Dobíhám…

Dobíhám…

Tuhle něco, támhle něco, a najednou toho je docela hodně. Naštěstí stíhám myslet i na radostné věci.

Tak třeba včera jsem jel do Brna na první de facto veřejný workshop Arduino 101. Jak říkal Štěpán (Bechynský): „Je to první workshop, až přijdete za dva roky, tak už bude vyladěný k dokonalosti!“ Ale bylo to fajn, lidi příjemní, měli jsme plno, dokonce se v ryze pánské společnosti objevily i tři slečny, takže je vidět, že elektronika není jen pro kluky.  Jen to bylo v Brně, takže jsem vstával v pět, posnídal kafe, dojel do Brna, workshopoval, k večeru už mi začalo být spavo, tak jsem povečeřel kafe a energydrink, dojel jsem domů, spolknul prášky na spaní a nespal. Hotová Marilyn Monroe…

Do toho píšu tu a támhle, v týdnu jsem kývnul dalším dvěma médiím, že pro ně něco sesmolím, Štěpán (Horn) mě furt poňouká, abych začal místo psaní točit videa na youtube, do toho „knížka“ a spousta dalších aktivit, tyjo, až se sám sobě divím.

Ale důležité je odpočívat.

A abych vás trošku motivoval k odpočinkovému tématu, tak odbočíme. O mé zálibě ve whisky jste tu už četli. To je fajn volnočasová aktivita (a to bych rád podtrhl, protože whisky se nepije kvůli opití, ale na chuť, podobně jako se čokoláda nejí kvůli energii a cukru, ale pro chuť), jenže moje žena ji se mnou nesdílí. Abych byl konkrétní a přesný: Šklebí se na to jako pes na sojový párek!

Jenže jsme jeli jednou do Maďarska, a stalo se to tak, že po cestě byly Boršice. A tak jsem napsal pár dní předem Martinu Žufánkovi, jestli bude doma, že bychom se zastavili na zdvořilostní návštěvu, prohlédnout si lihovar a tak. Martin doma byl, a tak jsme se v domluvený den stavili. Byl sice leden, takže se nic nepálilo, ale opojná vůně lihu a bylinek se šířila sklepením… Zkrátka příjemné. Přivezli jsme Martinovi lahvičku takové divné anýzovky z Azorů, ve které je větvička s krystaly cukru, a dostali jsme lahvičku OhMyGinu. Martin je po právu hrdý na svůj absinth, jenže ten mi nejede; nemám rád pendrekovou chuť. A protože si rád nechám poradit od odborníků, tak říkám Martinovi: Jak to pít? Totiž ten gin.

Prej že nejlepší je gin s tonicem! Jo, občas jsem to pil, a bylo to takový prostě nějaký pití… Neurazí, ale ani nenadchne. Martin se smál a povídal: Gin s normální teplotou, tonic vychlazený, kvalitní suroviny a správný poměr!

Z čehož je snad nejdůležitější to pravidlo o surovinách. Totiž, takový tonic v dvoulitrové PET láhvi z hypersuper spolehlivě zabije sebelepšího džina. Dostali jsme čtyři různé tonicy s tím, že si máme vyzkoušet a vybrat, co nám bude chutnat nejvíc, no a vzali jsme rovnou láhev.

Dojeli jsme do Maďarska do hotelu, vychladili první tonic, namíchali v doporučeném poměru 5 cl ginu, 15 cl toniku – a bylo! Tohle bylo to pití, co je příjemné, osvěžující, se spoustou chutí, vůní, zkrátka lahůdka. Třetí den došly tonicy, tak jsme zkusili právě ten Schweppes – a věřte mi: nechcete to! Je to fakt velký rozdíl…

A tak se stalo, že co čtyři měsíce objednáváme u Martina kombo: OMG a dvacet lahviček Fever Tree Tonic. (Ten nám chutná nejvíc; Fentiman’s i Thomas Henry nejsou špatné, ale nám sednul Fever Tree). A když byla speciální edice OMFG 2015 (s kadidlem), koupili jsme rovnou dvě láhve a po večerech porovnávali…

Na zdraví!