Jako malina…

Jako malina…

(Psáno pro IHNED)

Pojďme si povědět něco o rozvoji vzdělanostní společnosti, ano?

Na začátku 80. let se počítače velmi rychle dostávaly z klimatizovaných sálů firem, z kanceláří a z garáží nadšenců na stoly v bytech, do obýváků před domácí televize, do dětských pokojů. Značky jako Sinclair, Atari, Commodore, Acorn a spousta dalších, dnes známých většinou jen zasvěceným, byly tehdy na vzestupu a doslova dobývaly trh.

Z evropských zemí se k této vlně nejvýrazněji postavila Velká Británie. Už na konci 70. let tamní veřejnoprávní médium, známá BBC, připravilo akci, nazvanou Computer Literacy Project, tedy “projekt počítačové gramotnosti”. V rámci tohoto projektu vznikly výukové a osvětové pořady, a aby se nevysílaly jen tak “do zdi”, tak BBC zároveň přišla s myšlenkou vybrat pro celý projekt jeden počítač. Původně mělo jít o britský “NewBrain”, což byla taková britská odpověď na Apple ][, ale nakonec se ukázalo, že NewBrain nebude příliš dobrá volba. Navíc se o výběrovém řízení dozvěděli pánové Sinclair a Curry, poukázali na jeho neprůhlednost, a BBC tedy vypsala novou soutěž.

Soutěž nakonec vyhrál Curryho Acorn s počítačem, později nazvaným BBC Micro. Jeho největší rival Sinclair se svým ZX Spectrem ale rozhodně nezůstal zkrátka. Zatímco BBC Micro se stal dominantním školním počítačem, Spectrum s nižší cenou obsadilo domácnosti a dostalo se velmi rychle i za hranice.

Střih. O pětadvacet let později si učitelé IT oborů v Cambridge všimli toho, že studenti, přicházející studovat tyto obory, mají rok od roku míň znalostí. Zatímco v 90. letech měl průměrný uchazeč praktické zkušenosti s programováním (byť i jako hobby), po roce 2000 začali chodit studenti, kteří nanejvýš vytvořili nějaké webové stránky. V životopisech se místo BASICu a assembleru objevoval spíš Word a Excel, místo spartánských osmibitů přišla vybavená PC…

Příčina se ukázala prostá: v 90. letech nastupovaly na univerzitu ročníky, které vyrůstaly s domácími počítači – právě s těmi Spectry a BBC a Commodory. Když jste takový počítač zapnuli, objevila se úvodní hláška a vy jste mohli začít programovat, nebo nahrávat hru. A i ti největší hráči čas od času zkusili aspoň nějaké “ahoj, světe” a “výpočet objemu krychle”. Jiní se zase věnovali hardwaru – připojovali různé tiskárny a světelná pera a další periferie.

S příchodem PC AT do domácností takovéhle kutilství postupně ustalo. Po zapnutí PC na vás nečíhal programovací jazyk, ale operační systém, v němž jste spouštěli programy; programování jste museli cíleně vyhledávat, abyste se k němu dostali. Z majitelů počítačů se stávali uživatelé, orientovaní na práci s programy.

Na jednu stranu to pomohlo rozvoji oboru do podoby, jakou má teď. S počítačem pracuje většina populace, ale jen málokdo tuší, co se děje uvnitř a jak se programuje. To je v pořádku. Díky tomu vnímáme počítače jako normální pracovní nástroje a ne jako mystérium. Problém to je ale u mladých uchazečů o studium IT.

Proto výše zmínění učitelé založili nadaci a oznámili jasný cíl: Vytvořit velmi levný “holý” počítač, který by trošku připomínal onu pionýrskou dobu 80. let, dobu, kdy bylo možné si hrát nejen na počítači, ale i s počítačem. Výsledek jejich snažení už je pár let na světě a jmenuje se Raspberry Pi – malý počítač, vlastně jen deska se součástkami, kterou připojíte k televizi nebo monitoru, připojíte k ní klávesnici, máte i síťové rozhraní pro internet – a zbytek je na vás! Raspberry může být cokoli, ale musíte se o to sami přičinit, tedy nejčastěji něco připojit, nastavit, rozchodit nebo naprogramovat.

Proč tu píšu o Raspberry Pi? Protože jsem v posledních letech slyšel mnoho stesků na to, jak “ti mladí” neumí pracovat s technikou, jak na školy chodí stále horší materiál, studentů z technických oborů ubývá, a za to můžou, jak jinak, počítačové hry a Facebook. Ona je to napůl pravda – studentů opravdu ubývá a jejich předškolní průprava je stále horší, ale zbytek jsou vzdechy starců, co se v každé generaci opakují už od pradávna. Ale když se potkávám se studenty a ukazuju jim Raspberry nebo Arduino, jsou nadšení, sami vymýšlejí pokusy a zapojení, takže je vidět, že je to baví. Co do zvídavosti rozhodně za předchozími generacemi nezaostávají. Jen mají jiné podněty. Jaké? No, to záleží do jisté míry na nás.

Jsem dalek toho, abych říkal, že stačí dát žákům do rukou Raspberry a do deseti let máme zemi plnou inženýrů, to rozhodně ne, a ani bych to téhle zemi nepřál. Ale možná by podobný osvícený krok, jako udělala Británie v 80. letech, pomohl i u nás. Není potřeba, aby všichni žáci programovali, ale bylo by fajn, aby si mohli vyzkoušet práci s technikou. Aby se jí přestali bát, aby se ji naučili používat a ovládat.

Třeba se dočkáme i toho, že populární póza “antitechnického člověka”, co technice nerozumí a rozumět nechce, začne vzbuzovat nikoli obdiv, ale soucit.

Líbilo se? Chcete víc článků? Staňte se Patronem!