Kity

Kity

Helou… Kity! Už připravuju sestavu. Předobjednávky od září 😉

Můj záměr naučit vás elektronicky znáte. Skvěle na něj reagovali i další lidé, kteří nabídli pomoc s tím či oním, takže se to celé hezky rozbíhá, a já se snažím vymýšlet, co bych si na vás vymyslel.

Musí to být zajímavé, musí to být z nových součástek, snadno k sehnání, pokud možno postavitelné bez pálení prstů pájkou (to až ve druhém dílu), a tak je jen logické, že k tomu chci nabídnout rovnou i hotový kit (ne ke každé knížce, ale nějaký omezený počet, protože to je záležitost, řekněme, v ceně té knihy, takže by knížka stála dvojnásobek). Ostatně reakce lidí, s nimiž jsem o koncepci mluvil, byla jednoznačná: „Jé, hele, to bych si rád přečetl. Akorát tam musí být napsáno, co si mám koupit…“ – „No a nechtěl bys k tomu rovnou takovou základní sadu, kde by sis vyzkoušel všechno, co je v knížce?“ – „No tak to je skvělý! Budu potřebovat jen pájku, ne?“ – „Ani tu pájku ne…“ – „No tak to je sen!“

No a já teď sedím nad katalogy dodavatelů a objednávám vzorky. Tu čidlo, támhle displej, onde klávesnici, ještě jinde wifi modul… Těším se na to jak malý kluk.

Totiž, já nevím, jak jste to měli jako malí kluci a malé holky vy, ale já sedával ve sklepě a…

Moment, nedrželi mě tam. Já tam chodil rád, protože tam byl starý gramofon Telefunken a já chodil poslouchat desky z 30. let.

Pojďme si tu atmosféru udělat, jo? Pusťte si tohle – bohužel, nenašel jsem českou verzi (a tu Matuškovu jsem, pochopitelně, neposlouchal).

Sedíte si na starém koberci, kolem voní dřevo a kalafuna, máte v jedné ruce drát, v druhé pájku a pájíte „hrozně složitý obvod“. Hele, tady tudy poteče proud, semhle, tady se rozdělí, půjde sem a sem, tady je baterka, ta to zesílí… – A co to bude, Martínku? – No přeci vysílačka, babi! Jako mají v rozhlase, Vinohradská 12!

Vysílačka mě pustila někdy v pěti letech. Pak začala éra „počítačů“. Co děláš v tom sklepě? – Vymýšlím počítač! Ze dřeva, zinkového plechu, hřebíků, Dentakrylu, tří žárovek, drátu, přerušovače z auta a transformátoru od vláčků.

V deseti letech už jsem věděl, že to žárovky a dráty nedají. Chodil jsem do knihovny a hltal jsem stohy naučných knížek a časopisů. Od Šolima až po Amatérská rádia. Každý týden byl plný skvělého dobrodružství poznávání – tedy z těch knížek. Ne ve škole. Do školy jsem ty knížky nosit nesměl, tak jsem si je četl aspoň v noci, pod peřinou, s baterkou, a těšil jsem se, až si to všechno jednou postavím. Jednou, až budu mít ty součástky… Byly to takové moje Verneovky. Fantastické nápady, a s nimi neskutečná radost z poznávání, z objevování…

Znáte ji taky?

A tu radost, jak objednáváte komponenty a už si představujete, co s nimi za ty dva týdny postavíte!

Ne, to nemůže být práce. Kolega Pepa nemá radost z toho, že mu dorazí sto procesorů, protože pro něj to je matroš na oživení stovky desek. Práce. Ne radost, ne těšení. (To jen někdy, na novinky.) Ale koupit displej a těšit se na to, co z něj postavím, to je úplně něco jiného…

Tohle těšení mi voní kalafunou, dřevem a tou neidentifikovatelnou vůní, co má stará elektronika.