Osm lidí v minibusu, o Medvědovi nemluvě…

Ukázka z připravované povídky…

Přijeli jsme do Calais s předstihem, nějak před sedmou večer. Richard parkuje před vchodem s nápisem P&O Departures. Ferry je rezervovaný na moji kartu, takže s sebou beru Marcela, jako zkušeného mluvčího, a vyrážíme dovnitř. „Zjistíme, jestli můžeme odjet dřív, tak počkejte…“ říkáme při odchodu. „Proč bysme nemohli, vždyť máme tu flexi rezervaci, tak pohoda, vo co de?“ volá za námi David.

No, rezervaci máme,“ povídá Marcel, „a až na tu drobnou chybu, že jsem dal odjezd až ve 23.15 a ne ve 22.15, je to OK…

Sebevědomě jako lidé, co vědí, že mají rezervaci, vstupujeme dovnitř a jdeme k přepážce „CHECK IN“. Paní kouká na nás, kouká na vytištěnou rezervaci a pak říká: „Nojo, ale potřebujete ještě tu jízdenku! Musíte k přepážce!“ To je logické, říkáme si a jdeme k přepážce. Marcel sune k úředníkovi naši rezervaci, já mávám kreditkou a pasem, úředník bere papír do ruky a kouká na něj.

Vy se vracíte, nebo odjíždíte?
Odjíždíme do Doveru!
A vracíte se kdy?
Zítra večer…

Bože, francouzský úředník… Má to tam napsaný!“ cedím koutkem úst a vidím, jak Marcel obrací oči v sloup.

Aha, a jak přesně to hodláte udělat, když máte teď rezervované místo na lodi z Doveru sem, a na zítřek odsud do Doveru?“ povídá muž za přepážkou a otáčí papír s vytištěnou rezervací. Oba na ni koukáme a vidíme: Čtvrtek: Dover to Calais, pátek: Calais to Dover. „Ehm…“ ujímá se slova Marcel, „it’s a mistake… sorry… we did a mistake… well, I did a mistake…“ – a pak dodává omluvu dne: „I am idiot!

Ah, idiot,“ pronese úředník s nezaměnitelným francouzským přízvukem. „Aha. Chyba v rezervaci. Aha. Vy tedy jedete autem?

Ano,“ přikyvuje Marcel, šťastný, že aspoň něco máme správně.

Osm lidí?“ – „Ano“ – „A co to je za auto?“ – „Renault Trafic

Francouz strne a podívá se na Marcela velmi výmluvným pohledem: „To není auto, to je minibus!“ a slovo Minibus zase vysloví francouzsky, jako [minibüs].

Marcel klopí oči a šeptá: „I am idiot…

Úředník vzdychá a povídá, že za změny v rezervaci se platí až 300 liber, a že to nějak půjde vyřídit. Poodejde k telefonu a kamsi volá. Během pětiminutového hovoru padne asi osmnáctkrát slovo „minibüs“. Když nad tím pak s Marcelem přemýšlíme, zdá se nám oběma pravděpodobné, že padlo i slovo „idiot“…

Muž se vrací a oznamuje, že jízdenka bude stát sto liber. „Dobrá,“ říkáme my, „díky za vstřícnost.“ Úředník opět odchází, opět telefonuje, dalších deset minut se baví s ostatními lidmi za přepážkami; slovo „minibüs“ padá stále častěji. Vytahuju mobil a dělám, že píšu SMSku. Marcel stojí opřený o zeď a snaží se vypadat jako kachličky, aby byl nenápadný.

Další telefonát.

Další diskuse s lidmi za ostatními přepážkami.

Marcel šeptá: „Já měl tu rezervaci připravenou, ale pak expirovala cookie a já to musel zadat celý znovu…

Nakonec jsme zaplatili, velmi hlasitě poděkovali a vrátili se k autu. Zbytek skupiny rozverně pokřikoval, kde že jsme, a že chtějí na loď / na záchod / na pivo a my je zdržujeme.

Nasedat a jedem!“ velíme a přes hlasité reptání vyrážíme k vjezdu. „Jede nám to za 40 minut…

Ještě že jsme měli tu flexi rezervaci…“ zní zezadu.

V Doveru stojíme v řadě 186 ve frontě na trajekt jako první. Zastavuju, vypínám motor a dávám rozchod. „Bacha, kluci, když bude potřeba, musíme bleskově naskákat do auta a vyrazit!

Jasně! Bleskový výsadek,“ volá Cíba. „Ven, ven, ven, Medvěde, jedu, jedu, tohle je Vietnam! Rychle všichni ven!

Kluci vyskakují z auta a rozdováděný Cíba řve: „Až zařvu KRLEŠ! tak jdem všichni zpátky do auta! Jde o sekundy, každá sekunda je lidský život…“ Dál už ho neposlouchám, je mi jasné, že chrlí všechny možné patetické fráze a kdybych to poslouchal, tak zdechnu smíchy.

David si bere z batohu na sedadle mikinu a naklání se ke mně: „Hele, vytrolíme je… Zařveme Krleš! a necháme je naskákat do auta, jako že už jedeme…“ Víc nemusí dodávat.

Kluci postávají za autem u otevřených dveří do kufru, svačí, pokuřují, vedou se debaty o kráse anglických slečen. Nenápadně obcházím auto a čekám, až proud aut, co vyjíždějí z trajektu, ustane. David stojí vzadu. Jedním pohledem se domlouváme…

Počkám si, až chlapík v reflexní vestě půjde naším směrem… Tleskám a volám: „Davide, jedem! Krleš!

David bleskově reaguje: „KRLEEEEEŠ!!!“ huláká a žene kluky do auta.

Naskakuju za volant, strkám klíčky do zapalování a rozsvěcím světla.

Všichni jsme v autě během dvanácti sekund. „Jedem, jedem…“ volám.

Za námi začínají řidiči startovat…

David se otáčí dozadu a do chvíle napjatého ticha povídá: „Cvičení proběhlo na výbornou! Díky!

Minibüs se otřásá smíchem a nadávkami. Díváme se s Davidem po sobě. Máme skvělý tým, co bleskově reaguje, a co je připravený udělat cokoli. Právě teď se pravděpodobně připravuje na to, že nás shodí z trajektu do vln…

Naše auto se otřásá a zvenčí to může vypadat, že opravdu startujeme. Když se za chvíli zase otevřou dveře a ven se potácejí postavy v záchvatu smíchu, propalují je zlostné pohledy okolních řidičů, co už měli nastartováno.

Za trest jede naše řada 186 na loď až jako úplně poslední, až po všech kamionech, karavanech, autech, Italovi s přívěsným vozíkem plným písku a po dvou cyklistech.