Na dovolené v Africe jsem měl spoustu času dívat se okolo sebe a přemýšlet, a někde u hranic Namibie a Angoly mi došlo něco, co jsem mlhavě tušil už dávno.

Nemůžu za bídu světa ani za dějiny!

Žijeme několik století v zajetí autoakusačních tendencí, ve hře na dědičný hřích. Nejrůznější skupiny nám říkají, že přicházíme na svět obtěžkáni hříchem, a naším úkolem je ze všech sil pracovat, abychom tento hřích odčinili.

Říkají to křesťané. Ti si vůbec libují v sebeobviňování. Nepochybuji o terapeutickém efektu hromadného sebeobviňování, ale fuj, fuj, nehrám!

Říkají to i jiní. Obzvlášť populární je dědičný hřích bílého muže. Jako Evropan či Američan víte oč jde – je to totiž neustále kolem nás, všude, ve všem, tak nenápadné, že to pomalu ani nevnímáme: Je naše vina, že se jiní mají špatně, protože my se máme dobře. Musíme se za to kát, že se máme dobře. Naši předkové vyvraždili Indiány a zotročili černochy, vedli války, a to je naše vina a náš hřích, za který se musíme stydět a do konce životů se z něj vykupovat. A po nás naše děti… Je naše vina, že jsme se narodili jako agresivní bezcenní muži a je naše vina, že několik tisíc let byly (a leckde jsou) ženy podřadné…

Zní vám to povědomě? Cítíte svou vinu? Gratuluji, jste dobře zpracovaní…

Cestou krajem Kunene jsem jasně uviděl, jak to všechno skřípe. Přeci není moje vina, že se mám dobře. Je to, když už, moje zásluha, zásluha mých předků a zásluha vašich předků – pracovali na tom, aby se jejich děti měli líp. Je to náhoda, že jsem se narodil tady a v téhle době (možná ne, možná to je vyšší záměr, ale rozhodně to není MOJE VINA). Takže jsem se rozhodl vnitřně skoncovat s přitakáním autoakusačnímu principu dědičného hříchu bílého muže.

Nezotročil jsem žádného černocha. Nezabil jsem Indiána. Děti v Indii neumírají mojí vinou. Nehodlám tedy na sebe tuto vinu brát, a už vůbec se z ní nebudu vykupovat, ani materiálně, ani duševně. Speciálně bych pak chtěl dodat, že:

– Němci mi nic neudělali, ani hromadně, ani individuálně, a stejně tak jsem neudělal nic já jim. Nemusí se mi omlouvat za něco, co udělali jejich předkové a já se jim nebudu omlouvat za něco, co udělali naši předkové. Není to moje vina a není to jejich vina.

– K ženám se chovám tak, jak mi kultura velí, tj. jako ke každé jiné lidské bytosti. Nepovažuju se za „něco víc“, ale odmítám se považovat za „něco míň“.

– Slovo „černoch“ označuje člověka s černou barvou kůže. Není to synonymum slova „méněcenný“ ani ničeho podobného; v takovém významu ho nepoužívám a nehodlám se cítit provinile za to, že ho někdy někdo takto používal. Totéž se slovy „Cikán“, „slepý“ či „kulhavý“.

– Ve svém bezprostředním konání se snažím nepáchat zlo. Za rozhodnutí jiných lidí nejsem odpovědný, a tudíž si jej ani nebudu klást za vinu.

Vím, že hra na sebeobviňování je tmelem naší civilizace. Vím že indoktrinace pocitu viny pomáhá ovládat lid a její popření se setkává s prudkou reakcí ze strany indoktrinujících (jde o jejich moc a peníze). Ale zlobte se jak chcete, já s vámi tuhle hru dál nehraju.

Fuj, fuj, nehrám!

A to jsem se zase pobavil v diskusi na iDnes… Jakýsi pravicový utopista psal:

… většina volí dávky a příspěvky. Po státním bankrotu ale tato většina prohlédne a přestane volit ty co jen rozdávají!

Není většího naivismu. Po státním bankrotu tato většina začne požadovat, aby dluhy zaplatil NĚKDO JINÝ, a jim dal ZÁRUKY a JISTOTY, že jejich životní úroveň neklesne. A přidá se k nim i část tzv. „pravicově smýšlejících“.

Chcete se vsadit?

Nejhorší mor varovných kampaní je, že je dělají mamrdi, kteří si asi říkají: „Čím děsivější budou důsledky, tím účinnější bude kampaň!“, takže přehání rizika, zveličují následky a řetěz příčin a možných důsledků brutálně zjednodušují.

Pamatuju se na velkolepou brožurku proti kouření, co jsme obdrželi na gymnáziu, kde mimo jiných perel psali, že „kouření snižuje IQ“, k čemuž dospěli na základě studia grafu „Počet kuřáků ve skupinách podle vzdělání“. Inu, dělali z nás blbce.

Bonanza podobných šikmých ploch jsou protidrogové kampaně. Dnes už bývají snad i rozumné, ale pamatuju se na pána, co na nás hulákal: „Jediná injekce heroinu stačí, a budete závislí – a závislost končí rychle smrtí!“ Jediná injekce heroinu stačí leda tak k tomu, abyste se zeblili jak šakal a prožili hodně nepříjemný půlden… Taky dobré bylo jeho vyprávění o marihuaně, o tom, jak po jedné cigaretě budete mít děsivé halucinace a skočíte z okna… Bože, co za debily to posílali?! Co si myslí? Že to nikdo nezkusí? Že nikdo nezjistí, že lžou až se jim od huby práší? Že to dělají bona fide? Ne, jsou akorát nevěrohodní, i kdyby náhodou řekli něco rozumného.

Vyprávěla mi paní, porodní asistentka, která si šla poslechnout jakéhosi katolického osvětáře, co přednášel slečnám ve školách rodičovskou a sexuální výchovu, že jen lituje toho, že trestní zákon nepamatuje na „trestný čin indoktrinace nezletilých blbostí“.

No a ze stejného soudku je úžasný počin v rámci kampaně „nemyslíš – zaplatíš“, která mi jinak připadá poměrně zdařilá. Totiž „simulátor jízdy pod vlivem…“ Božemůj, to vymyslel nějaký moron, ne? Vždyť to je akorát „simulátor autíčka co se během tří sekund rozfláká„. Každý, kdo kdy řídil pod vlivem amfetaminu, alkoholu, THC nebo vzteku ví, že to je naprostý nesmysl! Že se nic takového nestane.

Dovedu si představit mnohem, mnohem věrnější simulátor – u alkoholu bude mít opožděné reakce a rozostřené vidění, u stimulancií přehnaně citlivé řízení a vysokou rychlost, u THC zdeformovanou krajinu, u vzteku zúžené zorné pole… To by mělo smysl, tam by tomu člověk i věřil. Ale co je proboha tohleto „3 – 2 – 1 – Go – vrrrrr – BUM!„???

Bu, bu, bu, jak sedneš do auta zhulený, do tří vteřin umřeš! Zhulený ani ožralý nemáš za volantem co dělat, to je bez debat, tuhle myšlenku propagovat je záslužné, ale tenhleten simulátor jízdy, to je hodně #fail.

Firma X dělá akci. Fajn. O akci pošle zprávu. Taky fajn. Ve zprávě je odkaz na web, kde jsou další informace. No sláva. Odkaz vede na Facebook.

Ehm. Prosím?

Kliknu na odkaz, a Facebook chce, abych se přihlásil (nebo zaregistroval). Jinak se na podrobnosti o akci nedostanu.

Přitom jde o akci, která s Facebookem nijak nesouvisí.

Můžete mi vysvětlit, proč dáváte informace o akci někam, kde se k nim dostane jen ten, kdo se registruje u nějakého soukromého subjektu? Proč nejsou veřejně?

Už jsem o tom psal: Zvoní telefon, na displeji je nějaké neznámé číslo, takže to zvednu, řeknu Haló, a tam se ozve nějaký telefonista, co o sobě tvrdí, že je z banky téaté a „jen pro ověření, pane Malý, mi řekněte kód / datum narození / rok narození / poslední čtyři číslice rodného čísla…“

Odmítám je. Nic zásadního totiž pro mne nemají, chtějí jen otravovat s nabídkou půjčky nebo jinou podobnou koninou. Kdyby banka MĚLA něco zásadního, co se týká mých peněz, tak mi to napíše písemně. Takže to beru pomalu jako sport. Někdy je nechám projít první úrovní, někdy jim fláknu telefonem („pane Malý!„), podle nálady, rozpoložení a ne/sympatičnosti hlasu.

Poslední tři dny mi volají z GE Money Bank. Prvnímu jsem fláknul telefonem po „pro ověření mi řekněte…“ („Nic vám říkat nebudu. Nashledanou.„) Druhý den zase volali, já jsem zvedl telefon a tam se nic neozvalo. Dělal jsem tedy „Haló … haló … haló … haló?“. Asi po sedmém Haló se ozval nějaký kolík z GE, ale jak jsem byl rozjetý, tak jsem řekl ještě třikrát Haló, pak jsem řekl směrem od telefonu: „Nevím kdo volá, nikdo se mi tam neozývá!“ a přes jeho hlasité „Slyšíme se? Tady XY z GE Money Bank, slyšíme se?“ jsem zavěsil.

Dneska volala nějaká slečna. Jsou vytrvalí… Musím říct, že jsem se na ni už těšil a přemýšlel jsem, co zkusím dnes. Nabízel se Kontraformulář („Aha, a jak že se jmenujete… hmmm… děkuji, slečno Q, a pro ověření se zeptám na vaše datum narození…„) nebo třeba Obchodní zástupce („To jsem rád že voláte, já vás nemohl zastihnout… Chci se vás zeptat, jak vám vyhovují ty vysavače, co jsme vaší bance minulý měsíc dodali?!„), či dokonce Monte Carlo („Ročník, ročník… tak já nevím… třeba dvacet sedm. Špatně? No tak osmdesát jedna… Taky špatně? Ne, ne, helejte, je třináct třicet šest, tak dám těch třicet šest – zase ne? A kolik mám ještě pokusů?„) Ale nakonec jsem zkusil prostý a elegantní asertivní odpor.

– „Dobrý den, tady XY z GE Money Bank, hovořím prosím s panem Martinem Malým?“
– „Ano“
– „Dobrý den, pro ověření totožnosti mi prosím řekněte rok vašeho narození“
– „Neřeknu“
– „Ale já potřebuju ověřit, že hovořím se správnou osobou…“
– „Hovoříte se správnou osobou!“
– „Tak mi řekněte rok vašeho narození…“
– „Neřeknu!“
– „V takovém případě budu muset hovor ukončit. Nashledanou!“
– „Děkuji za zavolání, hezký den, nashledanou!“

A pak že to nepůjde! Oni si do toho seznamu nakonec rádi připíšou poznámku „pozor! magor! nevolat!“ a dají pokoj. 🙂

Stál jsem v nejmenovaném supermarketu a civěl jsem nevěřícně na zeleninu. Nahnilé papriky, rajčata zelená nebo s plísní kolem stopky, na okurce salátovce by se pomalu dal udělat uzel, mrkev ohebná… Tohle bych ani praseti nedal, nebudu to jíst sám. Otočil jsem se a jel jsem do jiného. Tam to bylo totéž. Jiná značka, jiný řetězec, stejná nahnilá paprika, naklíčená cibule, plesnivá rajčata… Koukal jsme na popisky, a tam bylo obligátní: „Paprika žlutá, II. jakost, země původu Španělsko„. Fajn, OK. Kde je ale ta první jakost? Šel jsem za paní, co tam oddělení zeleniny ten den šéfovala, a povídám, že jsem hledal papriky… „Támhle jsou!“ odvětila. „Nojo, ale tam je II. jakost, a já bych chtěl první, tu prosímvás najdu kde?“ – a rozhlížel jsem se po krámu.

„První jakost nemáme.“ – „Vyprodaná je?“ dráždil jsem hada bosou nohou. „Ne, vůbec nevedeme. Je to drahý a lidi by to nekupovali…“ (a to byl supermarket považovaný za „dražší“)

Hm, dražší papriku by nekupovali, to radši koupí tu nahnilejší. Voni. Lidi. Hm… A já jsem co? Nelida?

Jasně, „lidi“ budou žrát i zapařenej rozmáčenej rákos, když ho bude kilo za pět korun. Žer s nima, nebo nežer vůbec!

Taky věříte, že se o národu dozvíte hodně podle jeho vztahu k jídlu? Některé národy spotřebují suroviny do poslední mrtě, jiné si debužírují dlouhé hodiny u slizkých věcí, ještě jinší mají rádi těžká a načančaná jídla, jiní jedí spíš za trest… U nás se jí cokoli, čeho je hodně za málo peněz. „Berte, paní, je to zadarmo, i kdyby vás to mělo roztrhat…“ prostupuje celou společností a všemi oblastmi.

Ne, nejsme Jediní Škrti Na Světě – kdo kdy zažil chování Němců při slevách, ví své, a ostatně i fakt, že západ vyrábí v Číně, říká hodně. Jen se mi zdá, že ten Němec má kromě „levného zboží“ na výběr i „solidní zboží“ a „luxusní zboží“, přičemž toho druhého je nejvíc, prvního o něco míň a posledního nejmíň – ale je.

Navážu úplně odjinud: Plaváček se tuhle rozohňoval nad nabídkou v PlaCle – že tam za 112 Kč poptávají naprosto nesmyslné „PR články“ od naprosto irelevantních autorů. Ale ono to souvisí: Národ, který chce jíst „špekáčky“ za pět korun a pít pivo za tři (za dvě na předvolební akci) bude samosebou v „PR samoobsluze“ poptávat laciný šunt, který nemá s PR nic společného. Na rozdíl od té paní ze zeleniny má provozovatel Placly aspoň stále ještě touhu mířit i na ty, co chtějí kvalitu – bohužel pro „kvalitního dodavatele“ není mezi poptávkou na „levné kuřecí salámy“ nic, co by ho nutilo prodávat, takže ho na Placle skoro nic nedrží, a ojedinělé experimenty typu „říct si o odpovídající peníze“ pravděpodobně dopadnou neúspěšně.

Závěr? Neradostný. Zeleninu jsem nakonec koupil od známého zelináře, který nějak sežene i tu první jakost – tedy zralá rajčata, velké nenahnilé papriky a okurky salátovky, co se při pádu na zem zlomí. A totéž platí i pro PR články: Nakoupíte i prodáte, ale musíte mít „známého zelináře“. V supermarketu (jakéhokoli druhu) se akorát rozčílíte.

(A já končím a jdu jíst, rákos už mám rozmočený!)

jsem si dnes připadal při cestě vlakem. Výjimečně jsem jel za světla a prohlížel jsem si krajinu.

Všimli jste si toho, kolik vyrůstá slunečních elektráren?

Pět jsem jich napočítal. Šestá se stavěla v polích za Dynínem. Inu, bodejť – vždyť na těch polích se jenom pěstovalo nějaký to jídlo, musí se to orat, starat se o to, sklízet to, a navíc je nejisté, že o to někdo bude stát… Tak proč tam nepostavit pračku na peníze?! Komu by se nelíbilo postavit levný čínský panel na pole a mít zajištěný odbyt a vysokou výkupní cenu na svou komoditu na „trhu“?

(Ne, nezlobte se na mne, solární elektrárny v ČR nejsou „obnovitelné zdroje energie“, ale obyčejná přípojka na veřejné peníze – ehm, tedy naše.)

Mimochodem, dneska jsem četl Respekt, onu modlu přátel kritické novinařiny, a zůstal jsem paf z kuriozní formulace: „Česko se rozhodlo žádný zdroj čisté energie neomezovat, stanovit garantované ceny a nechat trh s OZE, aby se přirozeně rozvíjel.Jsem jediný, koho ta kombinace „garantované ceny“ a „přirozeného rozvoje trhu“ zarazila?

(Ostatně v Respektu jsem našel takových perel víc – to víte, cesta vlakem je poměrně monotónní, to člověk ocení každou zábavu.)

Tuhle mi psal tuším Dan Steigerwald, že v hospodě s dalšími vývojáři dlouze diskutovali o vděčném tématu, které by se dalo shrnout lapidárním vyjádřením „Co jsme v práci posrali…“ Tedy slušněji řečeno: Věci, které jsme dělali, a dnes už víme, že jsme je dělali úplně blbě.

Věci, které jsme dělali úplně blbě, se v zásadě dají rozdělit do dvou skupin: Na ty, které jsme dělali blbě z dnešního pohledu, ale tehdy nikdo nevěděl, že jsou blbě, protože tehdy se to tak dělalo, byl to standard. Třeba míchat PHP do HTML, že… Do druhé skupiny věcí patří ty, které jsme dělali blbě, protože jsme nevěděli, jak je dělat, nebo v tom horším případě: Protože jsme byli přesvědčeni o tom, že je děláme dobře.

Důležité je si včas uvědomit, že to je špatně. Že děláme něco, co ignoruje realitu, něco, co „by mělo podle všeho fungovat“, ale nefunguje, protože je realita trošku jiná. Například perpetuum mobile nebo komunismus.

Nebo víra v to, že novináři přijdou, objeví naše skvělé projekty, pochopí jejich skvělost a radostně o nich informují, čímž my budeme slavní. nebo víra v to, že stačí napsat do blogů, že „máme novou verzi CMS“, a média to tam najdou. Ano, najdou – ale za pět let, až váš blog bude číst víc než sto lidí. Nebo přesvědčení, že technicky dobrý „projekt“ se obejde bez obchodního modelu – což jsou například věci, které jsem já sám dělal blbě, nebo jsem se na jejich blbém provozování podílel (krom toho perpetua a komunismu, s těmi nemám nic společného).

Po čase se můžeme nad vlastními blbými rozhodnutími leckdy i pobavit… nebo o nich napsat článek. Dal bych mu titulek „Jak jsem se mýlil v marketingu“, ale Miloš říkal, že mu to něco připomíná… Co takhle „Jak propagovat webový projekt„?

(Ty citáty v textu jsou autentické. Zasvěcení vědí i kdo je pronesl… Ne, já to nebyl.)

Hoši z EA pustili ven trailer k Crysis 2.

První co mě napadlo bylo: Cože? Mimozemšťané ničí New York? Zase?!??! Jak překvapivé!

Ale ne, klišé jim odpusťme. Crysis (i Warhead) byly moc pěkné akční hry s výbornou grafikou, kterou sice jen málokdo viděl v plné kráse (nároky byly extrémní), ale která umožňovala takové legrácky jako třeba poměrně realistické plížení ve stínu – to že voják jdoucí po sluncem zalité silnici je vidět mnohem víc než voják, co se pohybuje ve stínu stromů, všichni taknějak tušíme, ale ve hrách to nebývalo pravidlem.

Crysis 2 se nebude odehrávat v džungli tropického ostrova. Bude se odehrávat v betonové džungli města. Tvůrci slibují i „volný pohyb“. Těším se na to, těším a těším! A doufám, že si protentokrát odpustí pasáž se stavem beztíže…

(Pokud se těšíte tak, že se ani dočkat nemůžete, a zaplatíte si za hru, co vyjde v listopadu, už teď, tak můžete pár stokorun ušetřit. Předobjednat Crysis 2 můžete třeba u (X)zone.)

Tuhle zase někdo říkal, že psi do města nepatřej’…

Já vám nevím, lidi. Člověk žije v městech pět tisíc let. Se psy nějakých deset, patnáct tisíc let…? (S prasetem osm tisíc, s koněm čtyři tisíce.)

Ne, to není důkaz, že psi do města patří. Spíš v tom čtu, že psi patří k člověku a jdou za ním všude tam, kam jde on. Někdy i před ním. Takže jdou s člověkem i do města. Co mají dělat – pásli s člověkem stáda, hlídali mu domy, slouží mu jako hromosvod (všimli jste si, kolik úsloví máme o psech?), tak i ty města s ním nějak přetrpí…

Važme si starých známých, protože nové staré známé už nezískáme!

Chtěl jsem udělat cosi jako je retweetovací tlačítko, co ukazuje kolikrát bylo retweetnuto, zároveň propojené s Jdem.cz. Celý rok jsem se k tomu nedostal, a už se k tomu asi ani nedostanu, bo (protože) spousta jiné práce atd. Takže co s ní? Nechat ji expirovat se mi moc nechce. Je tu nějaký zájemce? Zkuste mi napsat nebo poslat kontakt přes Twitter, dostane ji ode mne ten zájemce, jehož nabídka mě zaujme nejvíc (nemusí být nutně nejvyšší). A deadline si dáme, hmmm – do neděle?

Spousta lidí si myslí, že žijeme v nějak významné době…

Pro ně je to významná doba: Oni v ní žijí. V dobích předcházejících nežili a v dobách následujících žít nebudou. Ale to ze současnosti nedělá dobu o nic významnější – pokud ji nahlížíme z hlediska lidských dějin, života, vesmíru…

Astronomové mají hezké rčení: „Země je zcela nevýznamná planeta u zcela tuctové hvězdy. Jediné, čím je významná, je fakt, že na ní žijou všichni nám známí astronomové.“

Obecně se soudí, že Země vznikla před 4,6 miliardami let. Život na Zemi vznikl před 3,8 miliardami let. Miliarda je ale neuchopitelné číslo: Každý sice ví, kolik to je, ale nikdo ji neviděl, nedokáže si ji představit, „vizualizovat“ – pro počítání s miliardama nemáme měřítko. Pojďme tedy dát historii Země uchopitelný rozměr.

Pokud bychom celé dějiny Země vmáčkli do jednoho roku, kdy by Země vznikla 1. ledna a současnost byla Silvestrovskou půlnocí, tak život vznikl někdy kolem pátého března. Dinosauři se na Zemi objevili v tomhle měřítku někdy kolem dvanáctého – prosince! (Taky jste si mysleli, že to muselo být strašně dávno?) Vymřeli na Štědrý den. Pak se začali rozvíjet savci, a zatím posledním výkřikem evoluce byl ten strašlivě zlý člověk. Jako druh se vyvinul na Silvestra, chvíli před osmou večer. Celou tu dobu až do půlnoci koukal pravděpodobně na estrády a pomalu se rozvíjel. Homo Sapiens, tedy pravěký člověk moudrý, vzniká asi půl hodiny před půlnocí. Krista ukřižovali 15 sekund před půlnocí, průmyslová revoluce začala asi dvě sekundy před půlnocí…

Zhruba tak nicotné jsou dějiny lidstva ve srovnání s dějinami Země. Celá historie lidské civilizace trvá zhruba minutu – a ten rok předtím se děly všechny ty geologické procesy, kdy se dělily kontinenty, atmosféra se průběžně zaplňovala tu metanem, tu oxidem uhličitým, radiace pražila na jednobuněčné organismy (a způsobovala mutace a vznik nových druhů), některá území se zaplavovala a opět vynořovala… Co si o sobě člověk myslí? Že je mocnější? Že dokáže být silnější než TOHLE?

Neříkám, že bychom neměli přírodu chránit. Ale uvědomme si, proč to děláme: Pro sebe, ne pro Zemi! Země si poradí i bez nás, ostatně to bez nás dokázala dosud, a dokáže to i po nás. Jestliže jsou odhady astronomů správné, tak ve výše uvedeném časovém měřítku má Země před sebou ještě další rok existence, než se Slunce promění v červeného obra – lze oprávněně pochybovat, že člověk jako druh má před sebou víc než pár dní existence (a naše civilizace tak… no… pár vteřin po půlnoci ještě vydrží). Život jako takový ale bude trvat dál, i kdyby se kontinenty převrátily – ostatně už to dokázal.

Co tím vším chci dokázat? No, vlastně nic. Nehodlám se s nikým dohadovat, obzvlášť ne s nějakými doomsayery. Jen si říkám, že výkřiky typu „Člověk zničí život na Zemi“ (či dokonce „Volný trh ničí Zemi a její bohatství“, OMFG!) svědčí o kombinaci flagelantství a neuvěřitelné namyšlenosti… Opravdu si myslíte, že druh, jehož dějiny jsou pouhou epizodou v historii Země, je tak mocný? Opravdu si myslíte, že Země a život na ní nějak ohrozí jeden druh, byť technologicky vyspělý? Opravdu si myslíte, že všechny atomovky světa mají víc síly než prvohory, druhohory, třetihory i čtvrtohory najednou?

Před nedávnem jsme diskutovali s jedním člověkem na téma komentářů na webových stránkách a jejich bědné úrovně. Lidé si je pletou s lampárnou, chatem, žumpou či karnevalem… Dotyčný povídal: „To je proto, že to mají zadarmo!“

A mě ta myšlenka zaujala. Vím, že lidé si neváží toho, co mají zadarmo. Souvisí s tím třeba i to, že víc riskují a jsou agresivnější, když mohou získat, než když mohou ztratit. Lidem víc vadí přijít o dvacet korun než nezískat dvacet korun. A komentáře na webu jsou přesně ten druhý případ: Lidé mohou získat, a přitom nic neztrácejí. Takže klidně riskují – o nic nepřijdou, a když nezískají (=komentář je smazán), tak jim to tak nevadí.

Co takhle to posunout směrem ke ztrátě? Ubylo by „agresivních řidičů“? Mohlo by to vypadat třeba takto:

Přijdete na stránky a zaregistrujete se (klidně jen jméno a heslo, je to stejně anonymní). Pomocí mikroplatby si, řekněme, za 20 korun koupíte 20 komentářových bodů. Platba je právě za ty body a jejich nákup je podmíněn souhlasem s podmínkami (ale chce to člověka na obchodní právo). Princip je následující: Pokaždé, když napíšete komentář, přijdete o jeden bod. Pokud body nemáte, nemůžete psát komentáře. Když je váš komentář nesmyslný a je smazaný, bod propadá. Pokud vám administrátor smaže pět komentářů během nějakého období, propadají vám veškeré zbylé body. Jako bonus by třeba mohlo fungovat to, že za velmi dobrý a podnětný příspěvek byste dostali bod zpět. Nebo i prémii, třeba 5 bodů navíc.

A teď drobné kouzlo: Peníze by netvořily příjem pro provozovatele, provozovatel by 100% odváděl nějaké nadaci či charitě a nic by z nich sám neměl! Šlo by taky dávat body nejen za peníze, ale za všelijaké ty samolepky „na asistenční psy“, „pomožme dětem“ apod. Přispějete dětem, vezmete samolepku a pošlete ji provozovateli, dostanete 30 bodů.Což by ulomilo hrot kritikům a diskusním magorům, co by každé smazání hned označili za snahu vymámit z lidí peníze a pak jim sebrat body a nutit je koupit si další.

Ono totiž nejde o to obohatit provozovatele nebo „přispět na provoz“, ale o to, aby si čtenář, který chce komentovat, své vydání rozmyslel; pokud ví, že vydává svoje prostředky, jedná obezřetněji. Nezáleží tedy na tom, kdo peníze dostane, důležité je, aby o ně komentátor přišel (i kdyby mu byly později vráceny).

Pointa toho všeho je následující: Člověk si dvakrát rozmyslí, když má něco ztratit. I když to je blbej bod za blbou korunu. Pokud ví, že za právo napsat „To je kravina, jste magoři!“ zaplatí, a navíc mu to stejně smažou, dá si majzla. Ostatní přestanou zbůhdarma chatovat a budou se snažit, když už si za to platěj, aby tam jejich komentáře zůstaly, či si dají tu práci, aby opravdu nějak přispěli, a měli to „zadarmo“ či s drobným ziskem. Jsem přesvědčen o tom, že existují komentátoři, co by byli neustále v plusu a kterým by body spíš přibývaly. Na druhou stranu – nemáte co říct? Však nemusíte, nepřijdete o nic. Nelíbí se vám to pravidlo? Myslíte si, že vás admin nesnáší a že vám speciálně bude naschvál mazat body? Vždyť nemusíte dát ani korunu! Založte si zdarma blog, a tam si komentujte doalelujá…

Vím, vím, námitka je, že to zvýhodňuje magory, co jsou ochotni utratit hodně peněz, a kterým ztráta nevadí. Jsou určitě i tací, co by zaplatili 2000 za to, že mohou dvoutisíckrát napsat: „Jste idioti, chcípněte!“ No ano, jsou… akorát že by to napsali jen pětkrát, viz pravidla. Každopádně by jejich peníze pomohly nějaké SOS vesničce, což je pro společnost dle mého soudu mnohem přínosnější než dva tisíce hloupých komentářů.

PS: Ne, to není apríl.