(Psáno pro IHNED)
Dlouhá léta jsem hrál se svou matkou takovou hru:
Matka: “Potkala jsem Otu Koutka, ten chodil na gympl do béčka, ne?”
Já: “Ota? Nevím kdo to je…”
Matka: “Ale víš, chodil na gympl… Byli jste spolu v tanečních!”
Já: “Ne, nebyli…”
Samozřejmě že jsem Otu Koutka znal a byli jsme spolu v tanečních. Jen jsem z legrace tvrdil o něčem evidentním, že to tak není, aniž bych tušil, že to o mnoho let později nazvou sociologové slovy “post-truth”. Později jsem přitvrdil:
Matka: “Potkala jsem Helenu. Ta s tebou chodila na základku…”
Já: “Nechodila!”
Matka: “Nekecej, chodila s tebou do třídy.”
Já: “Nikdo takový do třídy nechodil…”
Matka (ukazuje na fotku ze základky): “Tohle je ona!”
Já: “Ne, to není ona!” (samozřejmě že je…) “Tahle se jmenovala Beáta Douděrová!”
Matka: “Co to meleš? Jaká Douděrová? To je Helena, vždyť ji znáš!”
Já: “Ne, žádnou Helenu neznám!”
Matka: “Jak to, že neznáš žádnou Helenu?”
Já: “Neznám, nikdy jsem jméno Helena neslyšel!”
Matka: “A co teta Helena? Od strejdy Jendy…”
Já: “Já žádného strejdu Jendu nemám!” (Mám, samozřejmě, a jeho žena je Helena, jak jinak)
Tuhle hru jsme hráli na tisíc způsobů a moje důsledné popírání zcela zjevných faktů (“Mami! Já nikdy na gympl nechodil! Tam chodil můj bratr Luboš!” – nemám žádného bratra a na gymnázium jsem chodil) dokázalo matku spolehlivě vykolejit. Když jsem byl hodně přesvědčivý, vypadalo to, že minimálně na zlomek sekundy zapochybovala…
Říká se tomu prý post-truth, a přeložil bych to asi jako “popravdivostní” doba, společnost, politika. V ní jako by bylo úplně jedno, co je nebo není pravda. Kdysi jste se třeba dohadovali o světových stranách, jeden tvrdil, že sever je támhle, druhý že ne, že je támhle, pak jste vytáhli kompas, střelka ukázala jedním směrem, a bylo to. Ten, kdo ukazoval jinam, uznal, že neměl pravdu, protože s realitou nelze moc dobře polemizovat.
Postmoderní doba pak přinesla touhu polemizovat s realitou a relativizovat ji. Sever je sice podle kompasu, mapy, Slunce i lišejníku támhle, ale ten můj směr je taky dobrý, a vůbec: je to jen konvence, že severu říkáme sever a tomu mému směru jihovýchod, ale když mému směru budeme odteď říkat “sever” a tomu tvému třeba “houba”, tak v takovém případě budu mít pravdu já, a vůbec, ta moje konvence je stejně dobrá jako tvoje, a pokud tvrdíš, že ne, tak uvidíš, udělám happening a pouliční festival, ve kterém tvoje šovinisticky nadřazené trvání na dogmatu zesměšním!
Bylo to neobyčejně protivné a otravné, ale stále bylo jasné, že dotyčný vnímá, že je jaksi dobré mít svá tvrzení v souladu s realitou. Třeba i kdybychom měli realitu přejmenovat. Post-truth jde dál, a naprosto ignoruje jakýkoli soulad řečeného se světem okolo. Stojíte po kolena ve vodě a řeknete, že tu žádná voda není. “A co je tohle?” volají okolo vás a dokazují vám, že to teče, že je to bezbarvé, že je to pitné, ti nejdrsnější chystají elektrolytický rozklad na vodík a kyslík, ale vám je to jedno. Vy možná sami víte, že stojíte po kolena ve vodě, ale řeknete: “Ne, žádná voda tady není!” Protože vy nesdělujete vědeckou informaci, přeci. Vy popisujete emoci! Za hodinu budete klidně tvrdit, že stojíte ve vodě. Na realitě se nezmění nic, ale emoce bude jiná, protože to takhle chcete, a komu se to nelíbí… že…?
Nevím, jestli jsem svojí matce sděloval nějakou emoci. Spíš bych se přikláněl k tomu, že jsem si z ní docela obyčejně utahoval. Nahrává tomu i fakt, že většinou nakonec pochopila, jak se věci mají, a utnula to nějakou – čtenáři prominou – mateřsky vlídnou promluvou ve stylu: “Dělej si vola z někoho jinýho, na takový blbý hemzy nemám čas ani náladu…”
Mohla by, prosím, paní Ovčáčková zasáhnout a říct svému synkovi, t.č. nižšímu státnímu úředníkovi, něco podobného?
(Psáno pro IHNED)
Dámy a pánové, vítejte na veletrhu novinářských měrných jednotek a přirovnání! Zapomeňte na hektary a tuny, to jsou nudné jednotky, které čtenáře nezaujmou. A zaujmout čtenáře, to je posláním médií dneška. Zaujmout a pobavit, to je hlavní, jak říkáme u nás v Institutu neotřelých jednotek.
Čtenář, laskavý či nikoli, si totiž asi nedokáže představit, jak vypadá třebas sedmnáct a půl tisíce lidí. Proto mu to ulehčíte tím, že mu řeknete, že je to tolik lidí, kolik má Bruntál obyvatel. A čtenář hned ví, hned se má o co opřít, protože zatímco sedmnáct a půl tisíce lidí pohromadě asi neviděl, tak Bruntál si snadno představí každý: to máme od benzínky: Novotní, ti jsou doma čtyři, vedle Šmíd, ti jsou dva, Kuchyňkovi, těch je pět… teda vlastně už ne, co se ten kluk jejich odstěhoval do Krnova… a tak hezky krok po kroku, barák po baráku, a sedmnáct a půl tisíce lidí má rázem nějakou podobu. Když přijde na věc, tak je jeden každý z nich “s příběhem”, a to se cení.
Když není třeba příběh, tak aspoň emoci. Sedmnáct a půl tisíce lidí by zabralo plochu 4.300 metrů čtverečních (pokud se na jeden metr čtvereční vejdou čtyři lidé). Což je 0,43 hektaru. Ale kdo dneska ví, kolik je hektar, že? Jen pár zemědělců. Naštěstí je jeden hektar přibližně tolik, kolik je plocha fotbalového hřiště. A jsme doma, to zná každý, protože každý má doma televizi a v ní už aspoň jednou fotbalové hřiště viděl! Na jedno fotbalové hřiště by se tedy vešlo nějakých 2,32 Bruntálů. Václavské náměstí má plochu zhruba čtyř fotbalových hřišť, nebo též dvaatřiceti olympijských bazénů (50×25 metrů). Obyvatelstvo Bruntálu, přesunuto z Václaváku, by tedy zabralo tři a půl takových bazénů, pokud by šlapalo vodu. Pokud ale bazén vypustíme, mohou silnější Bruntálci vzít ty slabší na ramena a utvořit tak dvě vrstvy, protože bazén má hloubku pěti metrů.
Připadá vám to jako hodně blbé přirovnání? To jsme zatím jen u ploch a počtů. Do systému Základních Jednotek Pro Média v této oblasti patří ještě Orlická přehrada a Lipno. Spolu s Olympijským bazénem tvoří trojici jednotek, které vyjadřují plochu nebo objem, to jak se to zrovna hodí. Mimochodem, pokud budete připravovat text pro zahraniční čtenáře, tak si pamatujte, že 30 Václaváků = 0,0000017825684 Texasu, jak spočítalo naše oddělení přepočtů.
Ale pozor! Zatímco se délka měří na obligátní “délku Václaváku” a jednotky řádově větší (Praha napříč, délka všech tramvajových linek, vzdálenost z Prahy do Brna, Česká republika napříč, třikrát okolo zeměkoule apod.), tak výška má své speciální výškové jednotky: Petřínskou rozhlednu, Žižkovu sochu, Žižkovský vysílač a Eiffelovu věž. Proto pozor, abyste se neztrapnili a nepoužili třeba “výšku fotbalového hřiště”. Eiffelova věž zároveň slouží jako velmi neotřelá jednotka hmotnosti – věděli jste například, že Evropané vyprodukují ročně odpad o váze čtyř tisíc Eiffelovek? Zatímco čtyřicet milionů tun je příliš abstraktních, tak váha Eiffelovky (10.100 tun) je snáze představitelná, protože to je něco, s čím má čtenář každodenní zkušenost, že? A pokud náhodou představivost zakolísá, pomůžeme si upřesněním, že to je 2525 čtyřtunových slonic, a to už si umí přeci představit každý! Shodou okolností by toto množství čtyřtunových slonic plusmínus zaplnilo Václavák, takže vidíte, jak nám to krásně do sebe zapadá.
Když přijde řeč na IT a objemy dat, tak namísto dříve používané a dnes již zastaralé jednotky “CD disk” (zároveň vhodné jako demonstrace jevu zvaného pleonasmus) máme novou: “nejlépe vybavený model iPadu”. Že se to číslo neustále mění, to je jedno, však kdo by napřesrok četl dnešní články. Obzvlášť, když tam bude napsáno, že objem dat představuje zaplněnou paměť 29 miliard nejlépe vybavených iPadů. Tedy prostě strašně moc hodně, bez ohledu na to, kolik paměti bude ten který rok nejlepší iPad mít.
Na závěr naší drobné exkurze do světa žurnalistických měr a vah by to chtělo nějakou pořádně neotřelou jednotku. Co třeba tlak? Jak představit čtenářům něco tak velkého, jako je tlak 2500 barů? 25,5 kilometrů vodního sloupce asi není to pravé, tak proč nepoužít standardizovanou jednotku “kávovar”, že? A máme to: Je to síla sto šedesáti sedmi kávovarů!
Co na tom, že sto šedesát sedm kávovarů vedle sebe, na sobě nebo za sebou vyvine stejný tlak jako jeden kávovar, takže to srovnání kulhá na obě nohy… Prostě velký tlak lomeno tlak v kávovaru rovná se počet kávovarů. Ostatně, když jeden řidič nadýchá 1,5 promile a druhý taky 1,5 promile, tak pro média nadýchali dohromady 3 promile a byli téměř v kómatu. Kdyby se ale srazily dva autobusy, každý vezoucí čtyřicet lidí z koštu, rázem bychom měli do titulku krásnou zprávu: “účastníkům nehody naměřili policisté dohromady 10 procent alkoholu v krvi”!
Protože čtenáře je potřeba nejen informovat, ale hlavně zaujmout! My ty divné přepočty a přirovnání neděláme pro sebe, my to děláme pro vás!
(Psáno pro IHNED)
Zeman, Ovčáček, kavárna, Horáček, Babiš, Čína… Čím víc to poslouchám, tím častěji si říkám, co mi asi utíká. Co se asi za touhle kouřovou clonou skrývá, jaké drobné a nenápadné křivárny? Co třeba regulace hazardu?
Jasně, jasně, automaty ničí lidem život, přinášejí kriminalitu, okej. Ministerstvo financí, které se do boje s hazardem pustilo opravdu zgruntu, ale rozhodně nepodezřívám z náhlé starostlivosti o blaho občanů a o to, aby nepropadali gamblingu. Kdepak. Ministerstvo financí se stará především o to, aby si mohlo sáhnout na zisky a hrábnout do nich tak moc, jak jim to jen půjde. Ostatně dělá to u alkoholu i cigaret, tak co by to nedělalo u hraní.
Paskvil s povinností blokovat weby na základě ministerského úřednického úradku se ještě ani nestačil ohřát, a už tu máme další perly, tentokrát z úst Ondřeje Závodského, náměstka MF pro hazard. Co to bude tentokrát? Zdanění herních kostek? Zdanění korunového mariáše? Ó nikoli, tentokrát jsou na řadě počítačové hry. Však beztak způsobují už od 90. let veškeré možné zlo, především pak kriminalitu mládeže a její vzrůstající agresivitu, což je sice mnohokrát vyvrácený nesmysl, ale médiím to konvenuje a atmosféra ve společnosti je příznivá, tak co to nezkusit?
A tak jsme se v rozhovoru pro iDnes dozvěděli z páně náměstkových úst spoustu kuriozních výroků. Otázka je, co z toho opravdu takto pronesl a co se “ztratilo v překladu”, ale pokud budu brát text rozhovoru tak, že odpovídá smyslu vyřčeného, tak se nestačím divit, protože už v druhé větě staví pan náměstek právní princip “co není zakázané, to je povolené” na hlavu: “Pokud na nějakou hazardní hru nebude [nový zákon] pamatovat, pak je nepovolená.” To vše samozřejmě proto, aby “se předešlo korupci”, jak jinak! Demokratický pluralitní stát přitom stojí na principu, že ve většině oblastí co není výslovně zakázáno, to je povoleno. Je to logické, protože se neustále objevují nové a nové věci, které by v případě přístupu opačného byly automaticky nepovolené.
Pan náměstek jmenoval jako příklad některé MMORPG – tedy počítačové hry, které se většinou odehrávají ve virtuálním světě, které hrají statisíce lidí v nějakých “rolích”, a kde je možné samozřejmě získávat vybavení a zbraně. A jakmile máte někde možnost získat, byť ryze virtuální, vybavení, a máte tam víc hráčů, je logické, že je začnou směňovat, vzniknou burzy, trhy, a ty brzo vystoupí z virtuálního světa do toho reálného, kde se za reálné peníze nakupuje a prodává virtuální vybavení v hrách. Už před časem, kdy se tento princip objevil, začalo být jasné, že podobné hry budou trnem v oku berňákům, protože si na transakce ve hrách nemohou hrábnout a vzít si svou část. Což je do jisté míry škoda, protože představa, že v takové hře prodáte kováři tři meče za pár zlatých a nakoupíte od něj lepší brnění, a v tu chvíli se objeví financ a zabaví vám z virtuální výbavy dvě kouzelné mastičky jako daň z prodeje mečů, je svou bizarností krásná.
Ale tentokrát nejde ministerstvu o to, že nemá nic z transakcí. Tentokrát jde o hazard, protože podle náměstka Závodského v takových hrách existuje možnost, že se sejde víc hráčů, dají nějaké (virtuální) předměty do pytle, pak losují, a jeden bere všechno. Což je nepovolená hazard, a už pouhá představa, že by něco takového mohl dělat člověk mladší osmnácti let, je jasným důvodem pro razantní zásah! Takže se novinářka zeptá: “A povolíte takové hry?” No jasně, že je povolí, protože prodej her je velký byznys a dobře se daní… Ale náměstek naštěstí znepokojené čtenáře uklidňuje: Jakmile budou v počítačové hře znaky hazardu, tak bude muset žádat o povolení!
Celý absurdní kousek logicky spěje k vyvrcholení. Říkáte si, jak tedy ministerstvo pozná, jestli je ve hře – a teď si to nepředstavujte jako Tetris, co jste hráli na mobilu, ale jako opravdu obrovský komplexní svět s desítkami tisíc postav, příběhů, úkolů, s miliony lokací a předmětů – nějaká možnost “hazardu”. To jako na ministerstvu sedí několik úředníků a hrajou kde co, od Hledání min a Solitaire po World of Warcraft, a zkoumají, jestli někde nemůžou děti sázet? Naštěstí přesně tahle otázka padá, a my se dozvídáme, že ministerský úředník počítačové hry nehraje, protože by se dopouštěl hraní ilegálního hazardu.
Až se mi tají dech nad tou neúprosnou logikou. Oni rozhodnou, jestli daná hra obsahuje prvky hazardu, ale hrát ji nebudou, protože by se tím dopouštěli ilegálního hazardu. Protože, jak výše zaznělo, dokud hra neprojde schválením a nedostane razítko, že je hazarduprostá, je na ni nahlíženo jako na hazardní, a kdo ji hraje, dopouští se ilegální činnosti. Jak tedy může někdo říct, jestli ve hře hazard je, aniž by ji hrál? Hlava 22? Prý ne, prý jsou schopni se dostat k podrobnostem, aniž by ji hráli. (Jak? Z recenzí? A nedopouští se recenzent ilegální činnosti tím, že hraje hru, o které se ministerstvo zatím nevyjádřilo?)
Jen se divím, že náměstek ministerstva může z úst vypustit větu “Pokud se například na zahraničním webu objeví něco, co ministerstvo nepovolí, nezbude nám nic jiného, než blokovat platby a webové stránky,” a novinářka ho v tom okamžitě nevymáchá. Co to je za ministerstvo? Ministerstvo Pravdy A Všeho?
Holt někteří úředníci stále nepochopili, že svět nefunguje tak, jak ministerstvo povolí… A čím dřív takoví úředníci dostanou přes prsty, tím míň škod napáchají.
(Psáno pro IHNED)
Když jsem svého času vedl magazín pro lidi z IT, divil jsem se, jak je možné, že mnoho z nich, ač jsou vysokoškolsky vzdělaní a bezesporu nadaní analytickým myšlením, trpí binárním viděním světa. Buď něco je dobré, nebo to je špatné, nic mezi tím. Natož připustit, že někdy to dobré je, a někdy ne, podle toho kdy a za jakých okolností. “Svět není černo-bílý,” opakoval jsem, ale bylo to zbytečné. Co není černé, to přeci musí být bílé, a kdo tvrdí, že ne, tak je hlupák a mimo realitu.
Pravda, u vysokoškolsky vzdělaných ajťáků mě to překvapilo, ale zvykl jsem si. Takže když dneska čtu v diskusích neustále opakovaný obrat, že každý Zemanův kritik jen “neunesl, že jeho kandidát neuspěl”, tak se ani trošku nedivím.
Ono je to pohodlné a ověřili si to už bolševici: Kdo není s námi, ten je proti nám! Jak krásné, jednoduché, po bolševicku úderné: Buď jsi bolševik, nebo jsi nepřítel! Davu, co se klepe psychózou z obležení nepřáteli, se tak snadno vládne… Báťuška Putin vytáhl dlouholetého protivníka, totiž imperialistický Západ a vrchního světového čerta USA, a v lidu to zarezonovalo… Logicky – když v něčem žijete sedmdesát let, tak vám to prostředí, jakkoli bylo hnusné, připadá příjemné, protože je důvěrně známé. USA jsou proti nám, západ je proti nám, my jsme hráz míru a spravedlnosti a stojíme pevně na stráži!
Tak i u nás stačilo málo, a lidi se rozvzpomněli na to, jak se Sovětským svazem na věčné časy, nikdy jinak, USA a NATO jsou vrazi, záštita míru… Jako by pětadvacet let spali a teď se na pokyn z centrály probudili do světa, který je jim důvěrně známý. Tak to bylo po celé jejich mládí, takže to znají a věří tomu. Kdo není s nimi, ten je proti nim, kritika neexistuje, nejsou kritici, jsou jen zrádci a renegáti jednotného vedení Strany a jejích představitelů!
A tak je nepochopitelné, že někomu může být proti srsti, že se Zeman nechce omluvit za vyslovenou lež. Jeho věrný mluvčí (ve světě Pána prstenů by se mu říkalo “Ústa Zemanova”) namísto svého pána kope a útočí a dehonestuje jak na běžícím páse podle jednotné šablony: Kritici jsou hlupáci, co neunesli Schwarzenbergovu prohru, protože všichni rozumní občané (“my”) přeci stojíme za Panprezidentem! Kdo souhlasí se Zemanem, je rozumný, komu se něco nelíbí, má na klopě Karla s čírem a patří do pražské kavárny! Protivníků je jen pár, jsou to osamocené hloučky frustrátů, zatímco národ stojí pevně a jednotně za svým prezidentem.
Neomluví se za Peroutku. Místo toho dělá přes rok kašpařinu s hledáním článku, Ústa Zemanova tomu věrně sekundují, a když už i soud nakáže omluvu, tak se Kancelář šprajcne, že takto by to nešlo, aby se za něco omlouvali, protože by to mohlo spustit další žaloby, a oni by se uomlouvali! Hm, a že by si třeba Zeman dával pozor na to, co plácá, aby se Kancelář nemusela omlouvat? To je asi příliš složité. A tak Zeman plácá dál, protože se nikdo omlouvat nebude, a kdo na to poukáže, ten je frustrovaný, protože jeho Karel nevyhrál, přeci!
Ach jo. Jako by nemohl být někdo, kdo třeba se Zemanem souhlasí a podporuje ho, ale tohle mu připadá za hranou a nedůstojné hlavy státu, tak se ozve… To přeci ještě neznamená, že je to nějaký fanatický karlista! I když si říkám, kolik takových kritických příznivců Zemanovi ještě zůstalo a jsou schopní ustát ten tlak od Ovčáčka a jeho klaky, co jim lepí na čelo nálepku “Kavárna”.
Na pohřeb přijet pozdě je omluvitelné. Zarazit rakev kvůli pokloně je buranské. Vymýšlet spoustu postupně vyvracených výmluv (počasí, dispečeři) a prokládat je nadávkami těm, kdo na to poukazují, to je ryze Zemanovské. V době, kdy toto píšu, je stav událostí takový, že si prý Zeman pozve na kobereček ministra dopravy, aby domluvil řízení letového provozu, a dispečeři se ostře ohradili proti Ovčáčkovým plkům. Vsadil bych se, že výsledek bude nijaký, a můžou si jít stoupnout do fronty na omluvu. Teď končí někde na Opyši. A buďme rádi, že Zeman jel na ten Rhodos, protože kdyby tohle předváděl v Izraeli, tak je ta fronta mnohem delší.
Ostatně, Ovčáček šel beztak tuhle kolem pražské kavárny, a tam sedělo několik dispečerů a potutelně se usmívali…
(Psáno pro IHNED)
Máme po volbách, a tak se můžeme od volebních klipů vrátit k poctivé televizní zábavě. Tu nejlepší, jakou jsem našel, neposkytuje ani Šlágr TV, ani televize Regina, ani střihové pořady ze střihových pořadů, v nichž s napětím sledujeme, jestli Čejka udělá slepici. Kdepak. Nejlepší zábava na dlouhé bezesné noci je televizní kvíz.
Ano, mám na mysli ty pořady, co běží po půlnoci a jejichž princip je ten, že nějaká slečna slibuje peníze, popřípadě to, že se svlékne, pokud někdo zavolá a vyřeší hádanku, co je na obrazovce. Třeba spočítá koruny nebo vyřeší jednoduchý matematický příklad, popřípadě doplní písmena do doplňovačky nebo najde města, jejichž názvy jsou zapsané přesmyčkou. Pokud volající uhodne, dostane třeba dva tisíce korun. Což zní pro někoho možná lákavě, ale ve skutečnosti to je ještě zoufalejší zábava, než házet peníze do výherního automatu.
Sice je dole napsáno, že za minutu hovoru zaplatíte sedmdesát korun, ale i tak někdo zavolá. Však co, zavolám, přepojí mě, já řeknu správnou odpověď a máme to. Ve skutečnosti nejde o to, abyste zavolali a dostali peníze, ale abyste zavolali a zaplatili za to co nejvíc. A tak čekáte jako tupani, než vás řádně podojí, a čekáte, a čekáte, a čekáte… A když už je to neúnosné, tak vás přepojí do studia, a vy řeknete své zvíře na tři, které má uprostřed písmeno E: “PES!”
“Cože? TES? Co to je TES?”
“Ne TES, PES!”
“Nerozumím vám. Říkáte VES? To není zvíře!”
“PES! PES! P – E – S!”
“PEC? Ne, to není správné slovo…”
“PES!”
“Já vám vůbec nerozumím. Řekněte to po hláskách…”
“P jako Pavel! E jako Erika! S jako Soňa!”
“Nerozumím. NES?”
“PES!!!”
Píp píp píp… “Tak bohužel, uplynul časový limit a já stále čekám na to slovo…”
Další osvědčená soutěž je “hádejte, co je v obálce”. To takhle diváci hádají povolání, co končí na “-ář”, a moderátorka jen kroutí hlavou. Nakonec obálku otevře, a tam je napsáno: “Cvistář”. To je hodně zastaralý název pro soukeníka, ale aspoň to má nějakou vazbu s realitou. Což se třeba nedá říct o matematických hádankách.
Zkoušel jsem nejrůznější způsoby, třeba ignorovat závorky nebo priority operátorů. Zkoušel jsem nevnímat matematické symboly a podle pokynu jsem jen sečetl čísla. No, nepodařilo se mi to ani trochu. Pokud některý z čtenářů tuší, jak z výrazu 7 x (5 – 2 + 8) – 2 x 5 + 3 – 4 – (1 x 7) + 3 – 4 + 5 + (6 – 3) dojít k číslu 407, nechť mi zavolá na telefonní číslo, které je dole pod článkem (70 Kč za každou započatou minutu hovoru).
Dobré jsou taky ty “sečtěte čísla v trojúhelníku” nebo “spočítejte koruny na obrázku”
Tak schválně. Spočítám koruny, tedy korunové mince, a jsou tři. Čtvrtou “korunu” má slečna na hlavě. Tedy žádných 88. Když spočítám hodnotu mincí, tak jen po sečtení tří padesátikorun mám 150… Ve kterém vesmíru je správná odpověď 88?
Tak mi asi nejde matematika. Přesmyčky budou lepší, že? Tak schválně: Co je za město RAHPA? Jasně, Praha. A co ONRB a LOSO? Pokud myslíte, že Brno a Oslo, jste vedle! Slečna má v obálce města Born (v Nizozemí, neznáte?) a Solo (zkrácené jméno pro Surakartu)! To jsou hledaná města. Trololololooo…
Tak si říkám, jestli spoléhají na to, že všichni u obrazovek jsou touhle dobou buď ožralí jak motyky, nebo totálně vymletí, nebo sjetí leštěnkou na nábytek… Fakt. Koukám se na číslo 5649 ze sirek a zadání zní: Přesuňte dvě sirky tak, abyste vytvořili co největší číslo.
Hm, hm, hm, co to asi tak může být? Nevíte? Přeci 5E451!
Protože umím programovat, tak znám čísla v šestnáctkové soustavě, a tam je 5e451 rovno číslu 386129 v soustavě desítkové. Nebo to není 5E431, ale neumělý pokus napsat slovo “SEKSI”? Jako že největší číslo je sexy číslo, cha cha, rozumíte? Rozumíte? Ne? A už jste si cvakli leštěnky?
PS: Skvělý zdroj podobných videí je CaryMaryFuckův kanál na Youtube… Jen pro silné nervy!
(Psáno pro IHNED)
Jsou to skoro dva roky od “zátahu na growshopy”, a konečně se některé případy začínají dostávat k soudu.
Minulý týden se konalo třeba první líčení s Richardem Klečkou, majitelem jednoho z growshopů. Obviněn z šíření toxikomanie. Prodával ve svém květinářství zahradnické potřeby. http://domaci.ihned.cz/cesko/c1-61170560-policejni-zatah-na-growshopy
Ústavní soud na stížnosti majitelů growshopů odpověděl, že se šíření toxikomanie dopustili “už jen tím, že informovali o pozitivních účincích marihuany, prodávali různé potřeby a pomůcky k jejímu pěstování i aplikaci,” což mi připadá nehorázné.
Já to zopakuju a zasadím do kontextu, ano? Informovali o pozitivních účincích marihuany v zemi, kde se o nich veřejně píše od devadesátých let. V zemi, kde můžete jít do kterékoli knihovny a najít tam aspoň deset knížek, které popisují účinky marihuany a konopí vůbec – a nezamlčují ani pozitivní. V zemi, kde je mezi středoškoláky “ubalit špeka” tak normální, jako “dát ruma” mezi zedníky. V zemi, kde hulí kdekdo od správců serverů po manažery. V zemi, kde si důchodci pěstují konopí a dělají si z něj masti na klouby. Kde je normální, že vám starší paní řekne, že to bere na parkinsona a že je jí fajn… Jak tady chcete ještě víc šířit informace o pozitivních účincích marihuany? Vždyť si je vyzkoušela, střízlivým odhadem, tak třetina národa!
Člověk by si myslel, že vztah populace a kanabisových drog je neutrální. Kdo je chce, ten je má a ví, jak si je obstarat, kdo je nechce, ten se jimi nezabývá, a většina lidí to komentuje neutrálně, asi jako pití alkoholu. Dlouhá léta to tak fungovalo, Policie samozřejmě věděla, a věděli to všichni, že je situace za hranou litery zákona, ale tolerovala to a excesy moc nebyly. Dokonce se v takovéhle atmosféře mohla rozjet veřejná diskuse o legalizaci konopí k léčebným účelům. A tohle bych znovu zdůraznil: Legalizovali jsme konopí k léčebným účelům! Neměli by ústavní soudci vztáhnout svůj výrok o informování o pozitivních účincích i na tenhle případ?
Jenže plusmínus v tu samou dobu, kdy se tedy rozhodlo, že stát přisaje daňovod na pěstování lékařského konopí, se najednou probere Policie a udělá spektakulární (jinak to nelze nazvat) zátah na growshopy. Přijedou, zabaví zboží z desítek obchodů, odvezou… V podstatě těm, kdo tyto obchody provozují, zlikvidují živnost. A těm, kdo mají tu smůlu a, jako Richard Klečka, nabízí substrát, vhodný pro konopí, v rámci svého normálního obchodu s květinami, prostě ukradnou zcela nezávadné zboží. Stojí před kamerami, opakují do nich, že “probíhá realizace”, majitelům zabaví vše, co se zabavit dá, a něco v tom hledají… Možná jsem jen nespravedlivý a předpojatý, ale tipnu si, že si v té chvíli připadají jako hrdinové, co zabránili drbanům v tom, aby se nám to svinstvo v republice šířilo, Honzo!
Představte si, že jste v situaci člověka, co podniká mnoho let ve stejné oblasti. O vašem podnikání ví stát, finanční úřad, živnostenský, nikdo vám nikdy neříká “tohle ne, to je za hranou”. Daně platíte, státu vše odvádíte. Víte, že tam ta hrana je, a tak se radši držíte o krok před ní, ptáte se, jestli to je takhle v pořádku, všichni vám říkají, že jo, a najednou, během pár hodin, je z vás zločinec. Ne, vy víte, že nejste, ale chovají se k vám tak, zabaví vám všechno, hrabou se vám ve věcech, na noc jdete do cely… Escóbar hadr!
Před časem jsem se koukal na televizní vystoupení ministra Chovance. Vždycky si připomenu, že to je ten člověk, co byl po volbách v Lánech na té schůzce se Zemanem, kterou všichni účastníci popírali. Chovanec ji pak “propíchnul”. Dneska jsou všichni, kdo tem tehdy byli, odstavení z hlavního proudu dění, jen Chovanec je ministrem… Tak tenhle Chovanec hřímal cosi o válce proti drogám a já si říkal: Ví ten člověk, že není rok 1988 a on není guvernér v Texasu? Ví, že “válka proti drogám” skončila patem a víceméně se hledá způsob, jak necouvnout, ale taky v tom neutápět úplně zbytečně miliardy? Nebo si připadá jako poslední spravedlivý, co ji vybojuje?
Lup ho, pár dní nato policajti naběhnou na lidi, co sbírají technické konopí http://domaci.ihned.cz/c1-64678360-policiste-zbili-romske-sberace-technickeho-konopi-podle-majitele-si-policie-nejspis-spletla-rostlinu-s-marihuanou a podle výpovědí se u toho chovají, jako by právě dopadli pašerácký gang, co veze dvacet tun kokainu z Medellínu. A zase: technické konopí! Ten chlápek, co ho tam pěstuje, má kvůli tomu haldy papírů od všemožných úřadů, celníkama počínaje. Určitě i policajti mají informace, že na tom a tom místě… A pak jedou okolo a hrajou si v poli na kovboje, protože s nima “podezřelé osoby nespolupracovaly”. Myslíte si, že by takhle vyváděli, kdyby na tom poli byly brambory?
Vůbec je, konopí stranou, těch zátahů, či slovy Ivo Ištvana “realizací”, nějak moc, a výsledky jsou docela tristní. Já se musím přiznat, že mám k Policii docela pozitivní vztah. Hodně se zlepšila, a když si srovnám policisty dnes a před dvaceti, pětadvaceti lety… Ideální to není, občas to skřípe, ale pokrok je evidentní. Tu práci jim nezávidím, a protože občas trošku nakouknu pod pokličku, tak vidím, jaké neskutečné věci dokážou třeba v kriminalistickém ústavu. Jenže pak ten dobrý obraz, co si o nich snažím držet, hatí nějací moulové, co kopou do ležícího motorkáře, třeba. Nebo právě ti, co “realizují realizace”…
Richard Klečka se po dvou letech dočkal soudu. Já Richarda znám osobně dlouho, možná deset let, a držím mu palce, aby tahle noční můra už skončila. A nejen jemu, ale všem z téhle kauzy. Ono se to ještě nějaký pátek potáhne, třeba padnou nějaká odvolání, a až pak bude čas na závěrečné zúčtování.
Mezisoučet není nic moc: zlikvidované legální živnosti, škoda za desítky milionů Kč, několik lidí, které stát docela natvrdo, promiňte, vojel, místo nějakého reálného výsledku spíš jen demonstrace síly… Moc nevěřím, že by se stát měl k nějakému “promiňte”, natož k hrazení škod. Ale počkáme s tím účtem na vrchního. Třeba se dozvíme, proč vlastně celá tahle akce proběhla. Jak říkají právníci: Cui bono, cui prodest?
(Psáno pro IHNED)
Žijeme v době, kdy jsou na vzestupu profese, kterým snad ještě ani nebyla vymezena ekonomická sféra. Technicky patří do služeb, ale je to taková meta-meta-služba… Pro sebe jsem si udělal takovou poučku: po vizitce poznáte je! Podíváte se, a tam stojí: “Komunikační ninja”. Myslíte, že se plíží v černém oblečení po komunikacích a máchá kolem sebe mečem? Kdepak. “SEO guru”. Hmmm. “Marketingový šaman”. “Ideamaker”.
Před pár lety, když jsem ještě chodil na konference o IT, přišla najednou během velmi krátké doby obrovská móda podobných lidí. Přišli a ve svých technicky a rétoricky perfektních prezentacích motivovali. Když jsem se pak ptal lidí, co na přednášce také byli, jakou novou praktickou dovednost se naučili, říkali: “Hele, nic, ale on mě tak skvěle namotivoval…”
“Motivuj mě!” se pak stalo na čas heslem všech podobných akcí. Žádná IT konference, žádný Barcamp, nic se neobešlo alespoň bez tří motivačních přednášek, často s tituly jako “Odvažte svého kreativního psa” a “Svoboda myšlení” a “Efektivita produktivity”. Mezi těmito přednáškami bloumali vývojáři a podobní techničtí lidé, rozpolcení mezi dvěma pocity. Zaprvé: že právě slyšeli někoho, jak jim prodává teplou vodu a věci, které jsou očividné, a moudra jak z Rádce mladých svišťů. No a zadruhé: že sami nevědí, čím to je, ale najednou mají obrovskou chuť se do něčeho pustit. Že hned teď půjdou a založí firmu na ořezávátka, která bude bio eko (ano, to většinou chodilo ruku v ruce). Že si okamžitě koupí Moleskin a budou kreativním inkoustem dělat náčrtky svých kreativních myšlenek…
Před pár týdny jsem se v jednom pražském coworkingovém centru (to je taková společná kancelář pro lidi na volné noze a malé týmy, které tak nemusí shánět vlastní prostor) zastavil před nástěnkou, která představovala jednotlivé členy, a povšimnul jsem si pěkné série vizitek, kterou vedla slečna s titulem “Kouč pro více radosti”. Za ní “Gestalt koučka” a pak řada těch, co “pomáhají definovat vize” a nabízejí “koučování, práce se symbolikou”… Nechávám stranou to, že podobné prostředí takové profese přitahuje, ale na rovinu říkám, že mě to zarazilo.
První reakce byla, že jsme fakt bohatá společnost, když se uživí všichni tihle kouči, včetně slečny, co vás trénuje, jak máte mít víc radosti za života. No a druhá reakce byla už míň veselá…
Vzpomínám si, jak ve Stopařově průvodci (myslím knihu) byla epizodní postava slečny, která se živila tím, že za peníze říkala úspěšným lidem, že je v pořádku být bohatý. Bohatí mužové si ji najímali, na hodinu, dvě, na celý večer, a ona jim vysvětlovala, že je to zcela v pořádku, že nemusí mít výčitky z toho, že mají peníze, že tak přeci funguje ekonomika… Když jsem to na začátku 90. let četl, připadalo mi to jako další bláznivá humorná Adamsova fikce. Dnes už ne.
Docela dobře to sedí k té informaci, že druhá nejčastější profese v Silicon Valley je psycholog a psychoterapeut. Ono to tak chodí, že ve společnosti lidí, orientovaných na maximální výkon a efektivitu a neustálé překračování hranic možného, je potřeba neustálé vypětí nějak kompenzovat. A penězmi to nelze. K čemu vám je spousta peněz, když si je nedokážete proměnit za radost, pohodu, klid…
A pak najednou dávají “koučky pro více radosti” smysl. Není to až tak úplné prodávání ohřáté vody. Tedy při pohledu zvenčí možná ano, ale představte si, že jste v situaci, kdy potřebujete koupit ohřátou vodu?!
Lidí, kteří mají peníze a postavení a přitom nevědí, co si počít sami se sebou, jak se se sebou vyrovnat, jak se smířit s tím, že jejich práce je naprosto absurdní a nedává smysl, je stále víc. A ne každý může jednoho dne prásknout v korporaci do stolu, sebrat se a otevřít si restauraci, jak o tom vždycky snili. Prostě jen potřebují vědět, co si počít se sebou…
Na to, co to vypovídá o době současné a nadcházející, si jistě laskavý čtenář odpoví sám.
(Psáno pro IHNED v srpnu 2015)
Nechtěl jsem své působení začínat tématem “imigranti”, opravdu ne, ale nakonec to udělám.
Já si totiž myslím, že to dopadne dobře.
Imigrace je problém a soužití s lidmi z jiného kulturního prostředí bude problém, kdo říká že ne, ten lže, ale řešení není stavět zeď. Pokud půjdou, přijdou jinudy a zeď obejdou. André Maginot by mohl vyprávět.
Ano, bezesporu je přinejmenším podivné, že syrské uprchlíky nepřijímají bohaté státy z Blízkého východu a můžeme se nad tím pozastavovat, ale statisíce lidí jsou tady a dumání, proč je nevzal někdo jiný, nijak nepomůže. (Infografika)
Já těm lidem rozumím. Tedy těm, co se bojí. Vlastně tedy i vám. Strach je přirozený, tak to příroda zařídila schválně; neadekvátní je jeho míra, která paralyzuje myšlení. Pěknou analogií může být alergie: autoimunitní systém je skvělý nástroj, který nám dovoluje přežít, ale každý alergik potvrdí, že jsou věci, na které reaguje neadekvátně. Můžete stokrát křičet: “Je to jen pyl! Jen včelí žihadlo! Jen kočičí chlupy!!!” – ale tělo si jede po svém.
Stejně tak nebude slyšet “hlas rozumu”. Pokud bude nadávat do nácků a xenofobů, tak tuplem nepomůže. Je to ale bohužel přesně tak: Čeho se dočkali lidé, ovládaní strachem a obavami z cizinců? Nadávek, odsouzení, ostrakizace od elit; jalových proklamací a populistických gest od politiků. Výsledný dojem je, že elity zrazují a politici nekonají.
Četl jsem celé léto média česká i zahraniční a, světe div se, mám posledních několik týdnů dojem, že to dopadne dobře. Že nenastane konec světa, ani konec civilizace, dokonce ani konec národních zvyků. Že migranti přijdou, bude jich mnohem míň, než nám velké oči teď říkají, a naše společnost je přijme, stejně jako přijala Vietnamce, Ukrajince, Číňany, Rusy a Američany, stejně jako tu po dlouhá staletí žila s Němci, stejně jako dodneška žije se Slováky… Ano, vždycky se najde nějaký křupan, co začne pokřikovat “Neumíš česky? Mazej zpátky na Slovensko!” (popřípadě “Čehún, hybaj zo Slovenska!”), ale většinovou populaci Slovák ani Vietnamec nerozhází.
James Thurber v jedné své povídce popisuje paniku, kdy lidé v Columbusu v Ohiu jednoho odpoledne najednou začali utíkat, protože se báli povodně. Na počátku byl prostě jen někdo, kdo utíkal po ulici, a k němu se přidal někdo další, a najednou se přidávali okolostojící, protože proč by jinak někdo utíkal, kdyby nehrozilo nebezpečí, a pak začali utíkat další a další, najednou nebezpečí dostalo jméno (“protrhla se přehrada”), lidé utíkali ulicemi, volali “honem, do hor, než vás to smete…”, běželi ctihodní pánové, mladíci, matky s dětmi i staří lidé, a běželi docela dlouho, až zjistili, že se za nimi neženou běsnící vody, ani potůček, že se zkrátka neděje nic, a tak se obrovský dav postupně zastavil, lidé přestali utíkat, pak řekli několik rozpačitých slov, protože jim bylo hloupé, že podlehli panice, a rozešli se zase po svém. A v Columbusu se o tom už nikdy nemluvilo – hlavně ti, co utíkali.
Jsem přesvědčený, a neptejte se mě proč, o tom, že celonárodní útěk z letošního léta dopadne stejně. Že prostě panika pomine, lidé se zastaví, potřesou hlavama a vrátí se k tomu, co dělali ještě letos na jaře. Jen jak se budou rozcházet, tak se budou vyhýbat pohledům do očí.
Můj nejasný pocit velmi pěkně sepsal a příklady podepřel Peter Lelovič: http://sedesako.blogspot.cz/2015/09/rozumem-strach-z-certu-nezazenes.html – to, co prožíváme, je jev sociologii známý jako “morální panika”. A morální panika nakonec odezní tak rychle jak začala. Všechny strachy o kulturu, o “naše děti”, o sociální dávky pominou, největší radikálové se opět ocitnou na okraji, imigrace se stane standardní součástí politického života a přesune se z kategorie “emocionální problém” do kategorie “věcný problém”…
Podobnou paniku známe z té “vyspělé západní evropy”, kde se báli hord z necivilizovaného východu, co po otevření trhu přijdou k nim domů a budou jim brát práci (“polský instalatér”, pamatujete?), nebudou mít základní civilizační návyky, budou bít ženy a ty se budou živit prostitucí, protože tak to přeci ve východní evropě chodí. Jak se vám to čte? Čtete o sobě, aby bylo jasno. Tohle o nás psala média ve “staré EU”.
Výsledek je známý: nic takového se nestalo, ačkoli média statečně dělala z každého kriminálního činu “imigrantský zločin”. Totéž se stane i se Syřany. Projdou, většinou se ani nezastaví, a pokud někteří ano a usadí se u nás, zvykneme si na ně. Vážně. Však kdo si myslíte, že ti lidé jsou? Pasáčkové ovcí a negramotní beduíni? A víte, že v Sýrii jsou i lékaři, právníci, inženýři, programátoři, podnikatelé…? Myslíte, že ti tam zůstávají a posílají sem ty nejchudší a nevzdělané? Myslet si to je jako myslet si, že všichni přistěhovalci z východu jsou jen pasáci a šlapky. Právě jste podlehli mediální zkratce.
Až se v roce 2020 budeme ohlížet do historie, je možné, že budeme vzpomínat na léto 2015 jako na dobu, kdy začal pád evropské civilizace pod náporem uprchlíků, kteří ji přišli rozvrátit. Ale taky je docela možné, že na něj budeme vzpomínat stejně jako dnes vzpomínáme na léto 2010. Já docela sázím na tu druhou variantu – i když lidem, co jsou dnes v panickém stavu, mohu připadat jako blázen, hlupák nebo vlastizrádce.
Za pět let na to budou chtít všichni zapomenout a budou se tvářit, že se to nestalo. Že oni tomu nepodlehli. Že jejich strach nebyla panika, ale že prostě jen… měli oprávněné obavy, protože jim nikdo nic neřekl.
Díky všem, co vyplnili anketu. Zatím se sešlo 74 odpovědí, takže klidně odpovídejte dál… Z dosud došlých reakcí usuzuju následující:
(Psáno pro IHNED)
Pojďme si povědět něco o rozvoji vzdělanostní společnosti, ano?
Na začátku 80. let se počítače velmi rychle dostávaly z klimatizovaných sálů firem, z kanceláří a z garáží nadšenců na stoly v bytech, do obýváků před domácí televize, do dětských pokojů. Značky jako Sinclair, Atari, Commodore, Acorn a spousta dalších, dnes známých většinou jen zasvěceným, byly tehdy na vzestupu a doslova dobývaly trh.
Z evropských zemí se k této vlně nejvýrazněji postavila Velká Británie. Už na konci 70. let tamní veřejnoprávní médium, známá BBC, připravilo akci, nazvanou Computer Literacy Project, tedy “projekt počítačové gramotnosti”. V rámci tohoto projektu vznikly výukové a osvětové pořady, a aby se nevysílaly jen tak “do zdi”, tak BBC zároveň přišla s myšlenkou vybrat pro celý projekt jeden počítač. Původně mělo jít o britský “NewBrain”, což byla taková britská odpověď na Apple ][, ale nakonec se ukázalo, že NewBrain nebude příliš dobrá volba. Navíc se o výběrovém řízení dozvěděli pánové Sinclair a Curry, poukázali na jeho neprůhlednost, a BBC tedy vypsala novou soutěž.
Soutěž nakonec vyhrál Curryho Acorn s počítačem, později nazvaným BBC Micro. Jeho největší rival Sinclair se svým ZX Spectrem ale rozhodně nezůstal zkrátka. Zatímco BBC Micro se stal dominantním školním počítačem, Spectrum s nižší cenou obsadilo domácnosti a dostalo se velmi rychle i za hranice.
Střih. O pětadvacet let později si učitelé IT oborů v Cambridge všimli toho, že studenti, přicházející studovat tyto obory, mají rok od roku míň znalostí. Zatímco v 90. letech měl průměrný uchazeč praktické zkušenosti s programováním (byť i jako hobby), po roce 2000 začali chodit studenti, kteří nanejvýš vytvořili nějaké webové stránky. V životopisech se místo BASICu a assembleru objevoval spíš Word a Excel, místo spartánských osmibitů přišla vybavená PC…
Příčina se ukázala prostá: v 90. letech nastupovaly na univerzitu ročníky, které vyrůstaly s domácími počítači – právě s těmi Spectry a BBC a Commodory. Když jste takový počítač zapnuli, objevila se úvodní hláška a vy jste mohli začít programovat, nebo nahrávat hru. A i ti největší hráči čas od času zkusili aspoň nějaké “ahoj, světe” a “výpočet objemu krychle”. Jiní se zase věnovali hardwaru – připojovali různé tiskárny a světelná pera a další periferie.
S příchodem PC AT do domácností takovéhle kutilství postupně ustalo. Po zapnutí PC na vás nečíhal programovací jazyk, ale operační systém, v němž jste spouštěli programy; programování jste museli cíleně vyhledávat, abyste se k němu dostali. Z majitelů počítačů se stávali uživatelé, orientovaní na práci s programy.
Na jednu stranu to pomohlo rozvoji oboru do podoby, jakou má teď. S počítačem pracuje většina populace, ale jen málokdo tuší, co se děje uvnitř a jak se programuje. To je v pořádku. Díky tomu vnímáme počítače jako normální pracovní nástroje a ne jako mystérium. Problém to je ale u mladých uchazečů o studium IT.
Proto výše zmínění učitelé založili nadaci a oznámili jasný cíl: Vytvořit velmi levný “holý” počítač, který by trošku připomínal onu pionýrskou dobu 80. let, dobu, kdy bylo možné si hrát nejen na počítači, ale i s počítačem. Výsledek jejich snažení už je pár let na světě a jmenuje se Raspberry Pi – malý počítač, vlastně jen deska se součástkami, kterou připojíte k televizi nebo monitoru, připojíte k ní klávesnici, máte i síťové rozhraní pro internet – a zbytek je na vás! Raspberry může být cokoli, ale musíte se o to sami přičinit, tedy nejčastěji něco připojit, nastavit, rozchodit nebo naprogramovat.
Proč tu píšu o Raspberry Pi? Protože jsem v posledních letech slyšel mnoho stesků na to, jak “ti mladí” neumí pracovat s technikou, jak na školy chodí stále horší materiál, studentů z technických oborů ubývá, a za to můžou, jak jinak, počítačové hry a Facebook. Ona je to napůl pravda – studentů opravdu ubývá a jejich předškolní průprava je stále horší, ale zbytek jsou vzdechy starců, co se v každé generaci opakují už od pradávna. Ale když se potkávám se studenty a ukazuju jim Raspberry nebo Arduino, jsou nadšení, sami vymýšlejí pokusy a zapojení, takže je vidět, že je to baví. Co do zvídavosti rozhodně za předchozími generacemi nezaostávají. Jen mají jiné podněty. Jaké? No, to záleží do jisté míry na nás.
Jsem dalek toho, abych říkal, že stačí dát žákům do rukou Raspberry a do deseti let máme zemi plnou inženýrů, to rozhodně ne, a ani bych to téhle zemi nepřál. Ale možná by podobný osvícený krok, jako udělala Británie v 80. letech, pomohl i u nás. Není potřeba, aby všichni žáci programovali, ale bylo by fajn, aby si mohli vyzkoušet práci s technikou. Aby se jí přestali bát, aby se ji naučili používat a ovládat.
Třeba se dočkáme i toho, že populární póza “antitechnického člověka”, co technice nerozumí a rozumět nechce, začne vzbuzovat nikoli obdiv, ale soucit.
Moji milí, před nějakým časem, možná si vzpomenete, jsem psal o svém plánu vytvořit nějaký kurz elektroniky. Dlouho jsem přemýšlel nad formou, ladil jeho podobu, do toho jsem se snažil skloubit množství práce na knize s množstvím volného času, co mám, ale nakonec šel nápad, jak se říká, spinkat.
(Psáno pro IHNED)
Od té doby, co jsem si pořídil telefon, mi volají různá individua s různě nablblými nabídkami naprosto nesmyslných produktů. Nejčastěji pojištění, půjčky, “průzkumy trhu” a “jenněkolikotázekkrátkýmonitorovaný”. A jako snad každá podobná oběť jsem si prošel různými stádii… Co tedy můžete v takových případech dělat?
- Vyslechnout a odmítnout. Posloucháte, co vám říkají, a snažíte se je odmítnout. Na jejich argumenty hledáte honem nějaké kontraargumenty. Není to snadné, protože oni volají připravení, mají dokonce manuál, a vy většinou připravení nejste.
- Odmítnout. Jak gramofonová deska opakujete Ne, ne, ne, nic nechci, nic nechci, nashledanou…
- Už mi nevolejte! Nejdřív slušně žádáte. Pak vyhrožujete. Pak řvete. Ulevte si, jestli vám řvaní uleví… Je to ale k ničemu.
- ÚOOÚ. Jasně, můžete zkusit, že jim zahrozíte. Zde je seznam všech lidí z telemarketingu, které bude trápit výhrůžka, že je nahlásíte na ÚOOÚ jako spammery: …
- Zavěsit. Nejjednodušší řešení. Zavěsit. A pak zase. A pak zase. A furt zavěšovat, dokud se neuzavěšujete, protože to, že zavěsíte, neznamená, že vám příště nebudou volat.
- Zablokovat u operátora. Jde to, a různí podobní opruzové by to měli respektovat. Problém je v tom kondicionálu: “by měli”. Nezaručí vám to, že nějaký zdivočelý “pro mne zákony neplatí” marketér nebude volat i tak.
- Zablokovat v telefonu. Jsou na to aplikace, jsou na to seznamy, docela fungují, ale ne stoprocentně.
Nakonec ztratíte trpělivost. Nejdřív ve vás něco hlodá a říkáte si: “Ti lidé, co tam sedí, za to nemůžou. Oni to dělají jako svoji práci, stejně na ně všichni jen řvou, je to nevděčný, nechtěl bych takhle dopadnout, tak proč si na nich vylejvat vztek…”
- Nadáváte s omluvami. Nejprve se omluvíte, protože víte, že oni za to nemůžou, ale kruci už…!
A pak vám dojde, že přesně na tenhle efekt hřeší ti, co si podobné obvolávání objednají, takže ztratíte jakýkoli soucit a začnete brát telemarketingové telefonáty jako výzvu pro vlastní kreativitu. Podle nálady zvolíte strategii. Když máte čas, tak proč si s nebožákem nepopovídat… Že za to nemůže? No, to má blbý, s váma nikdo taky slitování nemá, navíc si kdekdo myslí, že vám může kdykoli zavolat a otravovat se svým obchodem. Když čas nemáte, tak zkusíte jen nějaký prostý trik, jak je donutit, aby zavěsili první.
Nekřičíte, nezlobíte se, vždyť k tomu není důvod. I ty nejhorší věci říkáte zcela klidně a zcela vážně. Navíc – nemusíte si nic vyčítat. Vy jste je nežádali, aby vám volali. Naopak, chcete, aby nevolali. Oni přesto volají. A dělají to schválně. Na vaše žádosti, abyste nevolali, kašlou. A když ne tihle, tak vaše telefonní číslo přeprodají v databázi jiným prudičům jako ověřené. Proč tenhle byznys šanovat?! Stejně počítají s úspěšností pár procent a kropí to takhle proto, že je jeden telefonát vám vyjde na mizivé peníze. Zkoušejí to, protože to je tak levné. A je na vás, jak s tímhle vědomím naložíte.
- Šílenec. Předstírejte mentální poruchu. Odpovídejte chvíli normálně a chvíli zcela z cesty. Měňte hlasy a chroptěte “krev… krev…”
- Repetka. Opakujte všechno, co vám řeknou. Opakujte všechno, co vám řeknou.
- Ozvěna. Obdoba předchozího způsobu, kdy jakoby bezmyšlenkovitě opakujete konec jejich věty. Opakujete konec jejich věty. Opakujete konec věty. Konec jejich věty. Opakujete. Ideálně jako otázky. “Měla bych pro vás nabídku… – Pro vás nabídku?”
- Protiakce. Buďte vstřícní a převezměte iniciativu. Zeptejte se, proč dělají tuto práci, jak jsou v ní spokojeni, na pokusy převzít iniciativu odpovídejte jejich zbraněmi: “Proč se mnou nechcete hovořit? Zavoláte mi jindy? Pojďme se dohodnout na jiném termínu, ano?” Snažte se zjistit jméno toho, kdo volá, a neustále mu ho opakujte. Bonus: Zkomolte ho.
Následuje série postupů na volající z bank, kteří chtějí “poslední čtyři číslice rodného čísla”:
- Nedám. “Ale já bez toho nevím, s kým mluvím!” – “Jak to, že nevíte? Vždyť mi voláte, řekl jsem vám, že to jsem já, chcete říct, že vám lžu?” A pak jen asertivně opakujete, že nedáte, dokud rezignovaně neprohlásí, že “v tom případě nemůže pokračovat a sdělit vám ty závažné informace”. O nic jste nepřišli; nedozvíte se o novém kontokorentu!
- Dejte mi vaše! Převezměte iniciativu a požadujte čtyři číslice jejich rodného čísla. Když vám je nebudou chtít říct, tak použijte jejich postup: “Bez toho ale nemůžeme pokračovat… Požaduju to pro ověření, abych věděl, že opravdu voláte z banky…”
- Ruleta. Tipujte. Dbejte na to, by bylo jasné, že hádáte, takže říkejte třeba: “Já nevím, tak zkusíme 1234”. Když podruhé řekne “Ne, to není správně…” tak se zeptejte, kolik pokusů ještě máte. Opakujte stejné číslo stále dokola.
- Rozumná domluva. “Podívejte, nemáte to lehký, já taky ne, máte před sebou CRM, vidíte, že jste mi volali už desetkrát, desetkrát jsem vám to číslo neřekl, takže buďte hodná holčička, řekněte, že se omlouváte a že už nikdy nezavoláte, a rozloučíme se jako lidi, jo?” Na případný odpor odpovídejte konejšivým “pšššt… pšššt… nedělejte si to zbytečně horší…”
- Caruso. Slibte jim, že jim odpovíte, ale musí vám nejdřív zazpívat. Udejte oblíbený styl nebo písničku. “Potěšilo by mě, kdybych slyšel Bláznovu ukolébavku… Tak pojďte, to znáte… Máš má vovečko dááávno spááát… Tak pojďte, zpívejte, nebo s váma nebudu mluvit!”
Snažte se tím, co děláte, bavit. Není to moc úctyhodné a zábava je to, přiznejme si, hodně pokleslá. Spolustolovníci z pražské kavárny se na vás za to budou dívat skrz prsty. Ale když už to děláte, tak se snažte využít ten čas, který tím ztrácíte, co nejvíc. Vy jste byli vyrušeni, volají vám jen proto, že je to stojí tak málo, tak co? Nemáte snad v takové situaci právo na trochu té ubohé a trapné zábavy?
Důležité: Nevylévejte si vztek ani vlastní frustrace. Ti, co volají, nemohou za to, že vás ten den někdo naštval. Pojměte to jako svébytný umělecký formát, jako krátké dadaistické pásmo, jako hru, autorské vystoupení, divadlo… Představte si vždy anonymní ucho, které možná právě teď odposlouchává váš telefon, a sehrajte to jako scénku pro něj. Křičet na někoho proto, že jsem naštvaný, to umí každý.
- Benda. Vzpomeňte si na nebožtíka Václava Bendu. Více dodávat netřeba, snad jen pro inspiraci video:
- Jehovista. “Můžeme si spolu pohovořit o Bibli?” je klasika, která nestárne, klasika, která pohladí po duši každého zaměstnance telemarketingového callcentra s mizerným platem a bezvýchodnou životní situací. Dobré je, abyste o Bibli opravdu něco věděli, ideálně se naučili nazpaměť nějakou pasáž.
- Hysterický podnikatel. “Co to je? Co to má jako znamenat? Kde jste vzali moje číslo?! Já vám tyhle telefonáty naúčtuju! Tisíc korun za každou započatou hodinu beru, takže mi okamžitě nadiktujte vaše fakturační údaje! Já vám okamžitě zasílám fakturu! Víte s kým já se znám?”
- Faltus – Jablonský. Pokud to trošku umíte, zkuste imitovat někoho známého. Že to nezvládnete? Tak schválně: “Podívejte se, pane telefonisto, víte, co to je pasy?” a “to jsou opravdu ošklivá, ošklivá slůvka a já musím, nezlobte se, zdvihnout obočí, protože takhle ne…” určitě dokážete!
A když už si projdete všechny podobné způsoby, které sice na chvíli pobaví a rozptýlí, ale odpuzující efekt nemají, je načase použít něco, co zabírá. Je totiž jen málo situací, kdy má nahrávaný volající právo sám ukončit hovor, a jednou z nich jsou vulgarity a obscénnosti. Tady je obzvlášť nutné, abyste byli klidní a mluvili příjemně, tím větší efekt pak vulgarita má, a tím spíš si napíšou do seznamů, že vaše číslo fakt nemají volat.
- Fekální téma. “Jistě, rád si s vámi popovídám. Právě jsem dosedl. Víte, já si tu rád povídám, ale nevěřil byste, jak málo lidí si se mnou chce povídat, když sedím na záchodě…” K tomu samozřejmě dělejte všechny doprovodné zvuky a mezi nimi říkejte “Jsem tu, poslouchám vás, povídejte…” Popisujte své pocity.
- Nonverbální. Prostě jen hekáte a funíte. Měňte frekvenci i modulaci. Zkuste simulovat různé jevy (funění úchylovo / funění astmatikovo / mám srdeční záchvat / právě jsem snědl kýbl fazolí a asi prasknu)
- Erotická linka. Velmi úspěšný postup. Asi není potřeba popisovat do podrobností, zkrátka požádejte protistranu o nějaké ty nemravnosti. Skvěle to ozvláštní používání neobvyklých slov či praktik. “Říkej mi nějaké sprosťárny… Řekni ještě jednou MONITOROVANÝ HOVOR…”25
- Hovnomet. Útlocitnější se před tím, než ho spustí, omluví. ”Ty zas**** pí**** zku*** vyndej si poj*** hlavu z p**** a strč si ***** do **** ***** ******* *****, ty ******!” Nesmíte to křičet ani být rozčilení. Prostě to deklamujete jako Mistr Lukavský na forbíně; nejpozději u pátého ***** zavěsí!
Vyzkoušeno za vás.
(Psáno pro IHNED.cz)
Občas žasnu nad tím, když někteří lidé nechápou základní ekonomické principy. Například že každou korunu, kterou dostanou ve výplatě, musel někdo předtím vytáhnout z kapsy a zaplatit s ní za jeho práci.
Můj spolužák mi kdysi vyprávěl, jak pracoval ve firmě, kde měl na starosti, mimo jiné, i nekvalifikované lidi, co měli lepit štítky na obálky a podobné práce. A jednou nějaké paní jemně vyčetl, že ty štítky lepí křivě. “Podívete, paní Boženko, tohle je křivé, to nám ten klient vrátí jako nekvalitní práci a nezaplatí za to.” Paní Boženka se ale nedala: “No a co? Tak ať si nezaplatí. Ať si to dělá sám, takovouhle blbou práci!” Spolužák zalapal po dechu. “Ale když nám nezaplatí, tak ani vy nedostanete výplatu!” To se paní Božence nelíbilo a hlasitě se divila, proč by neměla dostat výplatu, když přeci do práce chodí!
Připomnělo mi to ten socialistický vtip, kde se říkalo “chodíme do práce, kde se tváříme, že pracujeme, a stát se tváří, že nás za to platí”. Socialismus tak v mnohých vybudoval představu, že chodit do práce a něco dělat stačí, že peníze dostávají za to. Vazba na hospodářské výsledky byla před lidmi hodně skrytá. Samozřejmě, s politikou plné zaměstnanosti to ani jinak nešlo, takže se občas dělala práce naprosto zbytečná, za kterou nikdo nedal ani zlámanou grešli, ale lidé výplaty museli dostat. V tržní ekonomice taková firma nepřežije a musí jít od válu.
Ale co s nekvalifikovanými Boženkami… Těm se to nakonec při troše dobré vůle a trpělivosti dá vysvětlit. Horší to je s lidmi vzdělanými, kteří z nějakého záhadného důvodu sice vědí, že to takto funguje a práce je oceněna takovou mzdou, jakou je za ni někdo ochoten zaplatit, ale jsou přesvědčeni, že právě v jejich případě tento princip neplatí. Že právě v jejich případě by měla tržní ekonomika udělat výjimku a ohodnotit je nikoli podle toho, jaká je po jejich práci poptávka, ale třeba podle toho, jak si připadají důležití pro společnost.
Je to stále stejná písnička: lidi za mou práci nejsou ochotni platit, ale já jsem vzdělaný člověk, tak vím, že je důležitá, a proto za ni musím dostat zaplaceno. Když říkám, aby tedy šli za lidma, za firmama a vysvětlili, proč je jejich práce důležitá a proč by za ni měli platit, tak se dozvím, že se nepotřebují podbízet, že od toho nestudovali, aby se nabízeli jak báby na trhu, že o svojí užitečnosti nepotřebují nikoho přesvědčovat, a že ti, co ji nevidí, jsou krátkozrací hlupáci, co si nedohlédnou na špičku nosu.
Z takových setkání jdu pak domů v rozpacích. Ano, jsou profese, které jsou důležité, i když bezprostředně není po jejich práci poptávka. Případy, kdy si ředitel firmy řekne “tak, měli bychom rozšířit svůj tým o filosofa” jsou velmi vzácné. Filosof tak má v podstatě jen omezený výběr – škola, nějaká vědecká instituce, nebo brát filosofii jako myšlenkový základ pro nějakou jinou práci, po níž poptávka je a kterou umí. Ve školách a akademických institucích pak mohou mít dojem, že pro ně výše zmíněný princip neplatí – ale ve skutečnosti platí stále, jen jsou od něj odstíněni. I v jejich případě každou korunu, co dostali ve výplatě, musel předtím někdo vytáhnout z kapsy. Tuhle ale vytáhnul stát z kapes svých občanů.
Rozumím nostalgickému stesku po socialismu, kdy všichni dostávali “odněkud” peníze a nemuseli se starat, kde se berou. Navíc “daň” vypadala nižší než dnes. Ve skutečnosti hlavní zdanění probíhalo na úrovni podniků, kde stát bral naprostou většinu zisku a přerozděloval ho dle svého uvážení. Proto také podniky vypadaly, jak vypadaly. Zkrátka: ekonomické zákonitosti nezastavíš ani červenou lucernou a voláním “STŮJ”! Lze je jen před lidmi schovat a tvářit se, že každý dostane peníze za práci bez ohledu na to, jestli za jeho práci je ochotný někdo zaplatit.
Vždycky si na to vzpomenu, když narazím na nějaký socialistický myšlenkový skanzen, třeba ve službách. V naprosté většině jsou samozřejmě nesrovnatelně kvalitnější, než si je pamatuju třeba z 80. let. Tím spíš pak vyniknou ty, které zamrzly v tehdejší mentalitě. Řeším to jednoduše: nepoužívám je. Nechodím do obchodů, kde je personál nepříjemný a kde není čisto. Nechodím do restaurací, kde mi hnusné jídlo přinese zpruzená servírka. Za jejich práci totiž nechci platit… A čím víc lidí se bude chovat stejně, tím dřív tyhle skanzeny vymizí.
