Obvykle se dějí věci obvyklé; věci neobvyklé dějí se toliko v neobvyklých chvílích.

Někde jsem zaslechl cosi o syndromu „přesvědčení, že doba, v níž žijeme, je něčím významná“. Jen si nepamatuju, jestli to bylo v psychologii mezi bludy a obsesemi, nebo v sociologii. Tedy jestli to popisovalo obecný rys lidské povahy (věříme, že prožíváme něco výjimečného), nebo jestli šlo o patologii.

Naše doba je obvyklá, lidem se tedy budou dít obvyklé věci. A dějí se jim.

Ve všech oborech existují pravdy, „pravdy“ a mýty. Ve všech oborech existují „základy řemesla“, tedy věci, bez nichž nelze stavět cokoli víc. Nelze psát básně, když neznáte rým. Nelze experimentovat s formou a s gramatikou, když neznáte základy. nelze být výjimečným malířem a experimentátorem, když neznáte základy malby a neumíte „řemeslo“. Picasso mohl experimentovat, protože znal dobře řemeslo, z něhož vycházel. Einstein mohl vytvořit výjimečný nový pohled na svět, protože znal velmi dobře ten starý (mimochodem víte, že z matematiky nepropadal, jak se traduje?)

Běžné je vyvracení „pravd“ a mýtů. To je vedlejší efekt pokroku. Stává se – výjimečně – i to, že základy řemesla bývají zpochybněny a otočeny vzhůru nohama, ale je to opravdu velmi neobvyklé. Většina změn, co se nám zdají jako významné, je na tom stejně jako ta víra ve „výjimečnost doby“. Hezky to je vidět na Vyšehradě, kde naši předci, plni „víry ve výjimečnost doby“, pohřbili tehdejší významné osobnosti. Kolik z nich bylo opravdu výjimečných natolik, abychom je dodnes běžně znali?

Věřím v pokrok a rád se jej účastním. Je pro mne dobrodružství prozkoumávat nové světy a nové možnosti, ale snažím se nepodléhat víře, že nový postup, co se teď někomu povedl, redefinuje hned „základy řemesla“.

Zkrátka nevěřím, že když se někomu zdaří něco neobvyklého, něco, co zdánlivě odporuje „základům řemesla“, že to hned přináší nutnou změnu těchto základů. To, že pro určité extrémy platí mechanika popsaná teorií relativity neznamená, že pro rychlost auta nemůžeme použít známé v = s / t. Auta totiž obvykle nedosahují relativistických rychlostí.

Protože neobvyklé věci se dějí pouze neobvykle.

(Psáno na okraj k diskusi o změně pohledu na… no, to je jedno, ono to je vlastně k jakékoli diskusi, kde zazní argumenty o tom, že „na západě“ znají hydroponii, a kdo nepochopí, že orání, vláčení a hnojení je out, toho nová doba semele…)

Princip „předběžné opatrnosti“, což je korektní opis pro „předposranost“, dostává poněkud na frak. A to nejen u „globálního oteplování“, které se jím zaštítilo, takže jsme se předběžně opatrně připravili na boj s horkem, a ona přišla zima, ale i u dalšího globálního fenoménu, a tím byla „prasečí chřipka“.

Napsal jsem o ní a nazval jsem ji ovčí chřipkou. Přesněji chřipkou tupých ovcí. A pak jsem jen sledoval reakce. Dnes, kdy je, zdá se, prokázáno, že WHO upravila podmínky „pandemie“ jako Mann svá hokejková data, aby byl vyvolán správný děs obyvatelstva, mohu projít světem a spočítat padlé. Stačí mi sepsat si všechny ty komentátory, co mi tak láli, že „zlehčuju nebezpečí“, že „raději budou věřit vědcům“, že „EU je rozumnější než naši politici“, že jsem „idiot co musí být za každou cenu proti“ a že „s blbem bez argumentů (kterým jsem v jejich očích já) nemá smysl diskutovat“… Tak hurá, ještě že jste mohli diskutovat sami se sebou – dokud vám realita nesebrala hračky.

Děkuji vám za to, že jste se tak hezky označili, že vím, s kým mám tu čest. Děkuji vám za opětovné potvrzení toho, že se samozřejmě mohu mýlit, ale většinou se nemýlím; potěšilo mě to a vás to jistě naštve, až vám to dojde, ale to už je váš problém.

Je moc fajn vědět, že někteří experti, co se se mnou chodí pravidelně hádat a dokazovat mi mou pomýlenost u různých témat, se téměř notoricky mýlí. Někdy to trvá třeba pět let, než dojde na moje slova, u chřipky jen rok, u oteplení zatím deset let… Co si dáme dál? Navrhuju „Situaci na Haiti“, ode dneška za pět let… Budete si ještě své dnešní radikální postoje a svou nenávist vůči tomu, co jsem vám letos říkal, pamatovat? Budete si pamatovat svá slova, kterými jste mě nazvali?

… bylo to překrásné, leč bylo toho dost. Bílou loučí mává kdosi v šátku!

Pozor, hlášení:

Přesměroval jsem si vzkazy na mail, vyházel jsem z FB všechny osobní informace, stránky a aplikace a nechávám účet zakonzervovaný – nemohu ho zavřít úplně (především z pracovních důvodů). Pokud mi chcete něco napsat, použijte Twitter nebo mail.

Na Facebooku nebudu nadále dostupný, i když se tam některé příspěvky budou kopírovat.

Stál turista v Bratislavě a koukal se na hrad, a najednou vidí jak letí rogalo, narazilo do jedné z věží a zřítilo se. A za chvíli druhý rogalo, zase narazilo do věže a spadlo...

Místní to turistovi vysvětluje: „To viete: chudobná krajina, chudobní teroristi!“

Dnes mě dojal zahlédnutý výrok na Facebooku, že prý si lidé vybírají z „oldschool“ náboženství globálního oteplení a „newschool“ náboženství popírání klimatické změny.

Pro mne je hlásání globálního oteplení věcí politickou, nikoli náboženskou (a už vůbec ne vědeckou). Proti hlasatelům globálního otepleného Armageddonu vystupuji konzistentně od doby, kdy mi své teorie začali cpát pod nos, tedy nějakých deset let. Deset let od nich slyším pseudoargumenty jako „vědci to potvrdili“, „raději věřím IPCC“ (…než vlastnímu úsudku, chtělo by se dodat) a (hlavně v poslední době) „Můžeš se vzít za ruku s Klausem, který taky říká, že (blabla)“.

Na mém postoji se nic nezměnilo. To, že se nějací vědci oháněli grafy a teď se přišlo na to, že si je vycucali z prstu, můj postoj nijak nezměnilo.Ani ke klimatologii, ani k politické doktríně „globální změny způsobené člověkem“.

„Doktrína boje proti globální změně“ je sama děravá jako věrouka zelených, to že je jeden „argument“ podle všeho vylhaný nemění nic na celkové chatrné konstrukci.

Tudíž žádám, abych nebyl házen do nějakého pytle „nového náboženství popírání“ – nebo abych byl uznán jako jeho prorok!

V klubu věnovaném špatným básním jsem objevil perlu, která začínala slovy:

Politická strana dnes před soudem stojí,
zaplatili Sokola, tak strašně se jí bojí.

A já si říkám: Opravdu se bojíme Dělnické strany (doplňte si libovolné nácíčky…)?

Ano, já se jich bojím. Nebojím se jejich „síly“, jejich „vlivu“ či její „moci“, bojím se hlavně jejich blbosti!

 

Včerejší příspěvek některým „promluvil z duše“, některé nakrkl tak, že začali blábolit korektnické a pseudohumanistické soudy o mojí povaze, a jiné přiměl k zamyšlení, což je dobře. Zamyslel se i katalyzátor včerejšího textu Simindr a sepsal odpověď. Já jeho stanovisko chápu, on je Simindr povahou milý a hodný člověk, který to opravdu vidí tak jak to píše – je pohnut neštěstím a chce pomoci, protože pomoc člověku je pro něj morálním imperativem (aspoň tak to vnímám já). Já s morálním imperativem nepolemizuju, jen se na něj dívám z druhé strany. Zde je moje rozšířená odpověď Simindrovi:

Rád vidím, že ti to vrtá v hlavě, ostatně vrtá to i mně. Nic není černobílé, ale na spoustu věcí musíš nakonec odpovědět ANO nebo NE, nelze stát a říkat „Nevím, možná, mělo by se to zvážit ze všech stran…

Kdo je natolik spravedlivý, aby určil, čí život má větší smysl zachránit nebo zlepšit? To mi pořád nejde do hlavy.“ – Polož si otázku: Kdo má právo rozhodnout o tom, co udělá se svými penězi? Jestli je věnuje slepému člověku na nový počítač, indickému dítěti na školu, Haiťanovi na vodu, Afričanovi na lopatu, sousedovi na vytopený sklep nebo Robertu Němcovi na večeři s přítelkyní? Myslím, že se každý může – a musí – o cíli své pomoci rozhodnout sám, bez ohledu na momentální patetické mediální hnutí. Bohužel, nikdo nemá tolik peněz, aby jimi zrušil všechnu bídu světa, a nikdo nemá tak velké srdce, aby se mohl nad neštěstím celého světa ustrnout.

Ad Haiti: Země leží na ostrově Hispaniola, druhou půlku má velmi prosperující Dominikánská republika. Obě mají zhruba stejné suroviny a stejné možnosti, tak proč je mezi nimi takový rozdíl? Proč má jedna fungující vládu a slušnou životní úroveň, a proč v druhé nedokázalo udělat pořádek a zajistit „vládu vlády“ ani několik tisíc vojáků UN? Je mezi nimi jeden drobný demografický rozdíl, ale na Západě je neslušné o něm hovořit…

Rabování po přírodních katastrofách je jedna věc, systematické přepadávání lidí z humanitární pomoci i v době „klidu“ je jiná věc. Poptej se lidí z NGO na to, co se na Haiti děje „nomálně“. A – ano, myslím si, že z toho lze vyvodit závěry pro celou zemi.

Dám si tyhle dvě věci dohromady, vezmu peníze, co mohu postrádat (ušetřil jsem je za večeři s Robertem Němcem) a řeknu si: Komu je pošlu? Zachráním život dítěte na Haiti, co bude celý život žít v odpadcích, jíst odpadky, nic jiného nepozná, pracovat nebude a v pětatřiceti zemře, nebo je pošlu chlápkovi do Zairu, co za ně pošle kluka do školy, aby z něj nebyl jen pasáček krav, nebo je pošlu holce do Indie, která se za ně dostane na školu a má naději vystudovat, nebo je pošlu klukovi, co bydlí naproti, co je hodně chytrej, ale nevidí, aby si za ně koupil novou čtečku k počítači…?

A tehdy musím volit. Nenazývej to „spravedlivým“. Nelze dát všem, tak KOMU DÁŠ? Musíš se rozhodnout, buď podle svého rozumu a srdce, nebo podle „hlasu okolí“. A hlas okolí dost často podléhá davovým nešvarům: Kýči, patosu, groupthinku, konformitě, nátlaku…

Tedy díky za každého, kdo se u mého článku zarazil a zauvažoval. Pokud došel k závěru, že nepodléhá konformitě, že to dělá z přesvědčení, že dělá správnou věc, je to naprosto v pořádku. A pokud mu to bude vrtat v hlavě ještě aspoň příští týden, pokud se mu Haiti v únoru nevykouří z hlavy a nevzpomene si až při další katastrofě, splnil můj text účel.

Na závěr z trochu jiného soudku, i když na podobné téma. Mám rád jeden citát, zní asi takhle: „Kdyby každý bojovník s celoplanetárními problémy šel, otevřel si pekárnu a prodával lidem housky, prospěl by tím světu mnohem víc!

Chápu vaše lidské dojetí a pohnutí, ale ta země má úplně jiný problém než zemětřesení, a peníze ho rozhodně nevyřeší, jen prohloubí.

http://zahranicni.ihned.cz/c4-10070900-17783860-003000_d
http://cestovani.idnes.cz/haiti-ocima-cecha-bolavy-vred-karibiku-kam-miri-jen-ti-nejotrlejsi-p9z-/igsvet.asp?c=A100113_130215_igsvet_tom
http://www.blisty.cz/art/19959.html
http://www.jansochor.com/reportaz/slunecni-mesto.html

Ten problém zní: „Nepracují. Nevzdělávají se. Pouze bojují a spoléhají na dary, o nichž si myslí, že je ostatní svět povinen jim je dávat.“

Co si myslíte, že se stane s vašimi penězi? Že si za ně postaví lepší budovy? Že za ně udělají evakuační plány, opatření…? Kdepak – rozkradou je gangy, které za ně nakoupí zbraně. Zbytek lidí bude dál žít v chýších z hlíny mezi výkaly, mrtvolami a odpadky, protože nemají motivaci s tím cokoli dělat. Vy tam pošlete peníze, a budete mít dojem, že pomohou. Možná tím ulevíte svému svědomí a výčitkám, že se máte dobře. Ale než pošlete peníze „ubohým obětem přírodní katastrofy“, tak se zamyslete, jestli jim k něčemu budou, jestli k nim vůbec dojdou a co změní!

Podobná situace – mnoho mrtvých, drastické záběry – se opakuje na Haiti po každé živelné katastrofě. Proč? Není to výjimečná nepřízeň osudu. Je to proto, že pomoc, která po podobných katastrofách přišla, Haiťané vždy rozkradli, zašmelili, prožrali, a dál bydlí v naprosto příšerných chýších. Je správné vidět problém, je správné se jím znepokojovat, ale není moudré podlehnout kýčovitému dojetí a bezmyšlenkovitě poslat peníze. Na Haiti rozhodně ne. Pomáhejte v první řadě těm, co si chtějí pomoct sami.

(Psáno jako reakce na http://www.simindr.cz/pomoc-pro-haiti/)

Je to fakt divný. Čas od času si mě na Twitteru všimne nějaký „intenzivní odpovídač“ – většinou nějaký zastánce takového toho světonázoru „všichni všechno rozkradli, všechno je špatně, kdo to furt neopakuje je lump“ (jistě víte jaké typy mám na mysli). Po třech, čtyřech výměnách nabydu dojmu, že nepřišel diskutovat, ale pohádat se / nandat mi to. Jdu ho zablokovat a cestou se kouknu, co to je za pitomce. A tam, co mají normální lidé napsáno: „Location: Czech republic„, tam mají tihle napsáno „Location: Brno

Proč, kurnik?

Je to nějaké poznávací znamení či co?

A proč se vždycky, když na něco takového upozorním, objeví nějaký spravedlivý rozhořčený Brňan (co třeba Bohdan Dlouhý, nejde okolo?), co mi napíše, že buď v JČ jsou taky pitomci nebo že jsem se svým předsudkem směšný…

S jakým, doprdele, předsudkem? Kdybych blokoval podle toho, co tam kdo má, pak jo. Ale já to vidím až ex post, když přijdu na profil dotyčného, abych kliknul na „Block this user!“

Klára Veselá-Samková zveřejnila pěknou úvahu o společenském marasmu. Nemohu si pomoct, ale nesouhlasím s tím, že, jak píše:

To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.
Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě.

Milá paní Veselá-Samková, obávám se, že se mýlíte. Nevím jak za první republiky, ale minimálně od okupace žije tento národ neustále v systému „klientelistických sítí“. Okupaci jsem nezažil, ale z vyprávění pamětníků vím, že už tehdy začalo být dobře být s někým zadobře a před jiným přejít chodník.

Socialismus jsem zažil – tedy jeho poslední část. Jako dítě si pamatuju „sítě známých“, v nichž všechno bylo, když člověk věděl, koho se zeptat a komu co dát, kdo co na koho ví a před kým se to nesmí říct. Socialismus, tedy lépe řečeno „vláda jedné (komunistické) strany“ nebyl nic jiného než institucionalizovaná klientelistická síť.

Tedy ne že bychom si ji budovali posledních dvacet let. My jsme se z ní za posledních dvacet let akorát nevymotali, protože v ní umíme proplouvat. Naši rodiče nás učili „v tom chodit“, a je to učili jejich rodiče. Tři generace lidí v téhle společnosti tvořily sítě a žily s nimi, stejně jako žijou ryby se sasankami – spleť jedovatých chapadel jim poskytuje ochranu, útočiště i potravu.

Chcete snad po lidech, aby svoje sítě přesekali a vydali se napospas neznámé situaci, v níž je jim základní životní talent, tedy „talent nevyčnívat, přežít a mít ty správný známý“, na nic?