Právě volala – že neuhodnete kdo? Správně, telefonická linka Raiffeisenbank. Ano, té RB, od které jsem přes obtíže nakonec odešel.

„Slyším!“

„Dobrý den, tady blabla z Raiffeisenbank, hovořím prosím s panem Martinem Malým?“

„Ano.“

„Dobrý den pane Malý, já jsem blabla z Raiffeisenbank a chci s vámi hovořit o vaší nové čipové platební kartě, kterou…“

„O jaké platební kartě?“ (mám od RB kreditku a měl jsem, z principu věci, i debetní)

„O ČIPOVÉ platební kartě!“ (debile!!! Přece o té s čipem, neasi?!)

„O jaké platební kartě?“

„No o čipové kartě…“ – ticho – „kterou jsme vám poslali…“

Mlčím.

„… k vašemu účtu u Raiffeisenbank a kterou jste dosud neaktivoval…“

„Aha, takže chcete hovořit o DEBETNÍ platební kartě k účtu, který jsem minulý týden zrušil.“

„Ano, o čipové kartě k účtu, který… pokud jste ho tedy zrušil, jak říkáte…“

„Ano, zrušil jsem ho, a mimo jiné i proto, že mi neustále někdo volal a ptal se mě na platební kartu, aniž byl schopen říct, jestli myslí debetní nebo kreditní! Děkuji za zavolání, přeji příjemný den, nashledanou.“

Skoro mi ty hovory s operátorkami budou chybět. (Kecám, nebudou!)

Pokud mě zaměstnavatel nutí k práci za nedůstojných podmínek (Honzo, klid! Píšu obecně!), mám právo požadovat po něm jejich zlepšení. Pokud je zlepšit nechce, mám právo stávkovat. Pokud se mnou zaměstnavatel nechce hovořit o práci a nepovažuje mě za partnera pro jednání, mám právo stávkovat. Ale stávkovat „proti státu“ kvůli zdanění zaměstnaneckých výhod není legitimní stávka, je to kapric, truc.

Vyhrožovat stávkou a ochromením chodu státu proto, abych si vymohl pro sebe výjimku z daňového zákona, to není ani hloupý truc, to je sprosté vydírání.

S Raiffeisenkou se rozvádíme od účtu i karty, ostatně jsem o tom už psal. Psal jsem i o tom, že na konci měsíce půjdu zrušit účet. Včera jsem tedy vyrazil.

Přišel jsem na pobočku, oznámil jsem paní na přepážce, že chci zrušit všechny účty, paní řekla OK… chvilku hledala a pak se zatvářila a povídá: Nojo, ale vy musíte za paní S., to je váš osobní bankéř, ta to s vámi zruší… oni to neradi vidí, když my rušíme účty, co si oni sjednají… kdybyste byl tak laskav, do prvního patra…

Inu, tak… proč ne, slušně požádala, nechtěl jsem paní přidělávat problémy. Vyjel jsem do prvního patra, do místnosti, kde sedí paní S., a tam bylo… zamčeno!

Jdu tedy do vedlejší místnosti a říkám jiné osobní poradkyni, že hledám paní S. Prý odešla na oběd a co že potřebuji? No, zrušit účet! Ukazuju jí čísla účtů, občanku… chvíli ťuká a pak říká: Ale to je eKonto, to může jen paní S., já jí napíšu vzkaz, že chcete zrušit účet a ona vám zavolá. Tak počkám, navrhuji já – prý ne, prý odešla TEĎ, a já bych čekal dlouho…

Kývnul jsem na to, a banka vyhrála další kolo. Paní S. za celý včerejšek nezavolala. Jenže se mi to taky rozleželo v hlavě, nedalo mi to a vzal jsem do ruky obchodní podmínky – je evidentně nesmysl, abych musel kvůli zrušení účtu přímo za svou osobní bankéřkou?! Ve smlouvě nic takového přeci nebylo!

Jasně že nebylo, ani není. Podle bodu 16.3.2 Obchodních podmínek mohu jako majitel právo vypovědět smlouvu o vedení účtu kdykoli a bez udání důvodu (o paní S. ani slovo!) Výpověď musí být písemná a je účinná dnem doručení bance, pokud není navázaný úvěrový produkt (není).

Četl jsem to několikrát, a pak mi došlo, že v podmínkách není psáno nejen nic o tom, že bych musel za osobním poradcem, ale není tam psáno ani to, že bych vůbec musel do banky! „Písemně“ a „doručit bance“! Ostatně v tomto bodu se drží platné legislativy. Takže mě včera na pobočce opět ojebávali.

Tedy sednu, napíšu dopis že chci vypovědět ty a ony smlouvy, přiložím platební karty a odevzdám na podatelně. Uvidíme co to udělá, ale kdesi v lebce mi šimrá myšlenka, že by mohla taškařice pokračovat, že by mohli zkusit ještě „předepsaný tiskopis“…

Co si, kruci, Raiffeisenko, myslíš?

Jarda Faltus, svářeč kytarových strun, předevčírem napsal článek, kde trochu klacíkem zašťoural do herních webů a časopisů v ČR. A já s jeho pohledem souhlasím.

Jiní ne. Třeba Jan Modrák píše: „To jsem opravdu sám, kdo to vidí přesně naopak? Máme tu retailovou „success story“ Xzone, nadnárodní síť obchodů Game, dva herní časopisy, minimálně pět komerčních herních webů, pulzující blogovou scénu, relativně solidně referující mainstreamová média (minulý týden byla v HN recenze Dante’s Inferno) a velmi aktivní vývojářskou scénu.

Což mi připadá jako nahrávka na smeč, protože já to přesně naopak vidím: „Máme tu dva herní časopisy, minimálně pět komerčních herních webů, pulzující blogovou scénu a velmi aktivní vývojářskou scénu – a přesto je nám to hovno platný, protože hráč 30+ neví, kde by se o nových hrách dočetl, aniž by se mu navalilo„.

A tak se ptám: Kde přesně pulsuje ta blogová scéna? Kdo o ní ví kromě těch, co ji tvoří? Jaký časopis o hrách si mám jít koupit, abych si nepřipadal při čtení jako u bravíčka? A k čemu mi je přesně Xzone a Game?

U baru vykřikneš slova Travian (na webové hry prosím při posuzování českého trhu není radno zapomínat – počty českých serverů a casual hráčů na nich jsou úctyhodné), Diablo, Wii nebo Farmville a já si tě tam po dvou hodinách zasvěcených diskuzí s padesátiletými štamgasty vyzvednu…

Fajn. A co mám dělat, když je mi 30+, baví mě strategie, střílečky i RPG a Travian i Farmville mě přestaly bavit už na Spectru v roce 1987…? Co jsem, kruci, já? Z pubertálních keců o hrách se mi dělá mdlo a svět padesátiletých štamgastů s Travianem, Farmville, Solitairem (a dříve Tetrisem) mě nezajímá, protože nechci Travian ani Dooma ani šmrdlat kytky na displeji mobilu, chci zábavnou hru!

(A abych jen nekritizoval, tak sem brzy hodím svůj vklad – pár odkazů na „pulzující blogovou scénu“, které jsem si přidal do čtečky.)

Píšu teď takový článeček o počítačových hrách a pročítám si Etalon Na Odpůrce – totiž Holubovy články o kultuře kriplů. Že to jsou slátaniny, o tom není sporu – ale ne proto, že Holub odsuzuje hry, ale proto, že je odsuzuje naprosto demagogicky. (A reakce čtenářů mu dávají, paradoxně, za pravdu.)

Ale o tom až jindy.

Zaujal mě jeden moment. Ocituju Radovana Holuba: „jde o náhradu za něco, čeho se hráči nedostává v běžném životě a ten se musí utíkat do virtuálních světů, aby mohl plnohodnotně žít. Smutné, že?

Tentýž argument o náhražce se objevuje i v různých odsudcích internetu a společenských sítí. Ta demagogie o náhražce a neplnohodnotném životě je tak laciná a průhledná, že se bude držet ještě dlouho. Proto si poznamenávám svou reakci, abych měl kam odkázat:

Virtuální svět není náhražka čehosi, co chybí k plnohodnotnému životu; je to rozšíření možností, co v životě máme, nad běžnou úroveň.

Používáte snad mail proto, že nemluvíte s lidmi? Nikoli, mluvíte A mailujete! Používáte snad Facebook místo toho, abyste se s lidmi scházeli? Nikoli – scházíte se reálně A TAKY se setkáváte na Facebooku (třeba s těmi, co jsou na druhé straně zeměkoule). Nejde o náhražku, jde o rozšíření možností.

Hra není náhražka reality; hra je bonus, rozšíření, luxus. Nejsou jen „lidi co žijou“ a „lidi co hrajou“. Jsou i „lidi co žijou A hrajou“ (a vsadím se, že ve skupině 20+ bude naprostá většina právě takových).

Asi jako když si koupíte brusinkovou paštiku. Je snad paštika náhražka „opravdového másla“, které vám „chybí k plnohodnotnému jídlu“? Ne, je to další věc, co si můžete namazat na chleba. Dokonce i na to máslo.

Takže: Nechme „náhražkové“ demagogy žužlat jejich plnohodnotné suché krajíce, a klidně si namažme své chleby podle chuti!

Kdyby se vás někdo zeptal: Hele, jaký blog čteš nejradši – řekni mi jeden? – co byste mu řekli?

Rozmyslete si to…

Nejdřív vás napadnou blogy vašich známých, co opravdu čtete. Ale to je blbý, to nemůžu říct. Tak nějakou klasiku… ale koho? Vždyť už stejně ani nepíšou. Nebo třeba ten… tamten… ten sice píše a je to klasika, ale toho zase nečtu

Nakonec si vzpomenete na nějaký „z oboru“, nejspíš hodně profláklý, který čtete, protože ho čtou všichni. Nějaký natolik indiferentní, že nikoho nenaštve, když se o vás dozví, že ho čtete, a nikoho nenaštve, že jste neřekl ten jeho. 

Ale na tohle vám kašlu. Já se vás ptám, naprosto vážně: Jaký blog čtete nejradši? Na jaký se jdete podívat hned jak vydá nový článek? Nechte stranou taktizování, nepřemýšlejte, co „se sluší říct“ („No, tak koukáme hlavně na ty dokumenty na ČT2…“), a prostě řekněte pravdu. Nejde o to udělat dojem a ohromit tím, jak ušlechtilé blogy čtete…

(Nejde o nějakou soutěž, jen mě to prostě zajímá.)

A napište URL svého oblíbeného blogu na Twitter s hashtagem #blogcoctu. Díky!

Tak kdopak nám to tu dneska spamuje? Prý „petulka.miska@seznam.cz“ – neznám žádnou takovou, natož abych se s ní domlouval, že mi má něco poslat. Navíc silně pochybuju, že by kdokoli, jehož názor mě zajímá, psal jako dement podobným způsobem (cauki, urco…)

Milí spammeři od daseto.cz – Tohle se fakt nedá! Takže jste právě vyhráli jeden teplý bonz na ÚOOÚ. Gratulujeme!

Cauki, tak tady mas tu adresu co jsem ti slibila… doporucuju se ti učastit a registrovat se..je tam uplne malo lidi a drsne veci!Tento system je opravdu jedinecny a vyborny! Kdyztak si precti JAK TO FUNGUJE a určite si to oblíbíš jako já.

Já už mam doma foták CANON ktery stoji 6000 a mam ho za za 300kč i s přenosným DVDčkem … jo a ted tam je PLASMA TV a milion dalsich vychytavek i kabelky GUESS,nehtove profistudia,autoradia,mobily,PlayStationy,nootebooky a taaak vse pro muze i zeny …urco se tam podivej… www. daseto. cz jak se tam rozkoukas tak se ti tam urco bude libit a navic budes mit doma neuveritelne veci skoro zadarmo a jeste se u toho dobre pobavíš

a muzes tam ziskat prave i kredity zdarma zato ze nekoho doporucis tak to je uplne vyhodne!

cau Petra 

Jestli se vám stává, že instalujete víc počítačů se stejnou konfigurací nebo pokud jste vrtal, co si ten svůj systém co měsíc musí přeinstalovat, tak oceníte ninite.com.

Na tomhle webu si vyberete programy, které chcete nainstalovat (prohlížeče, utility, kodeky, přehrávače, …) a kliknete na „Stáhnout instalátor“. Instalační program má něco přes mega. Ten spustíte na novém počítači, a on se postará o stažení instalací vybraných programů a jejich nainstalování.

Výhody? Nemusíte stahovat patnáct instalačních balíčků a instalovat jeden po druhém – Ninite se postará o stažení nejnovějších verzí (zohlední i 64bitové systémy) a nainstaluje vše jak je potřeba.

Seznam programů je poměrně bohatý – od prohlížečů (FF, Chrome, Opera a Safari) přes IM (Skype, Pidgin, Digsby atd.) či např. utility pro práci s fotkami (Picasa, Irfan View, GIMP, Paint.NET) až po Dropbox, Evernote, Steam či programátorský balíček s Pythonem, WinSCP, Putty, FileZillou a Eclipse.

(Právě jsem radil použít Ninite na čistou instalaci PC, tak jsem si řekl, že to třeba pomůže i jiným.)

Na úvod, aby bylo jasno: České Pirátské Straně se z plna hrdla směju. Považuju ji za partu naivních snílků, co věří, že obrátí svět, aniž by akceptovali realitu. Ale nevadí mi, považuju je za roztomilý folklór a jejich diskusní fórum za zdroj zábavy.

Bavím se třeba tou historkou, jak zmizela z Facebooku jejich fanpage. Samosebou to na diskusním fóru začali rozebírat, jak je někdo určitě bonznul a že pokud nepůjde o technické problémy, tak „přistoupíme k medializaci Facebooku, jako nedůvěryhodného nástroje pro prodej reklamy“ – no, Zuckerberg určitě nemohl usnout, když to četl! Samozřejmě, za nějakou dobu se stránka objevila zpátky; s největší pravděpodobností šlo o klasický FB výpadek, kterých má tahle služba víc než dost (mizí komentáře, lidé, stránky…) U Pirátů to někteří pochopili tak, že se Facebook „umoudřil“, „uvědomil si možné následky“ a „vrátil je zpět“. Moc se mi líbí tohle magické myšlení, které vykládá běžné věci jako výsledek nějakých zákulisních rejdů. Jasně, Facebook se zalekl následků v podobě Opravdu Ostré Tiskové Zprávy Zveřejněné V Diskusním Fóru!

Jeden z členů téhle roztomilé strany se zase rozhořčuje nad povinnou registrací diskutérů na Psovi. Doslova píše: „Mě osobně je to tedy jedno, ale někdo má třeba vyšší funkci ve státní správě (…) a jak se jeho jméno objeví v diskuzích, může mít vážný problém.“ A to jako proč? Jako  že by někam napsal „PRDEL“ a byl by popotahován za to, že jeho chování není v souladu s důstojností úřadu? Nevidím problém se chovat i v diskusi tak, aby nedělal úřadu hanbu! Nebo že by chtěl zveřejnit nějakou nepravost svých šéfů, a ti by ho za to vyhodili? Ach, tyhle romantické představy o spravedlivých střelcích…

Vůbec v té diskusi jsem si uvědomil jednu zajímavou věc: Jako by Češi neustále věřili na nějaké „šlechetné zbojníky“ (nebo „spravedlivé piráty“), co diverzně a podvratně „těm nahoře“ ukážou. Na „lupiče – gentlemana“, který sebere „pánům“ jejich prebendy a rozdá je chudému lidu. Pokud je to tak, tak je to smutné hned ze dvou důvodů: Jednak proto, že to ukazuje na určitou neochotu se za svoje věci postavit sám. (Proč se má, kruci, brát za lidi nějaký „zbojník“? Proč se za sebe neberou sami?) No a zadruhé proto, že to je opravdu pitomé. Copak jste, lidi, nepochopili, že „ti nahoře“ jste vy?

Ne, nepochopili. Místo toho vedou romantické debaty na pařezech v Řáholci!

Můj článek o tom, jak napsat komentář na libovolné stránky, padl pravděpodobně na úrodnou půdu. Minimálně u Franty Kučery (čtete, doufám, jeho seriál o Javě na Zdrojáku?), který si vzal ponaučení k srdci, svou reakci hezky zformuloval a vydal. Nazval ji Chceme návrat k webu 1.0?

V podstatě nejsme v rozporu, i když to tak možná na první pohled nemusí vypadat. Franta líčí fundamentální princip Webu 2.0 (tj. „stírání rozdílu mezi konzumentem a producentem informací“) a tvrdí, že právě tato „decentralizace“ produkce informací a „demonopolizace“ médií přispívá obrovskou měrou k demokratizaci chodu společnosti a k posílení „občanské společnosti“ (to je moje čtení Frantových slov).

Souhlasím s ním. Naprosto. Souhlasím s jeho názorem na nezastupitelnou roli „zpětné vazby zdola“. Jediný bod, v němž se lehce rozcházíme, je tak (pravděpodobně) idea, že by věci jako „demokratizace“ a „přijetí zpětné vazby“ měly být povinné i pro někoho jiného než jen pro správu věcí veřejných (politiku). Nevnímám zpětnou vazbu jako cosi automaticky kladného, něco „dobrého z podstaty“. Nevěřím na to, že „každý názor od kohokoli je pro mne hodnotný“. Je hodnotný možná pro správu věcí veřejných (a i tam bych byl skeptický), je hodnotný tehdy, pokud je k tématu, které se toho člověka týká, ale není hodnotný jen proto, že se někomu udělal. Pokud někdo tvrdí opak, tedy že „všechny názory jsou si rovny“, mýlí se. (Vím, existují filosofické směry, které došly k naprosto opačnému tvrzení. Nesouhlasím s nimi.)

Ale zpět k Frantovu článku. V odstavci „Řešení“ píše:

„Řešením bude oddělení komentářů od primárního obsahu (články, resp. libovolné URL) a vytvořením komunity svobodomyslných lidí, kteří mají úctu k názoru druhých, byť s nimi nemusí souhlasit.“

Zde Franta zmiňuje jednu věc, která vyplynula z Webu 2.0 – totiž jeho decentralizovaný charakter. Není nikde řečeno, že musí být zdroj informací, a u zdroje musí být prostor pro zpětnou vazbu. Zpětná vazba je přeci taky informace – a může být tedy uložena kdekoli! Web 2.0 právě tohle umožňuje. Umožňuje publikovat informaci kdekoli, a takovým způsobem, jak její autor uzná za vhodné.

Decentralizace produkce informací, se kterou přišel Web 2.0, dovoluje z principu oddělit zpětnou vazbu od původní informace.

Tudíž ta komunita lidí, o které Franta mluví, už existuje. Navíc je velmi, velmi obrovská. Říká se jí „blogosféra a společenské sítě“. To je komunita lidí, která má „hlas“. Kdokoli se do ní může přidat, a je jen na něm, jak s ním naloží. Ale to, že budou mít úctu k názoru druhých, to už je, Franto, utopie, dosažitelná jak? Inu, cenzurou a „výběrem“.

Já podporuju proměnu čtenářů v producenty informací. Ostatně jsem to tvrdil už v době, kdy jsem spouštěl Bloguje. To, co dělám, není návrat k webu 1.0, ale pouze vytváření osobní „komunity lidí, co mají úctu k názorům druhých, byť s nimi nesouhlasí“. Jen jsem si posunul část filtrů z hlavy na svůj počítač…

Ne, vážně: Nechci být laciný. Žádné citáty ze Snaživce napasované na jeho práci, žádné tlačítko, žádné ministerstvo… Kocáb je pro mne muzikant. A Výběr.

Výběr vydal v 80. letech dvě desky. Kdo je máte a znáte, tak se zkuste zamyslet… Určitě si toho všimnete.

„Včera ráno přišla zubatá“, „Kató masé žeágora…“, „Já jsem divnej patron, strašně divnej patron, ňákej hrabě X, miluju stesk“, „Krysy už jsou tady…“ Nebo „Tatrman u kanónu stál a pořád ládoval ty svý hořkosti“, „kdyby se tolik nesnažil“, „Smolař“, „Chvastoun“, „Člověk bez talentu“.

Tak co, máte to? Všimli jste si něčeho? Dejte si na jednu hromádku texty z první desky a na druhou ty z druhé. Nikdo ať se na mne nezlobí, ale ty první, to jsou kravinky, říkadla, dada, ty druhé jsou vážnější, kritičtější, jako by v nich autor nějak promlouval k dnešku… Je z nich cítit větší tepání do nešvarů a sdělování hlubších pravd o životě. Ta první, to je jen sranda.

Na první desku napsal většinu textů František Ringo Čech. Na tu druhou Michael Kocáb.

Posun od srandy k mentorování a kázání, to je posun od kašpárka Čecha k otravnému kazateli a napravovači hříchů Kocábovi.

Jednou jedinkrát mě jeho mentorování nevadilo: Když řekl to o vládě, kterou si národ zaslouží. Zbytek je – zpětně hodnoceno, tehdy jsem to hltal – docela plytké veršování o lidských neřestech a tepání do nich.

Sorry, ale to potom… To už je jedno velké Kocábovo kázání a mentorování, laciné jako pivní filosofování.

A to je pro mne problém s Kocábem. Není politik, ačkoli je velmi chytrý. Je muzikant, ale je mizerný textař. Je mentor tepající nešvary.

Někomu mentorování nevadí, někdo ho považuje za Hluboké Pravdy. Mě sere. Sorry.

Kató, Masé, Perpetula!

Tak jak to je se značkami I, B, STRONG a EM?

Nejdřív všichni používali I a B. Prosté.

Pak přišly tagy EM a STRONG – nějak v té době, co se objevilo XHTML, takže se to spoustě lidí scuklo. Mnozí webaři mají dnes dojem, že I a B jsou jako že – zastaralé, nemoderní, fuj a vůbec, někteří věří, že „nové“ HTML (nebo XHTML) je „nepodporuje“… Což je omyl.

Jiní se dohadují, které značky jsou „správnější“ a „sémantičtější“.

Já vám nevím, lidi, já jsem webdesignérský diletant, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mi to připadá poměrně prosté:

  • I označuje text, co má být italikou
  • B označuje text, co má být tučně.
  • EM je text, co má být zdůrazněný.
  • STRONG je text, co má být silně zdůrazněný.

Vidím tam drobný rozdíl: první dvě značky se váží k písmu a definují vzhled textu. Druhé dvě značky vyjadřují zdůraznění části textu. Takže i použití pokládám za jasné: Co má být italikou, ať je v I, co má být zdůrazněné, ať je v EM. Tučný text dám do B a silně zdůrazněný do STRONG. Je mi jedno, že většina prohlížečů zobrazuje STRONG tučně a EM italikou, to je jen konvence. Předpokládám, že například čtečky textu budou značky B a I („typografické“) ignorovat, a STRONG a EM nějak „zdůrazní“.

Mně nepřipadá ani jedna z těchto značek „správnější“ sama o sobě. Správná je, když je použita ve správném kontextu na správném místě.

Připadá vám to příliš jednoduché a samozřejmé na to, jaké spory to vyvolává?

Inu, já jsem v tomhle diletant, já se spokojím i s jednoduchými a samozřejmými důvody.

To zas vymysleli ochránci obecného blaha píčovinu jako vrata, to vám povím!

Než jsem při své shnilosti vstal od pracovního notebooku a přesunul se k domácímu PC, abych se podíval, co ta zhovadilost bonzácká posílá za informace, a jestli náhodou neposílá něco fakt zajímavého, tak to za mne udělal Dan Dočekal. Jasně že jo – hlásí to i vaši historii. Naneštěstí tahle dementská vymyšlenost funguje jen v IE7 a IE8, takže si to ani nemůžu nainstalovat a z dlouhé chvíle mačkat na stránkách typu „Strana zelených“ či podobných genderovinách.

Jasně že jsem takový malý sabotér, a jak většinou podobné věci přecházím a totéž radím ostatním („když tě to nezajímá, tak to aspoň nepoškozuj“), tak zrovna tady bych pár desítek tisíc teplých bonzů na naprosto nesmyslné stránky s chutí poslal. Obávám se, že tohle je aktivita, co je za hranou přijatelného, a drobná sabotáž dnes by pomohla předejít ještě větším zhovadilostem v budoucnu.

Každopádně bych přivítal ještě jedno tlačítko. Ideálně fialové (protože je to hnus fialový). Tím by se hlásily kravské nápady podobných aktivistů, které sice mají kdesi v pozadí jakýsi dobrý úmysl, ale ve výsledku to je široká cesta do pekel.