Author: Lusi @ freeimages

My v hubu nepracujem!

Takovej folouap po tejdnu a něco.

Tuhle jsem si v Hubu z nudy pročítal nástěnku a všiml jsem si některých kuriozních popisků, co o sobě lidé píší. Zasmál jsem se, vyfotil a vydal minizápisek, jen s těmi fotkami a komentářem, poskládaným z těch popisků. Nijak jsem nehodnotil konkrétní lidi. Neznám je, nemohu hodnotit. Nehodnotil jsem jejich práci. Nevím o ní nic, takže – zase – nemůžu hodnotit. Jediné, co jsem viděl, byly ty popisky, které, a to se na mne nezlobte, jsou z jistého úhlu pohledu kuriozní a připadají mi svým způsobem zábavné. A nejen mně, ale i dalším lidem.

Rozumějte: zažil jsem éru, kdy si kdejaký webař psal na vizitky „SEO guru“ a „CSS ninja“ a tak. Byla taková doba, kdy to bylo populární, a jak rychle se to stalo populárním, tak rychle si z toho začali ostatní dělat legraci. Někteří guruové a ninjové to nesli těžce, jiní se zasmáli taky a ještě jiní se tak pojmenovali schválně, protože na to prostě měli koule a celej svět jim mohl… že… A po nich přišla éra koučů a motivátorů a motivačních příruček, jejíž nejsilnější vlnu zažíváme právě teď. Věrozvěsti jsou tak hezky namotivovaní a pozitivníproaktivní, že stačí projít Barcampem a večer se vám zvedá z těch slov kyblíček.

Nojo, no. Připadá mi to legrační, tak jsem to vyfotil a zveřejnil. Však co by ne, je to veřejný prostor, ty popisky jsou veřejné, a říkal jsem si: Někteří to vezmou, jiní mávnou rukou, někoho možná nakrknu, že si dělám legraci z jeho práce a řekne si, že jsem pitomec – ale co, důležité je, že nemám v úmyslu ublížit (taky proto jsem si odpustil jedovaté komentáře), a pokud mě má někdo za pitomce, nechť si stoupne támhle do té skupiny, jestli se tam ještě vejde… A co kdyby se takhle někdo smál tobě? – Jasně, račte si posloužit, když jsem spravoval sítě, tak jsem poslouchal řeči o rybaření furt, a co jako? Spoustě lidí připadá velmi humorný název pedel, a nepřipadá mi, že by se z toho hodnostáři nějak věšeli…

A tím by to mohlo hasnout, ale nehaslo. Dneska odpoledne mi volala slečna hostitelka (Hubovskou terminologií něco jako administrátorka), že má takovou jako věc… Že se k nim dostal můj článek, a že teda jako rozhodně nemůžou nikomu nic zakazovat a že to je veřejné a že to tam napsané je… Nechápal jsem, kam tedy míří. Prý že by se mohlo zdát, že ty lidi zesměšňuju. Z kontextu. Upozornil jsem ji, že kontext tvoří citace z té nástěnky, a znovu zopakoval, že nehodnotím práci těch lidí. Že věřím, že jsou v oboru jistě velmi šikovní, že třeba dělají skvělé věci, což jim rozhodně neberu, ale prostě takhle mi to přišlo vtipné. Jako sorry, „kouč pro více radosti“ je vtipné on so many levels, od kostrbaté formulace po tu představu, kterou to vyvolává, ačkoli to může být v jisté situaci velmi užitečná pomoc. A buď ti lidé vědí, že se tomu někdo zvenčí může smát a jsou s tím smíření, nebo s tím smíření nejsou, a to pak ale není můj problém, to je spíš problém sebehodnocení, ne?

Slečna se v telefonu docela trápila. Že mi jako rozumí a že to chápe… Povídám: „Tak o co jde? Mám ten článek stáhnout? Mám k němu dát vysvětlení? Mám napsat, že ti lidé si sice na vizitky píšou takovéhle tituly, ale to není to nejvtipnější, nejvtipnější je, že neunesou, když se té titulatuře někdo směje?“ – „No, víš…“

„Stěžoval si někdo?“ povídám natvrdo.

„No… jeden člen, co vlastně na té nástěnce ani není, nám poslal odkaz na ten článek, že se mu to jako zdá nevhodné… a my jsme nad tím přemýšleli… a ačkoli máš pravdu v tom, že to uvidí každý, kdo sem přijde, a ačkoli sem může přijít kdokoli, a ačkoli ty fotky vlastně nejsou problém, tak jsme se přiklonili…“

Update článku 19.8.2015 ve čtyři odpoledne: Ozval se mi člověk, který poslal ten odkaz na článek, a napsal mi: „Poslal jsem to bez jakéhokoli komentáře, protože jsem si myslel, že se tomu zasměje, stejně jako já se směju těm cedulkám, a článek mě pobavil“. Během pár minut jsme si ujasnili, jak se to celé seběhlo. Po jeho ujištění, že si rozhodně nestěžoval a nebyl pohoršen, to celé nabralo ještě větší WTF rozměr… A k tomu už žádný komentář nemám!

V tu chvíli mi to došlo. Takže ne že by si stěžoval někdo z vyfocených. K těm se to buď ani nedoneslo, nebo doneslo, ale jsou nad věcí a s pitomcem jako já se nechtějí zahazovat. Ale stěžoval si nějaký spravedlivě rozhořčený. Co stěžoval – kdyby si chtěl stěžovat, tak napíše mně, jestli to nechci stáhnout, a má to nějaký efekt. On to poslal vejš! Jako „Podívejte se na to, neměl by s tím někdo něco udělat? Neměli byste vy s ním něco udělat?“

Já to zopakuju, aby to zaznělo úplně přesně: Někdo, kdo je taky členem Hubu, viděl ten článek, a ačkoli se ho to netýká, jeho práce je úplně jiná a na nástěnce ani není, tak došel k závěru, že by se to někoho jiného mohlo dotknout. (V podstatě taková definice politické korektnosti, že?) Takže sednul a napsal. Nenapsal mně, že se mu to nelíbí, že jsem hlupák a pámbu mi to oplatí, nebo že to není fér, že bych to měl nějak jako dopřivysvětlit, nebo že si myslí, že… Vím já? Prostě že by to řešil tam, kde to má smysl. To ne. On poslal bonz na Hub! Aby si to jako přečetli a vyhodili, zakázali, zjednali, vyvodili… Nebo možná ani ne vyvodili. Já vlastně vůbec nevím, co si od toho sliboval.

Slečnu jsem ujistil, že brzy přestanu být členem, a ona říkala, že to je jedno, člen nečlen. Furt jsem tedy nechápal, co vlastně chce – jediné vysvětlení je, že mi to chtěla říct, že se jim to nelíbí, protože si myslí, že by si lidé ze sebe neměli dělat legraci, nebo tak něco. A já jí tímto děkuju. Slíbil jsem jí, že až přijedu domů, tak že k tomu zaujmu nějaké stanovisko – to je tady v tomhle článku – a milého bonzáka jsem nechal pozdravovat a nechal jsem mu vzkázat velmi explicitně, co mi může.