Konec autoakusace

Na dovolené v Africe jsem měl spoustu času dívat se okolo sebe a přemýšlet, a někde u hranic Namibie a Angoly mi došlo něco, co jsem mlhavě tušil už dávno.

Nemůžu za bídu světa ani za dějiny!

Žijeme několik století v zajetí autoakusačních tendencí, ve hře na dědičný hřích. Nejrůznější skupiny nám říkají, že přicházíme na svět obtěžkáni hříchem, a naším úkolem je ze všech sil pracovat, abychom tento hřích odčinili.

Říkají to křesťané. Ti si vůbec libují v sebeobviňování. Nepochybuji o terapeutickém efektu hromadného sebeobviňování, ale fuj, fuj, nehrám!

Říkají to i jiní. Obzvlášť populární je dědičný hřích bílého muže. Jako Evropan či Američan víte oč jde – je to totiž neustále kolem nás, všude, ve všem, tak nenápadné, že to pomalu ani nevnímáme: Je naše vina, že se jiní mají špatně, protože my se máme dobře. Musíme se za to kát, že se máme dobře. Naši předkové vyvraždili Indiány a zotročili černochy, vedli války, a to je naše vina a náš hřích, za který se musíme stydět a do konce životů se z něj vykupovat. A po nás naše děti… Je naše vina, že jsme se narodili jako agresivní bezcenní muži a je naše vina, že několik tisíc let byly (a leckde jsou) ženy podřadné…

Zní vám to povědomě? Cítíte svou vinu? Gratuluji, jste dobře zpracovaní…

Cestou krajem Kunene jsem jasně uviděl, jak to všechno skřípe. Přeci není moje vina, že se mám dobře. Je to, když už, moje zásluha, zásluha mých předků a zásluha vašich předků – pracovali na tom, aby se jejich děti měli líp. Je to náhoda, že jsem se narodil tady a v téhle době (možná ne, možná to je vyšší záměr, ale rozhodně to není MOJE VINA). Takže jsem se rozhodl vnitřně skoncovat s přitakáním autoakusačnímu principu dědičného hříchu bílého muže.

Nezotročil jsem žádného černocha. Nezabil jsem Indiána. Děti v Indii neumírají mojí vinou. Nehodlám tedy na sebe tuto vinu brát, a už vůbec se z ní nebudu vykupovat, ani materiálně, ani duševně. Speciálně bych pak chtěl dodat, že:

– Němci mi nic neudělali, ani hromadně, ani individuálně, a stejně tak jsem neudělal nic já jim. Nemusí se mi omlouvat za něco, co udělali jejich předkové a já se jim nebudu omlouvat za něco, co udělali naši předkové. Není to moje vina a není to jejich vina.

– K ženám se chovám tak, jak mi kultura velí, tj. jako ke každé jiné lidské bytosti. Nepovažuju se za „něco víc“, ale odmítám se považovat za „něco míň“.

– Slovo „černoch“ označuje člověka s černou barvou kůže. Není to synonymum slova „méněcenný“ ani ničeho podobného; v takovém významu ho nepoužívám a nehodlám se cítit provinile za to, že ho někdy někdo takto používal. Totéž se slovy „Cikán“, „slepý“ či „kulhavý“.

– Ve svém bezprostředním konání se snažím nepáchat zlo. Za rozhodnutí jiných lidí nejsem odpovědný, a tudíž si jej ani nebudu klást za vinu.

Vím, že hra na sebeobviňování je tmelem naší civilizace. Vím že indoktrinace pocitu viny pomáhá ovládat lid a její popření se setkává s prudkou reakcí ze strany indoktrinujících (jde o jejich moc a peníze). Ale zlobte se jak chcete, já s vámi tuhle hru dál nehraju.

Fuj, fuj, nehrám!