(Psáno pro IHNED.cz)
Vůbec bych to nevytahoval, kdyby se ten pán nepřipomněl sám. Navíc tak prachpitomým způsobem: “Naděžda Savčenková se rozhodla zemřít hladem a žízní. Držím jí palce, aby se jí to povedlo.” Tak pravil Jiří Vyvadil a hlas lidu ho v tom podporuje…
Byť bych stokrát neměl rád, třeba, našeho prezidenta, tak nebudu psát veřejně nic o tom, že doufám, že umře. Připadá mi to nevkusné. Vám jistě taky. To se prostě nepíše, ani z jedné strany…
JUDr. Vyvadil je politik, byl předsedou strany, senátorem, poslancem, dokonce byl i soudcem různých soudů až po Nejvyšší správní soud. Dneska je ale spíš známější jako výrazný představitel skupiny “Přátelé Ruska v České republice”. Snad ve snaze být papežštější než papež (v jeho případě ale spíš Putin) píše velmi silná prohlášení, jako je to výše zmíněné. Přitom při bližším zkoumání člověk snadno podlehne dojmu, že problém bude někde jinde…
Před rokem projížděl Českou republikou konvoj NATO. Což byla akce, která vzbudila velký spontánní odpor, do jehož čela se postavil mimo jiné i pan Vyvadil. Bohužel si nezvolil úplně nejlepší kolegy, protože si ke spolupráci přizval známé recesisty, kteří ho dva dny vodili na vařené nudli. Sám pan Vyvadil se v té době tituloval “velitel”, což v kombinaci s tím, jak hladově skákal na špek, působilo dvojnásob komicky. To, že je obětí drsného žertu, v té době nevěděl snad jen on a jeho kamarádi z Přátel Ruska. Po dvou dnech to nějak prasklo a bylo po humorech.
Ne nadlouho. Pár dní na to se proslechlo, že Českou republikou projedou ruští motorkáři, aby uctili výročí konce války. Informací bylo málo, spíš se jen spekulovalo, ale často zaznívalo jméno “Noční vlci”, což je nějaká motorkářská parta, co má údajně blízko k Putinovi. Jiří Vyvadil u toho nesměl chybět, takže všude možně psal svoje telefonní číslo s poznámkou “předejte ho někdo Sašovi” (jako že vůdci Nočních vlků Alexandru Zaldostanovovi).
Dlouho nečekal. Z telefonu s ruskou předvolbou mu přišel rusky psaný vzkaz od Saši. “Velitel” Vyvadil nečekal a Sašovi odpověděl. Za chvíli už si psali maily a dr. Vyvadil nabízel Nočním vlkům nejrůznější pomoc… Zároveň sháněl na Facebooku někoho, kdo mu pomůže s ruskou komunikací s Nočními vlky. Sehnal, a mohla se rozjet čilá korespondence, kde Jiří Vyvadil pomáhal, radil s tím, jaké jsou v Česku dopravní předpisy, odpovídal na to, zda může policie zabavit motorku, konzultoval trasu…
Pravidelně se tím chlubil na Facebooku: “Přátelé, Saša zatím neupřesnil pobyt Nočních vlků v Praze a Brně. Zatím jej zajímalo průjezd po komunikaci z Ostravy do Olomouce. co budu vědět, budu okamžitě předávat. Spojil jsem se i s řaditelstvím dopravní policie ČR a nabídl neformální pomoc. Zatím nereagovali”
Mezitím se osazenstvo jistého diskusního serveru velmi dobře bavilo a domlouvalo, jaké úkoly by mohl “Saša” po “Velitelovi” chtít. Důležité bylo, aby nešlo o nic, co by mohlo způsobit materiální újmu. Konečný plán byl takový, že “Velitel” dostane informace o místu a času setkání s motorkářskou kolonou, ale v daný čas se na místě objeví jen parta recesistů na Babetách, která si s “Velitelem” potřese rukama. Ale k tomu vedla dlouhá cesta, Vlci zatím nevyjeli, a tak nepravý Saša (bystřejší jistě pochopili, že žádný Zaldostanov si s Vyvadilem nepsal, že stačilo jen pár nadšenců s ruským telefonem, účtem na ruském freemailu a znalostí ruštiny) psal další a další úkoly a otázky, a Jiří Vyvadil poslušně odpovídal.
(i) Jak je to s používáním státní vlajky? Mohou jí používat cizinci? Mohou jí používat spolu s vlajkou jiného státu, který nicméně ČR neuznává?
(ii) Jak se v ČR řeší drobné dopravní přestupky a jaká je výše pokut? Může policie zabavit mašinu? Může policie odstavit mašinu za účelem její technické prohlídky?
(iii) Může být setkání s občany hodnoceno jako neoznámené shromáždění?
(iv) Zda má vědomí o chystaných opatřeních orgánů ČR?
Pokud nevládnete ruštinou, jistě oceníte několik vybraných pasáží: “Vlajka České republiky se může používat cizinci bez omezení. Mohou vedle ní být vlajky států, které ČR neuznává. Ale chci vás požádat, abyste vyvěsili vlajky ČR a RF. Nechte tuto věc na mně. Jsem bývalý politik a vím, jak tyto otázky řešit. (…) Dnes odpoledne napíšu otevřený dopis premiérovi, aby vám zajistil důstojný průjezd Českem. Dopis bude odpoledne na webu a doufejme, že bude mít vliv na masmédia. Premiéra jsem dlouho znal. Sašo, zatím se neznáme. Jsme různí. Ale dovolím si říci, že je u nás mnoho družby mezi ČR a RF. To je můj cíl, kde na rozdíl od PL na vás mohou útočit nebo provokovat v ČR vše půjde výrazně mírněji a přátelštěji. Proto vás vyzývám, abyste vyvěsil vedle sebe vlajky Ruska a Česka. Vítězství bude naše.”
No, nelhal. Opravdu s tím do médií šel. V Lidovkách se pochlubil, a ten dopis premiérovi taky napsal, dokonce jako otevřený. Pak věci nabraly rychlý spád. Noční vlci požádali nadšeného pomahače, aby jim pomohl zajistit povolení na demonstrace v Ostravě, Brnu a Praze. Vyvadil se obrátil na Přátele Ruska a požadované opravdu zajistil…
Jenže pak šel pan Vyvadil do Domu ruské vědy a kultury. Před cestou se sice ještě pochlubil médiím, ale pak vzala celá akce rychlý konec:
Česky: “Na ambasádě mi řekli, že vaše dopisy nemohou být věrné, podle organizátorů akce se žádná setkání s občany neplánují. Dobře, že to včas vyšlo najevo.” A bylo vymalováno. JUDr. Vyvadil, politik a právník, po týdnu prohlédl, díky informacím z ruské ambasády, celou habaďůru. Ale asi nechtěl přiznat, že ho napálil nějaký vtipálek s ruským telefonem, tak ještě vymyslel a na Facebooku zveřejnil takovou konspirační konstrukci (citováno včetně původní interpunkce):
“Pojďme si ujasnit jednu věc : Pro vládu České republiky je průjezd motorkářského klubu Nočních vlků v ČR nepřátelským aktem. Proto nepochybně tato vláda dala příslušné pokyny i BIS. Až věci skončí rád vás, budu -li moci,tj. budu- li živ a zdráv, poinformuji o dokonalé sofistikované …..provokaci. To nepíši proto, abych na sebe upozornil, spíše, aby oni věděli, že já vím…A je to veřejné a to je nejlepší obrana.,”
Bohužel nikoli. Žádná akce BIS, žádná vládní pomsta, jen obyčejná parta internetových recesistů, co si vystřelila z člověka, který projevil vzácnou kombinaci vysokého sebevědomí a tak silné touhy pomáhat čemukoli ruskému, že ztratil i kritický odstup.
Vlastně by to celé bylo k smíchu, kdyby člověku při sledování této exhibice ve skoku na špek někde vzadu v hlavě neblikala varovná kontrolka: Politik? Soudce? Rozhodce? To jako vážně?
Je tu ještě pořád slabá naděje, že je ve skutečnosti největším trollem právě Jiří Vyvadil, který hraje dovedně roli důvěřivého rusofila a tak si utahuje ze všech. Ale je to opravdu hodně slabá naděje a s každým dalším přáním smrti, podepsaným panem Vyvadilem, vyhasíná.
(Psáno pro IHNED)
Politická scéna je tak absurdní, že cokoli, co někdo napíše jako ironii, někdo jiný den předtím zcela vážně navrhnul, řekl, udělal… Sebevětší pitomost, kterou si vymyslíte, někdo realizuje a někdo jiný jí uvěří, rozhořčí se a nasdílí to na Facebook. Od uprchlíků po mimozemšťany. Naštěstí vzniká Ministerská Kancelář Pro Uvádění Lživých Příspěvků Na Pravou Míru, která hodlá bojovat s dezinformacemi tím, že je bude s veškerou vahou státního aparátu popírat. Naštěstí nemíří přímo na mašíbly, na lidi, co věří třeba v to, že nám ilumináti zatajují pravdu o tom, že země je ve skutečnosti placatá, to by bylo marné. Místo toho míří na novináře, kteří mají jedinou metriku, totiž jestli se dost kliká, a hodlá je upozorňovat na to, že ty smyšlené pitomosti, co vydávají, jsou pitomosti. Vsadím pětikorunu na to, že to bude těm vydavatelům srdečně egál, protože mašíblové klikat nepřestanou, a reklamní systém se neptá, kdes kliknutí vzal…
Když jsme u toho – Česká Spořitelna přestává dávat reklamu na Parlamentní Listy (tedy médium, co nemá nic společného ani s parlamentem, ani s listy), známý polomašíblovský web, který dovedně míchá seriózní zprávy s propagandou a vyloženými nesmysly. Není ani tak překvapivé, že to nebude dělat, spíš je překvapivé, že to dosud dělala.
Beru PListy jako vhodnou sondu do duše lidí, s nimiž se normálně nestýkám. Nejsou v mých sociálních bublinách, jak se dneska populárně říká, a já sám nejsem v těch jejich. Ovšem občas nezaškodí vypravit se mimo bublinu, to se jeden dozví věci… Krom toho, že všechno říděj Židi a ilumináti a Bilderberg, tak třeba taky to, že národ je úplně chudý a ožebračený a půlka republiky nemá co jíst. Já vím, je to laciné, ale – kdo sakra sedí v těch autech, co se teď skoro každý den šnečím tempem pohybují k parkovištím nákupních center? Hladoví lidé bez peněz, co se jdou podívat na prázdné háky v řeznictví a v samoobsluze nakoupí nakonec jen pikslu zlevněného šumáku? Stokrát můžete říkat, že to není pravda, že se máme velmi dobře, že i ti chudí se mají líp, než se měla třeba střední třída před padesáti lety, ale je to marný, je to marný, je to marný, takže se nakonec rádi vrátíte do své sociální bubliny, kde… moment! Kdo to tam sedí u stolu?
Nevýhoda sociální bubliny je v tom, že když vytlačíte “jedny”, tak se, volky nevolky, ocitnete na jednom místě s “druhými”, kteří jsou definováni pouze společným odporem k “prvním”. A tak najednou zaslechnete mudrování od mladého a dobře zajištěného raw vegan levicového městského filosofa, který předkládá pozoruhodné recepty na to, jak odstranit chudobu. A čím víc mudruje, tím víc pochybujete, že vůbec nějakého chudého reálně viděl. Spíš jako by měl nějakou představu o chudém, co získal z populárně-naučných sociologických studií. A máte sto chutí mu ten jeho svět trochu nabořit, už jen za bohorovnost a povýšenost, s jakou se tváří, že by mohl od zítřka řídit zeměkouli.
Třeba o tom daňovém znevýhodnění. Jako že by bohatí měli platit větší daně, aby chudí nebyli tolik daňově zatížení. To je ideální chvíle položit zákeřnou otázku: kdo v relativních číslech nejvíc kouří a pije? No jasně, velké množství chudých. On je chudý, ona chudá, mají příjem na hranici minima, ale krabičku až dvě denně, a k tomu nějaký ten levný chlast, to je docela běžné, rozhodně častější než na té druhé straně příjmového spektra. A co tvoří největší část ceny tabáku a alkoholu? No jasně, spotřební daň! Takže vlastně chudí tím, že hodně kouří a pijou, platí ještě další daně! Pokud tedy chceš nějaké spravedlivé rozdělení, co takhle, milý zlatý, zbavit alkohol a tabák spotřební daně? Hele, ti lidé, ti chudí, o které se tak dojemně staráš, nekouří proto, že to je levné a dostupné. Když zvedneš cenu cigaret a alkoholu, nepřestanou kouřit a pít a nepůjdou do kaváren. Oni budou dál kouřit a pít, to není jejich volba, to je jejich styl žití. Takže mimochodem tvůj jásot nad plošným zákazem kouření znamená, žes právě vypálil pár facek komu? Bohatým zvrhlíkům s neřestmi? Kdepak… Hlavně těm chudým, kterých máš plná ústa!
Nakonec jsem navrhnul následující řešení: zavedení nulové spotřební daně na alkohol a cigarety. Tím zbyde chudým lidem výrazně víc peněz. A v rámci zdanění bohatších zavést spotřební daň na to, co chudí fakt nekupují. Třeba fair trade kafe, napodobeniny masných výrobků z tofu, zboží na farmářských trzích, vodní dýmky, popřípadě zřídit speciální mýto za cyklostezky.
A pamatujte: Nic není tak velká pitomost, aby to někdo nenavrhl v parlamentu!
(Psáno pro IHNED)
Člověk je tvor duchovní, ale v současné západní společnosti jaksi moc duchovna v životě samo od sebe není. Někdo na duchovní život rezignuje úplně, nahradí sváteční den dnem nepracování, popřípadě pařby, a jediné, co ho postihne, je občasný pocit, že život asi nemá moc smysl. Většinou se s tím ale rychle srovná. Jiným lidem chybí duchovno víc. Chybí jim vědomí něčeho, co člověka přesahuje, vědomí, že není vše marné a že věci mají řád – i když si třeba neuvědomují, že jde právě o duchovní potřebu. Spoustě z nich to zkrátka chybí dál, jiní najdou útěchu v církvi, no a někteří volají po nocích do EzoTV, čtou horoskopy v časopisech, hledají vyšší smysl v okultních (spíš “okultních”) vědách, nebo rovnou v konspiračních teoriích, které v člověku uspokojují kromě pocitu “chci vědět, co se děje” i “vím něco víc, patřím mezi zasvěcené”.
A téhle poptávce jdou naproti různí ezoterikové, zasvěcenci, mystici, nejrůznější šamani z Vysočan, jogíni z Kobylí a další hlasatelé Kosmických Pravd. (Vysočany a Kobylí jsem použil namátkou, nikdo konkrétní za tím není.) Vesele za sebe poskládají slova, co někde pochytili, tvoří nesmyslná spojení pojmů z indické mystiky, šamanských rituálů, kabaly, jógy, zenu, new age, kvantové fyziky a matematiky, celé to zamíchají, do toho vrazí ještě draky a anděly, asi aby si to sichrovali u křesťanů i pohanů, a přes třetí čakru a pátou astrální dimenzi šíří slova Lásky a Pokory a Vědomí (zásadně s Velkými Písmeny, protože čím Větší Písmena, tím víc Astrál!), a to zejména prostřednictvím kurzů za tisíce a knížek o Pravdě. Tedy ne nějaká usoplená zasmolená pravda, ale „Pravda!“, vy nevědomé stádo ovcí!
Nestačíte zírat. Asi to leze z nějakého gene… pardon, Generátoru Osvícených Mouder. Fraktální podstata kvantového pole mysli, tekutý křištálový proteo-glykanový matrix, zářiče konstruktivní energie čchi, prosvěcování čakry zvukovým polem, jemnohmotové vibrace, pátá dimenze, energetizování orgánů, prána, astrál, bytosti světla, tralala… A jedou! Co na tom, že to nedává smysl. Stačí se tvářit dostatečně zasvěceně a vědoucně, a máte je. Totiž následovatele.
Milé na téhle ezoastrosvoloči je, jak kolegiálně drží pospolu. Neviděl jsem, že by prodavač harmonizačních obrázků na mikrovlnku nadával otvíračům brány prány. Kdepak. Hezky se navzájem podporují. No, je to logické – vaším klientem je lehce akcentovaný jedinec, na kterém je nejdůležitější to, aby věřil na víly, anděly, glykanové matrixy, fraktální tachyonovou mysl a čištění čaker pomocí vibrující vody. Jakmile mu začnete říkat, že někdo jiný, kdo mu povídá třeba o posvátných geometrických tělesech, je jen obyčejný šizuňk, může se snadno stát, že přestane na ezoteriku věřit, dokonce zapochybuje o tom, že jeho Vědění je opravdu Hluboké, a už nikdy nic nekoupí.
No jasně, nekoupí! Nebo si snad myslíte, že všechny tyhle šiřitele duchovna sem nasadil Aštar Šeran, jehož koráby se shlukují nad Zemí a dohlížejí na to, jak se liberecká ezoterička prohlašuje za Druhý Příchod Kristova Vědomí a tvrdí o sobě, že je archanděl Uriel, jen proto, že vás má všechny rád? Kdepak. Třeba zrovna tajhle Kačenka Ježíš Uriel a její kámice, Archanděl Suprafon, vám tohle všechno, a mnohem víc, poví na ezoterických sezeních, za které zacvakáte třeba dvě tisícovky. A s vámi dalších třeba padesát lidí. To docela jde, ne? Obě dámy si sednou, vypráví třeba jak jim andělé právě říkají, že nějaká žena v Brně, chudák, rodí, nikdo u ní není, ale už to bude dobré, přátelé, skrze vesmírné vibrace jí posíláme taxík, a vidíte, už tam je, tak to všechno dobře dopadlo. Osazenstvo udělá Áááách a obdivuje, jak to andělé zase všechno zařídili. Být u toho za pouhé dva tisíce, no nekupte to!
Připomíná to ten starý vtip, kdy se starý Krauskopf chlubí, že jejich rabín dělá zázraky a dokonce hovoří každý pátek s Bohem. Posluchači pochybují: “A odkud to, Krauskopf, vědí?” – “No sám rabi mi to řekl!” – “Ten jejich rabi bude spíš pěkný lhář!” Ale to si Krauskopf nenechá líbit: “Pánové, náš rabi a lhář? Copak by se Hospodin bavil s lhářem?!”
Další mystik do sebe napere halucinogenní odvar a v obluzení má pocit, že na to kápnul! Že objevil tajemství božského stvoření (třeba že všechno je geometrie, nebo že všechno je fraktál, nebo že všechno jsou protiklady), odhodí své občanské jméno, začne si říkat nějakým přírodním jménem, plným Krásna, například Begónius (když se k tomu navíc jmenuje občanským jménem třeba Voráček, je to mnohem vtipnější) a otevře si obchod s knihami o ezoterice, energetickými symboly, mystickým kamením, a začne pořádat kurzy fraktální geometrie. Ne, opravdu nikdo neodhalí, že blábolí naprosté smyšlenky bez hlavy a paty a o fraktálech ví jen to, že to jsou takové barevné obrázky. Jeho posluchači bývají hladoví po čemkoli, co zavání metafyzikou, a jak známo: hladový člověk se neptá, jestli v té konzervě není náhodou jen separát a sádlo.
Vždyť to nejsou žádní znalci tajemství stvoření, ale docela úplně obyčejní šmejdi, jen neprodávají důchodcům hrnce a deky, ale zpovykaným nebo tápajícím lidem nějakou umakartovou atrapu hlubšího duchovna, ovšem za pořádně mastnou cenu. Poznání a rozvoj přeci něco stojí. Každý druhý z nich má na svém webu kromě slátanin o ezoterice i eshop, a tam to valí naplno: knížky, kurzy, energetické znaky, pyramidy, harmonizační karafy… u každého toho šuntu zároveň upozornění, že neautorizovaná kopie energetického pyramidálního zářiče ze čtyř násad na smetáky vyvolá přinejmenším zakalení aury, protože jedině originál ze čtyř násad na smetáky za 5.555 Kč je správně astrálně naladěn a nainstalován. A kdo pochybuje, pro toho mají univerzální odpovědi, které vždy začínají shovívavě a blahosklonně, jako že „vy, obyčejní, neprobuzení lidé nemůžete pochopit Vyšší Vědomí, ale Otevřete Oči, ještě Je Čas!“
Ve skutečnosti je to, aby někdo z jejich zákazníků otevřel oči, to poslední, co by si přáli.
(Psáno pro IHNED)
“To je hrozný dneska, slušný člověk aby se bál vyjít na ulici, samý vraždy, znásilnění, únosy, podvody, okradou tě za bílýho dne, utlučou důchodkyni pro padesát korun, tohle dřív nebejvalo, dneska to je hrozný, opravdu hrozný!” Slýchám to téměř pravidelně, a kdybych měl pětikorunu pokaždé, když takovéhle stesky slyším nebo čtu, tak mi to hodí hezký nepodmíněný příjem. Trošku jsem se tímhle tématem zabýval, díval jsem se po takzvaných tvrdých datech, tedy do reálných statistik kriminality, a pravím vám naprosto vážně: Jsou to kecy!
Ono to tak možná vypadá. Média jedou svoje krimi zprávy, protože to prodává a přitahuje čtenáře, posluchače nebo diváky. Čím děsivější, tím víc diváků, a tím větší vejvar, když prominete. Ale realita je často jiná, než mediální realita. Moje babička v 90. letech věřila, že v Praze je každý, kdo přijede na Hlavní nádraží, přepaden a oloupen nejpozději v parku, nazývaném Sherwood. Protože to viděla v televizi, “furt to tam ukazují”. Ne že by to tam bylo extra příjemné, ale pokud člověk byl aspoň trošku obezřetný, tak pravděpodobnost, že bude za bílého dne přepaden a oloupen, byla vcelku mizivá. Ale jak známo, strach má velké oči.
No a když jsem se hrabal v těch archivech starých kriminálních případů, tak jsem narazil na spoustu zajímavého čtení. Třeba o tom, že vraždy důchodců pro peníze nejsou rozhodně novodobý fenomén. Ani to, že vrah utluče bezbrannou stařenku a z peněženky jí sebere dvacet korun. Ani vraždy dětí, ani vraždy, které spáchají děti. Ani vraždy s prvky kanibalismu – po pravdě nejznámější české případy tohoto typu jsou vražda Ivany Mátlové vrahem Hojerem v roce 1981 a vražda dvou malých chlapců vrahem Kulíkem v roce 1963.
Každopádně jako červená nit se těmito případy táhne alkohol a sociální deprivace. Naprostá většina nejznámějších vrahů pocházela z neúplných rodin, kde byli jeden či oba rodiče alkoholici. Mnozí z pachatelů rovněž pili, dopouštěli se domácího násilí, zneužívání… A téměř jak přes kopírák: okolí o tom, že vrah chlastá a doma všechny mlátí, vědělo, ale nikdo nic neřešil. Jako by to bylo skoro něco normálního. “Jo, on chodí denně do hospody, přijde domů v noci, zmlátí manželku a jde spát” je v Česku (a i na Slovensku, protože ty případy se odehrávaly za dob Československa) vlastně prosté konstatování, které nikdo nemá potřebu nějak řešit, či jak se říká: “hrotit”.
Dovolte příklad z roku 1987: Štefan Svitek, recidivista (kromě krádeží a týrání zvířat byl odsouzený i za únos, týrání a sexuální násilí na mentálně zaostalé ženě), který pravidelně bil celou svoji rodinu, dostal 30. října od známého dvě láhve rybízového vína za to, že mu nařezal s kolegou dřevo. S kolegou je vypili, pak se přesunuli do hospody, kde pili až do zavíračky, a když padla a Svitek šel domů, tak ani nedošel – usnul ožralý na lavičce. Probudila ho ale zima, takže došel domů. Chtěl do ložnice, ale manželka byla zamknutá a odpověděla mu, aby se vrátil tam, kde byl do té doby. To ho rozzuřilo. Podrobnosti popisovat nebudu, zájemci si je mohou snadno najít, ale výsledkem byla nesmírně brutální vražda těhotné manželky a dvou dcer. Juraj Lupták, banskobystrický škrtič, pil od sedmnácti let levný alkohol a Okenu. A tak dál.
Stále stejný obraz: narušená osobnost, snížený intelekt, konzumace alkoholu. Tahle kombinace je asi zdaleka nejčastější, ať se jedná o vraždy, jiné násilné činy, nebo například pohlavní zneužívání dětí. Zapomeňte na mediálně oblíbené “pedofily” – ti většinou mají děti opravdu rádi a dokážou se ovládat, takže mezi pachateli sexuálního násilí na dětech je jich jen velmi málo. Zapomeňte i na dalšího oblíbeného mediálního strašáka: počítačové hry, které nahradily dříve oblíbené “akční filmy”. Trestných činů, vyvolaných hrami nebo sledováním akčních filmů, je naprosté minimum, zejména v porovnání s těmi, kde hraje svou roli alkohol.
Jenže zatímco pedofil nebo hráč her jsou mediálně vděční, tak alkohol je v naší společnosti tak samozřejmý, že se nad tím nikdo nepozastaví. Mnozí se opíjejí od mládí, často za tiché tolerance rodičů, a opilec vzbuzuje v lidech spíš pobavení, než veřejné odsouzení. Však co, všichni pijou, tak na tom není nic divného – a když to začne být divné, tak je většinou pozdě.
(Psáno pro IHNED)
Před mnoha lety jsem se na jedné akci potkal s nestorem českých IT publicistů, novinářů a učitelů, Petrem Koubským. Bavili jsme se o jeho novém nápadu, o různých kurzech, a Petr sondoval, o co by lidé měli zájem. Přemýšlel jsem, co by mě asi tak zajímalo a zaujalo, a zjistil jsem, že na to není úplně snadná odpověď.
Ve svém oboru jsem se máloco naučil na kurzech. Programování, psaní, elektronika – nic z toho jsem se nenaučil tak, že bych někoho poslouchal, jak o tom mluví. Musím si to přečíst a zkusit sám. Možná jsem jen špatný typ na kurzy, nevím… Ostatně mám stejný problém i s učením z videí. Občas mi někdo pošle nějaké výukové video, kde někdo ukazuje, jak došel k tomu či onomu, ale já bohužel nejsem s to to doposlouchat do konce. Nedokážu se dívat, poslouchat a u toho přemýšlet – jakmile se zamyslím, tak mě hlas ruší, a pohyblivý obraz unavuje.
Ověřuju si na svých známých, že v tom nejsem sám. Mnoho lidí mi potvrdilo, že je pro ně video se sdělením neukoukatelné. Totéž platí i třeba pro populární fenomén videozpráv, který se šíří na mediálních webech: místo toho, abyste si článek přečetli, tak vám ho přeříká mluvící hlava. Příznivci téhle metody ji obhajují, že přitom mohou dělat něco jiného, a přesto to slyší, já jsem možná staromódní zapšklý dědek, ale když se chci něco dozvědět, tak u toho nedělám nic jiného. Jediné, kde to nějak snesu, je řízení auta, tam si i tu audioknihu pustím. Ale pardon, sledovat pětiminutové video, které zabírá mluvícího člověka, je pro mne ryzí utrpení.
Stejně tak poslouchat nějakého přednášejícího na konferenci či kurzu. On něco říká, mně se rozběhnou myšlenky k nějakému bodu, ale on mluví o něčem jiném, mluví stále svým tempem, já nemůžu zastavit, nemůžu se zamyslet, jakmile se zamyslím, tak mi něco uteče… Možná to vy máte jinak.
Povídačky o mladé generaci, která je odkojená klipovou kulturou a nedokáže věnovat pozornost ničemu, co je delší než tři minuty, jsem považoval za nesmyslné už v době, kdy za “mladou generaci” považovali mne. Já jsem pozornost udržel, ale vadilo mi udržovat pozornost na více kanálech naráz, tedy dívat se i poslouchat, což je přesně případ videí (nebo takzvané “frontální výuky”). Přesto v okolí vidím, že je velké množství lidí, kterým tento způsob vyhovuje, a dokážou sledovat (opravdu!) třeba dvacetiminutové záznamy z různých TEDx a podobných akcí, kde někdo stojí na pódiu a mluví. Pro mne to je ryzí utrpení, i kdyby každé jeho slovo byla perla ducha.
Ale zpátky k Petrově dotazu. Přemýšlel jsem, co bych se chtěl naučit, a u čeho by mi zároveň dávalo smysl učit se to na kurzu. A nakonec jsem přišel na jednu věc, kterou mi škola nedala, a nejsem jediný. Totiž “umět prezentovat”. Ne udělat PPT podle příručky “333 triků, jak na poutavou prezentaci v PowerPointu”, to ne. Ale jak si stoupnout před lidi a mluvit. Co dělat s tělem, co s rukama, jak dýchat, jak intonovat, jak pracovat s tempem. Nacvičit si to.
“Zvláštní,” řekl mi Petr Koubský. “Hodně lidí mluvilo právě o tomhle, že to je něco, co by jim dávalo smysl.” A byli to lidé z nejrůznějších oborů, od novinářů po akademiky. Ona je to totiž znalost, která se jednou za čas hodí každému. Každý z nás musí někdy promluvit k alespoň třem lidem. I kdyby to mělo být na rodinné oslavě a vy byste měli být v roli toho, kdo vypráví historku z dovolené. Měli byste umět zaujmout a neotrávit. A přesně tohle mě škola nenaučila. Stoupnout si před tabuli a něco říkat byla spíš tortura: “Tak, přednes referát…” Tak jsem to odříkal z papíru, dívaje se kamsi nad fíkus na skříni za zadními lavicemi, a “sednout” znamenalo úlevu. Ale prý se to lepší. Prý jsou školy, kde vás na vystupování připraví (pokud si tedy zapíšete kurz).
A protože vesmír miluje ironii, tak jsem od té doby stál před publikem mnohokrát. Učím se, učím, když je to možné, tak sleduju sám sebe z videozáznamů, ačkoli u toho trpím, a přemýšlím, kde se můžu zlepšit a o co se mohu opřít. Ale ten kurz bych si někdy opravdu rád zkusil.
(Psáno pro IHNED)
Dlouhá léta jsem hrál se svou matkou takovou hru:
Matka: “Potkala jsem Otu Koutka, ten chodil na gympl do béčka, ne?”
Já: “Ota? Nevím kdo to je…”
Matka: “Ale víš, chodil na gympl… Byli jste spolu v tanečních!”
Já: “Ne, nebyli…”
Samozřejmě že jsem Otu Koutka znal a byli jsme spolu v tanečních. Jen jsem z legrace tvrdil o něčem evidentním, že to tak není, aniž bych tušil, že to o mnoho let později nazvou sociologové slovy “post-truth”. Později jsem přitvrdil:
Matka: “Potkala jsem Helenu. Ta s tebou chodila na základku…”
Já: “Nechodila!”
Matka: “Nekecej, chodila s tebou do třídy.”
Já: “Nikdo takový do třídy nechodil…”
Matka (ukazuje na fotku ze základky): “Tohle je ona!”
Já: “Ne, to není ona!” (samozřejmě že je…) “Tahle se jmenovala Beáta Douděrová!”
Matka: “Co to meleš? Jaká Douděrová? To je Helena, vždyť ji znáš!”
Já: “Ne, žádnou Helenu neznám!”
Matka: “Jak to, že neznáš žádnou Helenu?”
Já: “Neznám, nikdy jsem jméno Helena neslyšel!”
Matka: “A co teta Helena? Od strejdy Jendy…”
Já: “Já žádného strejdu Jendu nemám!” (Mám, samozřejmě, a jeho žena je Helena, jak jinak)
Tuhle hru jsme hráli na tisíc způsobů a moje důsledné popírání zcela zjevných faktů (“Mami! Já nikdy na gympl nechodil! Tam chodil můj bratr Luboš!” – nemám žádného bratra a na gymnázium jsem chodil) dokázalo matku spolehlivě vykolejit. Když jsem byl hodně přesvědčivý, vypadalo to, že minimálně na zlomek sekundy zapochybovala…
Říká se tomu prý post-truth, a přeložil bych to asi jako “popravdivostní” doba, společnost, politika. V ní jako by bylo úplně jedno, co je nebo není pravda. Kdysi jste se třeba dohadovali o světových stranách, jeden tvrdil, že sever je támhle, druhý že ne, že je támhle, pak jste vytáhli kompas, střelka ukázala jedním směrem, a bylo to. Ten, kdo ukazoval jinam, uznal, že neměl pravdu, protože s realitou nelze moc dobře polemizovat.
Postmoderní doba pak přinesla touhu polemizovat s realitou a relativizovat ji. Sever je sice podle kompasu, mapy, Slunce i lišejníku támhle, ale ten můj směr je taky dobrý, a vůbec: je to jen konvence, že severu říkáme sever a tomu mému směru jihovýchod, ale když mému směru budeme odteď říkat “sever” a tomu tvému třeba “houba”, tak v takovém případě budu mít pravdu já, a vůbec, ta moje konvence je stejně dobrá jako tvoje, a pokud tvrdíš, že ne, tak uvidíš, udělám happening a pouliční festival, ve kterém tvoje šovinisticky nadřazené trvání na dogmatu zesměšním!
Bylo to neobyčejně protivné a otravné, ale stále bylo jasné, že dotyčný vnímá, že je jaksi dobré mít svá tvrzení v souladu s realitou. Třeba i kdybychom měli realitu přejmenovat. Post-truth jde dál, a naprosto ignoruje jakýkoli soulad řečeného se světem okolo. Stojíte po kolena ve vodě a řeknete, že tu žádná voda není. “A co je tohle?” volají okolo vás a dokazují vám, že to teče, že je to bezbarvé, že je to pitné, ti nejdrsnější chystají elektrolytický rozklad na vodík a kyslík, ale vám je to jedno. Vy možná sami víte, že stojíte po kolena ve vodě, ale řeknete: “Ne, žádná voda tady není!” Protože vy nesdělujete vědeckou informaci, přeci. Vy popisujete emoci! Za hodinu budete klidně tvrdit, že stojíte ve vodě. Na realitě se nezmění nic, ale emoce bude jiná, protože to takhle chcete, a komu se to nelíbí… že…?
Nevím, jestli jsem svojí matce sděloval nějakou emoci. Spíš bych se přikláněl k tomu, že jsem si z ní docela obyčejně utahoval. Nahrává tomu i fakt, že většinou nakonec pochopila, jak se věci mají, a utnula to nějakou – čtenáři prominou – mateřsky vlídnou promluvou ve stylu: “Dělej si vola z někoho jinýho, na takový blbý hemzy nemám čas ani náladu…”
Mohla by, prosím, paní Ovčáčková zasáhnout a říct svému synkovi, t.č. nižšímu státnímu úředníkovi, něco podobného?
(Psáno pro IHNED)
Dámy a pánové, vítejte na veletrhu novinářských měrných jednotek a přirovnání! Zapomeňte na hektary a tuny, to jsou nudné jednotky, které čtenáře nezaujmou. A zaujmout čtenáře, to je posláním médií dneška. Zaujmout a pobavit, to je hlavní, jak říkáme u nás v Institutu neotřelých jednotek.
Čtenář, laskavý či nikoli, si totiž asi nedokáže představit, jak vypadá třebas sedmnáct a půl tisíce lidí. Proto mu to ulehčíte tím, že mu řeknete, že je to tolik lidí, kolik má Bruntál obyvatel. A čtenář hned ví, hned se má o co opřít, protože zatímco sedmnáct a půl tisíce lidí pohromadě asi neviděl, tak Bruntál si snadno představí každý: to máme od benzínky: Novotní, ti jsou doma čtyři, vedle Šmíd, ti jsou dva, Kuchyňkovi, těch je pět… teda vlastně už ne, co se ten kluk jejich odstěhoval do Krnova… a tak hezky krok po kroku, barák po baráku, a sedmnáct a půl tisíce lidí má rázem nějakou podobu. Když přijde na věc, tak je jeden každý z nich “s příběhem”, a to se cení.
Když není třeba příběh, tak aspoň emoci. Sedmnáct a půl tisíce lidí by zabralo plochu 4.300 metrů čtverečních (pokud se na jeden metr čtvereční vejdou čtyři lidé). Což je 0,43 hektaru. Ale kdo dneska ví, kolik je hektar, že? Jen pár zemědělců. Naštěstí je jeden hektar přibližně tolik, kolik je plocha fotbalového hřiště. A jsme doma, to zná každý, protože každý má doma televizi a v ní už aspoň jednou fotbalové hřiště viděl! Na jedno fotbalové hřiště by se tedy vešlo nějakých 2,32 Bruntálů. Václavské náměstí má plochu zhruba čtyř fotbalových hřišť, nebo též dvaatřiceti olympijských bazénů (50×25 metrů). Obyvatelstvo Bruntálu, přesunuto z Václaváku, by tedy zabralo tři a půl takových bazénů, pokud by šlapalo vodu. Pokud ale bazén vypustíme, mohou silnější Bruntálci vzít ty slabší na ramena a utvořit tak dvě vrstvy, protože bazén má hloubku pěti metrů.
Připadá vám to jako hodně blbé přirovnání? To jsme zatím jen u ploch a počtů. Do systému Základních Jednotek Pro Média v této oblasti patří ještě Orlická přehrada a Lipno. Spolu s Olympijským bazénem tvoří trojici jednotek, které vyjadřují plochu nebo objem, to jak se to zrovna hodí. Mimochodem, pokud budete připravovat text pro zahraniční čtenáře, tak si pamatujte, že 30 Václaváků = 0,0000017825684 Texasu, jak spočítalo naše oddělení přepočtů.
Ale pozor! Zatímco se délka měří na obligátní “délku Václaváku” a jednotky řádově větší (Praha napříč, délka všech tramvajových linek, vzdálenost z Prahy do Brna, Česká republika napříč, třikrát okolo zeměkoule apod.), tak výška má své speciální výškové jednotky: Petřínskou rozhlednu, Žižkovu sochu, Žižkovský vysílač a Eiffelovu věž. Proto pozor, abyste se neztrapnili a nepoužili třeba “výšku fotbalového hřiště”. Eiffelova věž zároveň slouží jako velmi neotřelá jednotka hmotnosti – věděli jste například, že Evropané vyprodukují ročně odpad o váze čtyř tisíc Eiffelovek? Zatímco čtyřicet milionů tun je příliš abstraktních, tak váha Eiffelovky (10.100 tun) je snáze představitelná, protože to je něco, s čím má čtenář každodenní zkušenost, že? A pokud náhodou představivost zakolísá, pomůžeme si upřesněním, že to je 2525 čtyřtunových slonic, a to už si umí přeci představit každý! Shodou okolností by toto množství čtyřtunových slonic plusmínus zaplnilo Václavák, takže vidíte, jak nám to krásně do sebe zapadá.
Když přijde řeč na IT a objemy dat, tak namísto dříve používané a dnes již zastaralé jednotky “CD disk” (zároveň vhodné jako demonstrace jevu zvaného pleonasmus) máme novou: “nejlépe vybavený model iPadu”. Že se to číslo neustále mění, to je jedno, však kdo by napřesrok četl dnešní články. Obzvlášť, když tam bude napsáno, že objem dat představuje zaplněnou paměť 29 miliard nejlépe vybavených iPadů. Tedy prostě strašně moc hodně, bez ohledu na to, kolik paměti bude ten který rok nejlepší iPad mít.
Na závěr naší drobné exkurze do světa žurnalistických měr a vah by to chtělo nějakou pořádně neotřelou jednotku. Co třeba tlak? Jak představit čtenářům něco tak velkého, jako je tlak 2500 barů? 25,5 kilometrů vodního sloupce asi není to pravé, tak proč nepoužít standardizovanou jednotku “kávovar”, že? A máme to: Je to síla sto šedesáti sedmi kávovarů!
Co na tom, že sto šedesát sedm kávovarů vedle sebe, na sobě nebo za sebou vyvine stejný tlak jako jeden kávovar, takže to srovnání kulhá na obě nohy… Prostě velký tlak lomeno tlak v kávovaru rovná se počet kávovarů. Ostatně, když jeden řidič nadýchá 1,5 promile a druhý taky 1,5 promile, tak pro média nadýchali dohromady 3 promile a byli téměř v kómatu. Kdyby se ale srazily dva autobusy, každý vezoucí čtyřicet lidí z koštu, rázem bychom měli do titulku krásnou zprávu: “účastníkům nehody naměřili policisté dohromady 10 procent alkoholu v krvi”!
Protože čtenáře je potřeba nejen informovat, ale hlavně zaujmout! My ty divné přepočty a přirovnání neděláme pro sebe, my to děláme pro vás!
(Psáno pro IHNED)
Zeman, Ovčáček, kavárna, Horáček, Babiš, Čína… Čím víc to poslouchám, tím častěji si říkám, co mi asi utíká. Co se asi za touhle kouřovou clonou skrývá, jaké drobné a nenápadné křivárny? Co třeba regulace hazardu?
Jasně, jasně, automaty ničí lidem život, přinášejí kriminalitu, okej. Ministerstvo financí, které se do boje s hazardem pustilo opravdu zgruntu, ale rozhodně nepodezřívám z náhlé starostlivosti o blaho občanů a o to, aby nepropadali gamblingu. Kdepak. Ministerstvo financí se stará především o to, aby si mohlo sáhnout na zisky a hrábnout do nich tak moc, jak jim to jen půjde. Ostatně dělá to u alkoholu i cigaret, tak co by to nedělalo u hraní.
Paskvil s povinností blokovat weby na základě ministerského úřednického úradku se ještě ani nestačil ohřát, a už tu máme další perly, tentokrát z úst Ondřeje Závodského, náměstka MF pro hazard. Co to bude tentokrát? Zdanění herních kostek? Zdanění korunového mariáše? Ó nikoli, tentokrát jsou na řadě počítačové hry. Však beztak způsobují už od 90. let veškeré možné zlo, především pak kriminalitu mládeže a její vzrůstající agresivitu, což je sice mnohokrát vyvrácený nesmysl, ale médiím to konvenuje a atmosféra ve společnosti je příznivá, tak co to nezkusit?
A tak jsme se v rozhovoru pro iDnes dozvěděli z páně náměstkových úst spoustu kuriozních výroků. Otázka je, co z toho opravdu takto pronesl a co se “ztratilo v překladu”, ale pokud budu brát text rozhovoru tak, že odpovídá smyslu vyřčeného, tak se nestačím divit, protože už v druhé větě staví pan náměstek právní princip “co není zakázané, to je povolené” na hlavu: “Pokud na nějakou hazardní hru nebude [nový zákon] pamatovat, pak je nepovolená.” To vše samozřejmě proto, aby “se předešlo korupci”, jak jinak! Demokratický pluralitní stát přitom stojí na principu, že ve většině oblastí co není výslovně zakázáno, to je povoleno. Je to logické, protože se neustále objevují nové a nové věci, které by v případě přístupu opačného byly automaticky nepovolené.
Pan náměstek jmenoval jako příklad některé MMORPG – tedy počítačové hry, které se většinou odehrávají ve virtuálním světě, které hrají statisíce lidí v nějakých “rolích”, a kde je možné samozřejmě získávat vybavení a zbraně. A jakmile máte někde možnost získat, byť ryze virtuální, vybavení, a máte tam víc hráčů, je logické, že je začnou směňovat, vzniknou burzy, trhy, a ty brzo vystoupí z virtuálního světa do toho reálného, kde se za reálné peníze nakupuje a prodává virtuální vybavení v hrách. Už před časem, kdy se tento princip objevil, začalo být jasné, že podobné hry budou trnem v oku berňákům, protože si na transakce ve hrách nemohou hrábnout a vzít si svou část. Což je do jisté míry škoda, protože představa, že v takové hře prodáte kováři tři meče za pár zlatých a nakoupíte od něj lepší brnění, a v tu chvíli se objeví financ a zabaví vám z virtuální výbavy dvě kouzelné mastičky jako daň z prodeje mečů, je svou bizarností krásná.
Ale tentokrát nejde ministerstvu o to, že nemá nic z transakcí. Tentokrát jde o hazard, protože podle náměstka Závodského v takových hrách existuje možnost, že se sejde víc hráčů, dají nějaké (virtuální) předměty do pytle, pak losují, a jeden bere všechno. Což je nepovolená hazard, a už pouhá představa, že by něco takového mohl dělat člověk mladší osmnácti let, je jasným důvodem pro razantní zásah! Takže se novinářka zeptá: “A povolíte takové hry?” No jasně, že je povolí, protože prodej her je velký byznys a dobře se daní… Ale náměstek naštěstí znepokojené čtenáře uklidňuje: Jakmile budou v počítačové hře znaky hazardu, tak bude muset žádat o povolení!
Celý absurdní kousek logicky spěje k vyvrcholení. Říkáte si, jak tedy ministerstvo pozná, jestli je ve hře – a teď si to nepředstavujte jako Tetris, co jste hráli na mobilu, ale jako opravdu obrovský komplexní svět s desítkami tisíc postav, příběhů, úkolů, s miliony lokací a předmětů – nějaká možnost “hazardu”. To jako na ministerstvu sedí několik úředníků a hrajou kde co, od Hledání min a Solitaire po World of Warcraft, a zkoumají, jestli někde nemůžou děti sázet? Naštěstí přesně tahle otázka padá, a my se dozvídáme, že ministerský úředník počítačové hry nehraje, protože by se dopouštěl hraní ilegálního hazardu.
Až se mi tají dech nad tou neúprosnou logikou. Oni rozhodnou, jestli daná hra obsahuje prvky hazardu, ale hrát ji nebudou, protože by se tím dopouštěli ilegálního hazardu. Protože, jak výše zaznělo, dokud hra neprojde schválením a nedostane razítko, že je hazarduprostá, je na ni nahlíženo jako na hazardní, a kdo ji hraje, dopouští se ilegální činnosti. Jak tedy může někdo říct, jestli ve hře hazard je, aniž by ji hrál? Hlava 22? Prý ne, prý jsou schopni se dostat k podrobnostem, aniž by ji hráli. (Jak? Z recenzí? A nedopouští se recenzent ilegální činnosti tím, že hraje hru, o které se ministerstvo zatím nevyjádřilo?)
Jen se divím, že náměstek ministerstva může z úst vypustit větu “Pokud se například na zahraničním webu objeví něco, co ministerstvo nepovolí, nezbude nám nic jiného, než blokovat platby a webové stránky,” a novinářka ho v tom okamžitě nevymáchá. Co to je za ministerstvo? Ministerstvo Pravdy A Všeho?
Holt někteří úředníci stále nepochopili, že svět nefunguje tak, jak ministerstvo povolí… A čím dřív takoví úředníci dostanou přes prsty, tím míň škod napáchají.
(Psáno pro IHNED)
Když jsem svého času vedl magazín pro lidi z IT, divil jsem se, jak je možné, že mnoho z nich, ač jsou vysokoškolsky vzdělaní a bezesporu nadaní analytickým myšlením, trpí binárním viděním světa. Buď něco je dobré, nebo to je špatné, nic mezi tím. Natož připustit, že někdy to dobré je, a někdy ne, podle toho kdy a za jakých okolností. “Svět není černo-bílý,” opakoval jsem, ale bylo to zbytečné. Co není černé, to přeci musí být bílé, a kdo tvrdí, že ne, tak je hlupák a mimo realitu.
Pravda, u vysokoškolsky vzdělaných ajťáků mě to překvapilo, ale zvykl jsem si. Takže když dneska čtu v diskusích neustále opakovaný obrat, že každý Zemanův kritik jen “neunesl, že jeho kandidát neuspěl”, tak se ani trošku nedivím.
Ono je to pohodlné a ověřili si to už bolševici: Kdo není s námi, ten je proti nám! Jak krásné, jednoduché, po bolševicku úderné: Buď jsi bolševik, nebo jsi nepřítel! Davu, co se klepe psychózou z obležení nepřáteli, se tak snadno vládne… Báťuška Putin vytáhl dlouholetého protivníka, totiž imperialistický Západ a vrchního světového čerta USA, a v lidu to zarezonovalo… Logicky – když v něčem žijete sedmdesát let, tak vám to prostředí, jakkoli bylo hnusné, připadá příjemné, protože je důvěrně známé. USA jsou proti nám, západ je proti nám, my jsme hráz míru a spravedlnosti a stojíme pevně na stráži!
Tak i u nás stačilo málo, a lidi se rozvzpomněli na to, jak se Sovětským svazem na věčné časy, nikdy jinak, USA a NATO jsou vrazi, záštita míru… Jako by pětadvacet let spali a teď se na pokyn z centrály probudili do světa, který je jim důvěrně známý. Tak to bylo po celé jejich mládí, takže to znají a věří tomu. Kdo není s nimi, ten je proti nim, kritika neexistuje, nejsou kritici, jsou jen zrádci a renegáti jednotného vedení Strany a jejích představitelů!
A tak je nepochopitelné, že někomu může být proti srsti, že se Zeman nechce omluvit za vyslovenou lež. Jeho věrný mluvčí (ve světě Pána prstenů by se mu říkalo “Ústa Zemanova”) namísto svého pána kope a útočí a dehonestuje jak na běžícím páse podle jednotné šablony: Kritici jsou hlupáci, co neunesli Schwarzenbergovu prohru, protože všichni rozumní občané (“my”) přeci stojíme za Panprezidentem! Kdo souhlasí se Zemanem, je rozumný, komu se něco nelíbí, má na klopě Karla s čírem a patří do pražské kavárny! Protivníků je jen pár, jsou to osamocené hloučky frustrátů, zatímco národ stojí pevně a jednotně za svým prezidentem.
Neomluví se za Peroutku. Místo toho dělá přes rok kašpařinu s hledáním článku, Ústa Zemanova tomu věrně sekundují, a když už i soud nakáže omluvu, tak se Kancelář šprajcne, že takto by to nešlo, aby se za něco omlouvali, protože by to mohlo spustit další žaloby, a oni by se uomlouvali! Hm, a že by si třeba Zeman dával pozor na to, co plácá, aby se Kancelář nemusela omlouvat? To je asi příliš složité. A tak Zeman plácá dál, protože se nikdo omlouvat nebude, a kdo na to poukáže, ten je frustrovaný, protože jeho Karel nevyhrál, přeci!
Ach jo. Jako by nemohl být někdo, kdo třeba se Zemanem souhlasí a podporuje ho, ale tohle mu připadá za hranou a nedůstojné hlavy státu, tak se ozve… To přeci ještě neznamená, že je to nějaký fanatický karlista! I když si říkám, kolik takových kritických příznivců Zemanovi ještě zůstalo a jsou schopní ustát ten tlak od Ovčáčka a jeho klaky, co jim lepí na čelo nálepku “Kavárna”.
Na pohřeb přijet pozdě je omluvitelné. Zarazit rakev kvůli pokloně je buranské. Vymýšlet spoustu postupně vyvracených výmluv (počasí, dispečeři) a prokládat je nadávkami těm, kdo na to poukazují, to je ryze Zemanovské. V době, kdy toto píšu, je stav událostí takový, že si prý Zeman pozve na kobereček ministra dopravy, aby domluvil řízení letového provozu, a dispečeři se ostře ohradili proti Ovčáčkovým plkům. Vsadil bych se, že výsledek bude nijaký, a můžou si jít stoupnout do fronty na omluvu. Teď končí někde na Opyši. A buďme rádi, že Zeman jel na ten Rhodos, protože kdyby tohle předváděl v Izraeli, tak je ta fronta mnohem delší.
Ostatně, Ovčáček šel beztak tuhle kolem pražské kavárny, a tam sedělo několik dispečerů a potutelně se usmívali…
(Psáno pro IHNED)
Máme po volbách, a tak se můžeme od volebních klipů vrátit k poctivé televizní zábavě. Tu nejlepší, jakou jsem našel, neposkytuje ani Šlágr TV, ani televize Regina, ani střihové pořady ze střihových pořadů, v nichž s napětím sledujeme, jestli Čejka udělá slepici. Kdepak. Nejlepší zábava na dlouhé bezesné noci je televizní kvíz.
Ano, mám na mysli ty pořady, co běží po půlnoci a jejichž princip je ten, že nějaká slečna slibuje peníze, popřípadě to, že se svlékne, pokud někdo zavolá a vyřeší hádanku, co je na obrazovce. Třeba spočítá koruny nebo vyřeší jednoduchý matematický příklad, popřípadě doplní písmena do doplňovačky nebo najde města, jejichž názvy jsou zapsané přesmyčkou. Pokud volající uhodne, dostane třeba dva tisíce korun. Což zní pro někoho možná lákavě, ale ve skutečnosti to je ještě zoufalejší zábava, než házet peníze do výherního automatu.
Sice je dole napsáno, že za minutu hovoru zaplatíte sedmdesát korun, ale i tak někdo zavolá. Však co, zavolám, přepojí mě, já řeknu správnou odpověď a máme to. Ve skutečnosti nejde o to, abyste zavolali a dostali peníze, ale abyste zavolali a zaplatili za to co nejvíc. A tak čekáte jako tupani, než vás řádně podojí, a čekáte, a čekáte, a čekáte… A když už je to neúnosné, tak vás přepojí do studia, a vy řeknete své zvíře na tři, které má uprostřed písmeno E: “PES!”
“Cože? TES? Co to je TES?”
“Ne TES, PES!”
“Nerozumím vám. Říkáte VES? To není zvíře!”
“PES! PES! P – E – S!”
“PEC? Ne, to není správné slovo…”
“PES!”
“Já vám vůbec nerozumím. Řekněte to po hláskách…”
“P jako Pavel! E jako Erika! S jako Soňa!”
“Nerozumím. NES?”
“PES!!!”
Píp píp píp… “Tak bohužel, uplynul časový limit a já stále čekám na to slovo…”
Další osvědčená soutěž je “hádejte, co je v obálce”. To takhle diváci hádají povolání, co končí na “-ář”, a moderátorka jen kroutí hlavou. Nakonec obálku otevře, a tam je napsáno: “Cvistář”. To je hodně zastaralý název pro soukeníka, ale aspoň to má nějakou vazbu s realitou. Což se třeba nedá říct o matematických hádankách.
Zkoušel jsem nejrůznější způsoby, třeba ignorovat závorky nebo priority operátorů. Zkoušel jsem nevnímat matematické symboly a podle pokynu jsem jen sečetl čísla. No, nepodařilo se mi to ani trochu. Pokud některý z čtenářů tuší, jak z výrazu 7 x (5 – 2 + 8) – 2 x 5 + 3 – 4 – (1 x 7) + 3 – 4 + 5 + (6 – 3) dojít k číslu 407, nechť mi zavolá na telefonní číslo, které je dole pod článkem (70 Kč za každou započatou minutu hovoru).
Dobré jsou taky ty “sečtěte čísla v trojúhelníku” nebo “spočítejte koruny na obrázku”
Tak schválně. Spočítám koruny, tedy korunové mince, a jsou tři. Čtvrtou “korunu” má slečna na hlavě. Tedy žádných 88. Když spočítám hodnotu mincí, tak jen po sečtení tří padesátikorun mám 150… Ve kterém vesmíru je správná odpověď 88?
Tak mi asi nejde matematika. Přesmyčky budou lepší, že? Tak schválně: Co je za město RAHPA? Jasně, Praha. A co ONRB a LOSO? Pokud myslíte, že Brno a Oslo, jste vedle! Slečna má v obálce města Born (v Nizozemí, neznáte?) a Solo (zkrácené jméno pro Surakartu)! To jsou hledaná města. Trololololooo…
Tak si říkám, jestli spoléhají na to, že všichni u obrazovek jsou touhle dobou buď ožralí jak motyky, nebo totálně vymletí, nebo sjetí leštěnkou na nábytek… Fakt. Koukám se na číslo 5649 ze sirek a zadání zní: Přesuňte dvě sirky tak, abyste vytvořili co největší číslo.
Hm, hm, hm, co to asi tak může být? Nevíte? Přeci 5E451!
Protože umím programovat, tak znám čísla v šestnáctkové soustavě, a tam je 5e451 rovno číslu 386129 v soustavě desítkové. Nebo to není 5E431, ale neumělý pokus napsat slovo “SEKSI”? Jako že největší číslo je sexy číslo, cha cha, rozumíte? Rozumíte? Ne? A už jste si cvakli leštěnky?
PS: Skvělý zdroj podobných videí je CaryMaryFuckův kanál na Youtube… Jen pro silné nervy!
(Psáno pro IHNED)
Jsou to skoro dva roky od “zátahu na growshopy”, a konečně se některé případy začínají dostávat k soudu.
Minulý týden se konalo třeba první líčení s Richardem Klečkou, majitelem jednoho z growshopů. Obviněn z šíření toxikomanie. Prodával ve svém květinářství zahradnické potřeby. http://domaci.ihned.cz/cesko/c1-61170560-policejni-zatah-na-growshopy
Ústavní soud na stížnosti majitelů growshopů odpověděl, že se šíření toxikomanie dopustili “už jen tím, že informovali o pozitivních účincích marihuany, prodávali různé potřeby a pomůcky k jejímu pěstování i aplikaci,” což mi připadá nehorázné.
Já to zopakuju a zasadím do kontextu, ano? Informovali o pozitivních účincích marihuany v zemi, kde se o nich veřejně píše od devadesátých let. V zemi, kde můžete jít do kterékoli knihovny a najít tam aspoň deset knížek, které popisují účinky marihuany a konopí vůbec – a nezamlčují ani pozitivní. V zemi, kde je mezi středoškoláky “ubalit špeka” tak normální, jako “dát ruma” mezi zedníky. V zemi, kde hulí kdekdo od správců serverů po manažery. V zemi, kde si důchodci pěstují konopí a dělají si z něj masti na klouby. Kde je normální, že vám starší paní řekne, že to bere na parkinsona a že je jí fajn… Jak tady chcete ještě víc šířit informace o pozitivních účincích marihuany? Vždyť si je vyzkoušela, střízlivým odhadem, tak třetina národa!
Člověk by si myslel, že vztah populace a kanabisových drog je neutrální. Kdo je chce, ten je má a ví, jak si je obstarat, kdo je nechce, ten se jimi nezabývá, a většina lidí to komentuje neutrálně, asi jako pití alkoholu. Dlouhá léta to tak fungovalo, Policie samozřejmě věděla, a věděli to všichni, že je situace za hranou litery zákona, ale tolerovala to a excesy moc nebyly. Dokonce se v takovéhle atmosféře mohla rozjet veřejná diskuse o legalizaci konopí k léčebným účelům. A tohle bych znovu zdůraznil: Legalizovali jsme konopí k léčebným účelům! Neměli by ústavní soudci vztáhnout svůj výrok o informování o pozitivních účincích i na tenhle případ?
Jenže plusmínus v tu samou dobu, kdy se tedy rozhodlo, že stát přisaje daňovod na pěstování lékařského konopí, se najednou probere Policie a udělá spektakulární (jinak to nelze nazvat) zátah na growshopy. Přijedou, zabaví zboží z desítek obchodů, odvezou… V podstatě těm, kdo tyto obchody provozují, zlikvidují živnost. A těm, kdo mají tu smůlu a, jako Richard Klečka, nabízí substrát, vhodný pro konopí, v rámci svého normálního obchodu s květinami, prostě ukradnou zcela nezávadné zboží. Stojí před kamerami, opakují do nich, že “probíhá realizace”, majitelům zabaví vše, co se zabavit dá, a něco v tom hledají… Možná jsem jen nespravedlivý a předpojatý, ale tipnu si, že si v té chvíli připadají jako hrdinové, co zabránili drbanům v tom, aby se nám to svinstvo v republice šířilo, Honzo!
Představte si, že jste v situaci člověka, co podniká mnoho let ve stejné oblasti. O vašem podnikání ví stát, finanční úřad, živnostenský, nikdo vám nikdy neříká “tohle ne, to je za hranou”. Daně platíte, státu vše odvádíte. Víte, že tam ta hrana je, a tak se radši držíte o krok před ní, ptáte se, jestli to je takhle v pořádku, všichni vám říkají, že jo, a najednou, během pár hodin, je z vás zločinec. Ne, vy víte, že nejste, ale chovají se k vám tak, zabaví vám všechno, hrabou se vám ve věcech, na noc jdete do cely… Escóbar hadr!
Před časem jsem se koukal na televizní vystoupení ministra Chovance. Vždycky si připomenu, že to je ten člověk, co byl po volbách v Lánech na té schůzce se Zemanem, kterou všichni účastníci popírali. Chovanec ji pak “propíchnul”. Dneska jsou všichni, kdo tem tehdy byli, odstavení z hlavního proudu dění, jen Chovanec je ministrem… Tak tenhle Chovanec hřímal cosi o válce proti drogám a já si říkal: Ví ten člověk, že není rok 1988 a on není guvernér v Texasu? Ví, že “válka proti drogám” skončila patem a víceméně se hledá způsob, jak necouvnout, ale taky v tom neutápět úplně zbytečně miliardy? Nebo si připadá jako poslední spravedlivý, co ji vybojuje?
Lup ho, pár dní nato policajti naběhnou na lidi, co sbírají technické konopí http://domaci.ihned.cz/c1-64678360-policiste-zbili-romske-sberace-technickeho-konopi-podle-majitele-si-policie-nejspis-spletla-rostlinu-s-marihuanou a podle výpovědí se u toho chovají, jako by právě dopadli pašerácký gang, co veze dvacet tun kokainu z Medellínu. A zase: technické konopí! Ten chlápek, co ho tam pěstuje, má kvůli tomu haldy papírů od všemožných úřadů, celníkama počínaje. Určitě i policajti mají informace, že na tom a tom místě… A pak jedou okolo a hrajou si v poli na kovboje, protože s nima “podezřelé osoby nespolupracovaly”. Myslíte si, že by takhle vyváděli, kdyby na tom poli byly brambory?
Vůbec je, konopí stranou, těch zátahů, či slovy Ivo Ištvana “realizací”, nějak moc, a výsledky jsou docela tristní. Já se musím přiznat, že mám k Policii docela pozitivní vztah. Hodně se zlepšila, a když si srovnám policisty dnes a před dvaceti, pětadvaceti lety… Ideální to není, občas to skřípe, ale pokrok je evidentní. Tu práci jim nezávidím, a protože občas trošku nakouknu pod pokličku, tak vidím, jaké neskutečné věci dokážou třeba v kriminalistickém ústavu. Jenže pak ten dobrý obraz, co si o nich snažím držet, hatí nějací moulové, co kopou do ležícího motorkáře, třeba. Nebo právě ti, co “realizují realizace”…
Richard Klečka se po dvou letech dočkal soudu. Já Richarda znám osobně dlouho, možná deset let, a držím mu palce, aby tahle noční můra už skončila. A nejen jemu, ale všem z téhle kauzy. Ono se to ještě nějaký pátek potáhne, třeba padnou nějaká odvolání, a až pak bude čas na závěrečné zúčtování.
Mezisoučet není nic moc: zlikvidované legální živnosti, škoda za desítky milionů Kč, několik lidí, které stát docela natvrdo, promiňte, vojel, místo nějakého reálného výsledku spíš jen demonstrace síly… Moc nevěřím, že by se stát měl k nějakému “promiňte”, natož k hrazení škod. Ale počkáme s tím účtem na vrchního. Třeba se dozvíme, proč vlastně celá tahle akce proběhla. Jak říkají právníci: Cui bono, cui prodest?
(Psáno pro IHNED)
Žijeme v době, kdy jsou na vzestupu profese, kterým snad ještě ani nebyla vymezena ekonomická sféra. Technicky patří do služeb, ale je to taková meta-meta-služba… Pro sebe jsem si udělal takovou poučku: po vizitce poznáte je! Podíváte se, a tam stojí: “Komunikační ninja”. Myslíte, že se plíží v černém oblečení po komunikacích a máchá kolem sebe mečem? Kdepak. “SEO guru”. Hmmm. “Marketingový šaman”. “Ideamaker”.
Před pár lety, když jsem ještě chodil na konference o IT, přišla najednou během velmi krátké doby obrovská móda podobných lidí. Přišli a ve svých technicky a rétoricky perfektních prezentacích motivovali. Když jsem se pak ptal lidí, co na přednášce také byli, jakou novou praktickou dovednost se naučili, říkali: “Hele, nic, ale on mě tak skvěle namotivoval…”
“Motivuj mě!” se pak stalo na čas heslem všech podobných akcí. Žádná IT konference, žádný Barcamp, nic se neobešlo alespoň bez tří motivačních přednášek, často s tituly jako “Odvažte svého kreativního psa” a “Svoboda myšlení” a “Efektivita produktivity”. Mezi těmito přednáškami bloumali vývojáři a podobní techničtí lidé, rozpolcení mezi dvěma pocity. Zaprvé: že právě slyšeli někoho, jak jim prodává teplou vodu a věci, které jsou očividné, a moudra jak z Rádce mladých svišťů. No a zadruhé: že sami nevědí, čím to je, ale najednou mají obrovskou chuť se do něčeho pustit. Že hned teď půjdou a založí firmu na ořezávátka, která bude bio eko (ano, to většinou chodilo ruku v ruce). Že si okamžitě koupí Moleskin a budou kreativním inkoustem dělat náčrtky svých kreativních myšlenek…
Před pár týdny jsem se v jednom pražském coworkingovém centru (to je taková společná kancelář pro lidi na volné noze a malé týmy, které tak nemusí shánět vlastní prostor) zastavil před nástěnkou, která představovala jednotlivé členy, a povšimnul jsem si pěkné série vizitek, kterou vedla slečna s titulem “Kouč pro více radosti”. Za ní “Gestalt koučka” a pak řada těch, co “pomáhají definovat vize” a nabízejí “koučování, práce se symbolikou”… Nechávám stranou to, že podobné prostředí takové profese přitahuje, ale na rovinu říkám, že mě to zarazilo.
První reakce byla, že jsme fakt bohatá společnost, když se uživí všichni tihle kouči, včetně slečny, co vás trénuje, jak máte mít víc radosti za života. No a druhá reakce byla už míň veselá…
Vzpomínám si, jak ve Stopařově průvodci (myslím knihu) byla epizodní postava slečny, která se živila tím, že za peníze říkala úspěšným lidem, že je v pořádku být bohatý. Bohatí mužové si ji najímali, na hodinu, dvě, na celý večer, a ona jim vysvětlovala, že je to zcela v pořádku, že nemusí mít výčitky z toho, že mají peníze, že tak přeci funguje ekonomika… Když jsem to na začátku 90. let četl, připadalo mi to jako další bláznivá humorná Adamsova fikce. Dnes už ne.
Docela dobře to sedí k té informaci, že druhá nejčastější profese v Silicon Valley je psycholog a psychoterapeut. Ono to tak chodí, že ve společnosti lidí, orientovaných na maximální výkon a efektivitu a neustálé překračování hranic možného, je potřeba neustálé vypětí nějak kompenzovat. A penězmi to nelze. K čemu vám je spousta peněz, když si je nedokážete proměnit za radost, pohodu, klid…
A pak najednou dávají “koučky pro více radosti” smysl. Není to až tak úplné prodávání ohřáté vody. Tedy při pohledu zvenčí možná ano, ale představte si, že jste v situaci, kdy potřebujete koupit ohřátou vodu?!
Lidí, kteří mají peníze a postavení a přitom nevědí, co si počít sami se sebou, jak se se sebou vyrovnat, jak se smířit s tím, že jejich práce je naprosto absurdní a nedává smysl, je stále víc. A ne každý může jednoho dne prásknout v korporaci do stolu, sebrat se a otevřít si restauraci, jak o tom vždycky snili. Prostě jen potřebují vědět, co si počít se sebou…
Na to, co to vypovídá o době současné a nadcházející, si jistě laskavý čtenář odpoví sám.
(Psáno pro IHNED v srpnu 2015)
Nechtěl jsem své působení začínat tématem “imigranti”, opravdu ne, ale nakonec to udělám.
Já si totiž myslím, že to dopadne dobře.
Imigrace je problém a soužití s lidmi z jiného kulturního prostředí bude problém, kdo říká že ne, ten lže, ale řešení není stavět zeď. Pokud půjdou, přijdou jinudy a zeď obejdou. André Maginot by mohl vyprávět.
Ano, bezesporu je přinejmenším podivné, že syrské uprchlíky nepřijímají bohaté státy z Blízkého východu a můžeme se nad tím pozastavovat, ale statisíce lidí jsou tady a dumání, proč je nevzal někdo jiný, nijak nepomůže. (Infografika)
Já těm lidem rozumím. Tedy těm, co se bojí. Vlastně tedy i vám. Strach je přirozený, tak to příroda zařídila schválně; neadekvátní je jeho míra, která paralyzuje myšlení. Pěknou analogií může být alergie: autoimunitní systém je skvělý nástroj, který nám dovoluje přežít, ale každý alergik potvrdí, že jsou věci, na které reaguje neadekvátně. Můžete stokrát křičet: “Je to jen pyl! Jen včelí žihadlo! Jen kočičí chlupy!!!” – ale tělo si jede po svém.
Stejně tak nebude slyšet “hlas rozumu”. Pokud bude nadávat do nácků a xenofobů, tak tuplem nepomůže. Je to ale bohužel přesně tak: Čeho se dočkali lidé, ovládaní strachem a obavami z cizinců? Nadávek, odsouzení, ostrakizace od elit; jalových proklamací a populistických gest od politiků. Výsledný dojem je, že elity zrazují a politici nekonají.
Četl jsem celé léto média česká i zahraniční a, světe div se, mám posledních několik týdnů dojem, že to dopadne dobře. Že nenastane konec světa, ani konec civilizace, dokonce ani konec národních zvyků. Že migranti přijdou, bude jich mnohem míň, než nám velké oči teď říkají, a naše společnost je přijme, stejně jako přijala Vietnamce, Ukrajince, Číňany, Rusy a Američany, stejně jako tu po dlouhá staletí žila s Němci, stejně jako dodneška žije se Slováky… Ano, vždycky se najde nějaký křupan, co začne pokřikovat “Neumíš česky? Mazej zpátky na Slovensko!” (popřípadě “Čehún, hybaj zo Slovenska!”), ale většinovou populaci Slovák ani Vietnamec nerozhází.
James Thurber v jedné své povídce popisuje paniku, kdy lidé v Columbusu v Ohiu jednoho odpoledne najednou začali utíkat, protože se báli povodně. Na počátku byl prostě jen někdo, kdo utíkal po ulici, a k němu se přidal někdo další, a najednou se přidávali okolostojící, protože proč by jinak někdo utíkal, kdyby nehrozilo nebezpečí, a pak začali utíkat další a další, najednou nebezpečí dostalo jméno (“protrhla se přehrada”), lidé utíkali ulicemi, volali “honem, do hor, než vás to smete…”, běželi ctihodní pánové, mladíci, matky s dětmi i staří lidé, a běželi docela dlouho, až zjistili, že se za nimi neženou běsnící vody, ani potůček, že se zkrátka neděje nic, a tak se obrovský dav postupně zastavil, lidé přestali utíkat, pak řekli několik rozpačitých slov, protože jim bylo hloupé, že podlehli panice, a rozešli se zase po svém. A v Columbusu se o tom už nikdy nemluvilo – hlavně ti, co utíkali.
Jsem přesvědčený, a neptejte se mě proč, o tom, že celonárodní útěk z letošního léta dopadne stejně. Že prostě panika pomine, lidé se zastaví, potřesou hlavama a vrátí se k tomu, co dělali ještě letos na jaře. Jen jak se budou rozcházet, tak se budou vyhýbat pohledům do očí.
Můj nejasný pocit velmi pěkně sepsal a příklady podepřel Peter Lelovič: http://sedesako.blogspot.cz/2015/09/rozumem-strach-z-certu-nezazenes.html – to, co prožíváme, je jev sociologii známý jako “morální panika”. A morální panika nakonec odezní tak rychle jak začala. Všechny strachy o kulturu, o “naše děti”, o sociální dávky pominou, největší radikálové se opět ocitnou na okraji, imigrace se stane standardní součástí politického života a přesune se z kategorie “emocionální problém” do kategorie “věcný problém”…
Podobnou paniku známe z té “vyspělé západní evropy”, kde se báli hord z necivilizovaného východu, co po otevření trhu přijdou k nim domů a budou jim brát práci (“polský instalatér”, pamatujete?), nebudou mít základní civilizační návyky, budou bít ženy a ty se budou živit prostitucí, protože tak to přeci ve východní evropě chodí. Jak se vám to čte? Čtete o sobě, aby bylo jasno. Tohle o nás psala média ve “staré EU”.
Výsledek je známý: nic takového se nestalo, ačkoli média statečně dělala z každého kriminálního činu “imigrantský zločin”. Totéž se stane i se Syřany. Projdou, většinou se ani nezastaví, a pokud někteří ano a usadí se u nás, zvykneme si na ně. Vážně. Však kdo si myslíte, že ti lidé jsou? Pasáčkové ovcí a negramotní beduíni? A víte, že v Sýrii jsou i lékaři, právníci, inženýři, programátoři, podnikatelé…? Myslíte, že ti tam zůstávají a posílají sem ty nejchudší a nevzdělané? Myslet si to je jako myslet si, že všichni přistěhovalci z východu jsou jen pasáci a šlapky. Právě jste podlehli mediální zkratce.
Až se v roce 2020 budeme ohlížet do historie, je možné, že budeme vzpomínat na léto 2015 jako na dobu, kdy začal pád evropské civilizace pod náporem uprchlíků, kteří ji přišli rozvrátit. Ale taky je docela možné, že na něj budeme vzpomínat stejně jako dnes vzpomínáme na léto 2010. Já docela sázím na tu druhou variantu – i když lidem, co jsou dnes v panickém stavu, mohu připadat jako blázen, hlupák nebo vlastizrádce.
Za pět let na to budou chtít všichni zapomenout a budou se tvářit, že se to nestalo. Že oni tomu nepodlehli. Že jejich strach nebyla panika, ale že prostě jen… měli oprávněné obavy, protože jim nikdo nic neřekl.
