Čistím diskuse na Zdrojáku od balastu, a přitom jsem si všiml zajímavé věci…

Napsal jsem článek o tom, že si vývojář si jen s programováním nevystačí; že pokud chce uspět na trhu práce, musí nabídnout něco víc, ideálně „soft skills“, jako je schopnost organizovat práci, schopnost komunikovat s kolegy z jiných oborů či schopnost „obchodního myšlení“ – tedy věci, co s programováním přímo nesouvisejí, ale dávají nadhled. Ó, to jsem si dal!

Pokud ode mne budete chtit delat obchodni plany, seru Vam na programovani, nebo se prezamestnam se jako lepe placeny manager jinde. Vedouci by porad chteli vic a vic aby clovek zvladal, ve skutecnosti ale je to jenom problem firmy, ze neumi tak jak je vydelavat, a protoze ma nadstav manazeru, nejsou ji schopni programatori uzivit a proto vymysli chujoviny, viz. clanek. Zdar ! „Programatorovi programovani a svini pomyje“! (viz)

Jojo, seru vám na programování, nic jiného hodlat nedělám, co byste chtěli?! Já jsem přeci programátor, tak budu jen programovat, nějaký obchodní myšlení a chápání zákazníků či trhu, to je věc těch manažerů, vyžírků, …

A ti samí programátoři se v diskusi u jináho článku rozčilují, že někdo pochybuje o jejich schopnosti navrhnout uživatelské rozhraní: „User experience a použitelnost? To si vymysleli konzultanti, prodávají akorát ohřátou vodu, vždyť neříkají nic, co by programátor nevěděl…

Ach tak… Pánové, kteří se nehodlají učit cokoli jiného než programování, kteří jsou přesvědčení o tom, že nemusí umět komunikovat, nemusí znát uvažování lidí v jiných oborech, nemusí znát mentalitu neIT lidí, nemusí mít „soft skills“, protože jejich „hard skills“ z nich dělají nadlidi a všude žádané odborníky, se zároveň cítí být povoláni navrhnout pro obyčejné, neIT, lidi rozhraní a logiku aplikace! Zcela přesně vědí, co by v ní být mělo a co ne, a jsou dotčení, když jim někdo řekne o designu, o testování použitelnosti, o obchodní logice – to jsou v jejich očích „soft skills kraviny pro frikulíny a yuppie„. Vždyť to přeci sami vědí dost dobře, neb jsou odborníci!

Snad i proto vypadá spousta aplikací jako rozhraní k databázi, zabalené do nevzhledného formuláře s hnusnými ikonami a nelogickým ovládáním…

Zajímalo by mě ale, kde se tohle sebevědomí v některých fachidiotech bere? V lidech, co jsou orientováni jednoznačně technicky, co „dobře přepisují algoritmy“, a co jsou přesvědčeni, že nic víc nepotřebují?!

Podle mého stále žijí v omylu, že je obor, v němž se vyznají, výjimečný a jejich znalosti natolik žádané, že najdou práci vždy a všude… Pravděpodobně díky své úzké specializaci nikdy nenarazili na pojmy jako Indie a Čína, kde jsou miliony programátorů, co rádi udělají jejich práci za čtvrtinový plat. Někteří o tom slyšeli, ale utěšují se, že práce Indů je nekvalitní, a proto jsou oni sami nenahraditelní.

Realita je taková, že tři Indové sice problém vyřeší „hrubou silou“ a míň efektivně, ale rychleji a levněji, než jeden programátor, přesvědčený o své nenahraditelnosti, vysoké odborné erudovanosti a o tom, že ON se nic jiného učit nechce, nemusí a nepotřebuje, seru vám na to. Až jednoho dne zjistí, že v kanceláři nemají židli a místo nich dělá na aplikaci jeden „soft skillař“ a tři Pákistánci, bude si moct jít stěžovat na lampárnu.

Příště si, aby toho nebylo málo, ukážeme, že mnozí mistři světa z kotlinky, kteří „nepotřebují znát nic víc než IT, protože jsou programátoři“, ve skutečnosti ani programovat neumějí…

Jako by veřejný život nasvítila silná sodíková výbojka a snímala rychloběžná kamera: Aktéři mají nepřirozenou barvu, jsou neskutečně ostře nasvícení, mátožně se pohybují v kruzích, všechno je přesvícené a co není přesvícené, to tone v záplavě rozptýleného světla…

Příznivci pravice, ať už to je cokoli, hovoří o budoucím premiéru Paroubkovi jako o hotové věci a prostupuje jimi duch rezignace: „Teď bude vládnout Paroubek, musíme to nějak vydržet…

Příznivci levice, ať už to je cokoli, hovoří o budoucím premiéru Paroubkovi jako o hotové věci. Ti slušnější z toho nemají radost, ti blbější si už chystají stranickou knížku do levé ruky a klobouk do pravé: „Teď dostaneme co nám náleží, a ty hajzlové podnikatelský uviděj!

Otázka dne není jestli Paroubek vyhraje, ale jestli sestaví jednobarevnou vládu nebo jestli bude muset přizvat komunisty.

Mezitím se politická scéna rozštěpila velmi zvláštně:

Volit ODS z přesvědčení může dnes už jen gauner nebo zoufalec.

Volit ČSSD z přesvědčení může dnes už jen gauner nebo hlupák.

ODS vyklidila veřejný prostor a mlčí i tam, kde by měla být slyšet. Není vidět, není cítit a pochybuju, že vůbec existuje.

Paroubek na druhé straně (a ČSSD jako jeho servisní organizace) šlape na plyn víc a víc, co už před půl rokem řval k nesnesení, je dnes desetkrát zesílené. Dimun třikrát denně posílá tiskové zprávy o tom, jaký hajzl je Miloš Zeman a jak se zase dotkl ing. Paroubka a ČSSD – a proud neustává, ale zesiluje. Mám pocit, že Paroubek přeřvává sám sebe; dnešní přeřvává toho včerejšího, a oba překřikne ten zítřejší. (Možná že to není osobně Paroubek, ale já z té strany nejsem schopen jednotlivé postavy rozlišit, tak je označuju souhrnným Paroubek; pro ODS ani souhrnné jméno nemám.)

Nikdo se už nezabývá politikou, politika asi umřela… Vítejte v období předvolebního kotle, kde nejsou slyšet slova a nejsou vidět tváře – jen ohlušující řev a přesvícené ksichty indiferentních zjevů. Společnost buď rezignovala, nebo třeští…

Jen si nejsem jist, jestli po volbách přijde úleva („je to sice průser, co budeme splácet třicet let, ale aspoň máme klid„), nebo gradace… Z přízraků to odhadnout nelze.

Jsem poslední, kdo by vzdychal „Panwerich“ s nábožnou úctou, ale tohle je bez debat nadčasový text:

Místo jeskyně teď lidi mají dům,   vynález kola hnali ad absurdum.   Zapomněli, že kola patřej k vozům,   všude jsou kolečka a nikde rozum.   Koleček ze zlata je čím dále víc,   jenže ta kolečka už neplatěj nic.   Civilizace není legrace,   To je moc koleček a vůbec žádná práce.   My už nejsme lidi,   my jsme jenom partaje,   žádnej z nás nevidí,   v čem ta chyba je.   Nikdo neví kudy na to,   jeden volá: Zrušte zlato,   tamten po něm hází bláto,   ten ví, kolik tenhle krade.   Staří volaj´: Zkroťte mladé.   Ten to řeší čistou rasou.   Stát brečí nad prázdnou kasou.   Kdo prý šetří, ten má za tři,   Slovani jsou všichni bratři.   Národ volá: Chceme práci!   Továrny se nevyplácí, v dolech se nefárá.   A v takové situaci zazní fanfára: že přišel   Spásonosný osel, už se věří oslovi,   jen když nás ten osel hlučně osloví.

Znám několik situací, kdy mohu podobnou větu říct. Třeba kdyby Karel Schwarzenberg vstoupil do KSČM, přejmenoval se na „Čornokopečnyj“ a začal prosazovat diktaturu proletariátu. Pak bych mohl říct: „Dřív jsem si vás vážil!“ a vyjádřit tak dvě věci: Že jsem si dotyčného pro nějaké vlastnosti a postoje, které ztělesňoval, kdysi vážil, a zároveň to, že dnes mou úctu ztratil natolik, že bych na něj na ulici plivnul, kdyby mi za to stál.

Což je extrémní situace, ale pro člověka, který si úctu k lidem nebuduje lusknutím prstů, je „ztráta úcty“ poměrně vážnou věcí.

Proto mne v téhle souvislosti nepřestává udivovat, kolik lidí si dnes a denně někoho „přestává vážit“ v komentářích. Zrovna dneska si mne přestalo vážit asi pět lidí, jestli jsem dobře počítal, kvůli článku na Zdrojáku. Nezlobte se na mne, ale připadá mi to komické, patetické a zoufalé zároveň. Kvůli tomu, co píšu, si mne člověk, který mne nezná jinak, než z toho, co píšu, „přestal vážit“.

Kdybych to bral vážně, musel bych dojít k závěru, že to je přinejmenším zvláštní. Že si mne někdo začal vážit na základě toho, co ode mne (a o mně) na internetu četl – asi si vytvořil nějakou představu, a k té měl úctu. A teď jsem napsal (nebo píšu nebo dělám) něco, co se mu znelíbilo, co bylo v rozporu s jeho představou o tom, jak se mám chovat a smýšlet, a to tak hrubě, že si mne (lépe řečeno své představy, co o mne měl) přestal vážit. Naprosto cizí člověk, kterého neznám a se kterým nemám co do činění.

Ještě jednou: Stalo se to, že nějaký cizí člověk ztratil úctu ke svojí představě, kterou nazval mým jménem.

Až mi to řekne někdo, koho znám, tak se zamyslím. Do té doby to nestojí ani za poškrábání na hlavě.

(I tenhle zápisek je mnohem víc, než si podobné pindy zaslouží… Ale chtěl jsem to okomentovat; občas mám takové nápady.)

Miluju tyhlety důtky národního flagelantství, co různí lidé tahají, když ukazují, jak jsme ubohý národ. Jednak tedy Švejka, a druhak „vepřovou pečeni se zelím a houskovým knedlíkem“, alias vepřoknedlo. Co chvíli se někde zjeví prorok flagelant a oznámí, že Češi jsou tupým národem, protože žerou vepřoknedlo, což by nikdo civilizovaný do úst tedy nikdy, no fuj

Já bych jen rád podotknul, že ani vepřové maso, ani zelí, ani knedlík není problém. Dokonce ani dietologický. Vepřové maso obsahuje bílkoviny a stopové prvky; kyselé zelí, to je vláknina, kyselina mléčná, vitamíny skupiny B, vitamíny C a K a minerály jako draslík, hořčík a fluor; knedlík obsahuje vitamín B z kvasnic, bílkoviny a další užitečné látky. Se složkama vepřaknedla v rozumné míře (čerstvé zelí, tři knedlíky, plátek libového masa) nebude mít žádný dietolog nejmenší problém…

Problém je s tím, když to někdo žere co týden dvakrát! Když těch knedlíků dá patnáct na posezení, když žere místo masa tlustej bůček, kde není ani vlákno svaloviny, jen tuk, poleje si to sběračkou sádla a zapije litrem piva. Pak se odvalí na gauč, čumí na televizi a funí. Ano, TO je problém – ale nemůže za to ani vepřové maso, ani zelí, ani knedlík, ale ti, co to žerou jako prasata mláto!

Takže prosím: Nekřivděte téhle kulinárně celkem zajímavé kombinaci chutí, když chcete poukázat na špatné stravovací návyky. Vepřoknedlo není ani příčinou, ani důsledkem – je to jen jídlo. Ale ani tak si nezaslouží, aby bylo symbolem pro pažravý dobytek bez vkusu a míry.

Děkuji.

PS: Zkusili jste si upéct krůtí prsa a la vepřová pečeně s bramborem, a k tomu si dát trochu kysaného zelí?

Četl jsem povzdych Petra Koubského a podotek Martina Kopty o tom, jak to mají, chudáci, těžké, že jsou v několika společenských sítích, mezi nimiž se kopírují jejich příspěvky, a jejich známí z různých sítí na tyhle příspěvky reagují na různých místech, a to je tedy… náročné. Můj pohled je poněkud jiný. Ačkoli tenhle komentář vznikl jako reakce na Petra a Martina, tak je určen všem, co mají stejný problém, všem, co si stěžují, že nevědí kde dřív reagovat a jak si udržet kontrolu nad angažmá v sociálních sítích.

Pánové a dámy – při vší úctě k vám: Můžete si za to sami! Ale ne proto, že jste v mnoha sítích, ale proto, že jste jim podlehli natolik, že věříte, že máte povinnost ve všech reagovat. Situace je stejná jako s mailem, IM a mobilním telefonem: Když podlehnete dojmu, že musíte odpovídat všem na všech kanálech, jste otroky technologie.

Úkrok stranou: Říct si, že Posterous vede na Facebook a Twitter, Twitter vede na Facebook a Facebook nevede nikam, tak tedy budu používat jen Facebook je další podlehnutí diktátu technologie. To že z Facebooku informace už nejdou nikam není důvod, abyste se vy přesunuli na Facebook, ale je to doklad toho, že je Facebook na pytel a „umělá konečná“.

Ale zpátky k „udržení kontroly nad reakcemi“. Martin to popisuje jako „problém zmnožených inboxů„. A já dodávám: Ano, je to tak. Ale je to váš problém, protože ty inboxy necháváte otevřené! Z nějakého důvodu snad i věříte, že pokud někde inbox je, má být otevřený. Blíž k lidem atd. blablabla. Když máte „poštovní schránku“ doma, v práci, v hospodě, v literárním klubu, ve škole, ve spolku bývalých spolužáků ze střední školy, v Brně, v Olomouci a v Paříži, a každý váš známý používá jinou, tak je HOLT musíte obíhat. Je to ale vaše volba! Vy jste si řekli, že je vaší povinností obíhat své známé tam, kde jsou oni. Vy věříte, že vaši známí mají svaté právo zareagovat na vaše myšlenky tam, kde se s nimi setkají, a vy že za nimi přijdete a budete tam diskutovat.

Když to přeženu (ale jen lehce), tak jste v pozici novináře, který obíhá předplatitele a zjišťuje, jestli k jeho článku někdo něco neřekl. Ano, je to padlé na hlavu, ale řešení existuje, je prosté a nebude se vám líbit: Řekněte lidem ve všech sociálních sítích, jichž jste účastni, že komentáře přijímáte pouze na jednom místě a tam o nich také vedete diskuse. Vyberte si takové místo, které je snadno dostupné pro každého, a tam diskutujte, když chcete.

Já jsem k věci přistoupil naprosto stejně: Klidně kopíruju svoje zápisky kamkoli – ale dal jsem jasně najevo, jakým způsobem budu přijímat reakce. Mám všemožné inboxy zavřené – a jsem s tímto stavem spokojen. Nic mě nenutí obíhat různá místa a reagovat tam jen proto, že někteří známí čtou Twitter, jiní Facebook, jiní Zápisník a ještě další LinkedIn. Ten, kdo chce zareagovat a má k tomu opravdu důvod, ten si vhodný kanál najde. Zbytek jsou reakce zbytné, a věnuju jim čas takový, jaký mi na ně zbyde. Prospělo to nejen mému egu, Martine ;), ale především mým nervům a volnému času.

(Příště si povíme o tom, jak vybírat e-mail jednou denně a jak důsledně dodržovat pravidlo „Kdo něco chce, ten ať se stará!“)

Reakce na OSVČ, zaměstnanci, příživníci a odbory – pokus o souhrnnou odpověď v nejlepším stylu třídního boje Petra Koubského:

1. Odborář Duškova formátu by si měl dát dvakrát pozor, než někoho, natož celou skupinu, nazve „příživníky“…

2. „Velká část OSVČ nejsou lidé, kteří se pro tuto dráhu rozhodli dobrovolně, ale účastníci švarcsystému.“ Nejsem si jist tou „velkou částí“, ale zeptám se jinak: pokud by tahleta část nebyla OSVČ/švarc, kdo by je zaměstnal? Kolik z nich by bylo „nezaměstnatelných“?

3. „Zvýhodnění OSVČ“ je věcí pohledu; a není to třídní boj v marxistickém slova smyslu. Podrobněji:

Ředitel firmy jezdí do práce služebním vozem a dělník na kole. Překladatel sedí v teple doma a kopáč se ohání krumpáčem v mrazu. Ten překladatel či ředitel jsou proti kopáčům ve výhodě: pracují v teple, nedělají fyzicky namáhavou práci… Pokud jsou ve výhodě, tak je tedy někdo nebo něco musí zvýhodňovat, to je logické. Opravdu?

Někteří věří, že je zvýhodňuje systémkapitalismus, buržoazie, globalizace, Židi, maskulinní kultura (dosaďte si svého oblíbeného strašáka), a že je toto zvýhodnění nespravedlivé, protože lidé si jsou rovni. A pokud je tedy zvýhodňuje systém, tak lze toto zvýhodnění opět systémem odstranit. Podle inteligence dotyčných pak věří buď v „ponížení zvýhodněných“, nebo v „pozdvihnutí znevýhodněných“.

Jiní, mezi které patřím i já, věří, že zvýhodnění vyplývá z toho, že lidé si nejsou rovni. Že každý člověk má jiné schopnosti a jinak s nimi nakládá. Od schopností se odvíjejí i reálné možnosti uplatnění. Uvedu příklad: Mám známého, internistu, který si veškerý nábytek, co má doma, udělal vlastníma rukama doma v dílničce. A mám známého truhláře, který udělal totéž. Oba jsou slušní lidé, ovšem z nějakého důvodu internista dovede kromě postavení nábytku i léčit lidi. Je tedy ve výhodě: Může si vybrat, jestli bude léčit pajšl nebo dělat lavice. Může dokonce dělat i úplně jiná povolání… Kdo jej zvýhodnil? Systém? Velkoburžoazie? Nemyslím si…

Mít výhody a být zvýhodněn není totéž.

4. „Myslím, že postavení OSVČ je vhodným nástrojem k daňovým únikům.“ Já si myslím, že postavení OSVČ je především vhodným nástrojem ke svobodě volby, ke svobodnému rozhodnutí, co budu dělat a kdy. Daňové úniky jsou (a teď použiju stejný odhad jako Petr v bodě 2) zajímavé pouze pro malou část OSVČ, zbytek spíš oceňuje volnost a možnost se o sebe postarat dle vlastních představ.

A po pravdě řečeno – coby OSVČ si nepřipadám jako buržoust, ale nepovažuju se ani za vykořisťovaného. Pro mne třídní boj „pracujících proti majitelům“ neexistuje. Dokonce ani když jsem byl zaměstnanec, tak jsem si nepřipadal vykořisťovaný. To je hlavní důvod, proč nejsem solidární s požadavky, kterými se ohánějí odboráři, a těžko kdy budu. Odbory totiž bojují za požadavky lidí, kteří nemají jinou volbu – a to já nejsem; navíc většinou upřednostňují momentální zisk před dlouhodobou perspektivou.

(Ale možná to je proto, že se MOHU sebrat a být svým vlastním zaměstnavatelem. Což je věc, kterou nelze se „zaměstnáním ve fabrice, kterou vlastníme my všichni“ srovnat – to jen tak na okraj.)

Právě volala – že neuhodnete kdo? Správně, telefonická linka Raiffeisenbank. Ano, té RB, od které jsem přes obtíže nakonec odešel.

„Slyším!“

„Dobrý den, tady blabla z Raiffeisenbank, hovořím prosím s panem Martinem Malým?“

„Ano.“

„Dobrý den pane Malý, já jsem blabla z Raiffeisenbank a chci s vámi hovořit o vaší nové čipové platební kartě, kterou…“

„O jaké platební kartě?“ (mám od RB kreditku a měl jsem, z principu věci, i debetní)

„O ČIPOVÉ platební kartě!“ (debile!!! Přece o té s čipem, neasi?!)

„O jaké platební kartě?“

„No o čipové kartě…“ – ticho – „kterou jsme vám poslali…“

Mlčím.

„… k vašemu účtu u Raiffeisenbank a kterou jste dosud neaktivoval…“

„Aha, takže chcete hovořit o DEBETNÍ platební kartě k účtu, který jsem minulý týden zrušil.“

„Ano, o čipové kartě k účtu, který… pokud jste ho tedy zrušil, jak říkáte…“

„Ano, zrušil jsem ho, a mimo jiné i proto, že mi neustále někdo volal a ptal se mě na platební kartu, aniž byl schopen říct, jestli myslí debetní nebo kreditní! Děkuji za zavolání, přeji příjemný den, nashledanou.“

Skoro mi ty hovory s operátorkami budou chybět. (Kecám, nebudou!)

Pokud mě zaměstnavatel nutí k práci za nedůstojných podmínek (Honzo, klid! Píšu obecně!), mám právo požadovat po něm jejich zlepšení. Pokud je zlepšit nechce, mám právo stávkovat. Pokud se mnou zaměstnavatel nechce hovořit o práci a nepovažuje mě za partnera pro jednání, mám právo stávkovat. Ale stávkovat „proti státu“ kvůli zdanění zaměstnaneckých výhod není legitimní stávka, je to kapric, truc.

Vyhrožovat stávkou a ochromením chodu státu proto, abych si vymohl pro sebe výjimku z daňového zákona, to není ani hloupý truc, to je sprosté vydírání.

S Raiffeisenkou se rozvádíme od účtu i karty, ostatně jsem o tom už psal. Psal jsem i o tom, že na konci měsíce půjdu zrušit účet. Včera jsem tedy vyrazil.

Přišel jsem na pobočku, oznámil jsem paní na přepážce, že chci zrušit všechny účty, paní řekla OK… chvilku hledala a pak se zatvářila a povídá: Nojo, ale vy musíte za paní S., to je váš osobní bankéř, ta to s vámi zruší… oni to neradi vidí, když my rušíme účty, co si oni sjednají… kdybyste byl tak laskav, do prvního patra…

Inu, tak… proč ne, slušně požádala, nechtěl jsem paní přidělávat problémy. Vyjel jsem do prvního patra, do místnosti, kde sedí paní S., a tam bylo… zamčeno!

Jdu tedy do vedlejší místnosti a říkám jiné osobní poradkyni, že hledám paní S. Prý odešla na oběd a co že potřebuji? No, zrušit účet! Ukazuju jí čísla účtů, občanku… chvíli ťuká a pak říká: Ale to je eKonto, to může jen paní S., já jí napíšu vzkaz, že chcete zrušit účet a ona vám zavolá. Tak počkám, navrhuji já – prý ne, prý odešla TEĎ, a já bych čekal dlouho…

Kývnul jsem na to, a banka vyhrála další kolo. Paní S. za celý včerejšek nezavolala. Jenže se mi to taky rozleželo v hlavě, nedalo mi to a vzal jsem do ruky obchodní podmínky – je evidentně nesmysl, abych musel kvůli zrušení účtu přímo za svou osobní bankéřkou?! Ve smlouvě nic takového přeci nebylo!

Jasně že nebylo, ani není. Podle bodu 16.3.2 Obchodních podmínek mohu jako majitel právo vypovědět smlouvu o vedení účtu kdykoli a bez udání důvodu (o paní S. ani slovo!) Výpověď musí být písemná a je účinná dnem doručení bance, pokud není navázaný úvěrový produkt (není).

Četl jsem to několikrát, a pak mi došlo, že v podmínkách není psáno nejen nic o tom, že bych musel za osobním poradcem, ale není tam psáno ani to, že bych vůbec musel do banky! „Písemně“ a „doručit bance“! Ostatně v tomto bodu se drží platné legislativy. Takže mě včera na pobočce opět ojebávali.

Tedy sednu, napíšu dopis že chci vypovědět ty a ony smlouvy, přiložím platební karty a odevzdám na podatelně. Uvidíme co to udělá, ale kdesi v lebce mi šimrá myšlenka, že by mohla taškařice pokračovat, že by mohli zkusit ještě „předepsaný tiskopis“…

Co si, kruci, Raiffeisenko, myslíš?

Jarda Faltus, svářeč kytarových strun, předevčírem napsal článek, kde trochu klacíkem zašťoural do herních webů a časopisů v ČR. A já s jeho pohledem souhlasím.

Jiní ne. Třeba Jan Modrák píše: „To jsem opravdu sám, kdo to vidí přesně naopak? Máme tu retailovou „success story“ Xzone, nadnárodní síť obchodů Game, dva herní časopisy, minimálně pět komerčních herních webů, pulzující blogovou scénu, relativně solidně referující mainstreamová média (minulý týden byla v HN recenze Dante’s Inferno) a velmi aktivní vývojářskou scénu.

Což mi připadá jako nahrávka na smeč, protože já to přesně naopak vidím: „Máme tu dva herní časopisy, minimálně pět komerčních herních webů, pulzující blogovou scénu a velmi aktivní vývojářskou scénu – a přesto je nám to hovno platný, protože hráč 30+ neví, kde by se o nových hrách dočetl, aniž by se mu navalilo„.

A tak se ptám: Kde přesně pulsuje ta blogová scéna? Kdo o ní ví kromě těch, co ji tvoří? Jaký časopis o hrách si mám jít koupit, abych si nepřipadal při čtení jako u bravíčka? A k čemu mi je přesně Xzone a Game?

U baru vykřikneš slova Travian (na webové hry prosím při posuzování českého trhu není radno zapomínat – počty českých serverů a casual hráčů na nich jsou úctyhodné), Diablo, Wii nebo Farmville a já si tě tam po dvou hodinách zasvěcených diskuzí s padesátiletými štamgasty vyzvednu…

Fajn. A co mám dělat, když je mi 30+, baví mě strategie, střílečky i RPG a Travian i Farmville mě přestaly bavit už na Spectru v roce 1987…? Co jsem, kruci, já? Z pubertálních keců o hrách se mi dělá mdlo a svět padesátiletých štamgastů s Travianem, Farmville, Solitairem (a dříve Tetrisem) mě nezajímá, protože nechci Travian ani Dooma ani šmrdlat kytky na displeji mobilu, chci zábavnou hru!

(A abych jen nekritizoval, tak sem brzy hodím svůj vklad – pár odkazů na „pulzující blogovou scénu“, které jsem si přidal do čtečky.)

Píšu teď takový článeček o počítačových hrách a pročítám si Etalon Na Odpůrce – totiž Holubovy články o kultuře kriplů. Že to jsou slátaniny, o tom není sporu – ale ne proto, že Holub odsuzuje hry, ale proto, že je odsuzuje naprosto demagogicky. (A reakce čtenářů mu dávají, paradoxně, za pravdu.)

Ale o tom až jindy.

Zaujal mě jeden moment. Ocituju Radovana Holuba: „jde o náhradu za něco, čeho se hráči nedostává v běžném životě a ten se musí utíkat do virtuálních světů, aby mohl plnohodnotně žít. Smutné, že?

Tentýž argument o náhražce se objevuje i v různých odsudcích internetu a společenských sítí. Ta demagogie o náhražce a neplnohodnotném životě je tak laciná a průhledná, že se bude držet ještě dlouho. Proto si poznamenávám svou reakci, abych měl kam odkázat:

Virtuální svět není náhražka čehosi, co chybí k plnohodnotnému životu; je to rozšíření možností, co v životě máme, nad běžnou úroveň.

Používáte snad mail proto, že nemluvíte s lidmi? Nikoli, mluvíte A mailujete! Používáte snad Facebook místo toho, abyste se s lidmi scházeli? Nikoli – scházíte se reálně A TAKY se setkáváte na Facebooku (třeba s těmi, co jsou na druhé straně zeměkoule). Nejde o náhražku, jde o rozšíření možností.

Hra není náhražka reality; hra je bonus, rozšíření, luxus. Nejsou jen „lidi co žijou“ a „lidi co hrajou“. Jsou i „lidi co žijou A hrajou“ (a vsadím se, že ve skupině 20+ bude naprostá většina právě takových).

Asi jako když si koupíte brusinkovou paštiku. Je snad paštika náhražka „opravdového másla“, které vám „chybí k plnohodnotnému jídlu“? Ne, je to další věc, co si můžete namazat na chleba. Dokonce i na to máslo.

Takže: Nechme „náhražkové“ demagogy žužlat jejich plnohodnotné suché krajíce, a klidně si namažme své chleby podle chuti!

Kdyby se vás někdo zeptal: Hele, jaký blog čteš nejradši – řekni mi jeden? – co byste mu řekli?

Rozmyslete si to…

Nejdřív vás napadnou blogy vašich známých, co opravdu čtete. Ale to je blbý, to nemůžu říct. Tak nějakou klasiku… ale koho? Vždyť už stejně ani nepíšou. Nebo třeba ten… tamten… ten sice píše a je to klasika, ale toho zase nečtu

Nakonec si vzpomenete na nějaký „z oboru“, nejspíš hodně profláklý, který čtete, protože ho čtou všichni. Nějaký natolik indiferentní, že nikoho nenaštve, když se o vás dozví, že ho čtete, a nikoho nenaštve, že jste neřekl ten jeho. 

Ale na tohle vám kašlu. Já se vás ptám, naprosto vážně: Jaký blog čtete nejradši? Na jaký se jdete podívat hned jak vydá nový článek? Nechte stranou taktizování, nepřemýšlejte, co „se sluší říct“ („No, tak koukáme hlavně na ty dokumenty na ČT2…“), a prostě řekněte pravdu. Nejde o to udělat dojem a ohromit tím, jak ušlechtilé blogy čtete…

(Nejde o nějakou soutěž, jen mě to prostě zajímá.)

A napište URL svého oblíbeného blogu na Twitter s hashtagem #blogcoctu. Díky!