Nepodceňujte frustraci!

Velké množství vynálezů vzniklo z lenosti. Množství uměleckých děl je výsledkem chtíče. Mnohá významná díla vznikla díky psychopatii jejich tvůrců. Pod výraznými událostmi je leckdy podepsán autismus, hysterie, epilepsie… Pod čím je podepsaná frustrace?

Pod revolucí.

Fungující společenské modely vznikají evolucí zdola. Novinky jsou, pokud fungují, začleněny do systému, protože lidem vyhovují, a někdy je začlenění novinek opravdu prudké, že během několika desetiletí změní společnost k nepoznání. Jsou nazývány, nepřesně, revolucemi: Technická revoluce, IT revoluce… Ale tyto revoluce jsou v podstatě evolucí, která probíhá rychle.

Revoluce svrhává, přetváří, boří a buduje „nové a lepší“ nikoli na základě cyklu „novinka – ověření – začlenění“, ale na základě ideologické teorie. Revoluce jsou si podobné, kam až dějinná paměť sahá: Přináší s sebou represe, ztráty na životech z ideologických důvodů („Jsou to nepřátelé revoluce!“), revolucionářský teror, nastolení nového pořádku – revoluční diktatury, a po kratší či delší době následuje jejich rozpad, rozklad a návrat k přirozenému evolučnímu řádu.

Motorem a katalyzátorem revolucí je právě frustrace. Společenská revoluce je svojí podstatou hnutí masy nespokojených a frustrovaných, co se snaží o beztřídní společnost, odstranění „nespravedlnosti“, „rovnost“ apod. Krásné a ušlechtilé ideje. Tolikrát byly použity jako motto revolucí, a tolikrát neuspěly, přesto budou použity znovu a znovu neuspějí.

Proč se nové, lepší světy rozpadají? No protože revolucionáři opomíjejí jednu zásadní věc: Nové lepší světy tvoří se starými špatnými lidmi. Utopické vize počítají s altruistickými jedinci, pracujícími vždy pro blaho celku, bez sobeckých zájmů… ale to není lidská přirozenost. Víra, že se tak lidé budou po revoluci chovat, záhy narazí na tvrdou realitu faktu, že se tak mnozí nechovají. Co s nimi? (Někteří vědí, nebo dokonce i pamatují, jak nové lepší řády takovéhle otázky řeší…)

Mohu se smát tomu, jak lidé v diskusích na internetech píší o ožebračeném národě, jak většina národa(!) obrací každou korunu, a proto musí kupovat levná zkažená jídla. Směju se tomu, protože vím, že to není pravda. Ovšem úsměv mrzne na rtech – je jedno, jaké jsou věci ve skutečnosti, rozhoduje to, jak jsou vnímány.

Jakmile masy uvěří tomu, že se mají špatně, je velmi snadné přesvědčit je, že za to může „ta hrstka, co se má dobře“. Před sto lety to byl „kapitál“, dnes to je „korporace“ (zásadně s přívlastkem „nenasytná“).

Četl jsem úvahy Davida Antoše v anarchistické revui Doutnák na Lupě. Ano, je to ten můj prokletý koníček: záliba v obskurnostech. S úžasem jsem ale sledoval, jak v diskusi rezonuje přesvědčení, že „nás, utlačovaných, jsou miliony, a musíme povstat a ukázat JIM!“

Nejsem utlačovaný. Jsem spokojený a svobodný člověk. Můžu si za to sám, protože místo živení vnitřní frustrace tím, že „nemůžu“, raději hledám cesty, jak bych mohl. Ale nepodceňuju sílu frustrace. Ti lidé to tak opravdu cítí – a já mám narůstající pocit, že když nepatřím mezi ně, tak budu, aniž bych chtěl, patřit mezi ty, kterým má být ukázáno. Tak už to v revolucích chodí.

Věřím, že vás budou miliony a jednoho dne povstanete a svrhnete nespravedlnost. Doufám, že budu natolik bystrý a včas se odsunu tak daleko, jak jen to půjde.

Budu zatím bojovat za to, aby mohli David Antoš a další svoje neomarxistické povídání svobodně šířit mezi lidi. Ale, víte, nejsem si vůbec jist tím, že po té další revoluci, kdy svrhnou nenáviděné monopoly a korporace a nastolí nový, spravedlivý řád, budou oni bojovat za mé právo svobodně říkat, co si o nich myslím.

Zatím to tak ve všech nových, spravedlivých a lepších revolučních světech bylo…