Ne, vážně: Nechci být laciný. Žádné citáty ze Snaživce napasované na jeho práci, žádné tlačítko, žádné ministerstvo… Kocáb je pro mne muzikant. A Výběr.

Výběr vydal v 80. letech dvě desky. Kdo je máte a znáte, tak se zkuste zamyslet… Určitě si toho všimnete.

„Včera ráno přišla zubatá“, „Kató masé žeágora…“, „Já jsem divnej patron, strašně divnej patron, ňákej hrabě X, miluju stesk“, „Krysy už jsou tady…“ Nebo „Tatrman u kanónu stál a pořád ládoval ty svý hořkosti“, „kdyby se tolik nesnažil“, „Smolař“, „Chvastoun“, „Člověk bez talentu“.

Tak co, máte to? Všimli jste si něčeho? Dejte si na jednu hromádku texty z první desky a na druhou ty z druhé. Nikdo ať se na mne nezlobí, ale ty první, to jsou kravinky, říkadla, dada, ty druhé jsou vážnější, kritičtější, jako by v nich autor nějak promlouval k dnešku… Je z nich cítit větší tepání do nešvarů a sdělování hlubších pravd o životě. Ta první, to je jen sranda.

Na první desku napsal většinu textů František Ringo Čech. Na tu druhou Michael Kocáb.

Posun od srandy k mentorování a kázání, to je posun od kašpárka Čecha k otravnému kazateli a napravovači hříchů Kocábovi.

Jednou jedinkrát mě jeho mentorování nevadilo: Když řekl to o vládě, kterou si národ zaslouží. Zbytek je – zpětně hodnoceno, tehdy jsem to hltal – docela plytké veršování o lidských neřestech a tepání do nich.

Sorry, ale to potom… To už je jedno velké Kocábovo kázání a mentorování, laciné jako pivní filosofování.

A to je pro mne problém s Kocábem. Není politik, ačkoli je velmi chytrý. Je muzikant, ale je mizerný textař. Je mentor tepající nešvary.

Někomu mentorování nevadí, někdo ho považuje za Hluboké Pravdy. Mě sere. Sorry.

Kató, Masé, Perpetula!

Tak jak to je se značkami I, B, STRONG a EM?

Nejdřív všichni používali I a B. Prosté.

Pak přišly tagy EM a STRONG – nějak v té době, co se objevilo XHTML, takže se to spoustě lidí scuklo. Mnozí webaři mají dnes dojem, že I a B jsou jako že – zastaralé, nemoderní, fuj a vůbec, někteří věří, že „nové“ HTML (nebo XHTML) je „nepodporuje“… Což je omyl.

Jiní se dohadují, které značky jsou „správnější“ a „sémantičtější“.

Já vám nevím, lidi, já jsem webdesignérský diletant, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mi to připadá poměrně prosté:

  • I označuje text, co má být italikou
  • B označuje text, co má být tučně.
  • EM je text, co má být zdůrazněný.
  • STRONG je text, co má být silně zdůrazněný.

Vidím tam drobný rozdíl: první dvě značky se váží k písmu a definují vzhled textu. Druhé dvě značky vyjadřují zdůraznění části textu. Takže i použití pokládám za jasné: Co má být italikou, ať je v I, co má být zdůrazněné, ať je v EM. Tučný text dám do B a silně zdůrazněný do STRONG. Je mi jedno, že většina prohlížečů zobrazuje STRONG tučně a EM italikou, to je jen konvence. Předpokládám, že například čtečky textu budou značky B a I („typografické“) ignorovat, a STRONG a EM nějak „zdůrazní“.

Mně nepřipadá ani jedna z těchto značek „správnější“ sama o sobě. Správná je, když je použita ve správném kontextu na správném místě.

Připadá vám to příliš jednoduché a samozřejmé na to, jaké spory to vyvolává?

Inu, já jsem v tomhle diletant, já se spokojím i s jednoduchými a samozřejmými důvody.

To zas vymysleli ochránci obecného blaha píčovinu jako vrata, to vám povím!

Než jsem při své shnilosti vstal od pracovního notebooku a přesunul se k domácímu PC, abych se podíval, co ta zhovadilost bonzácká posílá za informace, a jestli náhodou neposílá něco fakt zajímavého, tak to za mne udělal Dan Dočekal. Jasně že jo – hlásí to i vaši historii. Naneštěstí tahle dementská vymyšlenost funguje jen v IE7 a IE8, takže si to ani nemůžu nainstalovat a z dlouhé chvíle mačkat na stránkách typu „Strana zelených“ či podobných genderovinách.

Jasně že jsem takový malý sabotér, a jak většinou podobné věci přecházím a totéž radím ostatním („když tě to nezajímá, tak to aspoň nepoškozuj“), tak zrovna tady bych pár desítek tisíc teplých bonzů na naprosto nesmyslné stránky s chutí poslal. Obávám se, že tohle je aktivita, co je za hranou přijatelného, a drobná sabotáž dnes by pomohla předejít ještě větším zhovadilostem v budoucnu.

Každopádně bych přivítal ještě jedno tlačítko. Ideálně fialové (protože je to hnus fialový). Tím by se hlásily kravské nápady podobných aktivistů, které sice mají kdesi v pozadí jakýsi dobrý úmysl, ale ve výsledku to je široká cesta do pekel.

Žánry jsou dobrá pomůcka, když máte jednou větou popsat, o co jde v díle, které jen přečíst (vidět, zahrát, promyslet, …) zabere mnoho hodin. Nebo když jste novinář a píšete recenze. Třeba recenze na hry pro herní magazín. Musíte říct, jestli je hra FPS, závodní, akční, simulace či strategie… Sice to o hře nic moc neřekne, ale splní to dva účely: Jednak soudný čtenář získá zhruba představu o základním principu hry, a jednak to přitáhne spoustu zastánců toho kterého žánru do komentářů, což vždy slibuje velmi slušný hiphop.

Já jsem už něco málo viděl a zažil (první hra, co jsem hrál, byl survival dungeon s názvem Manic Miner). Takže mám zhruba ponětí, že něco jako „čistokrevná strategie“ je jen chiméra, splácaná napůl z polozapomenutých vzpomínek na „první hru tohoto druhu“ a napůl z horečnaté vize Naprosto Perfektní Hry z určitého žánru. Bohužel, žánrově čisté hry jsou asi vždycky jen ty první, co v daném žánru vznikly. Naprostá většina her je pak lepším či horším mixem různých prvků z různých žánrů. Tedy např. „FPS s prvky z RPG“, „RTS s prvky survival horroru“, „akční budovatelská strategie“ atd. Jenže někomu to nevysvětlíte.

Moc, moc, moc se mi líbí diskuse na BonusWebu o novém Mass Effectu. Totiž naprostá většina lidí tam neřeší, co je v ME2 dobře nebo špatně. Skoro nikdo tam neřeší, jestli se „to“ hraje dobře nebo špatně, či jak moc je recenze v souladu s jejich názorem na hru. Jen se dohadují, jestli Mass Effect 2 JE nebo NENÍ opravdová RPG, což vede k dohadům na téma co vlastně je RPG a k velmi zapáleným diskusím, kdy se dohadují lidé o tom, čí definice RPG je ta správná.

To vše okořeněné exoty s geniálními hláškami jako „Half-Life je jen trapná kopie Crysis“ a „Kde jsou staré dobré časy klasických her jako Crysis„.

Nedozvíte se o hře nic. Jen se dohadují, kdo je víc RPG a kdo je větší fanoušek.

Já mám RPG radši! – Kecáš, já miluju RPG víc než svoji holku! – A já miluju RPG víc než Sovětský Svaz! – Fúúúúúú!

Sport je zábava, stejně jako každá jiná.

Někdo se baví tak, někdo onak, něčí zábavu můžeme považovat za hloupou a ubohou, něčí za povznášející a ušlechtilou. Nelze objektivně rozhodnout, co JE a co NENÍ zábava vkusná, podnětná a povznášející. Nebo snad myslíte že ano? Neznamená to jen prosazování vlastních preferencí?

Ostatně, zkuste to… Třeba taková četba: Četba beletrie přeci povznáší ducha, takže to není zábava, ale téměř ušlechtilá činnost, že? Člověka činí lepším, že? To přeci není nějaká hloupá, ubohá zábava, ale téměř světská činnost, že? A kdo čte, to nemůže být špatný člověk, že, když tráví čas tak ušlechtile? Že…?

A místo čtení si doplňte cokoli jiného: Vlastnictví psa, kočky („kdo má rád zvířata, nemůže být špatný člověk„); sportování („kdo sportuje, je čestný!„); poslech správné hudby („kdo poslouchá Vivaldiho nemůže být zlý, to jsou jen ti – metálisti…„) Atakdále.

Všechny tyto činnosti mohou zušlechťovat duši člověka, ale přesto patří do zábavy. Samy o sobě nejsou nijak šlechetné či vznešené a nečiní z lidí, co je provozují, automaticky lepší. Ostatně, víte kdo byl obrovským fandou vážné hudby, že?

Vlastnit psa či kočku něco stojí (a některá hovada proto přehazují náklady za svého mazlíčka na ostatní, protože proč by měli sbírat hovno?). Poslouchat hudbu můžete taky až po zakoupení potřebných aparátů či vstupenky na představení. Číst můžete taky jen když si předtím koupíte knihu. Ostatně – když chcete sportovat, musíte si pořídit vybavení.

Bez ohledu na to, jak na jakou zábavu nazíráme, by měla tedy platit jedna společná premisa: Zábavu a náklady na ni si člověk platí sám!

Nevidím nejmenší důvod, proč by měl být zrovna sport dotován z mých peněz – nechť si každý svou zábavu financuje sám! Pokud někdo chce vidět souboje týmů, pojmenovaných podle měst, nechť si tyto souboje a agendu s nimi spojenou zaplatí. Pokud někdo chce vidět sportovní zápolení lidí v dresu s českou vlajkou s lidmi v dresech s jinými vlajkami, nechť si tuto podívanou zaplatí, ale ať nechce po mně, abych na to přispíval!

Z druhé strany: Proč zrovna sport? Proč ne čtení, poslech vážné hudby, filatelii, sběr brouků a jiné bohulibé záliby? Z jakého důvodu si filatelisté svá setkání platí sami, stejně jako čtenáři?

Obávám se, že odpověď je nabíledni: „Televizní sport“, souboje „týmů měst“ a „národních týmů“, nahrazuje určité sortě lidí formu meziklanových válek. A kdyby tyto hry nedostali, šli by se rubat doopravdy. Platíte tedy daň za to, že k vám nepřijede banda z Prahy, Ostravy, Bánovců nad Bebravou (nebo třeba ze Splitu) a nenadělá z náměstí kůlničku na dříví a nerozmlátí vám, jen tak, auto na ulici a výkladní skříň.

Ale v tom případě tu něco nefunguje, že?

Když začaly blogy v ČR a bylo jich tu padesát, byl v módě takzvaný blogroll. Jo vy už nevíte co to bylo… No, to je ten seznam „oblíbených odkazů“. Tehdy to měli na blogu všichni, a všichni v něm měli všechny. Bylo nás pár, to se dalo uhlídat; sám jsem do seznamu přidával dva, tři blogy týdně. Byli jsme všichni „spřízněni blogerstvím“ a hlasatelé Správného Blogování říkali, jak je správné na sebe navzájem odkazovat, jak to vytváří kvalitní prostředí a „odkazový ekosystém“. Odkazovat na ostatní blogery patřilo zkrátka k bontonu.

O to větší tanec nastal, když někdo někoho z oblíbených odstranil. Taková věc se hned rozebrala na pěti dalších blozích („X už neodkazuje na Y, i toto!“), k tomu se vyjádřili i další („Q komentuje, že X neodkazuje na Y, i toto!, a já si o tom myslím toto…“) a pak následoval spot pana Y, kde psal: „X na mne přestal odkazovat, nevím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, a asi vím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, no to je ale ubohé!“ Někdy si přisadil i pan X a povyprávěl o tom, proč že neodkazuje na pana Y… No veselé to s tím blogováním bylo, aspoň, vy parchanti mizerný, vidíte, jak těžké jsme to my, průkopníci, měli!

Zkrátka na někoho NEodkazovat bylo porušení zásad slušné blogeřiny a následovala patřičná reakce kolektivu. Pak naštěstí vznikly další blogy a „odkazovat na Pixyho, Yuhůa a Prokopa“ přestalo být nezbytností a začalo být normální odkazovat jen na ty, koho člověk opravdu četl. Ale stačilo odstranit odkaz na něčí blog, a následovala otázka, po níž se ukončovalo přátelství, a ta otázka zněla: „Ty už nečteš můj blog?“ Přestat číst něčí blog bylo – no, něco jako rozchod. (A – ano, bylo to Troška na palici a poněkud hysterické.)

Pak se to uklidnilo a původní osazenstvo a prablogerstvo (včetně hlasatelů sluníčkové vzájemnosti a oteplovačů meziblogerských vztahů) si našlo jinou hračku – totiž Twitter. Zase hlásají bludy o tom, jak je slušné sledovat ty co sledují nás. Že to zlepšuje ekosystém. Že ti, co to nedělají, nerozumí principu twitterování. Že na Západě jsou v tomhle pochopení Twitteru mnohem dál (ustupte, asi vrhnu…) A jak na správném odkazování postavit byznys model. (Každým dnem očekávám termín „protwitterista“!)

Tihle hlasatelé vzájemných radovánek mají, alespoň zpočátku, silný vliv na utváření etikety daného média – jsou to early adopteři a jsou elokventní, takže snadno nakazí celou druhou generaci uživatelů, která tak žije ve světě „usměvavých vzájemností“, než jí dojde, že na Twitteru (dosaďte si cokoli) to je stejné jako v reálném světě: Nebudete kamarádi se všemi a potkáte lidi, s nimiž je lepší vyběhnout než se marně snažit vyjít.

Nevěříte mi? Zkuste si dva, tři lidi zablokovat. Okomentují to, jiní okomentují jejich komentář, a garantuji vám, že se o sobě dozvíte spoustu zajímavého. Ale můžete být klidní – jsou to akorát ublížené kecy lidí, přesvědčených o tom, že jste povinni s každým vycházet a diskutovat – vždyť jsme přeci všichni Twitteristi!

(Prosím alespoň tři followery, aby mě po přečtení tohoto textu zablokovali, slibuji, že si toho ani nevšimnu!)

Obvykle se dějí věci obvyklé; věci neobvyklé dějí se toliko v neobvyklých chvílích.

Někde jsem zaslechl cosi o syndromu „přesvědčení, že doba, v níž žijeme, je něčím významná“. Jen si nepamatuju, jestli to bylo v psychologii mezi bludy a obsesemi, nebo v sociologii. Tedy jestli to popisovalo obecný rys lidské povahy (věříme, že prožíváme něco výjimečného), nebo jestli šlo o patologii.

Naše doba je obvyklá, lidem se tedy budou dít obvyklé věci. A dějí se jim.

Ve všech oborech existují pravdy, „pravdy“ a mýty. Ve všech oborech existují „základy řemesla“, tedy věci, bez nichž nelze stavět cokoli víc. Nelze psát básně, když neznáte rým. Nelze experimentovat s formou a s gramatikou, když neznáte základy. nelze být výjimečným malířem a experimentátorem, když neznáte základy malby a neumíte „řemeslo“. Picasso mohl experimentovat, protože znal dobře řemeslo, z něhož vycházel. Einstein mohl vytvořit výjimečný nový pohled na svět, protože znal velmi dobře ten starý (mimochodem víte, že z matematiky nepropadal, jak se traduje?)

Běžné je vyvracení „pravd“ a mýtů. To je vedlejší efekt pokroku. Stává se – výjimečně – i to, že základy řemesla bývají zpochybněny a otočeny vzhůru nohama, ale je to opravdu velmi neobvyklé. Většina změn, co se nám zdají jako významné, je na tom stejně jako ta víra ve „výjimečnost doby“. Hezky to je vidět na Vyšehradě, kde naši předci, plni „víry ve výjimečnost doby“, pohřbili tehdejší významné osobnosti. Kolik z nich bylo opravdu výjimečných natolik, abychom je dodnes běžně znali?

Věřím v pokrok a rád se jej účastním. Je pro mne dobrodružství prozkoumávat nové světy a nové možnosti, ale snažím se nepodléhat víře, že nový postup, co se teď někomu povedl, redefinuje hned „základy řemesla“.

Zkrátka nevěřím, že když se někomu zdaří něco neobvyklého, něco, co zdánlivě odporuje „základům řemesla“, že to hned přináší nutnou změnu těchto základů. To, že pro určité extrémy platí mechanika popsaná teorií relativity neznamená, že pro rychlost auta nemůžeme použít známé v = s / t. Auta totiž obvykle nedosahují relativistických rychlostí.

Protože neobvyklé věci se dějí pouze neobvykle.

(Psáno na okraj k diskusi o změně pohledu na… no, to je jedno, ono to je vlastně k jakékoli diskusi, kde zazní argumenty o tom, že „na západě“ znají hydroponii, a kdo nepochopí, že orání, vláčení a hnojení je out, toho nová doba semele…)

Princip „předběžné opatrnosti“, což je korektní opis pro „předposranost“, dostává poněkud na frak. A to nejen u „globálního oteplování“, které se jím zaštítilo, takže jsme se předběžně opatrně připravili na boj s horkem, a ona přišla zima, ale i u dalšího globálního fenoménu, a tím byla „prasečí chřipka“.

Napsal jsem o ní a nazval jsem ji ovčí chřipkou. Přesněji chřipkou tupých ovcí. A pak jsem jen sledoval reakce. Dnes, kdy je, zdá se, prokázáno, že WHO upravila podmínky „pandemie“ jako Mann svá hokejková data, aby byl vyvolán správný děs obyvatelstva, mohu projít světem a spočítat padlé. Stačí mi sepsat si všechny ty komentátory, co mi tak láli, že „zlehčuju nebezpečí“, že „raději budou věřit vědcům“, že „EU je rozumnější než naši politici“, že jsem „idiot co musí být za každou cenu proti“ a že „s blbem bez argumentů (kterým jsem v jejich očích já) nemá smysl diskutovat“… Tak hurá, ještě že jste mohli diskutovat sami se sebou – dokud vám realita nesebrala hračky.

Děkuji vám za to, že jste se tak hezky označili, že vím, s kým mám tu čest. Děkuji vám za opětovné potvrzení toho, že se samozřejmě mohu mýlit, ale většinou se nemýlím; potěšilo mě to a vás to jistě naštve, až vám to dojde, ale to už je váš problém.

Je moc fajn vědět, že někteří experti, co se se mnou chodí pravidelně hádat a dokazovat mi mou pomýlenost u různých témat, se téměř notoricky mýlí. Někdy to trvá třeba pět let, než dojde na moje slova, u chřipky jen rok, u oteplení zatím deset let… Co si dáme dál? Navrhuju „Situaci na Haiti“, ode dneška za pět let… Budete si ještě své dnešní radikální postoje a svou nenávist vůči tomu, co jsem vám letos říkal, pamatovat? Budete si pamatovat svá slova, kterými jste mě nazvali?

… bylo to překrásné, leč bylo toho dost. Bílou loučí mává kdosi v šátku!

Pozor, hlášení:

Přesměroval jsem si vzkazy na mail, vyházel jsem z FB všechny osobní informace, stránky a aplikace a nechávám účet zakonzervovaný – nemohu ho zavřít úplně (především z pracovních důvodů). Pokud mi chcete něco napsat, použijte Twitter nebo mail.

Na Facebooku nebudu nadále dostupný, i když se tam některé příspěvky budou kopírovat.

Stál turista v Bratislavě a koukal se na hrad, a najednou vidí jak letí rogalo, narazilo do jedné z věží a zřítilo se. A za chvíli druhý rogalo, zase narazilo do věže a spadlo...

Místní to turistovi vysvětluje: „To viete: chudobná krajina, chudobní teroristi!“

Dnes mě dojal zahlédnutý výrok na Facebooku, že prý si lidé vybírají z „oldschool“ náboženství globálního oteplení a „newschool“ náboženství popírání klimatické změny.

Pro mne je hlásání globálního oteplení věcí politickou, nikoli náboženskou (a už vůbec ne vědeckou). Proti hlasatelům globálního otepleného Armageddonu vystupuji konzistentně od doby, kdy mi své teorie začali cpát pod nos, tedy nějakých deset let. Deset let od nich slyším pseudoargumenty jako „vědci to potvrdili“, „raději věřím IPCC“ (…než vlastnímu úsudku, chtělo by se dodat) a (hlavně v poslední době) „Můžeš se vzít za ruku s Klausem, který taky říká, že (blabla)“.

Na mém postoji se nic nezměnilo. To, že se nějací vědci oháněli grafy a teď se přišlo na to, že si je vycucali z prstu, můj postoj nijak nezměnilo.Ani ke klimatologii, ani k politické doktríně „globální změny způsobené člověkem“.

„Doktrína boje proti globální změně“ je sama děravá jako věrouka zelených, to že je jeden „argument“ podle všeho vylhaný nemění nic na celkové chatrné konstrukci.

Tudíž žádám, abych nebyl házen do nějakého pytle „nového náboženství popírání“ – nebo abych byl uznán jako jeho prorok!

V klubu věnovaném špatným básním jsem objevil perlu, která začínala slovy:

Politická strana dnes před soudem stojí,
zaplatili Sokola, tak strašně se jí bojí.

A já si říkám: Opravdu se bojíme Dělnické strany (doplňte si libovolné nácíčky…)?

Ano, já se jich bojím. Nebojím se jejich „síly“, jejich „vlivu“ či její „moci“, bojím se hlavně jejich blbosti!

 

Včerejší příspěvek některým „promluvil z duše“, některé nakrkl tak, že začali blábolit korektnické a pseudohumanistické soudy o mojí povaze, a jiné přiměl k zamyšlení, což je dobře. Zamyslel se i katalyzátor včerejšího textu Simindr a sepsal odpověď. Já jeho stanovisko chápu, on je Simindr povahou milý a hodný člověk, který to opravdu vidí tak jak to píše – je pohnut neštěstím a chce pomoci, protože pomoc člověku je pro něj morálním imperativem (aspoň tak to vnímám já). Já s morálním imperativem nepolemizuju, jen se na něj dívám z druhé strany. Zde je moje rozšířená odpověď Simindrovi:

Rád vidím, že ti to vrtá v hlavě, ostatně vrtá to i mně. Nic není černobílé, ale na spoustu věcí musíš nakonec odpovědět ANO nebo NE, nelze stát a říkat „Nevím, možná, mělo by se to zvážit ze všech stran…

Kdo je natolik spravedlivý, aby určil, čí život má větší smysl zachránit nebo zlepšit? To mi pořád nejde do hlavy.“ – Polož si otázku: Kdo má právo rozhodnout o tom, co udělá se svými penězi? Jestli je věnuje slepému člověku na nový počítač, indickému dítěti na školu, Haiťanovi na vodu, Afričanovi na lopatu, sousedovi na vytopený sklep nebo Robertu Němcovi na večeři s přítelkyní? Myslím, že se každý může – a musí – o cíli své pomoci rozhodnout sám, bez ohledu na momentální patetické mediální hnutí. Bohužel, nikdo nemá tolik peněz, aby jimi zrušil všechnu bídu světa, a nikdo nemá tak velké srdce, aby se mohl nad neštěstím celého světa ustrnout.

Ad Haiti: Země leží na ostrově Hispaniola, druhou půlku má velmi prosperující Dominikánská republika. Obě mají zhruba stejné suroviny a stejné možnosti, tak proč je mezi nimi takový rozdíl? Proč má jedna fungující vládu a slušnou životní úroveň, a proč v druhé nedokázalo udělat pořádek a zajistit „vládu vlády“ ani několik tisíc vojáků UN? Je mezi nimi jeden drobný demografický rozdíl, ale na Západě je neslušné o něm hovořit…

Rabování po přírodních katastrofách je jedna věc, systematické přepadávání lidí z humanitární pomoci i v době „klidu“ je jiná věc. Poptej se lidí z NGO na to, co se na Haiti děje „nomálně“. A – ano, myslím si, že z toho lze vyvodit závěry pro celou zemi.

Dám si tyhle dvě věci dohromady, vezmu peníze, co mohu postrádat (ušetřil jsem je za večeři s Robertem Němcem) a řeknu si: Komu je pošlu? Zachráním život dítěte na Haiti, co bude celý život žít v odpadcích, jíst odpadky, nic jiného nepozná, pracovat nebude a v pětatřiceti zemře, nebo je pošlu chlápkovi do Zairu, co za ně pošle kluka do školy, aby z něj nebyl jen pasáček krav, nebo je pošlu holce do Indie, která se za ně dostane na školu a má naději vystudovat, nebo je pošlu klukovi, co bydlí naproti, co je hodně chytrej, ale nevidí, aby si za ně koupil novou čtečku k počítači…?

A tehdy musím volit. Nenazývej to „spravedlivým“. Nelze dát všem, tak KOMU DÁŠ? Musíš se rozhodnout, buď podle svého rozumu a srdce, nebo podle „hlasu okolí“. A hlas okolí dost často podléhá davovým nešvarům: Kýči, patosu, groupthinku, konformitě, nátlaku…

Tedy díky za každého, kdo se u mého článku zarazil a zauvažoval. Pokud došel k závěru, že nepodléhá konformitě, že to dělá z přesvědčení, že dělá správnou věc, je to naprosto v pořádku. A pokud mu to bude vrtat v hlavě ještě aspoň příští týden, pokud se mu Haiti v únoru nevykouří z hlavy a nevzpomene si až při další katastrofě, splnil můj text účel.

Na závěr z trochu jiného soudku, i když na podobné téma. Mám rád jeden citát, zní asi takhle: „Kdyby každý bojovník s celoplanetárními problémy šel, otevřel si pekárnu a prodával lidem housky, prospěl by tím světu mnohem víc!