Píšu teď takový článeček o počítačových hrách a pročítám si Etalon Na Odpůrce – totiž Holubovy články o kultuře kriplů. Že to jsou slátaniny, o tom není sporu – ale ne proto, že Holub odsuzuje hry, ale proto, že je odsuzuje naprosto demagogicky. (A reakce čtenářů mu dávají, paradoxně, za pravdu.)

Ale o tom až jindy.

Zaujal mě jeden moment. Ocituju Radovana Holuba: „jde o náhradu za něco, čeho se hráči nedostává v běžném životě a ten se musí utíkat do virtuálních světů, aby mohl plnohodnotně žít. Smutné, že?

Tentýž argument o náhražce se objevuje i v různých odsudcích internetu a společenských sítí. Ta demagogie o náhražce a neplnohodnotném životě je tak laciná a průhledná, že se bude držet ještě dlouho. Proto si poznamenávám svou reakci, abych měl kam odkázat:

Virtuální svět není náhražka čehosi, co chybí k plnohodnotnému životu; je to rozšíření možností, co v životě máme, nad běžnou úroveň.

Používáte snad mail proto, že nemluvíte s lidmi? Nikoli, mluvíte A mailujete! Používáte snad Facebook místo toho, abyste se s lidmi scházeli? Nikoli – scházíte se reálně A TAKY se setkáváte na Facebooku (třeba s těmi, co jsou na druhé straně zeměkoule). Nejde o náhražku, jde o rozšíření možností.

Hra není náhražka reality; hra je bonus, rozšíření, luxus. Nejsou jen „lidi co žijou“ a „lidi co hrajou“. Jsou i „lidi co žijou A hrajou“ (a vsadím se, že ve skupině 20+ bude naprostá většina právě takových).

Asi jako když si koupíte brusinkovou paštiku. Je snad paštika náhražka „opravdového másla“, které vám „chybí k plnohodnotnému jídlu“? Ne, je to další věc, co si můžete namazat na chleba. Dokonce i na to máslo.

Takže: Nechme „náhražkové“ demagogy žužlat jejich plnohodnotné suché krajíce, a klidně si namažme své chleby podle chuti!

Kdyby se vás někdo zeptal: Hele, jaký blog čteš nejradši – řekni mi jeden? – co byste mu řekli?

Rozmyslete si to…

Nejdřív vás napadnou blogy vašich známých, co opravdu čtete. Ale to je blbý, to nemůžu říct. Tak nějakou klasiku… ale koho? Vždyť už stejně ani nepíšou. Nebo třeba ten… tamten… ten sice píše a je to klasika, ale toho zase nečtu

Nakonec si vzpomenete na nějaký „z oboru“, nejspíš hodně profláklý, který čtete, protože ho čtou všichni. Nějaký natolik indiferentní, že nikoho nenaštve, když se o vás dozví, že ho čtete, a nikoho nenaštve, že jste neřekl ten jeho. 

Ale na tohle vám kašlu. Já se vás ptám, naprosto vážně: Jaký blog čtete nejradši? Na jaký se jdete podívat hned jak vydá nový článek? Nechte stranou taktizování, nepřemýšlejte, co „se sluší říct“ („No, tak koukáme hlavně na ty dokumenty na ČT2…“), a prostě řekněte pravdu. Nejde o to udělat dojem a ohromit tím, jak ušlechtilé blogy čtete…

(Nejde o nějakou soutěž, jen mě to prostě zajímá.)

A napište URL svého oblíbeného blogu na Twitter s hashtagem #blogcoctu. Díky!

Tak kdopak nám to tu dneska spamuje? Prý „petulka.miska@seznam.cz“ – neznám žádnou takovou, natož abych se s ní domlouval, že mi má něco poslat. Navíc silně pochybuju, že by kdokoli, jehož názor mě zajímá, psal jako dement podobným způsobem (cauki, urco…)

Milí spammeři od daseto.cz – Tohle se fakt nedá! Takže jste právě vyhráli jeden teplý bonz na ÚOOÚ. Gratulujeme!

Cauki, tak tady mas tu adresu co jsem ti slibila… doporucuju se ti učastit a registrovat se..je tam uplne malo lidi a drsne veci!Tento system je opravdu jedinecny a vyborny! Kdyztak si precti JAK TO FUNGUJE a určite si to oblíbíš jako já.

Já už mam doma foták CANON ktery stoji 6000 a mam ho za za 300kč i s přenosným DVDčkem … jo a ted tam je PLASMA TV a milion dalsich vychytavek i kabelky GUESS,nehtove profistudia,autoradia,mobily,PlayStationy,nootebooky a taaak vse pro muze i zeny …urco se tam podivej… www. daseto. cz jak se tam rozkoukas tak se ti tam urco bude libit a navic budes mit doma neuveritelne veci skoro zadarmo a jeste se u toho dobre pobavíš

a muzes tam ziskat prave i kredity zdarma zato ze nekoho doporucis tak to je uplne vyhodne!

cau Petra 

Jestli se vám stává, že instalujete víc počítačů se stejnou konfigurací nebo pokud jste vrtal, co si ten svůj systém co měsíc musí přeinstalovat, tak oceníte ninite.com.

Na tomhle webu si vyberete programy, které chcete nainstalovat (prohlížeče, utility, kodeky, přehrávače, …) a kliknete na „Stáhnout instalátor“. Instalační program má něco přes mega. Ten spustíte na novém počítači, a on se postará o stažení instalací vybraných programů a jejich nainstalování.

Výhody? Nemusíte stahovat patnáct instalačních balíčků a instalovat jeden po druhém – Ninite se postará o stažení nejnovějších verzí (zohlední i 64bitové systémy) a nainstaluje vše jak je potřeba.

Seznam programů je poměrně bohatý – od prohlížečů (FF, Chrome, Opera a Safari) přes IM (Skype, Pidgin, Digsby atd.) či např. utility pro práci s fotkami (Picasa, Irfan View, GIMP, Paint.NET) až po Dropbox, Evernote, Steam či programátorský balíček s Pythonem, WinSCP, Putty, FileZillou a Eclipse.

(Právě jsem radil použít Ninite na čistou instalaci PC, tak jsem si řekl, že to třeba pomůže i jiným.)

Na úvod, aby bylo jasno: České Pirátské Straně se z plna hrdla směju. Považuju ji za partu naivních snílků, co věří, že obrátí svět, aniž by akceptovali realitu. Ale nevadí mi, považuju je za roztomilý folklór a jejich diskusní fórum za zdroj zábavy.

Bavím se třeba tou historkou, jak zmizela z Facebooku jejich fanpage. Samosebou to na diskusním fóru začali rozebírat, jak je někdo určitě bonznul a že pokud nepůjde o technické problémy, tak „přistoupíme k medializaci Facebooku, jako nedůvěryhodného nástroje pro prodej reklamy“ – no, Zuckerberg určitě nemohl usnout, když to četl! Samozřejmě, za nějakou dobu se stránka objevila zpátky; s největší pravděpodobností šlo o klasický FB výpadek, kterých má tahle služba víc než dost (mizí komentáře, lidé, stránky…) U Pirátů to někteří pochopili tak, že se Facebook „umoudřil“, „uvědomil si možné následky“ a „vrátil je zpět“. Moc se mi líbí tohle magické myšlení, které vykládá běžné věci jako výsledek nějakých zákulisních rejdů. Jasně, Facebook se zalekl následků v podobě Opravdu Ostré Tiskové Zprávy Zveřejněné V Diskusním Fóru!

Jeden z členů téhle roztomilé strany se zase rozhořčuje nad povinnou registrací diskutérů na Psovi. Doslova píše: „Mě osobně je to tedy jedno, ale někdo má třeba vyšší funkci ve státní správě (…) a jak se jeho jméno objeví v diskuzích, může mít vážný problém.“ A to jako proč? Jako  že by někam napsal „PRDEL“ a byl by popotahován za to, že jeho chování není v souladu s důstojností úřadu? Nevidím problém se chovat i v diskusi tak, aby nedělal úřadu hanbu! Nebo že by chtěl zveřejnit nějakou nepravost svých šéfů, a ti by ho za to vyhodili? Ach, tyhle romantické představy o spravedlivých střelcích…

Vůbec v té diskusi jsem si uvědomil jednu zajímavou věc: Jako by Češi neustále věřili na nějaké „šlechetné zbojníky“ (nebo „spravedlivé piráty“), co diverzně a podvratně „těm nahoře“ ukážou. Na „lupiče – gentlemana“, který sebere „pánům“ jejich prebendy a rozdá je chudému lidu. Pokud je to tak, tak je to smutné hned ze dvou důvodů: Jednak proto, že to ukazuje na určitou neochotu se za svoje věci postavit sám. (Proč se má, kruci, brát za lidi nějaký „zbojník“? Proč se za sebe neberou sami?) No a zadruhé proto, že to je opravdu pitomé. Copak jste, lidi, nepochopili, že „ti nahoře“ jste vy?

Ne, nepochopili. Místo toho vedou romantické debaty na pařezech v Řáholci!

Můj článek o tom, jak napsat komentář na libovolné stránky, padl pravděpodobně na úrodnou půdu. Minimálně u Franty Kučery (čtete, doufám, jeho seriál o Javě na Zdrojáku?), který si vzal ponaučení k srdci, svou reakci hezky zformuloval a vydal. Nazval ji Chceme návrat k webu 1.0?

V podstatě nejsme v rozporu, i když to tak možná na první pohled nemusí vypadat. Franta líčí fundamentální princip Webu 2.0 (tj. „stírání rozdílu mezi konzumentem a producentem informací“) a tvrdí, že právě tato „decentralizace“ produkce informací a „demonopolizace“ médií přispívá obrovskou měrou k demokratizaci chodu společnosti a k posílení „občanské společnosti“ (to je moje čtení Frantových slov).

Souhlasím s ním. Naprosto. Souhlasím s jeho názorem na nezastupitelnou roli „zpětné vazby zdola“. Jediný bod, v němž se lehce rozcházíme, je tak (pravděpodobně) idea, že by věci jako „demokratizace“ a „přijetí zpětné vazby“ měly být povinné i pro někoho jiného než jen pro správu věcí veřejných (politiku). Nevnímám zpětnou vazbu jako cosi automaticky kladného, něco „dobrého z podstaty“. Nevěřím na to, že „každý názor od kohokoli je pro mne hodnotný“. Je hodnotný možná pro správu věcí veřejných (a i tam bych byl skeptický), je hodnotný tehdy, pokud je k tématu, které se toho člověka týká, ale není hodnotný jen proto, že se někomu udělal. Pokud někdo tvrdí opak, tedy že „všechny názory jsou si rovny“, mýlí se. (Vím, existují filosofické směry, které došly k naprosto opačnému tvrzení. Nesouhlasím s nimi.)

Ale zpět k Frantovu článku. V odstavci „Řešení“ píše:

„Řešením bude oddělení komentářů od primárního obsahu (články, resp. libovolné URL) a vytvořením komunity svobodomyslných lidí, kteří mají úctu k názoru druhých, byť s nimi nemusí souhlasit.“

Zde Franta zmiňuje jednu věc, která vyplynula z Webu 2.0 – totiž jeho decentralizovaný charakter. Není nikde řečeno, že musí být zdroj informací, a u zdroje musí být prostor pro zpětnou vazbu. Zpětná vazba je přeci taky informace – a může být tedy uložena kdekoli! Web 2.0 právě tohle umožňuje. Umožňuje publikovat informaci kdekoli, a takovým způsobem, jak její autor uzná za vhodné.

Decentralizace produkce informací, se kterou přišel Web 2.0, dovoluje z principu oddělit zpětnou vazbu od původní informace.

Tudíž ta komunita lidí, o které Franta mluví, už existuje. Navíc je velmi, velmi obrovská. Říká se jí „blogosféra a společenské sítě“. To je komunita lidí, která má „hlas“. Kdokoli se do ní může přidat, a je jen na něm, jak s ním naloží. Ale to, že budou mít úctu k názoru druhých, to už je, Franto, utopie, dosažitelná jak? Inu, cenzurou a „výběrem“.

Já podporuju proměnu čtenářů v producenty informací. Ostatně jsem to tvrdil už v době, kdy jsem spouštěl Bloguje. To, co dělám, není návrat k webu 1.0, ale pouze vytváření osobní „komunity lidí, co mají úctu k názorům druhých, byť s nimi nesouhlasí“. Jen jsem si posunul část filtrů z hlavy na svůj počítač…

Ne, vážně: Nechci být laciný. Žádné citáty ze Snaživce napasované na jeho práci, žádné tlačítko, žádné ministerstvo… Kocáb je pro mne muzikant. A Výběr.

Výběr vydal v 80. letech dvě desky. Kdo je máte a znáte, tak se zkuste zamyslet… Určitě si toho všimnete.

„Včera ráno přišla zubatá“, „Kató masé žeágora…“, „Já jsem divnej patron, strašně divnej patron, ňákej hrabě X, miluju stesk“, „Krysy už jsou tady…“ Nebo „Tatrman u kanónu stál a pořád ládoval ty svý hořkosti“, „kdyby se tolik nesnažil“, „Smolař“, „Chvastoun“, „Člověk bez talentu“.

Tak co, máte to? Všimli jste si něčeho? Dejte si na jednu hromádku texty z první desky a na druhou ty z druhé. Nikdo ať se na mne nezlobí, ale ty první, to jsou kravinky, říkadla, dada, ty druhé jsou vážnější, kritičtější, jako by v nich autor nějak promlouval k dnešku… Je z nich cítit větší tepání do nešvarů a sdělování hlubších pravd o životě. Ta první, to je jen sranda.

Na první desku napsal většinu textů František Ringo Čech. Na tu druhou Michael Kocáb.

Posun od srandy k mentorování a kázání, to je posun od kašpárka Čecha k otravnému kazateli a napravovači hříchů Kocábovi.

Jednou jedinkrát mě jeho mentorování nevadilo: Když řekl to o vládě, kterou si národ zaslouží. Zbytek je – zpětně hodnoceno, tehdy jsem to hltal – docela plytké veršování o lidských neřestech a tepání do nich.

Sorry, ale to potom… To už je jedno velké Kocábovo kázání a mentorování, laciné jako pivní filosofování.

A to je pro mne problém s Kocábem. Není politik, ačkoli je velmi chytrý. Je muzikant, ale je mizerný textař. Je mentor tepající nešvary.

Někomu mentorování nevadí, někdo ho považuje za Hluboké Pravdy. Mě sere. Sorry.

Kató, Masé, Perpetula!

Tak jak to je se značkami I, B, STRONG a EM?

Nejdřív všichni používali I a B. Prosté.

Pak přišly tagy EM a STRONG – nějak v té době, co se objevilo XHTML, takže se to spoustě lidí scuklo. Mnozí webaři mají dnes dojem, že I a B jsou jako že – zastaralé, nemoderní, fuj a vůbec, někteří věří, že „nové“ HTML (nebo XHTML) je „nepodporuje“… Což je omyl.

Jiní se dohadují, které značky jsou „správnější“ a „sémantičtější“.

Já vám nevím, lidi, já jsem webdesignérský diletant, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mi to připadá poměrně prosté:

  • I označuje text, co má být italikou
  • B označuje text, co má být tučně.
  • EM je text, co má být zdůrazněný.
  • STRONG je text, co má být silně zdůrazněný.

Vidím tam drobný rozdíl: první dvě značky se váží k písmu a definují vzhled textu. Druhé dvě značky vyjadřují zdůraznění části textu. Takže i použití pokládám za jasné: Co má být italikou, ať je v I, co má být zdůrazněné, ať je v EM. Tučný text dám do B a silně zdůrazněný do STRONG. Je mi jedno, že většina prohlížečů zobrazuje STRONG tučně a EM italikou, to je jen konvence. Předpokládám, že například čtečky textu budou značky B a I („typografické“) ignorovat, a STRONG a EM nějak „zdůrazní“.

Mně nepřipadá ani jedna z těchto značek „správnější“ sama o sobě. Správná je, když je použita ve správném kontextu na správném místě.

Připadá vám to příliš jednoduché a samozřejmé na to, jaké spory to vyvolává?

Inu, já jsem v tomhle diletant, já se spokojím i s jednoduchými a samozřejmými důvody.

To zas vymysleli ochránci obecného blaha píčovinu jako vrata, to vám povím!

Než jsem při své shnilosti vstal od pracovního notebooku a přesunul se k domácímu PC, abych se podíval, co ta zhovadilost bonzácká posílá za informace, a jestli náhodou neposílá něco fakt zajímavého, tak to za mne udělal Dan Dočekal. Jasně že jo – hlásí to i vaši historii. Naneštěstí tahle dementská vymyšlenost funguje jen v IE7 a IE8, takže si to ani nemůžu nainstalovat a z dlouhé chvíle mačkat na stránkách typu „Strana zelených“ či podobných genderovinách.

Jasně že jsem takový malý sabotér, a jak většinou podobné věci přecházím a totéž radím ostatním („když tě to nezajímá, tak to aspoň nepoškozuj“), tak zrovna tady bych pár desítek tisíc teplých bonzů na naprosto nesmyslné stránky s chutí poslal. Obávám se, že tohle je aktivita, co je za hranou přijatelného, a drobná sabotáž dnes by pomohla předejít ještě větším zhovadilostem v budoucnu.

Každopádně bych přivítal ještě jedno tlačítko. Ideálně fialové (protože je to hnus fialový). Tím by se hlásily kravské nápady podobných aktivistů, které sice mají kdesi v pozadí jakýsi dobrý úmysl, ale ve výsledku to je široká cesta do pekel.

Žánry jsou dobrá pomůcka, když máte jednou větou popsat, o co jde v díle, které jen přečíst (vidět, zahrát, promyslet, …) zabere mnoho hodin. Nebo když jste novinář a píšete recenze. Třeba recenze na hry pro herní magazín. Musíte říct, jestli je hra FPS, závodní, akční, simulace či strategie… Sice to o hře nic moc neřekne, ale splní to dva účely: Jednak soudný čtenář získá zhruba představu o základním principu hry, a jednak to přitáhne spoustu zastánců toho kterého žánru do komentářů, což vždy slibuje velmi slušný hiphop.

Já jsem už něco málo viděl a zažil (první hra, co jsem hrál, byl survival dungeon s názvem Manic Miner). Takže mám zhruba ponětí, že něco jako „čistokrevná strategie“ je jen chiméra, splácaná napůl z polozapomenutých vzpomínek na „první hru tohoto druhu“ a napůl z horečnaté vize Naprosto Perfektní Hry z určitého žánru. Bohužel, žánrově čisté hry jsou asi vždycky jen ty první, co v daném žánru vznikly. Naprostá většina her je pak lepším či horším mixem různých prvků z různých žánrů. Tedy např. „FPS s prvky z RPG“, „RTS s prvky survival horroru“, „akční budovatelská strategie“ atd. Jenže někomu to nevysvětlíte.

Moc, moc, moc se mi líbí diskuse na BonusWebu o novém Mass Effectu. Totiž naprostá většina lidí tam neřeší, co je v ME2 dobře nebo špatně. Skoro nikdo tam neřeší, jestli se „to“ hraje dobře nebo špatně, či jak moc je recenze v souladu s jejich názorem na hru. Jen se dohadují, jestli Mass Effect 2 JE nebo NENÍ opravdová RPG, což vede k dohadům na téma co vlastně je RPG a k velmi zapáleným diskusím, kdy se dohadují lidé o tom, čí definice RPG je ta správná.

To vše okořeněné exoty s geniálními hláškami jako „Half-Life je jen trapná kopie Crysis“ a „Kde jsou staré dobré časy klasických her jako Crysis„.

Nedozvíte se o hře nic. Jen se dohadují, kdo je víc RPG a kdo je větší fanoušek.

Já mám RPG radši! – Kecáš, já miluju RPG víc než svoji holku! – A já miluju RPG víc než Sovětský Svaz! – Fúúúúúú!

Sport je zábava, stejně jako každá jiná.

Někdo se baví tak, někdo onak, něčí zábavu můžeme považovat za hloupou a ubohou, něčí za povznášející a ušlechtilou. Nelze objektivně rozhodnout, co JE a co NENÍ zábava vkusná, podnětná a povznášející. Nebo snad myslíte že ano? Neznamená to jen prosazování vlastních preferencí?

Ostatně, zkuste to… Třeba taková četba: Četba beletrie přeci povznáší ducha, takže to není zábava, ale téměř ušlechtilá činnost, že? Člověka činí lepším, že? To přeci není nějaká hloupá, ubohá zábava, ale téměř světská činnost, že? A kdo čte, to nemůže být špatný člověk, že, když tráví čas tak ušlechtile? Že…?

A místo čtení si doplňte cokoli jiného: Vlastnictví psa, kočky („kdo má rád zvířata, nemůže být špatný člověk„); sportování („kdo sportuje, je čestný!„); poslech správné hudby („kdo poslouchá Vivaldiho nemůže být zlý, to jsou jen ti – metálisti…„) Atakdále.

Všechny tyto činnosti mohou zušlechťovat duši člověka, ale přesto patří do zábavy. Samy o sobě nejsou nijak šlechetné či vznešené a nečiní z lidí, co je provozují, automaticky lepší. Ostatně, víte kdo byl obrovským fandou vážné hudby, že?

Vlastnit psa či kočku něco stojí (a některá hovada proto přehazují náklady za svého mazlíčka na ostatní, protože proč by měli sbírat hovno?). Poslouchat hudbu můžete taky až po zakoupení potřebných aparátů či vstupenky na představení. Číst můžete taky jen když si předtím koupíte knihu. Ostatně – když chcete sportovat, musíte si pořídit vybavení.

Bez ohledu na to, jak na jakou zábavu nazíráme, by měla tedy platit jedna společná premisa: Zábavu a náklady na ni si člověk platí sám!

Nevidím nejmenší důvod, proč by měl být zrovna sport dotován z mých peněz – nechť si každý svou zábavu financuje sám! Pokud někdo chce vidět souboje týmů, pojmenovaných podle měst, nechť si tyto souboje a agendu s nimi spojenou zaplatí. Pokud někdo chce vidět sportovní zápolení lidí v dresu s českou vlajkou s lidmi v dresech s jinými vlajkami, nechť si tuto podívanou zaplatí, ale ať nechce po mně, abych na to přispíval!

Z druhé strany: Proč zrovna sport? Proč ne čtení, poslech vážné hudby, filatelii, sběr brouků a jiné bohulibé záliby? Z jakého důvodu si filatelisté svá setkání platí sami, stejně jako čtenáři?

Obávám se, že odpověď je nabíledni: „Televizní sport“, souboje „týmů měst“ a „národních týmů“, nahrazuje určité sortě lidí formu meziklanových válek. A kdyby tyto hry nedostali, šli by se rubat doopravdy. Platíte tedy daň za to, že k vám nepřijede banda z Prahy, Ostravy, Bánovců nad Bebravou (nebo třeba ze Splitu) a nenadělá z náměstí kůlničku na dříví a nerozmlátí vám, jen tak, auto na ulici a výkladní skříň.

Ale v tom případě tu něco nefunguje, že?

Když začaly blogy v ČR a bylo jich tu padesát, byl v módě takzvaný blogroll. Jo vy už nevíte co to bylo… No, to je ten seznam „oblíbených odkazů“. Tehdy to měli na blogu všichni, a všichni v něm měli všechny. Bylo nás pár, to se dalo uhlídat; sám jsem do seznamu přidával dva, tři blogy týdně. Byli jsme všichni „spřízněni blogerstvím“ a hlasatelé Správného Blogování říkali, jak je správné na sebe navzájem odkazovat, jak to vytváří kvalitní prostředí a „odkazový ekosystém“. Odkazovat na ostatní blogery patřilo zkrátka k bontonu.

O to větší tanec nastal, když někdo někoho z oblíbených odstranil. Taková věc se hned rozebrala na pěti dalších blozích („X už neodkazuje na Y, i toto!“), k tomu se vyjádřili i další („Q komentuje, že X neodkazuje na Y, i toto!, a já si o tom myslím toto…“) a pak následoval spot pana Y, kde psal: „X na mne přestal odkazovat, nevím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, a asi vím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, no to je ale ubohé!“ Někdy si přisadil i pan X a povyprávěl o tom, proč že neodkazuje na pana Y… No veselé to s tím blogováním bylo, aspoň, vy parchanti mizerný, vidíte, jak těžké jsme to my, průkopníci, měli!

Zkrátka na někoho NEodkazovat bylo porušení zásad slušné blogeřiny a následovala patřičná reakce kolektivu. Pak naštěstí vznikly další blogy a „odkazovat na Pixyho, Yuhůa a Prokopa“ přestalo být nezbytností a začalo být normální odkazovat jen na ty, koho člověk opravdu četl. Ale stačilo odstranit odkaz na něčí blog, a následovala otázka, po níž se ukončovalo přátelství, a ta otázka zněla: „Ty už nečteš můj blog?“ Přestat číst něčí blog bylo – no, něco jako rozchod. (A – ano, bylo to Troška na palici a poněkud hysterické.)

Pak se to uklidnilo a původní osazenstvo a prablogerstvo (včetně hlasatelů sluníčkové vzájemnosti a oteplovačů meziblogerských vztahů) si našlo jinou hračku – totiž Twitter. Zase hlásají bludy o tom, jak je slušné sledovat ty co sledují nás. Že to zlepšuje ekosystém. Že ti, co to nedělají, nerozumí principu twitterování. Že na Západě jsou v tomhle pochopení Twitteru mnohem dál (ustupte, asi vrhnu…) A jak na správném odkazování postavit byznys model. (Každým dnem očekávám termín „protwitterista“!)

Tihle hlasatelé vzájemných radovánek mají, alespoň zpočátku, silný vliv na utváření etikety daného média – jsou to early adopteři a jsou elokventní, takže snadno nakazí celou druhou generaci uživatelů, která tak žije ve světě „usměvavých vzájemností“, než jí dojde, že na Twitteru (dosaďte si cokoli) to je stejné jako v reálném světě: Nebudete kamarádi se všemi a potkáte lidi, s nimiž je lepší vyběhnout než se marně snažit vyjít.

Nevěříte mi? Zkuste si dva, tři lidi zablokovat. Okomentují to, jiní okomentují jejich komentář, a garantuji vám, že se o sobě dozvíte spoustu zajímavého. Ale můžete být klidní – jsou to akorát ublížené kecy lidí, přesvědčených o tom, že jste povinni s každým vycházet a diskutovat – vždyť jsme přeci všichni Twitteristi!

(Prosím alespoň tři followery, aby mě po přečtení tohoto textu zablokovali, slibuji, že si toho ani nevšimnu!)

Obvykle se dějí věci obvyklé; věci neobvyklé dějí se toliko v neobvyklých chvílích.

Někde jsem zaslechl cosi o syndromu „přesvědčení, že doba, v níž žijeme, je něčím významná“. Jen si nepamatuju, jestli to bylo v psychologii mezi bludy a obsesemi, nebo v sociologii. Tedy jestli to popisovalo obecný rys lidské povahy (věříme, že prožíváme něco výjimečného), nebo jestli šlo o patologii.

Naše doba je obvyklá, lidem se tedy budou dít obvyklé věci. A dějí se jim.

Ve všech oborech existují pravdy, „pravdy“ a mýty. Ve všech oborech existují „základy řemesla“, tedy věci, bez nichž nelze stavět cokoli víc. Nelze psát básně, když neznáte rým. Nelze experimentovat s formou a s gramatikou, když neznáte základy. nelze být výjimečným malířem a experimentátorem, když neznáte základy malby a neumíte „řemeslo“. Picasso mohl experimentovat, protože znal dobře řemeslo, z něhož vycházel. Einstein mohl vytvořit výjimečný nový pohled na svět, protože znal velmi dobře ten starý (mimochodem víte, že z matematiky nepropadal, jak se traduje?)

Běžné je vyvracení „pravd“ a mýtů. To je vedlejší efekt pokroku. Stává se – výjimečně – i to, že základy řemesla bývají zpochybněny a otočeny vzhůru nohama, ale je to opravdu velmi neobvyklé. Většina změn, co se nám zdají jako významné, je na tom stejně jako ta víra ve „výjimečnost doby“. Hezky to je vidět na Vyšehradě, kde naši předci, plni „víry ve výjimečnost doby“, pohřbili tehdejší významné osobnosti. Kolik z nich bylo opravdu výjimečných natolik, abychom je dodnes běžně znali?

Věřím v pokrok a rád se jej účastním. Je pro mne dobrodružství prozkoumávat nové světy a nové možnosti, ale snažím se nepodléhat víře, že nový postup, co se teď někomu povedl, redefinuje hned „základy řemesla“.

Zkrátka nevěřím, že když se někomu zdaří něco neobvyklého, něco, co zdánlivě odporuje „základům řemesla“, že to hned přináší nutnou změnu těchto základů. To, že pro určité extrémy platí mechanika popsaná teorií relativity neznamená, že pro rychlost auta nemůžeme použít známé v = s / t. Auta totiž obvykle nedosahují relativistických rychlostí.

Protože neobvyklé věci se dějí pouze neobvykle.

(Psáno na okraj k diskusi o změně pohledu na… no, to je jedno, ono to je vlastně k jakékoli diskusi, kde zazní argumenty o tom, že „na západě“ znají hydroponii, a kdo nepochopí, že orání, vláčení a hnojení je out, toho nová doba semele…)