Je skvělé být divný

Když jsem byl mladší, teenager, ze všeho nejvíc jsem si přál být jako ostatní a zapadat. Postupem času jsem sice nezapadl, ale přestalo mi to vadit.

Byly Velikonoce, rok 1996 či tak nějak. Seděli jsme s kytaristou ve skoro prázdné hospodě, pili pivo s čajem a koukali se z okna, kde procházely skupiny koledníků. Totiž dvojice, trojice až n-tice mladých chlapů různého věku a různého stupně opilosti, kteří nesli láhve, opírali se o pomlázky a drbali si vejce. Velikonoční klasika, znáte to.

Navíc řvali. Všimli jste si, jak chlapi rádi dělají rambajz? Asi věří, že čím víc hluk, tím víc testosteron, tím víc samec, tím větší borec a tím větší kokot („mít“ nebo „být“ si dosaďte ad lib). Atavismus po zvířecích předcích, kde větší zvíře víc řve. Ale postupem vývoje jsme coby druh prodělali některé změny: zvětšil se nám mozek, zvýšil intelekt, přestali jsme si čistit genitálie vlastním jazykem a přestali jsme demonstrovat sílu, moc a zdraví řvaním. Tedy alespoň někteří z nás.

Seděli jsme u stolu a kytarista, co je o deset let starší a trochu introvert, povídal: „A víš co bylo nejhorší, když jsem dělal ve fabrice? Ty kecy chlapů. Furt vedli takový ty jako že drsný chlapácký řeči o fotbale a ženských… Hele, tyvole, ta má kozy, ta nemá kozy, ta by to dělala… a pokaždý se koukali a sledovali, co já na to, jestli budu spiklenecky pomrkávat nebo ne.“

Napil se čaje a pokračoval: „Jednou se mě jeden ptal – tak co, Franto, jak to děláš se svou starou? Nereagoval jsem, co se s ním budu o tom bavit, ne? Ale on si nedal pokoj a furt se ptal dokola a říkal Hele, chlapi, zeptejte se tady Franty, jak obdělává doma starou… Tak jsem ho fláknul francouzákem, přerazil mu nos a šel na osobní dát výpověď.“

Nebylo co dodat. Venku v dešti nesrozumitelně řvali ožralí alfa samci a my věděli, že je skvělé být pro ně ten divnej.

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!