, takže jsme se předběžně opatrně připravili na boj s horkem, a ona přišla zima, ale i u dalšího globálního fenoménu, a tím byla „prasečí chřipka“.

Napsal jsem o ní a nazval jsem ji ovčí chřipkou. Přesněji chřipkou tupých ovcí. A pak jsem jen sledoval reakce. Dnes, kdy je, zdá se, prokázáno, že WHO upravila podmínky „pandemie“ jako Mann svá hokejková data, aby byl vyvolán správný děs obyvatelstva, mohu projít světem a spočítat padlé. Stačí mi sepsat si všechny ty komentátory, co mi tak láli, že „zlehčuju nebezpečí“, že „raději budou věřit vědcům“, že „EU je rozumnější než naši politici“, že jsem „idiot co musí být za každou cenu proti“ a že „s blbem bez argumentů (kterým jsem v jejich očích já) nemá smysl diskutovat“… Tak hurá, ještě že jste mohli diskutovat sami se sebou – dokud vám realita nesebrala hračky.

Děkuji vám za to, že jste se tak hezky označili, že vím, s kým mám tu čest. Děkuji vám za opětovné potvrzení toho, že se samozřejmě mohu mýlit, ale většinou se nemýlím; potěšilo mě to a vás to jistě naštve, až vám to dojde, ale to už je váš problém.

Je moc fajn vědět, že někteří experti, co se se mnou chodí pravidelně hádat a dokazovat mi mou pomýlenost u různých témat, se téměř notoricky mýlí. Někdy to trvá třeba pět let, než dojde na moje slova, u chřipky jen rok, u oteplení zatím deset let… Co si dáme dál? Navrhuju „Situaci na Haiti“, ode dneška za pět let… Budete si ještě své dnešní radikální postoje a svou nenávist vůči tomu, co jsem vám letos říkal, pamatovat? Budete si pamatovat svá slova, kterými jste mě nazvali?

… bylo to překrásné, leč bylo toho dost. Bílou loučí mává kdosi v šátku!

Pozor, hlášení:

Přesměroval jsem si vzkazy na mail, vyházel jsem z FB všechny osobní informace, stránky a aplikace a nechávám účet zakonzervovaný – nemohu ho zavřít úplně (především z pracovních důvodů). Pokud mi chcete něco napsat, použijte Twitter nebo mail.

Na Facebooku nebudu nadále dostupný, i když se tam některé příspěvky budou kopírovat.

Stál turista v Bratislavě a koukal se na hrad, a najednou vidí jak letí rogalo, narazilo do jedné z věží a zřítilo se. A za chvíli druhý rogalo, zase narazilo do věže a spadlo...

Místní to turistovi vysvětluje: „To viete: chudobná krajina, chudobní teroristi!“

Dnes mě dojal zahlédnutý výrok na Facebooku, že prý si lidé vybírají z „oldschool“ náboženství globálního oteplení a „newschool“ náboženství popírání klimatické změny.

Pro mne je hlásání globálního oteplení věcí politickou, nikoli náboženskou (a už vůbec ne vědeckou). Proti hlasatelům globálního otepleného Armageddonu vystupuji konzistentně od doby, kdy mi své teorie začali cpát pod nos, tedy nějakých deset let. Deset let od nich slyším pseudoargumenty jako „vědci to potvrdili“, „raději věřím IPCC“ (…než vlastnímu úsudku, chtělo by se dodat) a (hlavně v poslední době) „Můžeš se vzít za ruku s Klausem, který taky říká, že (blabla)“.

Na mém postoji se nic nezměnilo. To, že se nějací vědci oháněli grafy a teď se přišlo na to, že si je vycucali z prstu, můj postoj nijak nezměnilo.Ani ke klimatologii, ani k politické doktríně „globální změny způsobené člověkem“.

„Doktrína boje proti globální změně“ je sama děravá jako věrouka zelených, to že je jeden „argument“ podle všeho vylhaný nemění nic na celkové chatrné konstrukci.

Tudíž žádám, abych nebyl házen do nějakého pytle „nového náboženství popírání“ – nebo abych byl uznán jako jeho prorok!

V klubu věnovaném špatným básním jsem objevil perlu, která začínala slovy:

Politická strana dnes před soudem stojí,
zaplatili Sokola, tak strašně se jí bojí.

A já si říkám: Opravdu se bojíme Dělnické strany (doplňte si libovolné nácíčky…)?

Ano, já se jich bojím. Nebojím se jejich „síly“, jejich „vlivu“ či její „moci“, bojím se hlavně jejich blbosti!

 

Včerejší příspěvek některým „promluvil z duše“, některé nakrkl tak, že začali blábolit korektnické a pseudohumanistické soudy o mojí povaze, a jiné přiměl k zamyšlení, což je dobře. Zamyslel se i katalyzátor včerejšího textu Simindr a sepsal odpověď. Já jeho stanovisko chápu, on je Simindr povahou milý a hodný člověk, který to opravdu vidí tak jak to píše – je pohnut neštěstím a chce pomoci, protože pomoc člověku je pro něj morálním imperativem (aspoň tak to vnímám já). Já s morálním imperativem nepolemizuju, jen se na něj dívám z druhé strany. Zde je moje rozšířená odpověď Simindrovi:

Rád vidím, že ti to vrtá v hlavě, ostatně vrtá to i mně. Nic není černobílé, ale na spoustu věcí musíš nakonec odpovědět ANO nebo NE, nelze stát a říkat „Nevím, možná, mělo by se to zvážit ze všech stran…

Kdo je natolik spravedlivý, aby určil, čí život má větší smysl zachránit nebo zlepšit? To mi pořád nejde do hlavy.“ – Polož si otázku: Kdo má právo rozhodnout o tom, co udělá se svými penězi? Jestli je věnuje slepému člověku na nový počítač, indickému dítěti na školu, Haiťanovi na vodu, Afričanovi na lopatu, sousedovi na vytopený sklep nebo Robertu Němcovi na večeři s přítelkyní? Myslím, že se každý může – a musí – o cíli své pomoci rozhodnout sám, bez ohledu na momentální patetické mediální hnutí. Bohužel, nikdo nemá tolik peněz, aby jimi zrušil všechnu bídu světa, a nikdo nemá tak velké srdce, aby se mohl nad neštěstím celého světa ustrnout.

Ad Haiti: Země leží na ostrově Hispaniola, druhou půlku má velmi prosperující Dominikánská republika. Obě mají zhruba stejné suroviny a stejné možnosti, tak proč je mezi nimi takový rozdíl? Proč má jedna fungující vládu a slušnou životní úroveň, a proč v druhé nedokázalo udělat pořádek a zajistit „vládu vlády“ ani několik tisíc vojáků UN? Je mezi nimi jeden drobný demografický rozdíl, ale na Západě je neslušné o něm hovořit…

Rabování po přírodních katastrofách je jedna věc, systematické přepadávání lidí z humanitární pomoci i v době „klidu“ je jiná věc. Poptej se lidí z NGO na to, co se na Haiti děje „nomálně“. A – ano, myslím si, že z toho lze vyvodit závěry pro celou zemi.

Dám si tyhle dvě věci dohromady, vezmu peníze, co mohu postrádat (ušetřil jsem je za večeři s Robertem Němcem) a řeknu si: Komu je pošlu? Zachráním život dítěte na Haiti, co bude celý život žít v odpadcích, jíst odpadky, nic jiného nepozná, pracovat nebude a v pětatřiceti zemře, nebo je pošlu chlápkovi do Zairu, co za ně pošle kluka do školy, aby z něj nebyl jen pasáček krav, nebo je pošlu holce do Indie, která se za ně dostane na školu a má naději vystudovat, nebo je pošlu klukovi, co bydlí naproti, co je hodně chytrej, ale nevidí, aby si za ně koupil novou čtečku k počítači…?

A tehdy musím volit. Nenazývej to „spravedlivým“. Nelze dát všem, tak KOMU DÁŠ? Musíš se rozhodnout, buď podle svého rozumu a srdce, nebo podle „hlasu okolí“. A hlas okolí dost často podléhá davovým nešvarům: Kýči, patosu, groupthinku, konformitě, nátlaku…

Tedy díky za každého, kdo se u mého článku zarazil a zauvažoval. Pokud došel k závěru, že nepodléhá konformitě, že to dělá z přesvědčení, že dělá správnou věc, je to naprosto v pořádku. A pokud mu to bude vrtat v hlavě ještě aspoň příští týden, pokud se mu Haiti v únoru nevykouří z hlavy a nevzpomene si až při další katastrofě, splnil můj text účel.

Na závěr z trochu jiného soudku, i když na podobné téma. Mám rád jeden citát, zní asi takhle: „Kdyby každý bojovník s celoplanetárními problémy šel, otevřel si pekárnu a prodával lidem housky, prospěl by tím světu mnohem víc!

Chápu vaše lidské dojetí a pohnutí, ale ta země má úplně jiný problém než zemětřesení, a peníze ho rozhodně nevyřeší, jen prohloubí.

http://zahranicni.ihned.cz/c4-10070900-17783860-003000_d
http://cestovani.idnes.cz/haiti-ocima-cecha-bolavy-vred-karibiku-kam-miri-jen-ti-nejotrlejsi-p9z-/igsvet.asp?c=A100113_130215_igsvet_tom
http://www.blisty.cz/art/19959.html
http://www.jansochor.com/reportaz/slunecni-mesto.html

Ten problém zní: „Nepracují. Nevzdělávají se. Pouze bojují a spoléhají na dary, o nichž si myslí, že je ostatní svět povinen jim je dávat.“

Co si myslíte, že se stane s vašimi penězi? Že si za ně postaví lepší budovy? Že za ně udělají evakuační plány, opatření…? Kdepak – rozkradou je gangy, které za ně nakoupí zbraně. Zbytek lidí bude dál žít v chýších z hlíny mezi výkaly, mrtvolami a odpadky, protože nemají motivaci s tím cokoli dělat. Vy tam pošlete peníze, a budete mít dojem, že pomohou. Možná tím ulevíte svému svědomí a výčitkám, že se máte dobře. Ale než pošlete peníze „ubohým obětem přírodní katastrofy“, tak se zamyslete, jestli jim k něčemu budou, jestli k nim vůbec dojdou a co změní!

Podobná situace – mnoho mrtvých, drastické záběry – se opakuje na Haiti po každé živelné katastrofě. Proč? Není to výjimečná nepřízeň osudu. Je to proto, že pomoc, která po podobných katastrofách přišla, Haiťané vždy rozkradli, zašmelili, prožrali, a dál bydlí v naprosto příšerných chýších. Je správné vidět problém, je správné se jím znepokojovat, ale není moudré podlehnout kýčovitému dojetí a bezmyšlenkovitě poslat peníze. Na Haiti rozhodně ne. Pomáhejte v první řadě těm, co si chtějí pomoct sami.

(Psáno jako reakce na http://www.simindr.cz/pomoc-pro-haiti/)

Je to fakt divný. Čas od času si mě na Twitteru všimne nějaký „intenzivní odpovídač“ – většinou nějaký zastánce takového toho světonázoru „všichni všechno rozkradli, všechno je špatně, kdo to furt neopakuje je lump“ (jistě víte jaké typy mám na mysli). Po třech, čtyřech výměnách nabydu dojmu, že nepřišel diskutovat, ale pohádat se / nandat mi to. Jdu ho zablokovat a cestou se kouknu, co to je za pitomce. A tam, co mají normální lidé napsáno: „Location: Czech republic„, tam mají tihle napsáno „Location: Brno

Proč, kurnik?

Je to nějaké poznávací znamení či co?

A proč se vždycky, když na něco takového upozorním, objeví nějaký spravedlivý rozhořčený Brňan (co třeba Bohdan Dlouhý, nejde okolo?), co mi napíše, že buď v JČ jsou taky pitomci nebo že jsem se svým předsudkem směšný…

S jakým, doprdele, předsudkem? Kdybych blokoval podle toho, co tam kdo má, pak jo. Ale já to vidím až ex post, když přijdu na profil dotyčného, abych kliknul na „Block this user!“

Klára Veselá-Samková zveřejnila pěknou úvahu o společenském marasmu. Nemohu si pomoct, ale nesouhlasím s tím, že, jak píše:

To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.
Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě.

Milá paní Veselá-Samková, obávám se, že se mýlíte. Nevím jak za první republiky, ale minimálně od okupace žije tento národ neustále v systému „klientelistických sítí“. Okupaci jsem nezažil, ale z vyprávění pamětníků vím, že už tehdy začalo být dobře být s někým zadobře a před jiným přejít chodník.

Socialismus jsem zažil – tedy jeho poslední část. Jako dítě si pamatuju „sítě známých“, v nichž všechno bylo, když člověk věděl, koho se zeptat a komu co dát, kdo co na koho ví a před kým se to nesmí říct. Socialismus, tedy lépe řečeno „vláda jedné (komunistické) strany“ nebyl nic jiného než institucionalizovaná klientelistická síť.

Tedy ne že bychom si ji budovali posledních dvacet let. My jsme se z ní za posledních dvacet let akorát nevymotali, protože v ní umíme proplouvat. Naši rodiče nás učili „v tom chodit“, a je to učili jejich rodiče. Tři generace lidí v téhle společnosti tvořily sítě a žily s nimi, stejně jako žijou ryby se sasankami – spleť jedovatých chapadel jim poskytuje ochranu, útočiště i potravu.

Chcete snad po lidech, aby svoje sítě přesekali a vydali se napospas neznámé situaci, v níž je jim základní životní talent, tedy „talent nevyčnívat, přežít a mít ty správný známý“, na nic?