Před nedávnem jsme diskutovali s jedním člověkem na téma komentářů na webových stránkách a jejich bědné úrovně. Lidé si je pletou s lampárnou, chatem, žumpou či karnevalem… Dotyčný povídal: „To je proto, že to mají zadarmo!“

A mě ta myšlenka zaujala. Vím, že lidé si neváží toho, co mají zadarmo. Souvisí s tím třeba i to, že víc riskují a jsou agresivnější, když mohou získat, než když mohou ztratit. Lidem víc vadí přijít o dvacet korun než nezískat dvacet korun. A komentáře na webu jsou přesně ten druhý případ: Lidé mohou získat, a přitom nic neztrácejí. Takže klidně riskují – o nic nepřijdou, a když nezískají (=komentář je smazán), tak jim to tak nevadí.

Co takhle to posunout směrem ke ztrátě? Ubylo by „agresivních řidičů“? Mohlo by to vypadat třeba takto:

Přijdete na stránky a zaregistrujete se (klidně jen jméno a heslo, je to stejně anonymní). Pomocí mikroplatby si, řekněme, za 20 korun koupíte 20 komentářových bodů. Platba je právě za ty body a jejich nákup je podmíněn souhlasem s podmínkami (ale chce to člověka na obchodní právo). Princip je následující: Pokaždé, když napíšete komentář, přijdete o jeden bod. Pokud body nemáte, nemůžete psát komentáře. Když je váš komentář nesmyslný a je smazaný, bod propadá. Pokud vám administrátor smaže pět komentářů během nějakého období, propadají vám veškeré zbylé body. Jako bonus by třeba mohlo fungovat to, že za velmi dobrý a podnětný příspěvek byste dostali bod zpět. Nebo i prémii, třeba 5 bodů navíc.

A teď drobné kouzlo: Peníze by netvořily příjem pro provozovatele, provozovatel by 100% odváděl nějaké nadaci či charitě a nic by z nich sám neměl! Šlo by taky dávat body nejen za peníze, ale za všelijaké ty samolepky „na asistenční psy“, „pomožme dětem“ apod. Přispějete dětem, vezmete samolepku a pošlete ji provozovateli, dostanete 30 bodů.Což by ulomilo hrot kritikům a diskusním magorům, co by každé smazání hned označili za snahu vymámit z lidí peníze a pak jim sebrat body a nutit je koupit si další.

Ono totiž nejde o to obohatit provozovatele nebo „přispět na provoz“, ale o to, aby si čtenář, který chce komentovat, své vydání rozmyslel; pokud ví, že vydává svoje prostředky, jedná obezřetněji. Nezáleží tedy na tom, kdo peníze dostane, důležité je, aby o ně komentátor přišel (i kdyby mu byly později vráceny).

Pointa toho všeho je následující: Člověk si dvakrát rozmyslí, když má něco ztratit. I když to je blbej bod za blbou korunu. Pokud ví, že za právo napsat „To je kravina, jste magoři!“ zaplatí, a navíc mu to stejně smažou, dá si majzla. Ostatní přestanou zbůhdarma chatovat a budou se snažit, když už si za to platěj, aby tam jejich komentáře zůstaly, či si dají tu práci, aby opravdu nějak přispěli, a měli to „zadarmo“ či s drobným ziskem. Jsem přesvědčen o tom, že existují komentátoři, co by byli neustále v plusu a kterým by body spíš přibývaly. Na druhou stranu – nemáte co říct? Však nemusíte, nepřijdete o nic. Nelíbí se vám to pravidlo? Myslíte si, že vás admin nesnáší a že vám speciálně bude naschvál mazat body? Vždyť nemusíte dát ani korunu! Založte si zdarma blog, a tam si komentujte doalelujá…

Vím, vím, námitka je, že to zvýhodňuje magory, co jsou ochotni utratit hodně peněz, a kterým ztráta nevadí. Jsou určitě i tací, co by zaplatili 2000 za to, že mohou dvoutisíckrát napsat: „Jste idioti, chcípněte!“ No ano, jsou… akorát že by to napsali jen pětkrát, viz pravidla. Každopádně by jejich peníze pomohly nějaké SOS vesničce, což je pro společnost dle mého soudu mnohem přínosnější než dva tisíce hloupých komentářů.

PS: Ne, to není apríl.

Četl jsem velmi pěknou úvahu Internet nejsou informace. Internet jsou vztahy. (a vám to doporučuju taky), a říkal jsem si, že to vnímám podobně. Vidím posun k „síťové generaci“ – jen nevím, jestli ten posun zůstane a bude s nimi stárnout, nebo jestli zůstane coby „generační rozdíl“ stále na hranici 20-30 let. Sám u sebe si nejsem jist – na webu hledám informace, ale většinu běžných denních sociálních kontaktů zařizuju přes internet. Nakupuju přes internet, protože se nemusím trmácet někam do horoucích pekel. Ale když jsem v horoucích peklech, nakoupím rád osobně, rád si s lidmi popovídám „face-to-face“, …

Ale zpět k článku. Když jsem četl závěrečné charakteristiky, připadaly mi důvěrně známé – dovolím si ocitovat:

Pro síťové lidi je každá sociální informace v zásadě užitečná, protože udržuje a komunikuje vztah.“

Síťový člověk musí ovšem stále tvořit informace, pokud má být platným členem sítě. Ale tvořte pořád něco smysluplného. Ostatní spoluuzly to ani možná neočekávají. Tvořte NULL informace, jejichž absorbce trvá minimum času. O obsah tu totiž nejde. V očích Staršinů pak ovšem síťová komunikace na Facebooku působí dementně. A rozhodně mají pravdu, pokud se na ni dívají jako na obsahově významnou informaci.

Připomnělo mi to učebnice psychologie, pasáže, kde se popisují rozdíly mužského a ženského ustrojení. Třeba to, že mužský mozek je analytický a soustředí se na jednotlivosti, zatímco ženský zapojuje komplexní prožitek atd. Ale hlavně část o pohledu na komunikaci. Muži totiž hledí na komunikaci a řeč jako na nástroj výměny informací. Mluví, aby předali informaci. U žen tvoří konkrétní informace v povídání s jinou ženou poněkud podružnější roli; ženy si komunikací ujasňují své vzájemné postavení, potvrzují si svůj sociální statut, svou roli ve společnosti, „komunikují vztah“ (dvě ženy na stejné společenské úrovni při „potlachání“ hovoří obě stejnou dobu – podvědomě si to hlídají. Jakmile jedna z nich mluví víc, druhá to nese nelibě).

Jakoby se internet stával z mužské záležitosti ženskou. Místo informací na něm jde stále víc o předávání signálů o vzájemných sympatiích a averzích postranními kanály – právě jako vedlejší, nesdělené „metainformace“ u „obsahově prázdných tlachů“. Pokud jste opravdu macho muž (upřímnou soustrast, btw), tak si vzpomeňte: Nepřipomíná vám někdy Facebook a další takové weby podobný ženským hovorům?

Každopádně bych to neviděl nijak černě. I ženy dovedou řečí předat informace a muži tlachat. A z tohoto úhlu pohledu bráno jsou všechny ty stesky nad „prázdnými řečmi“ totéž, jako když si úředníci stěžovali, že úřednice stále klevetí a jejich tiché kanceláře jsou plné neustálého hovoru o ničem. Z mužského pohledu možná o ničem, ve skutečnosti ale právě tenhle hovor rozhoduje o vzájemných vztazích mezi lidmi, i když to neříká přímo.

PS: Chlapi nemusí plkat jen v hospodě či při setkání kamarádů. Jedna ze specifických forem mužské komunikace, kdy se hovoří o ničem a pouze se manifestují vztahy, má dokonce svůj specifický název: Říká se tomu „odborná konference o marketingu“…

PPS: Opravdu nevím, kam zařadit mužské diskuse o sportu, co provozují jiní lidé. Pravděpodobně forma sdíleného zážitku – ale nedovedu to posoudit, můj mozek mi nedovoluje se takových hovorů účastnit.

Trošku jsem si naběhl s reakcí na Pepu Šlerku a jeho článek Komunisty do vlády, prosím. Jako že, jestli jsem to dobře pochopil, když budou komunisti u moci, tak ukážou, že za dvacet let odsunutí do ústraní zapomněli rozhodovat a stal se z nich salónní kroužek levicových plkalů. Tím tedy prokážou v praxi svou bezzubost, a jejich voliči si uvědomí, že tahle strana nic nevyřeší, protože akorát plácá hubou. Takže se komunisti konečně zdiskreditují („takových řečí měli, a když to mohli předvést, tak neukázali nic…“) a zavládne všeobecné prozření a sluníčková budoucnost.

Obávám se, že není většího omylu. A když se mě ptá třetí člověk, proč si to myslím, tak to tedy napíšu veřejně.

Víra v to, že se nějaká strana, založená na blouznivém programu direktivního blaha a univerzálního dobra (například komunisti nebo zelení) podílem na moci zdiskredituje v očích svých voličů je naivní, a řadím ji mezi tragické intelektuálské omyly, do skupiny omylů druhu „Jak to, že to ti lidé nevidí?!“ – Nevidí!

Myšlenka, na níž komunisti stojí, je totiž nezdiskreditovatelná už tím, jak je postavená: „My, proletariát, se máme špatně, protože oni, kapitalisti, drží výrobní prostředky!“ – takže vše špatné pochází z kapitalismu a od kapitalistů. Pokud budou komunisti ve vládě a stane se cokoli – krachne státní kasa, vzroste nezaměstnanost na 20 %, vzroste bída a zadlužení, cokoli – tak komunisti řeknou: „ano, vidíte, to je jasný důkaz toho, jak je kapitalistický systém špatný!“ Komunistická teze je podílem na moci v demokratické společnosti nezdiskreditovatelná.

 

Ostatně co to je – volič komunistů?
Zaprvé jsou to voliči z resentimentu: „Za komunistů bylo líp“. Ti nenávidí „tunelářský kapitalismus“ a „ty hajzly podnikatelský“… Těm se komunisti nezdiskreditují: „Ano, jde to sice celé do hajzlu, ale to je proto, že podnikatelé dělaj černoty a nechtěj platit daně, proto ten komunistickej plán nevyšel, je potřeba aby to komunisti vzali pevně do rukou.
Zadruhé jsou to voliči-idealisti… Všelijaký mladí salónní levičáci s portrétem Che Guevarry na prsou, romantičtí snílci, co letos půjdou poprvé volit… U nich se komunistická myšlenka zdiskredituje časem sama i bez toho, aby byli komunisti ve vládě – a u části z nich nikdy.
Zbytek jsou „voliči populistických stran“ – a u nich se populista nikdy nezdiskredituje, protože takový volič vždy věří, že „myšlenka byla dobrá, jen lidi málo rázný“
Jediný, u koho se mohou komunisti zdiskreditovat, je mladý levicově orientovaný intelektuál, který upřímně věří v rovnost a spravedlnost a naivně doufá, že komunisti jsou takoví… a těch je – jestli několik set?
Opravdu stojí prozření několika set lidí za to pustit k moci komunisty ve chvíli, kdy se „bárka potápí a loďka jde ke dnu“?
Jediné, co mi zbývá, je utěšovat se nadějí, že ani ČSSD nedokáže zrušit některé ekonomické zákonitosti, a že se předvolební slova s povolebními činy diametrálně rozejdou.
(A to nepočítám dalekosáhlé škody, které dokáže napáchat fanatická strana ve vládě za podpory lumpů všech barev v parlamentu.)

Mám u práce puštěnou nějakou kulisu. Dneska došlo na DVD s filmem Člověk proti zkáze. Viděl jsem to před mnoha lety…

Líbí se mi scénka, kdy před Čapkem schovávají v Lidovkách i doma anonymní dopisy. „Vyber si lucernu, na které budeš viset!“ – „Bolševický hajzle“ – „Buržoustská svině…“

Dneska by mu to napsali do komentářů a říkalo by se tomu hodnotná zpětná vazba.

Snažím se z Facebooku vypadnout seč to jde. Nemám k tomu žádný vznešený důvod, jen mi ta služba připadá čím dál dementnější a její požadavky čím dál bezostyšnější. Navíc je pro mne použitelný ještě míň než eBay…

Já vím, stamiliony lidí ho používají bez problémů. Já mám problém se v něm vyznat – když chci udělat třeba nějakou trivialitu, jako přidat aplikaci na stránku, tak s tím bojuju – nikdy nevím kde jsem a kam mám kliknout, abych dosáhl toho, čeho dosáhnout chci, a když už toho dosáhnu, tak nevím, jestli se opravdu stalo to, co jsem chtěl. Ale stamiliony lidí… Stamiliony much, že…

Každopádně jsem trošku očesal svůj profil a mimo jiné jsem smazal datum narození. To se Facebooku nelíbí a pořád mi píše: „Facebook požaduje tuto informaci z důvodů zabezpečení. Tvoje datum narozením nemusí být zveřejněno v tvém profilu.“ Dobrá, dobrá, dal jsem prvního ledna 1901… a to se mu nelíbilo! Tak tedy dobrá: Prvního ledna 1973 (aspoň rok sedí). Prý že nemohu změnit věk pod 18 let a pak zase nad 18 let a že mám kontaktovat administrátory.

COŽE?

Odmítám kontaktovat administrátory kvůli tomu, že mě Facebook otravuje s požadavkem na nějaký údaj, a nenechá mě ho zadat! To je už na hlavu padlé!

A tak mě Facebook má za vola teenagera. Zabezpečení? Povídali…

PS: Abychom si rozuměli – já vím že lze „skrýt datum narození“ a nezobrazovat ho. O to mi ale nejde: Mně jde o to, že své datum narození, z důvodů jakkoli malicherných, Facebooku sdělovat nechci. Natož „z důvodů zabezpečení“! Děkuji, ale cítím se bezpečně i bez vyplněného data narození…

Čistím diskuse na Zdrojáku od balastu, a přitom jsem si všiml zajímavé věci…

Napsal jsem článek o tom, že si vývojář si jen s programováním nevystačí; že pokud chce uspět na trhu práce, musí nabídnout něco víc, ideálně „soft skills“, jako je schopnost organizovat práci, schopnost komunikovat s kolegy z jiných oborů či schopnost „obchodního myšlení“ – tedy věci, co s programováním přímo nesouvisejí, ale dávají nadhled. Ó, to jsem si dal!

Pokud ode mne budete chtit delat obchodni plany, seru Vam na programovani, nebo se prezamestnam se jako lepe placeny manager jinde. Vedouci by porad chteli vic a vic aby clovek zvladal, ve skutecnosti ale je to jenom problem firmy, ze neumi tak jak je vydelavat, a protoze ma nadstav manazeru, nejsou ji schopni programatori uzivit a proto vymysli chujoviny, viz. clanek. Zdar ! „Programatorovi programovani a svini pomyje“! (viz)

Jojo, seru vám na programování, nic jiného hodlat nedělám, co byste chtěli?! Já jsem přeci programátor, tak budu jen programovat, nějaký obchodní myšlení a chápání zákazníků či trhu, to je věc těch manažerů, vyžírků, …

A ti samí programátoři se v diskusi u jináho článku rozčilují, že někdo pochybuje o jejich schopnosti navrhnout uživatelské rozhraní: „User experience a použitelnost? To si vymysleli konzultanti, prodávají akorát ohřátou vodu, vždyť neříkají nic, co by programátor nevěděl…

Ach tak… Pánové, kteří se nehodlají učit cokoli jiného než programování, kteří jsou přesvědčení o tom, že nemusí umět komunikovat, nemusí znát uvažování lidí v jiných oborech, nemusí znát mentalitu neIT lidí, nemusí mít „soft skills“, protože jejich „hard skills“ z nich dělají nadlidi a všude žádané odborníky, se zároveň cítí být povoláni navrhnout pro obyčejné, neIT, lidi rozhraní a logiku aplikace! Zcela přesně vědí, co by v ní být mělo a co ne, a jsou dotčení, když jim někdo řekne o designu, o testování použitelnosti, o obchodní logice – to jsou v jejich očích „soft skills kraviny pro frikulíny a yuppie„. Vždyť to přeci sami vědí dost dobře, neb jsou odborníci!

Snad i proto vypadá spousta aplikací jako rozhraní k databázi, zabalené do nevzhledného formuláře s hnusnými ikonami a nelogickým ovládáním…

Zajímalo by mě ale, kde se tohle sebevědomí v některých fachidiotech bere? V lidech, co jsou orientováni jednoznačně technicky, co „dobře přepisují algoritmy“, a co jsou přesvědčeni, že nic víc nepotřebují?!

Podle mého stále žijí v omylu, že je obor, v němž se vyznají, výjimečný a jejich znalosti natolik žádané, že najdou práci vždy a všude… Pravděpodobně díky své úzké specializaci nikdy nenarazili na pojmy jako Indie a Čína, kde jsou miliony programátorů, co rádi udělají jejich práci za čtvrtinový plat. Někteří o tom slyšeli, ale utěšují se, že práce Indů je nekvalitní, a proto jsou oni sami nenahraditelní.

Realita je taková, že tři Indové sice problém vyřeší „hrubou silou“ a míň efektivně, ale rychleji a levněji, než jeden programátor, přesvědčený o své nenahraditelnosti, vysoké odborné erudovanosti a o tom, že ON se nic jiného učit nechce, nemusí a nepotřebuje, seru vám na to. Až jednoho dne zjistí, že v kanceláři nemají židli a místo nich dělá na aplikaci jeden „soft skillař“ a tři Pákistánci, bude si moct jít stěžovat na lampárnu.

Příště si, aby toho nebylo málo, ukážeme, že mnozí mistři světa z kotlinky, kteří „nepotřebují znát nic víc než IT, protože jsou programátoři“, ve skutečnosti ani programovat neumějí…

Jako by veřejný život nasvítila silná sodíková výbojka a snímala rychloběžná kamera: Aktéři mají nepřirozenou barvu, jsou neskutečně ostře nasvícení, mátožně se pohybují v kruzích, všechno je přesvícené a co není přesvícené, to tone v záplavě rozptýleného světla…

Příznivci pravice, ať už to je cokoli, hovoří o budoucím premiéru Paroubkovi jako o hotové věci a prostupuje jimi duch rezignace: „Teď bude vládnout Paroubek, musíme to nějak vydržet…

Příznivci levice, ať už to je cokoli, hovoří o budoucím premiéru Paroubkovi jako o hotové věci. Ti slušnější z toho nemají radost, ti blbější si už chystají stranickou knížku do levé ruky a klobouk do pravé: „Teď dostaneme co nám náleží, a ty hajzlové podnikatelský uviděj!

Otázka dne není jestli Paroubek vyhraje, ale jestli sestaví jednobarevnou vládu nebo jestli bude muset přizvat komunisty.

Mezitím se politická scéna rozštěpila velmi zvláštně:

Volit ODS z přesvědčení může dnes už jen gauner nebo zoufalec.

Volit ČSSD z přesvědčení může dnes už jen gauner nebo hlupák.

ODS vyklidila veřejný prostor a mlčí i tam, kde by měla být slyšet. Není vidět, není cítit a pochybuju, že vůbec existuje.

Paroubek na druhé straně (a ČSSD jako jeho servisní organizace) šlape na plyn víc a víc, co už před půl rokem řval k nesnesení, je dnes desetkrát zesílené. Dimun třikrát denně posílá tiskové zprávy o tom, jaký hajzl je Miloš Zeman a jak se zase dotkl ing. Paroubka a ČSSD – a proud neustává, ale zesiluje. Mám pocit, že Paroubek přeřvává sám sebe; dnešní přeřvává toho včerejšího, a oba překřikne ten zítřejší. (Možná že to není osobně Paroubek, ale já z té strany nejsem schopen jednotlivé postavy rozlišit, tak je označuju souhrnným Paroubek; pro ODS ani souhrnné jméno nemám.)

Nikdo se už nezabývá politikou, politika asi umřela… Vítejte v období předvolebního kotle, kde nejsou slyšet slova a nejsou vidět tváře – jen ohlušující řev a přesvícené ksichty indiferentních zjevů. Společnost buď rezignovala, nebo třeští…

Jen si nejsem jist, jestli po volbách přijde úleva („je to sice průser, co budeme splácet třicet let, ale aspoň máme klid„), nebo gradace… Z přízraků to odhadnout nelze.

Jsem poslední, kdo by vzdychal „Panwerich“ s nábožnou úctou, ale tohle je bez debat nadčasový text:

Místo jeskyně teď lidi mají dům,   vynález kola hnali ad absurdum.   Zapomněli, že kola patřej k vozům,   všude jsou kolečka a nikde rozum.   Koleček ze zlata je čím dále víc,   jenže ta kolečka už neplatěj nic.   Civilizace není legrace,   To je moc koleček a vůbec žádná práce.   My už nejsme lidi,   my jsme jenom partaje,   žádnej z nás nevidí,   v čem ta chyba je.   Nikdo neví kudy na to,   jeden volá: Zrušte zlato,   tamten po něm hází bláto,   ten ví, kolik tenhle krade.   Staří volaj´: Zkroťte mladé.   Ten to řeší čistou rasou.   Stát brečí nad prázdnou kasou.   Kdo prý šetří, ten má za tři,   Slovani jsou všichni bratři.   Národ volá: Chceme práci!   Továrny se nevyplácí, v dolech se nefárá.   A v takové situaci zazní fanfára: že přišel   Spásonosný osel, už se věří oslovi,   jen když nás ten osel hlučně osloví.

Znám několik situací, kdy mohu podobnou větu říct. Třeba kdyby Karel Schwarzenberg vstoupil do KSČM, přejmenoval se na „Čornokopečnyj“ a začal prosazovat diktaturu proletariátu. Pak bych mohl říct: „Dřív jsem si vás vážil!“ a vyjádřit tak dvě věci: Že jsem si dotyčného pro nějaké vlastnosti a postoje, které ztělesňoval, kdysi vážil, a zároveň to, že dnes mou úctu ztratil natolik, že bych na něj na ulici plivnul, kdyby mi za to stál.

Což je extrémní situace, ale pro člověka, který si úctu k lidem nebuduje lusknutím prstů, je „ztráta úcty“ poměrně vážnou věcí.

Proto mne v téhle souvislosti nepřestává udivovat, kolik lidí si dnes a denně někoho „přestává vážit“ v komentářích. Zrovna dneska si mne přestalo vážit asi pět lidí, jestli jsem dobře počítal, kvůli článku na Zdrojáku. Nezlobte se na mne, ale připadá mi to komické, patetické a zoufalé zároveň. Kvůli tomu, co píšu, si mne člověk, který mne nezná jinak, než z toho, co píšu, „přestal vážit“.

Kdybych to bral vážně, musel bych dojít k závěru, že to je přinejmenším zvláštní. Že si mne někdo začal vážit na základě toho, co ode mne (a o mně) na internetu četl – asi si vytvořil nějakou představu, a k té měl úctu. A teď jsem napsal (nebo píšu nebo dělám) něco, co se mu znelíbilo, co bylo v rozporu s jeho představou o tom, jak se mám chovat a smýšlet, a to tak hrubě, že si mne (lépe řečeno své představy, co o mne měl) přestal vážit. Naprosto cizí člověk, kterého neznám a se kterým nemám co do činění.

Ještě jednou: Stalo se to, že nějaký cizí člověk ztratil úctu ke svojí představě, kterou nazval mým jménem.

Až mi to řekne někdo, koho znám, tak se zamyslím. Do té doby to nestojí ani za poškrábání na hlavě.

(I tenhle zápisek je mnohem víc, než si podobné pindy zaslouží… Ale chtěl jsem to okomentovat; občas mám takové nápady.)

Miluju tyhlety důtky národního flagelantství, co různí lidé tahají, když ukazují, jak jsme ubohý národ. Jednak tedy Švejka, a druhak „vepřovou pečeni se zelím a houskovým knedlíkem“, alias vepřoknedlo. Co chvíli se někde zjeví prorok flagelant a oznámí, že Češi jsou tupým národem, protože žerou vepřoknedlo, což by nikdo civilizovaný do úst tedy nikdy, no fuj

Já bych jen rád podotknul, že ani vepřové maso, ani zelí, ani knedlík není problém. Dokonce ani dietologický. Vepřové maso obsahuje bílkoviny a stopové prvky; kyselé zelí, to je vláknina, kyselina mléčná, vitamíny skupiny B, vitamíny C a K a minerály jako draslík, hořčík a fluor; knedlík obsahuje vitamín B z kvasnic, bílkoviny a další užitečné látky. Se složkama vepřaknedla v rozumné míře (čerstvé zelí, tři knedlíky, plátek libového masa) nebude mít žádný dietolog nejmenší problém…

Problém je s tím, když to někdo žere co týden dvakrát! Když těch knedlíků dá patnáct na posezení, když žere místo masa tlustej bůček, kde není ani vlákno svaloviny, jen tuk, poleje si to sběračkou sádla a zapije litrem piva. Pak se odvalí na gauč, čumí na televizi a funí. Ano, TO je problém – ale nemůže za to ani vepřové maso, ani zelí, ani knedlík, ale ti, co to žerou jako prasata mláto!

Takže prosím: Nekřivděte téhle kulinárně celkem zajímavé kombinaci chutí, když chcete poukázat na špatné stravovací návyky. Vepřoknedlo není ani příčinou, ani důsledkem – je to jen jídlo. Ale ani tak si nezaslouží, aby bylo symbolem pro pažravý dobytek bez vkusu a míry.

Děkuji.

PS: Zkusili jste si upéct krůtí prsa a la vepřová pečeně s bramborem, a k tomu si dát trochu kysaného zelí?

Četl jsem povzdych Petra Koubského a podotek Martina Kopty o tom, jak to mají, chudáci, těžké, že jsou v několika společenských sítích, mezi nimiž se kopírují jejich příspěvky, a jejich známí z různých sítí na tyhle příspěvky reagují na různých místech, a to je tedy… náročné. Můj pohled je poněkud jiný. Ačkoli tenhle komentář vznikl jako reakce na Petra a Martina, tak je určen všem, co mají stejný problém, všem, co si stěžují, že nevědí kde dřív reagovat a jak si udržet kontrolu nad angažmá v sociálních sítích.

Pánové a dámy – při vší úctě k vám: Můžete si za to sami! Ale ne proto, že jste v mnoha sítích, ale proto, že jste jim podlehli natolik, že věříte, že máte povinnost ve všech reagovat. Situace je stejná jako s mailem, IM a mobilním telefonem: Když podlehnete dojmu, že musíte odpovídat všem na všech kanálech, jste otroky technologie.

Úkrok stranou: Říct si, že Posterous vede na Facebook a Twitter, Twitter vede na Facebook a Facebook nevede nikam, tak tedy budu používat jen Facebook je další podlehnutí diktátu technologie. To že z Facebooku informace už nejdou nikam není důvod, abyste se vy přesunuli na Facebook, ale je to doklad toho, že je Facebook na pytel a „umělá konečná“.

Ale zpátky k „udržení kontroly nad reakcemi“. Martin to popisuje jako „problém zmnožených inboxů„. A já dodávám: Ano, je to tak. Ale je to váš problém, protože ty inboxy necháváte otevřené! Z nějakého důvodu snad i věříte, že pokud někde inbox je, má být otevřený. Blíž k lidem atd. blablabla. Když máte „poštovní schránku“ doma, v práci, v hospodě, v literárním klubu, ve škole, ve spolku bývalých spolužáků ze střední školy, v Brně, v Olomouci a v Paříži, a každý váš známý používá jinou, tak je HOLT musíte obíhat. Je to ale vaše volba! Vy jste si řekli, že je vaší povinností obíhat své známé tam, kde jsou oni. Vy věříte, že vaši známí mají svaté právo zareagovat na vaše myšlenky tam, kde se s nimi setkají, a vy že za nimi přijdete a budete tam diskutovat.

Když to přeženu (ale jen lehce), tak jste v pozici novináře, který obíhá předplatitele a zjišťuje, jestli k jeho článku někdo něco neřekl. Ano, je to padlé na hlavu, ale řešení existuje, je prosté a nebude se vám líbit: Řekněte lidem ve všech sociálních sítích, jichž jste účastni, že komentáře přijímáte pouze na jednom místě a tam o nich také vedete diskuse. Vyberte si takové místo, které je snadno dostupné pro každého, a tam diskutujte, když chcete.

Já jsem k věci přistoupil naprosto stejně: Klidně kopíruju svoje zápisky kamkoli – ale dal jsem jasně najevo, jakým způsobem budu přijímat reakce. Mám všemožné inboxy zavřené – a jsem s tímto stavem spokojen. Nic mě nenutí obíhat různá místa a reagovat tam jen proto, že někteří známí čtou Twitter, jiní Facebook, jiní Zápisník a ještě další LinkedIn. Ten, kdo chce zareagovat a má k tomu opravdu důvod, ten si vhodný kanál najde. Zbytek jsou reakce zbytné, a věnuju jim čas takový, jaký mi na ně zbyde. Prospělo to nejen mému egu, Martine ;), ale především mým nervům a volnému času.

(Příště si povíme o tom, jak vybírat e-mail jednou denně a jak důsledně dodržovat pravidlo „Kdo něco chce, ten ať se stará!“)

Reakce na OSVČ, zaměstnanci, příživníci a odbory – pokus o souhrnnou odpověď v nejlepším stylu třídního boje Petra Koubského:

1. Odborář Duškova formátu by si měl dát dvakrát pozor, než někoho, natož celou skupinu, nazve „příživníky“…

2. „Velká část OSVČ nejsou lidé, kteří se pro tuto dráhu rozhodli dobrovolně, ale účastníci švarcsystému.“ Nejsem si jist tou „velkou částí“, ale zeptám se jinak: pokud by tahleta část nebyla OSVČ/švarc, kdo by je zaměstnal? Kolik z nich by bylo „nezaměstnatelných“?

3. „Zvýhodnění OSVČ“ je věcí pohledu; a není to třídní boj v marxistickém slova smyslu. Podrobněji:

Ředitel firmy jezdí do práce služebním vozem a dělník na kole. Překladatel sedí v teple doma a kopáč se ohání krumpáčem v mrazu. Ten překladatel či ředitel jsou proti kopáčům ve výhodě: pracují v teple, nedělají fyzicky namáhavou práci… Pokud jsou ve výhodě, tak je tedy někdo nebo něco musí zvýhodňovat, to je logické. Opravdu?

Někteří věří, že je zvýhodňuje systémkapitalismus, buržoazie, globalizace, Židi, maskulinní kultura (dosaďte si svého oblíbeného strašáka), a že je toto zvýhodnění nespravedlivé, protože lidé si jsou rovni. A pokud je tedy zvýhodňuje systém, tak lze toto zvýhodnění opět systémem odstranit. Podle inteligence dotyčných pak věří buď v „ponížení zvýhodněných“, nebo v „pozdvihnutí znevýhodněných“.

Jiní, mezi které patřím i já, věří, že zvýhodnění vyplývá z toho, že lidé si nejsou rovni. Že každý člověk má jiné schopnosti a jinak s nimi nakládá. Od schopností se odvíjejí i reálné možnosti uplatnění. Uvedu příklad: Mám známého, internistu, který si veškerý nábytek, co má doma, udělal vlastníma rukama doma v dílničce. A mám známého truhláře, který udělal totéž. Oba jsou slušní lidé, ovšem z nějakého důvodu internista dovede kromě postavení nábytku i léčit lidi. Je tedy ve výhodě: Může si vybrat, jestli bude léčit pajšl nebo dělat lavice. Může dokonce dělat i úplně jiná povolání… Kdo jej zvýhodnil? Systém? Velkoburžoazie? Nemyslím si…

Mít výhody a být zvýhodněn není totéž.

4. „Myslím, že postavení OSVČ je vhodným nástrojem k daňovým únikům.“ Já si myslím, že postavení OSVČ je především vhodným nástrojem ke svobodě volby, ke svobodnému rozhodnutí, co budu dělat a kdy. Daňové úniky jsou (a teď použiju stejný odhad jako Petr v bodě 2) zajímavé pouze pro malou část OSVČ, zbytek spíš oceňuje volnost a možnost se o sebe postarat dle vlastních představ.

A po pravdě řečeno – coby OSVČ si nepřipadám jako buržoust, ale nepovažuju se ani za vykořisťovaného. Pro mne třídní boj „pracujících proti majitelům“ neexistuje. Dokonce ani když jsem byl zaměstnanec, tak jsem si nepřipadal vykořisťovaný. To je hlavní důvod, proč nejsem solidární s požadavky, kterými se ohánějí odboráři, a těžko kdy budu. Odbory totiž bojují za požadavky lidí, kteří nemají jinou volbu – a to já nejsem; navíc většinou upřednostňují momentální zisk před dlouhodobou perspektivou.

(Ale možná to je proto, že se MOHU sebrat a být svým vlastním zaměstnavatelem. Což je věc, kterou nelze se „zaměstnáním ve fabrice, kterou vlastníme my všichni“ srovnat – to jen tak na okraj.)

Právě volala – že neuhodnete kdo? Správně, telefonická linka Raiffeisenbank. Ano, té RB, od které jsem přes obtíže nakonec odešel.

„Slyším!“

„Dobrý den, tady blabla z Raiffeisenbank, hovořím prosím s panem Martinem Malým?“

„Ano.“

„Dobrý den pane Malý, já jsem blabla z Raiffeisenbank a chci s vámi hovořit o vaší nové čipové platební kartě, kterou…“

„O jaké platební kartě?“ (mám od RB kreditku a měl jsem, z principu věci, i debetní)

„O ČIPOVÉ platební kartě!“ (debile!!! Přece o té s čipem, neasi?!)

„O jaké platební kartě?“

„No o čipové kartě…“ – ticho – „kterou jsme vám poslali…“

Mlčím.

„… k vašemu účtu u Raiffeisenbank a kterou jste dosud neaktivoval…“

„Aha, takže chcete hovořit o DEBETNÍ platební kartě k účtu, který jsem minulý týden zrušil.“

„Ano, o čipové kartě k účtu, který… pokud jste ho tedy zrušil, jak říkáte…“

„Ano, zrušil jsem ho, a mimo jiné i proto, že mi neustále někdo volal a ptal se mě na platební kartu, aniž byl schopen říct, jestli myslí debetní nebo kreditní! Děkuji za zavolání, přeji příjemný den, nashledanou.“

Skoro mi ty hovory s operátorkami budou chybět. (Kecám, nebudou!)