Jak Neználek ve Slunečním městě

jsem si dnes připadal při cestě vlakem. Výjimečně jsem jel za světla a prohlížel jsem si krajinu.

Všimli jste si toho, kolik vyrůstá slunečních elektráren?

Pět jsem jich napočítal. Šestá se stavěla v polích za Dynínem. Inu, bodejť – vždyť na těch polích se jenom pěstovalo nějaký to jídlo, musí se to orat, starat se o to, sklízet to, a navíc je nejisté, že o to někdo bude stát… Tak proč tam nepostavit pračku na peníze?! Komu by se nelíbilo postavit levný čínský panel na pole a mít zajištěný odbyt a vysokou výkupní cenu na svou komoditu na „trhu“?

(Ne, nezlobte se na mne, solární elektrárny v ČR nejsou „obnovitelné zdroje energie“, ale obyčejná přípojka na veřejné peníze – ehm, tedy naše.)

Mimochodem, dneska jsem četl Respekt, onu modlu přátel kritické novinařiny, a zůstal jsem paf z kuriozní formulace: „Česko se rozhodlo žádný zdroj čisté energie neomezovat, stanovit garantované ceny a nechat trh s OZE, aby se přirozeně rozvíjel.Jsem jediný, koho ta kombinace „garantované ceny“ a „přirozeného rozvoje trhu“ zarazila?

(Ostatně v Respektu jsem našel takových perel víc – to víte, cesta vlakem je poměrně monotónní, to člověk ocení každou zábavu.)