A tak si tady bojujeme…

Dvě myšlenky, co mě v poslední době zaujaly.

První byla v nějakém rozhovoru, kdy zpovídaný o komsi prohlásil: „On pořád jen bojuje, s člověkem, který je takto nastaven, se nedá dohodnout“.

Krásně vystihl můj pocit z celé společnosti v ČR.

Paštunové a podobné kmeny, pro které je boj součástí každodenní reality, umí bojovat. K umění boje patří i to, že člověk pozná, kdy je čas na boj a kdy je čas zasednout a jednat.

My už bojovat nemusíme, takže to ani neumíme, ale o to ochotněji to provozujeme. A nemám na mysli jen profláknuté floskule jako je „boj o zrno“ – vojenská terminologie vstoupila nejen do sportovních zpráv (které připomínají soft verzi zpráv z fronty), ale i do politiky, kultury, ekonomiky a do soužití vůbec. Furt se někde o něco a s někým „bojuje“.

Ne, není to „jen terminologie“. Tahle terminologie je výrazem (a zároveň posilovačem) určitého nastavení mysli.

Jsme tu nastaveni na „boj“. Snad už nikdo jen tak obyčejně nesoutěží, všichni „bojují“.

A ten zásadní rozdíl? Soutěž je hra s nenulovým součtem. V boji jeden vyhraje, druhý je poražen.

Bojujeme, a neumíme to. Kdybychom to uměli, tak teď sedíme, jednáme a soutěžíme, protože víme, že boj není sranda a klidu je třeba si vážit.

Druhá myšlenka byla na konto diskusí o „ztrátě soukromí“. (Dan Dočekal říká: „Jaká ztráta soukromí? Co o sobě nechci říct, to o sobě neřeknu!“)

Kdekdo hovoří o „ztrátě soukromí“ (někteří i proti tomu bojují, že…) Ale ono to dost možná není soukromí, co je ohrožené. V éře sociálních sítí proniká soukromí čím dál víc do veřejného prostoru. Informace, které dřív lidé považovali za soukromé (tedy „nikomu do nich nic není“) dnes bezostyšně cpou světu pod nos; vstupují s nimi do veřejného prostoru.

„Své podivnosti si už nenecháváme pro sebe, ale křičíme je do světa.“

Ohrožený je právě veřejný prostor. Ohrožené je místo, do něhož jsme vstupovali, obrazně řečeno, „s kloboukem na hlavě“ – prostor, kde jsme nosili „veřejnou masku“, kam jsme netahali své soukromí a kde jsme se stýkali s ostatními lidmi. Ten prostor byl pro nás bezpečný; bylo to místo, v němž se dalo pohybovat, aniž byste někoho obtěžovali a aniž byste byli obtěžováni.

Ze společného prostoru, z této „společenské dohody o neútočení a neobtěžování“, ukrajují sociální sítě (a nejen ty) stále víc a víc, a prostor zaplňují sdíleným soukromím.

Slovy Karla Schwarzenberga: Jsem z toho jen omezeně nadšený…