Martin Hassmann vyzval ke vzpomínání na vlastní příspěvek k open source software, tak se přidávám, ale asi trošku jinak, než ostatní.
Nepřispěl jsem. Nikdy. Nikdo nepřispěl mně. A přitom sám open source tvořím a používám.
Důvodů je hned několik.
Především: nepoužívám GPL a podobné licence. Jsou mi z duše protivné, už jsem o tom psal a nechci do toho zabředávat znovu, tak jen stručně: když něco udělám a chci, aby to lidi používali, tak jim nechci říkat, co s tím mají dělat. Dělejte si s tím co chcete. Vezměte si kód, upravte si ho, klidně si ho uzavřete, prodávejte, je mi to jedno. Proto používám licence MIT, CC a podobné. Nechci po nikom, kdo to použije a upraví, aby „úpravy vrátil komunitě“. Žádnou komunitu necítím, a pokud někdo nějakou cítí, nechť si z toho službu komunitě udělá sám.
Z toho logicky vyplývá důsledek: kódu pod GPL se při dělání vlastních věcí vyhýbám. Když dělám nějakou svou vlastní věc a hledám pro to knihovnu, hledám primárně ty pod licencemi BSD, MIT apod. Když si vymyslím nějakou funkcionalitu, pro kterou není takto volná knihovna, pouze nějaká GPL, tak si buď napíšu vlastní, nebo funkcionalitu spíš oželím, než bych se někde dohadoval se „Svědky Stallmanovými“.
Připadá vám to příliš silné označení, přehnané atd.? No, vzpomínám si, jak OSS puristi pokřikovali na tvůrce Arduina, že Arduino nemůže být „open“, když bylo nakresleno pomocí programu Eagle, který je sice zdarma, ale není open source! Plus mám i několik historek se zastánci OSS, kteří mi vyčítali, že myslím málo na komunitu, nebo že se svým dílem nakládám jinak, než by si oni představovali. Jak se říkalo: Fuj, fuj, nehrám!
Navíc věci, na kterých dělám, jsou většinou jednoúčelové nástroje, knihovny apod. a nestavím se k nim vnitřně jako k open source software. Nevnímám jejich otevřený kód jako zásadní atribut, kterým by se měly vyznačovat. Vnímám otevřený kód jako nejjednodušší způsob distribuce a jako snížení prahu pro případné uživatele. Ale primární pocit, který z toho mám, je „udělal jsem to pro sebe a tady je to veřejně, kdyby se to někomu taky hodilo“. Nepíšu nic, u čeho bych si říkal „tak, chci, aby z toho všichni měli užitek a aby lidé z celého světa mohli přispět ke společnému dílu…“
Tedy nikoli „open source“, ale „source available“.
Připadalo by mi potom docela divné, kdyby si někdo vzal třeba knihovnu, kterou jsem si napsal pro svoje potřeby, upravil si ji podle svých potřeb a – tady je ta pointa – nabídnul mi, ať jeho úpravy zakomponuju. Že se tím připravuju o možné užitečné rozšíření funkcionality, které by ocenili další? Hele, viz výše: píšu to pro sebe a dávám to k dispozici veřejně, that’s the point! Nedělám knihovny pro lidi.
Když to shrnu: Párkrát jsem vzal nějakou věc pod BSD či MIT, upravil jsem si ji tak, aby mi vyhovovala, a úpravu jsem opět zveřejnil: kdyby se to někomu hodilo. A totéž se stalo i s několika mými věcmi. Přispěl jsem do OSS? Technicky vzato: ano. Ale do té svobodnější, ideologií nesešněrované části.
Nikomu nezazlívám, že to má jinak, a nikoho nebudu přesvědčovat, že by se svým autorským dílem měl naložit jinak, než jak uzná sám za vhodné. Přeju světu GPL, ať se utěšeně komunitně rozvíjí a buduje, ale já se, s dovolením, nezapojuju. Je mi dobře tam, kde jsem.
(Psáno pro sborník EurOpen 2017)
České školství má řadu neduhů. Je rigidní, jednou nohou stojí v dobách Marie Terezie, druhou opatrně našlapuje po nejmodernějších technikách, měnící se politické garnitury s ním zacházejí jako s hračkou, neustále přicházejí nové “pokyny” a “koncepce”, které v konečném důsledku připomínají spíš antikoncepci…
Sloupek jsem napsal pro IHNED, poslal do redakce, a těsně před vydáním přišla zpráva, že se Zeman vyjádřil. Čímž to lehce ztratilo pointu, ale zase to nechci úplně zahodit.
Když dozněly všechny možné připomínky rudého Února 1948, všechny seznamy popravených lidí, zničených životů, příběhy válečných hrdinů, co přežili válku a po ní skončili v komunistických lágrech, když se už posté zopakovalo, že komunistický režim je černou skvrnou historie a má na rukou krev nevinných, které systematicky likvidoval, když všechno tohle víření utichlo, tak v tichu, co nastalo, bylo nejhlasitěji slyšet ticho z Hradu a Strakovy akademie.
Trestně stíhaný premiér v demisi ani čerstvě znovuzvolený prezident, který chce být v druhém volebním období smířlivější, neřekli k tomuto smutnému výročí nic. Vlastně ani nemusí, jejich činy hovoří za ně: Babiš možná pozve komunisty k podílu na moci a Zeman navštíví jejich sjezd. Asi nelze očekávat, že jim přijede připomínat Jáchymov, Příbram nebo Miladu Horákovou…
O den později byl zavražděn slovenský novinář a jeho přítelkyně. Podle vyjádření slovenských orgánů je nejpravděpodobnější to, že vražda souvisela s jeho prací – tedy s tím, co objevil a zveřejnil o určitých silných a vlivných lidech na Slovensku.
Na Slovensku se k události vyjádřily snad všechny politické špičky ze všech možných směrů, z koalice i z opozice. V Čechách také – od novinářů po politiky a další veřejně činné osoby. Jen prezident Zeman na dotaz ústy svého mluvčího odpověděl stroze: “Žádné vyjádření”.
Ticho, které vydá za spoustu slov.
To, že Zeman vůči lidem, které považuje za svoje nepřátele, nedodržuje ani elementární základy lidskosti a slušnosti, to víme. Nepřišel na pohřeb kardinála Vlka a okomentoval to nejapným “nejsem pokrytec”, bývalému poradci Šloufovi, kterému by měl být vděčný za velkou část své politické kariéry, poslal na pohřeb jen květiny…
Ale mlčet k vraždě? I kdyby šlo o vraždu názorového oponenta, tak vraždu je potřeba odsoudit. Není přípustná nikde. Proč tedy neříct “odsuzuji vraždu, ať je spáchána na komkoli, kromě tyrana”?
Možné vysvětlení by mohlo být takové, že Zemanovy výroky o tom, že “existuje možnost druhá, totiž Kalašnikov…”, že “novináři by se měli likvidovat”, jeho buranské povykování “na novináře pal!” a trapná scénka, když dostal darem samopal s nápisem “Na novináře”, nebyly jen bonmoty, jak se snažil vysvětlit jeho mluvčí, ale skutečné názory prezidenta republiky. Pak by bylo mlčení pochopitelné.
Prezidentův mluvčí zato razantně brání svého nadřízeného a protektora a všechna podobná připomenutí Zemanovy nenávisti bryskně nazývá “podlým zneužitím tragédie k nechutným útokům na pana prezidenta”.
Je marné připomínat, že podobné trapné otázky by nikoho nenapadly, kdyby k nim Zeman svými neomalenostmi nezavdal příčinu. Ale Zemanovo mlčení je ještě děsivější: působí totiž dojmem, že jeho nenávist k novinářům jde tak daleko, že k vraždě dvou lidí bude mlčet, protože obětí je novinář…
Každá agrese začíná nejdřív jako verbální. Agresi vůči novinářům vede prezident na verbální i symbolické úrovni už velmi dlouho, téměř v žádném svém projevu si neodpustí alespoň malé kopnutí…
Pokud prezident svou verbální agresi nezabrzdí ani tentokrát a nedokáže říct “mám sice s novináři dlouhodobý osobní problém, ale vražda je nepřijatelný způsob jednání”, tak v případě podobné tragédie v ČR bude mít na svých rukou krev oběti právě on.
