Marketingový omyl pražské kavárny

 

(IHNED, duben 2016)

Sleduju v poslední době pořad Ano, šéfe! Zdeněk Pohlreich vždycky přijede do nějaké restaurace, zhrozí se nad tím, jaké blafy a v jaké kvalitě restaurace připravuje, a má pak hovor s majitelem, provozním či kuchařem. A nejméně v polovině případů mu dotyční oponují: “Ale lidi jsou na to zvyklí, oni si to tu hodně dávají, oni to mají rádi…” Třeba kuřecí prsa s broskví a sýrem, k tomu hrancle a tatarku, a – řečeno mimibazarským slovníkem: “čvachtají si”.

Pohlreich oponuje tím, že by si lidé jistě rádi dali i něco jiného, kvalitního, ale majitel lomeno provozní pochybuje… “Já ty lidi znám tady, oni se chtějí pořádně nadlábnout, my kdybychom vařili nějaká jako že lepší jídla, tak by je nezaplatili, nebo by se jim zdálo, že je toho málo, a přestali by chodit.”

Smutné je, že mají pravdu. Opravdu je na trhu velká poptávka po nezdravých smažených jídlech z polotovarů, hlavně že je toho za sedm pětek plný talíř. Idealisté věří a doufají, že když nebudou mít přístup k podobným jídlům a místo toho dostanou jídlo zdravé, z čerstvých surovin a dobře uvařené, dají si ho raději. Skeptici, či v tomto případě možná i realisté, pochybují: Nezačnou jíst zdravěji a míň, ale budou chodit jinam, kde jejich touhy saturují přesně tím stylem, který jim vyhovuje.

Analogie se společností je očividná. Ve společnosti je obrovská masa lidí, kteří jsou zvyklí na svoje smažené sýry a kuře s broskví a hledají ho na trhu. Myslet si, že si budou dávat něco jiného a ještě u toho poslouchat kázání o tom, že jejich chutě jsou špatné, je slušně řečeno naivní. Samozřejmě že je potřeba edukovat, nabízet alternativu, ukazovat, že jídlo za stejnou cenu může být i poctivé, to je bez debat. Ale pak si jednoho dne vytáhnete hlavu z – jak to slušně říct? – z kavárny, a vidíte, že se našel někdo, kdo oslovil přesně tuhle cílovou skupinu s jednoduchou nabídkou: “U nás za 80, plný talíř, všechno smažené, jak to máte rádi!”

Nemyslím si, že by Miloš Zeman byl nějaký zázračný stratég. On tuhle skupinu oslovuje konstantně už od půlky devadesátých let, kdy se jí ujal a postavil se do role jejího předvoje. Na štít si namaloval bůček, slivovici a pohrdání intelektualismem, což bylo ironické, protože sám Zeman rozhodně není prostý dělný člověk; spíš měl v té době blíž k oněm kavárenským diskusím. Jen vycítil, marketingově řečeno, obrovskou cílovou skupinu s neuspokojenou poptávkou, a dal jim to, co chtěli: pocit, že je někdo poslouchá, že jim někdo rozumí, že se o ně a jejich starosti někdo bere a že se jim nevysmívá za to, jací jsou. A jeho cílová skupina konečně zažila slastný pocit, že někoho zajímá.

O dvacet let později se Miloš Zeman stal symbolem i nadějí právě téhle části obyvatelstva. Nadějí, že se jich někdo zastane proti světu, kterému nerozumí a který je na ně příliš rychlý, příliš tvrdý, příliš divoký. Oni nechtějí poslouchat vzletná slova o tak efemérních a vzdálených záležitostech, jako jsou lidská práva. Oni chtějí žít svůj život, který se možná může zdát vám i mně přízemní a prostý velkých ideálů a cílů, ale je to jejich volba, a v mnoha případech i predestinace a nepřekročitelnost. “Pražská kavárna”, intelektuálové, “panhavlisti”, to je pro ně svět naprosto neuchopitelný a nesrozumitelný. Možná by mu mohli naslouchat a přemýšlet a posouvat se, ale naráží na zásadní problém: mají, leckdy oprávněný, pocit, že jimi právě tahle skupina pohrdá.

A pak už je jen krůček k tomu, aby někdo řekl, že tihleti, “kavárna a TOP09”, či jak je zrovna pojmenujete, jsou nepřátelé. Že škodí jejich zájmům. A lidé tomu rádi uvěří – proč by nevěřili? Zemanovi rozumí, “kavárně” ne. Co proti tomu “kavárna” má? Nic moc – útoky na Zemana, které jsou možná intelektuálně břitké, ale jejich efekt je jednoznačný: v očích Zemanova příznivce jde o jasné potvrzení otevřeného nepřátelství, studené občanské války, jednoznačný důkaz toho, že “to tak je”. Společnost se dál radikalizuje, a ani jedna strana nejeví tendenci ustoupit a oslovit “ty druhé”. A přiznejme si na rovinu: míč je na straně Zemanových odpůrců. Ti mají nevděčnou úlohu, obrazně řečeno, ukázat, že jídlo z kvalitních surovin může být stejně přístupné, syté a dobré, jako ten kuřecí plátek s broskví.

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!