Otázky, samé otázky…

Otázky, samé otázky…

(Psáno pro IHNED)

Minulý týden jsem v rádiu slyšel nějakou zprávu o tom, že NKÚ prověřil nákupy kancelářských potřeb na některých ministerstvech, a že zjistil, že ty nákupy byly předražené, leckdy v řádech stovek procent, a to i vůči maloobchodním cenám.

Vzpomněl jsem si u toho na otázky, kterou jsem kdysi položil svým čtenářům: “Vadí vám předražené státní zakázky?”

Odpověď mě nepřekvapila a čekal jsem ji: ano, každému to vadí.

Druhá otázka zněla: “Představte si, že obchodujete s nějakým zbožím. Jste ochotni jej prodat státu za výrazně nadhodnocenou cenu?”

Tipnete si? Samozřejmě že ano. Každý je ochoten prodat za vyšší cenu komukoli. Však od toho je obchod obchodem. A když komukoli, tak i státu. Rádi mu prodáme za vyšší cenu, ale zároveň nám vadí, když kupuje za vyšší cenu…

Nojo, ale když prodávám kancelářské potřeby a stát přijde se zakázkou, tak bych mu měl nabídnout stejnou cenu, jako ostatním zákazníkům, protože mi vadí předražené státní zakázky. Navíc tím pádem bude moje cena nižší než u ostatních, takže bych měl výběrové řízení na dodavatele vyhrát. Nojo, ale proč tedy stát nakupuje za násobky cen?

Zažil jsem v nejmenovaném webovém studiu, že zakázka pro úřad byla naceněna na pětinásobek obdobných zakázek pro nestátní klienty. “Však on to stát zaplatí!” pravil majitel. “Stát kupuje za draho, tak kdybychom dali normální cenu, bylo by to podezřelé…”

Vadí nám předražené státní zakázky, ale ochotně stát podojíme. Připadá mi to paradoxní, ale nejsem obchodník ani státní úředník, tak jde možná o nějaké jemné byznysové finesy, kterým nerozumím. Ale tak či onak mi připadá paradoxní nabízet státu vyšší ceny a zároveň týmiž ústy nadávat, že stát platí předražené zakázky.

Mám i takový divný pocit v zátylku, že na cestě od úřadu k prodejci jsou ještě nějaké natažené ruce, které ochotně přijmou provizi za leccos, a to cenu taky zvýší.

Řešení neznám. Možná by pomohlo nějaké interní nařízení, že cena nesmí být vyšší než obvyklá obchodní cena téhož, a jestliže propisovačka stojí 25 korun na pultě v maloobchodu, měl by nákup tisícovky propisovaček mít horní sazbu 25 tisíc korun. Tohle kontrolovat, odpovědnost vyvozovat… Že to tak teoreticky funguje už dneska?

Dobře, nechme to tedy být. Místo toho zkusme jinou otázku: Jste ochotni dát úplatek za to, abyste pro sebe či své blízké zajistili lepší podmínky či postavení?

Nejste? A co když bude vaše dítě umírat a vy víte, že je v pořadníku na transplantaci, která ho zachrání – budete se snažit ho dostat dopředu?

Dejme si radši něco lehčího, co říkáte. Co třeba to s tím utrženým vlakem, výhybkou a lidmi na kolejích? Když neuděláte nic, zemře pět lidí, když přehodíte výhybku, těch pět lidí přežije, ale zemře jeden jiný člověk. Přehodíte ji a pošlete jednoho nevinného na smrt? Neuděláte nic, i když víte, že zemře pět nevinných?

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!