Dnešní rozhovor Janka Kroupy s Radkem Johnem je až děsivý. Kroupa hovořil o třech tématech Věcí Veřejných a z Johna celkem elegantně udělal kašpara, když mu bod po bodu ukázal, že jejich předvolební sliby jsou nesmyslné, nelogické, protiústavní nebo jen nemožné. Moc se mi to líbilo, jen je mi trošku líto, že nezazněla jedna věc.

John uvedl k protikorupčním provokatérům tento „pozitivní příklad“:

Jsem poctivým úředníkem na Ředitelství silnic a dálnic a vadí mi, že když v hospodě řeknu, že tam pracuji, všichni mne považují za zloděje. Tito lidé by přece byli šťastní, kdyby prošli testem protikorupční odolnosti a zjistilo se, že nekradou.

A já podotknu to, co neřekl Kroupa: Korupční jednání je exemplární příklad věci, kterou je možno pouze potvrdit, nikoli vyvrátit. Neexistuje žádný způsob, jakým by bylo možné prokázat, že někdo není zkorumpovatelný; lze pouze prokázat, že zkorumpovatelný je, a to tím, že jej úspěšně někdo podplatí. Ani deset provokatérů, co neuspějí, přece nedokazuje neúplatnost daného úředníka: třeba mu jen nenabídli dost peněz, nebo jejich nabídka byla tak nešikovná, až byla průhledná…

Je mi líto, ale pozitivní příklad Radka Johna je totální nesmysl a velmi by mě zarazilo, kdyby to myslel vážně.

Nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk ze Šternberka psal Viktorínovi z Poděbrad, tedy synu krále Jiřího, v srpnu 1468 dopis:

Ode mne Zdeňka z Šternberka, najvyššieho purkrabí Pražského a najvyššieho hejtmana prelátuov, kniežat, pánuov i obcí křesťanských
v posslušenství otce svatého stojících slavné koruny České, tobě, Viktorine z Cvajlinku.
Jakož píšeš, dávaje mi nejhorší zrádce, bezectný lháři i zrádce mé cti: vy ste najhorší kacéři a zrádce mé cti, neb se Jidáši rovnáte (…) Dotýčeš, že bych tobě psal jako nestydatá kurva: psal sem a píši jako dobrý pán rytieřský, ve cti zachovalý, protože desetkráts podobnější k kurvě nestydaté, bezectné, lživé a ohejralé nežli já.

Roztomilé. Cože, já že jsem nestydatá kurva? Já jsem cti dbalý rytíř, ty bezectná prolhaná ohejralá kurvo!

Dneska by mu to napsal do komentářů na blog.

Zdroj

Poslední čtyři dny mám intenzivní pocit depersonalizace. Jako by svět, v němž se pohybuju, nebyl skutečný… Všechno nějak podezřele dobře funguje. Ostatně sledujte se mnou:

  • ČSSD vyhrála volby s malým náskokem, a ačkoli zvítězila, tak její předseda oznámil rezignaci.
  • Jiří Paroubek výsledky voleb uznal a prohlásil, že vidí jasnou vůli voličů po vládě středopravé koalice. Nehřímal, nedštil síru na všechny okolo, byl důstojný a vyrovnaný.
  • Další předsedové stran odešli.
  • Politici z možné koalice začali hovořit o vládě jako o „vládě rozpočtové odpovědnosti“. Hovoří se o důchodových reformách – a najednou ne jako o něčem, co je nutné udělat, ale jako o něčem, co se udělá.
  • Kalousek na dotaz, zda nabídnou ČSSD „výměnou za šanci sestavit vládu“ třeba post šéfa PS, odpověděl, že „opozice by neměla dostat trafiky, ale měla by mít především místa v kontrolních a dozorčích orgánech„.
  • Bohuslav Sobotka jako prozatímní šéf ČSSD prohlásil, že jeho případný pokus o sestavení vlády bude víceméně formální a že počítá se vznikem středopravé koalice.
  • Sobotka s Kalouskem se po jednání nechali slyšet, že není na místě pokračovat v útocích, že místo toho je potřeba jednat o zásadních otázkách, které je potřeba řešit, a i když se obě strany principiálně neshodnou, tak je nutné spolupracovat.
  • Neúspěšný kandidát Petruška, co žebral o koryto a pak o peníze, v ODS skončí.
  • Představitelé ODS, TOP a VV oznámili, že se dohodli na ochotě vytvořit koalici.

Hele, to přeci není normální! Tedy naopak – to JE normální! A to je na tom to divný! Jak to, že poslední čtyři dny vypadá česká politika tak… podezřele standardně?! Neúspěšní politici odcházejí, koalice vzniká i přes názorové rozpory, vláda hodlá opozici posadit do kontrolních míst, opozice nepůjde nikomu po krku, ale bude spolupracovat a diskutovat… Jediné záblesky reality vidím v diskusích, kde si jedni s druhými dál nadávají do ptáků a socek a Dimunů a Dalíků a Tvrdíků a bezectných kurev, co chtějí ožebračit chudé a ohejralých hampejznic, co za třicet korun prodají vlastní dítě.

Ne, já prostě nevěřím, nevěřím tomu, že se stalo něco, co během týdne proměnilo politiku, kterou jsme tu pozorovali deset a víc let na něco, co připomíná standardní západní poměry! To je prostě – příliš hezké!

Ale možná to je jen vlna euforie po konci rok trvající nechutné přeboosterované kampaně…

O to víc se děsím okamžiku, až ta euforie vyprchá a my se vrátíme zpátky do českých poměrů.

PS: Pokud je pravdivá teorie, že volby vyhrál s drtivou převahou Paroubek, okamžitě udělal státní převrat, příznivce pravice internoval a pouští jim teď virtuální realitu, tak doufám, že nás bude držet v internaci co možná nejdéle!

Petr Koubský pogratuloval pravicově orientovaným přátelům k nečekaně splněnému přání. Já gratuluji Petru Koubskému (a všem levicově orientovaným přátelům) k tomu, že konečně mají jakous takous šanci získat solidní levicovou stranu, kterou budou moci volit, aniž by se jim obrátil žaludek naruby. A Pámbu ví, že ji potřebujeme jako sůl.

My, pravicově orientovaní, to známe. Podobné pocity jsme zažívali, když jsme volili ODS: S nechutí a odporem, ale nebyla jiná alternativa vpravo. Ostatně o míře nechuti vypovídá velmi dobře takzvaná kauza Petruška. Leader kandidátky ODS v Pardubickém kraji, který se do parlamentu nedostal. Jenže má 12M dluhů, tak to poněkud neunesl a dělá teď komedie. Nejdřív žadonil, aby se nějak začachrovalo, aby se dostal, argumentoval tím, že je „zkušený“ a „že s tím počítal“, teď už naprosto scestně blábolí o tom, že ti, co ho přeskočili, by mu měli něco zaplatit… Proboha, hoďte na něj deku a ukliďte si ho do sklepa, když už nemáte koule ho vyhodit za podobné řeči.

Už v sobotu večer jsme si říkali, že to je všechno příliš, příliš pěkné na to, aby to byla pravda, a že se taky může stát, že bude vládnout ČSSD s podporou VV. Nebo ještě spíš budou vládnout ODS a TOP, VV vyjádří „ochotu podpořit“, ale zůstanou mimo vládu a budou požadovat jednání před každým hlasováním. Takže místo silné koalice se 118 křesly a důchodové reformy bude zase nějaká usoplená plichta a přežívání do voleb. John je naprosto nevypočitatelný, první projevy představitelů VV připomínají neřízenou střeluaby to tak, Jaromíre, nakonec nebylo?!

Jo a ještě něco k Zeleným. Před minulými volbami se utrhla část pravicového voličstva od ODS (a není divu) a hledala přijatelnou alternativu, kterou by mohl volit „městský intelektuál“ (což je sociologická kategorie, nikoli pejorativum). Zjevně jim přišlo blbé naházet to různým malým stranám a čekali na signál, která malá strana by mohla vychýlit rovnováhu a překonat hranici. Možná díky divadelnímu talentu Kačky „Jaujau Biomasy“ Jacques, možná díky politické objednávce se vychýlila Strana zelených. Městské intelektuálstvo si uvědomilo, že vlastně ekologie je to, co je taky zajímá, díky charismatickému Bursíkovi zapomněli na to, že Zelení jsou (všude po světě, u nás nejsou výjimkou) aktivistické sdružení ekonomických zájmů opřené o levicovou ideologii, a poslali je do parlamentu. Během čtyř let vystřízlivěli, uvědomili si, jakou politiku Zelení opravdu prosazují, a tak tato strana získala letos tolik hlasů, kolik aktivistickému levicovému spolku po právu náleží. Liška po volbách oznámil, že byli poraženi, ale defakto vyhráli, protože stejně všechny strany musí dělat zelenou politiku.

Ano, to má do jisté míry recht. Rozumná strana bude určitě prosazovat věci šetrné k životnímu prostředí… ale bez aktivistického vydírání!

Přesto chápu některé své známé, že volili právě tuhle stranu. Ono totiž vlevo nebylo nic, co by mohl „městský intelektuál“ volit, aniž by se mu obrátil žaludek.

Ve 13:59 bych si na pravici nevsadil ani pětník.

Ve 14:01 mi spadla čelist: SC&C predikovala 20 % pro ČSSD, 20 pro ODS, 17 pro TOP09, komunisti a John po 11… Ne, ta čísla musí být zatížena obrovskou chybou…! Bohuslav Sobotka věří, že ČSSD dosáhne třiceti procent, i předvolební průzkumy hovořily stejně.

Ve 14:30 ukazovaly první součty, že pravdu bude mít Sobotka.

Po třech hodinách měli statistici nadpoloviční většinu hlasů sečtenou. Velké obvody, města apod. výsledky poměrně podstatně posunuly. 

V šest večer měla ČSSD 22 %, ODS 20, Top 17, komunisti přes 11, John těsně pod 11. Zelení zůstali mimo a Liška rezignoval. Zemanovci zůstali mimo a Zeman rezignoval. KDU-ČSL se do Parlamentu nedostala a Svoboda rezignoval.

Příznivci Svobodných byli před volbami velmi hlasití a hluční, ve dvě hodiny komentovali exit poll jako „epic fail“, a nakonec se ukázalo, že Svobodní mají ještě míň než piráti.

Voliči preferenčními hlasy vyšoupli Langera a prý i lidovce „menšího než malé množství“ Severu.

John deklaruje, že Věci veřejné směřují doprava a že koalice s ČSSD nepřichází v úvahu, protože by byla podporována komunisty.

V půl sedmé se objevily zprávy, že rezignoval Paroubek. Jaroslav Tvrdík to popřel. To vypadalo nadějně.

Po sedmé se v televizi objevil David Rath a důrazně popřel, že by Paroubek rezignoval. Prý na grémiu o něčem takovém nepadlo ani slovo. Když to dementoval i Rath, vypadalo to ještě nadějněji.

Po půl osmé vystoupil Paroubek s – na jeho poměry – neobyčejně poraženeckým projevem. Podivil se, čím to je, že výsledky byly o tolik jiné než předvolební průzkumy. Na konci oznámil, že do deseti dnů rezignuje.

Tak si to shrňme: Zelení mizí, lidovci mizí, komunisti až čtvrtí, Paroubek rezignuje, případná středopravá koalice by měla v Parlamentu okolo 118 křesel… Vláda byla předběžně nazvána vládou rozpočtové kázně.

Čekal jsem, že dvacet let po Listopadu bude nějaká poměrně razantní změna… ale tohle? Ani ve snu! Během šesti hodin se očekávaný debakl proměnil v opatrnou naději. Tyhle volby byly skvělé! Dramatické, samý zvrat a na konci takový výsledek…

Lidi, nevím jak to přesně říct, ale říct to musím…

Já se dostal k počítačům od katalogu TTL a MOS součástek. Od blikače s MH7400. Přes klopné obvody a multiplexery. Od žárovky, zapojené drátem k baterce. Pro mne je počítač hlavně mikroelektronické zařízení a vnímám ho nikoli od konce, od té „lidské“ části, ale od začátku: Od procesorů a sběrnic.

Nejoblíbenější disciplínou programování pro mne bylo programování systémů, kde na jedné straně leží nehybný hardware a na druhé straně je programátor s překladačem C – a do prostoru mezi ně se vrtám já. Psaní správy paměti a dispečerů je opravdová intelektuální výzva, která mě baví (čímž se mimochodem vysvětluje, proč nechci vyvíjet weby v PHP).

Co z toho plyne? Inu to, že jsem nastaven v módu „hardcore IT“.

Takže až mi budete příště vyprávět své zážitky čerstvého switchera, tak se nedivte, že vám nerozumím. Opravdu neocením „intuitivní ovládání“ ani „skvělou grafiku UI“. Já vaše nadšení z těchto věcí vnímám, možná ho dokážu i trochu pochopit (racionálně), ale nemohu ho sdílet (ne že bych nechtěl, ale nejsem k tomu uzpůsoben). Prosím, mějte to na paměti, než si řeknete, že se se mnou o své nadšení podělíte. A to jako fakt dík!

Na dovolené v Africe jsem měl spoustu času dívat se okolo sebe a přemýšlet, a někde u hranic Namibie a Angoly mi došlo něco, co jsem mlhavě tušil už dávno.

Nemůžu za bídu světa ani za dějiny!

Žijeme několik století v zajetí autoakusačních tendencí, ve hře na dědičný hřích. Nejrůznější skupiny nám říkají, že přicházíme na svět obtěžkáni hříchem, a naším úkolem je ze všech sil pracovat, abychom tento hřích odčinili.

Říkají to křesťané. Ti si vůbec libují v sebeobviňování. Nepochybuji o terapeutickém efektu hromadného sebeobviňování, ale fuj, fuj, nehrám!

Říkají to i jiní. Obzvlášť populární je dědičný hřích bílého muže. Jako Evropan či Američan víte oč jde – je to totiž neustále kolem nás, všude, ve všem, tak nenápadné, že to pomalu ani nevnímáme: Je naše vina, že se jiní mají špatně, protože my se máme dobře. Musíme se za to kát, že se máme dobře. Naši předkové vyvraždili Indiány a zotročili černochy, vedli války, a to je naše vina a náš hřích, za který se musíme stydět a do konce životů se z něj vykupovat. A po nás naše děti… Je naše vina, že jsme se narodili jako agresivní bezcenní muži a je naše vina, že několik tisíc let byly (a leckde jsou) ženy podřadné…

Zní vám to povědomě? Cítíte svou vinu? Gratuluji, jste dobře zpracovaní…

Cestou krajem Kunene jsem jasně uviděl, jak to všechno skřípe. Přeci není moje vina, že se mám dobře. Je to, když už, moje zásluha, zásluha mých předků a zásluha vašich předků – pracovali na tom, aby se jejich děti měli líp. Je to náhoda, že jsem se narodil tady a v téhle době (možná ne, možná to je vyšší záměr, ale rozhodně to není MOJE VINA). Takže jsem se rozhodl vnitřně skoncovat s přitakáním autoakusačnímu principu dědičného hříchu bílého muže.

Nezotročil jsem žádného černocha. Nezabil jsem Indiána. Děti v Indii neumírají mojí vinou. Nehodlám tedy na sebe tuto vinu brát, a už vůbec se z ní nebudu vykupovat, ani materiálně, ani duševně. Speciálně bych pak chtěl dodat, že:

– Němci mi nic neudělali, ani hromadně, ani individuálně, a stejně tak jsem neudělal nic já jim. Nemusí se mi omlouvat za něco, co udělali jejich předkové a já se jim nebudu omlouvat za něco, co udělali naši předkové. Není to moje vina a není to jejich vina.

– K ženám se chovám tak, jak mi kultura velí, tj. jako ke každé jiné lidské bytosti. Nepovažuju se za „něco víc“, ale odmítám se považovat za „něco míň“.

– Slovo „černoch“ označuje člověka s černou barvou kůže. Není to synonymum slova „méněcenný“ ani ničeho podobného; v takovém významu ho nepoužívám a nehodlám se cítit provinile za to, že ho někdy někdo takto používal. Totéž se slovy „Cikán“, „slepý“ či „kulhavý“.

– Ve svém bezprostředním konání se snažím nepáchat zlo. Za rozhodnutí jiných lidí nejsem odpovědný, a tudíž si jej ani nebudu klást za vinu.

Vím, že hra na sebeobviňování je tmelem naší civilizace. Vím že indoktrinace pocitu viny pomáhá ovládat lid a její popření se setkává s prudkou reakcí ze strany indoktrinujících (jde o jejich moc a peníze). Ale zlobte se jak chcete, já s vámi tuhle hru dál nehraju.

Fuj, fuj, nehrám!

A to jsem se zase pobavil v diskusi na iDnes… Jakýsi pravicový utopista psal:

… většina volí dávky a příspěvky. Po státním bankrotu ale tato většina prohlédne a přestane volit ty co jen rozdávají!

Není většího naivismu. Po státním bankrotu tato většina začne požadovat, aby dluhy zaplatil NĚKDO JINÝ, a jim dal ZÁRUKY a JISTOTY, že jejich životní úroveň neklesne. A přidá se k nim i část tzv. „pravicově smýšlejících“.

Chcete se vsadit?

Nejhorší mor varovných kampaní je, že je dělají mamrdi, kteří si asi říkají: „Čím děsivější budou důsledky, tím účinnější bude kampaň!“, takže přehání rizika, zveličují následky a řetěz příčin a možných důsledků brutálně zjednodušují.

Pamatuju se na velkolepou brožurku proti kouření, co jsme obdrželi na gymnáziu, kde mimo jiných perel psali, že „kouření snižuje IQ“, k čemuž dospěli na základě studia grafu „Počet kuřáků ve skupinách podle vzdělání“. Inu, dělali z nás blbce.

Bonanza podobných šikmých ploch jsou protidrogové kampaně. Dnes už bývají snad i rozumné, ale pamatuju se na pána, co na nás hulákal: „Jediná injekce heroinu stačí, a budete závislí – a závislost končí rychle smrtí!“ Jediná injekce heroinu stačí leda tak k tomu, abyste se zeblili jak šakal a prožili hodně nepříjemný půlden… Taky dobré bylo jeho vyprávění o marihuaně, o tom, jak po jedné cigaretě budete mít děsivé halucinace a skočíte z okna… Bože, co za debily to posílali?! Co si myslí? Že to nikdo nezkusí? Že nikdo nezjistí, že lžou až se jim od huby práší? Že to dělají bona fide? Ne, jsou akorát nevěrohodní, i kdyby náhodou řekli něco rozumného.

Vyprávěla mi paní, porodní asistentka, která si šla poslechnout jakéhosi katolického osvětáře, co přednášel slečnám ve školách rodičovskou a sexuální výchovu, že jen lituje toho, že trestní zákon nepamatuje na „trestný čin indoktrinace nezletilých blbostí“.

No a ze stejného soudku je úžasný počin v rámci kampaně „nemyslíš – zaplatíš“, která mi jinak připadá poměrně zdařilá. Totiž „simulátor jízdy pod vlivem…“ Božemůj, to vymyslel nějaký moron, ne? Vždyť to je akorát „simulátor autíčka co se během tří sekund rozfláká„. Každý, kdo kdy řídil pod vlivem amfetaminu, alkoholu, THC nebo vzteku ví, že to je naprostý nesmysl! Že se nic takového nestane.

Dovedu si představit mnohem, mnohem věrnější simulátor – u alkoholu bude mít opožděné reakce a rozostřené vidění, u stimulancií přehnaně citlivé řízení a vysokou rychlost, u THC zdeformovanou krajinu, u vzteku zúžené zorné pole… To by mělo smysl, tam by tomu člověk i věřil. Ale co je proboha tohleto „3 – 2 – 1 – Go – vrrrrr – BUM!„???

Bu, bu, bu, jak sedneš do auta zhulený, do tří vteřin umřeš! Zhulený ani ožralý nemáš za volantem co dělat, to je bez debat, tuhle myšlenku propagovat je záslužné, ale tenhleten simulátor jízdy, to je hodně #fail.

Firma X dělá akci. Fajn. O akci pošle zprávu. Taky fajn. Ve zprávě je odkaz na web, kde jsou další informace. No sláva. Odkaz vede na Facebook.

Ehm. Prosím?

Kliknu na odkaz, a Facebook chce, abych se přihlásil (nebo zaregistroval). Jinak se na podrobnosti o akci nedostanu.

Přitom jde o akci, která s Facebookem nijak nesouvisí.

Můžete mi vysvětlit, proč dáváte informace o akci někam, kde se k nim dostane jen ten, kdo se registruje u nějakého soukromého subjektu? Proč nejsou veřejně?

Už jsem o tom psal: Zvoní telefon, na displeji je nějaké neznámé číslo, takže to zvednu, řeknu Haló, a tam se ozve nějaký telefonista, co o sobě tvrdí, že je z banky téaté a „jen pro ověření, pane Malý, mi řekněte kód / datum narození / rok narození / poslední čtyři číslice rodného čísla…“

Odmítám je. Nic zásadního totiž pro mne nemají, chtějí jen otravovat s nabídkou půjčky nebo jinou podobnou koninou. Kdyby banka MĚLA něco zásadního, co se týká mých peněz, tak mi to napíše písemně. Takže to beru pomalu jako sport. Někdy je nechám projít první úrovní, někdy jim fláknu telefonem („pane Malý!„), podle nálady, rozpoložení a ne/sympatičnosti hlasu.

Poslední tři dny mi volají z GE Money Bank. Prvnímu jsem fláknul telefonem po „pro ověření mi řekněte…“ („Nic vám říkat nebudu. Nashledanou.„) Druhý den zase volali, já jsem zvedl telefon a tam se nic neozvalo. Dělal jsem tedy „Haló … haló … haló … haló?“. Asi po sedmém Haló se ozval nějaký kolík z GE, ale jak jsem byl rozjetý, tak jsem řekl ještě třikrát Haló, pak jsem řekl směrem od telefonu: „Nevím kdo volá, nikdo se mi tam neozývá!“ a přes jeho hlasité „Slyšíme se? Tady XY z GE Money Bank, slyšíme se?“ jsem zavěsil.

Dneska volala nějaká slečna. Jsou vytrvalí… Musím říct, že jsem se na ni už těšil a přemýšlel jsem, co zkusím dnes. Nabízel se Kontraformulář („Aha, a jak že se jmenujete… hmmm… děkuji, slečno Q, a pro ověření se zeptám na vaše datum narození…„) nebo třeba Obchodní zástupce („To jsem rád že voláte, já vás nemohl zastihnout… Chci se vás zeptat, jak vám vyhovují ty vysavače, co jsme vaší bance minulý měsíc dodali?!„), či dokonce Monte Carlo („Ročník, ročník… tak já nevím… třeba dvacet sedm. Špatně? No tak osmdesát jedna… Taky špatně? Ne, ne, helejte, je třináct třicet šest, tak dám těch třicet šest – zase ne? A kolik mám ještě pokusů?„) Ale nakonec jsem zkusil prostý a elegantní asertivní odpor.

– „Dobrý den, tady XY z GE Money Bank, hovořím prosím s panem Martinem Malým?“
– „Ano“
– „Dobrý den, pro ověření totožnosti mi prosím řekněte rok vašeho narození“
– „Neřeknu“
– „Ale já potřebuju ověřit, že hovořím se správnou osobou…“
– „Hovoříte se správnou osobou!“
– „Tak mi řekněte rok vašeho narození…“
– „Neřeknu!“
– „V takovém případě budu muset hovor ukončit. Nashledanou!“
– „Děkuji za zavolání, hezký den, nashledanou!“

A pak že to nepůjde! Oni si do toho seznamu nakonec rádi připíšou poznámku „pozor! magor! nevolat!“ a dají pokoj. 🙂

Stál jsem v nejmenovaném supermarketu a civěl jsem nevěřícně na zeleninu. Nahnilé papriky, rajčata zelená nebo s plísní kolem stopky, na okurce salátovce by se pomalu dal udělat uzel, mrkev ohebná… Tohle bych ani praseti nedal, nebudu to jíst sám. Otočil jsem se a jel jsem do jiného. Tam to bylo totéž. Jiná značka, jiný řetězec, stejná nahnilá paprika, naklíčená cibule, plesnivá rajčata… Koukal jsme na popisky, a tam bylo obligátní: „Paprika žlutá, II. jakost, země původu Španělsko„. Fajn, OK. Kde je ale ta první jakost? Šel jsem za paní, co tam oddělení zeleniny ten den šéfovala, a povídám, že jsem hledal papriky… „Támhle jsou!“ odvětila. „Nojo, ale tam je II. jakost, a já bych chtěl první, tu prosímvás najdu kde?“ – a rozhlížel jsem se po krámu.

„První jakost nemáme.“ – „Vyprodaná je?“ dráždil jsem hada bosou nohou. „Ne, vůbec nevedeme. Je to drahý a lidi by to nekupovali…“ (a to byl supermarket považovaný za „dražší“)

Hm, dražší papriku by nekupovali, to radši koupí tu nahnilejší. Voni. Lidi. Hm… A já jsem co? Nelida?

Jasně, „lidi“ budou žrát i zapařenej rozmáčenej rákos, když ho bude kilo za pět korun. Žer s nima, nebo nežer vůbec!

Taky věříte, že se o národu dozvíte hodně podle jeho vztahu k jídlu? Některé národy spotřebují suroviny do poslední mrtě, jiné si debužírují dlouhé hodiny u slizkých věcí, ještě jinší mají rádi těžká a načančaná jídla, jiní jedí spíš za trest… U nás se jí cokoli, čeho je hodně za málo peněz. „Berte, paní, je to zadarmo, i kdyby vás to mělo roztrhat…“ prostupuje celou společností a všemi oblastmi.

Ne, nejsme Jediní Škrti Na Světě – kdo kdy zažil chování Němců při slevách, ví své, a ostatně i fakt, že západ vyrábí v Číně, říká hodně. Jen se mi zdá, že ten Němec má kromě „levného zboží“ na výběr i „solidní zboží“ a „luxusní zboží“, přičemž toho druhého je nejvíc, prvního o něco míň a posledního nejmíň – ale je.

Navážu úplně odjinud: Plaváček se tuhle rozohňoval nad nabídkou v PlaCle – že tam za 112 Kč poptávají naprosto nesmyslné „PR články“ od naprosto irelevantních autorů. Ale ono to souvisí: Národ, který chce jíst „špekáčky“ za pět korun a pít pivo za tři (za dvě na předvolební akci) bude samosebou v „PR samoobsluze“ poptávat laciný šunt, který nemá s PR nic společného. Na rozdíl od té paní ze zeleniny má provozovatel Placly aspoň stále ještě touhu mířit i na ty, co chtějí kvalitu – bohužel pro „kvalitního dodavatele“ není mezi poptávkou na „levné kuřecí salámy“ nic, co by ho nutilo prodávat, takže ho na Placle skoro nic nedrží, a ojedinělé experimenty typu „říct si o odpovídající peníze“ pravděpodobně dopadnou neúspěšně.

Závěr? Neradostný. Zeleninu jsem nakonec koupil od známého zelináře, který nějak sežene i tu první jakost – tedy zralá rajčata, velké nenahnilé papriky a okurky salátovky, co se při pádu na zem zlomí. A totéž platí i pro PR články: Nakoupíte i prodáte, ale musíte mít „známého zelináře“. V supermarketu (jakéhokoli druhu) se akorát rozčílíte.

(A já končím a jdu jíst, rákos už mám rozmočený!)

jsem si dnes připadal při cestě vlakem. Výjimečně jsem jel za světla a prohlížel jsem si krajinu.

Všimli jste si toho, kolik vyrůstá slunečních elektráren?

Pět jsem jich napočítal. Šestá se stavěla v polích za Dynínem. Inu, bodejť – vždyť na těch polích se jenom pěstovalo nějaký to jídlo, musí se to orat, starat se o to, sklízet to, a navíc je nejisté, že o to někdo bude stát… Tak proč tam nepostavit pračku na peníze?! Komu by se nelíbilo postavit levný čínský panel na pole a mít zajištěný odbyt a vysokou výkupní cenu na svou komoditu na „trhu“?

(Ne, nezlobte se na mne, solární elektrárny v ČR nejsou „obnovitelné zdroje energie“, ale obyčejná přípojka na veřejné peníze – ehm, tedy naše.)

Mimochodem, dneska jsem četl Respekt, onu modlu přátel kritické novinařiny, a zůstal jsem paf z kuriozní formulace: „Česko se rozhodlo žádný zdroj čisté energie neomezovat, stanovit garantované ceny a nechat trh s OZE, aby se přirozeně rozvíjel.Jsem jediný, koho ta kombinace „garantované ceny“ a „přirozeného rozvoje trhu“ zarazila?

(Ostatně v Respektu jsem našel takových perel víc – to víte, cesta vlakem je poměrně monotónní, to člověk ocení každou zábavu.)