Národní plurál

Národní plurál

„Zvolili jsme si prezidenta netolerantniho, nabubreleho, jesitneho, lhare a manipulatora. Volili jsme k obrazu svemu. Ano, takovi jsme. Dekujeme za tu lekci a mame dalsich pet let na sobe pracovat, abychom se zmenili. Jinak se Klaus vrati…“, píše Patrick Zandl na Facebooku. A není sám, kdo podobně nesmyslný pocit dává najevo.

Člověk by skoro řval: Vraťte mi předvolební kampaň! Nikdo v té době neměl pocit, že je množina; lidé byli sami za sebe. Já volím Losnu, ty Mažňáka, a jestli vyhraje Mažňák, budu nasraný. Mažňák je lump a obklopuje se lumpama. Udělám všechno pro to, aby nevyhrál.

A pak je podtrženo, sečteno, vyhrál Mažňák, a Losnovi věrní procházejí deziluzí. Je to přirozená lidská reakce, že člověk, který je zklamán světem, má tendenci připisovat sobě chyby, kterých se nedopustil. A tak místo reálného „většina voličů si zvolila Mažňáka“ začnou někteří lidé verbálně vztahovat zodpovědnost za volbu i na sebe: My jsme si zvolili Mažňáka.

Kdo MY? Pardon, já to nebyl, já volil Losnu!

Kdyby ta věta zněla třeba „Národ si zvolil… k obrazu svému… ano, takový je většinový volič…“, nepípnu. Ale proti flagelantství se musím ozvat!

Ano, je to i můj prezident, a nic s tím nenadělám. Nelíbí se mi to, volil jsem proti a říkám to nahlas – ale to je vše, co s tím mohu v rámci demokratického zřízení dělat.Na druhou stranu se odmítám počítat do nějakého „my“, kterému připíšu odpudivé vlastnosti, co si projektuju do Zemana a jeho voličů, a nevyleju si tenhle kyblík splašků na vlastní hlavu. Já vím, někomu to dělá dobře, když může sám sebe vyválet v kejdě. Mně ne.

Můžu si to dovolit; když se nepočítám do „my“ pokaždé, když český národní tým vyhraje někde zlatou medaili, tak mám právo se nepočítat do „my“, kdykoli většina voličů zvolí šmejdstvo.

Takže Patricku, Edo a další: Nikoli „my jsme si zvolili“, ale „většina zvolila“! Nikoli „my jsme tedy takoví a onací“! Pokud by volba většiny měla nějak vypovídat o tom, jací jsme my sami, tak ani nedomýšlím historické konsekvence.

Ano, možná to je hraní se slovy. Ale nezapomeňte, že právě podobné lehké posuny působí jako spolehlivý mentální jed. Pokaždé, kdy se bičujete za to, co jste nespáchali, ho ordinujete sami sobě.

PS: Ani nepřipouštím možnost, že se jedná o mentální profylaxi proti strachu říct na plná ústa: „Já ho nevolil! Já byl proti, ale respektuju to a vyžeru si to s ostatními!“