Věstník misantropizace

která si můžete vetknout za klobouk, aneb Čo si predstavujete pod takým slovom MIKROBLOG, Kefalín?

Upozornění: Tento článek je o Twitteru. Pokud máte potřebu sdělit, že VY nechápete k čemu to je, použijte prosím instantní komentář a odejděte. Děkuji.

Mám rád vykladače myšlenek a spisovače nepsaných pravidel. Několik let jsem se srdečně smál lidem, kteří vyprávěli o tom, co je to vlastně blog a jak blogovat. (Ne, Marku Prokope, tohle není nic proti tobě!) Například blogová teoretička Denisa K. věděla zcela přesně, jak má blog vypadat, co na něm má být, dokázala ocitovat zahraniční autority, které definovaly pojem blogu, a hlavně dokázala svůj názor na Jediné Správné Blogování patřičně vyfutrovat ("Já jsem vědkyně" a "Já to vím ze zahraničních pramenů", kupříkladu). Bohužel, svět oplácí nevděkem, lidé na teorii kašlali a začali si blogovat zcela nevědecky, živelně a bez ohledu na závěry blogoteoretických zkoumáků, kteří zapomněli, kde je jejich místo (popisovat realitu) a místo toho měli ambice realitu formovat.

A teď tu máme, milí zlatí, mikroblogy, a s nimi stejný problém. Totiž živelnost a rozdílnost představ. Stejně jako mi kdosi před lety vyčinil, že "na titulní stránce blogu MUSÍ být celé příspěvky chronologicky, jinak to není blog!", tak se dnes dozvídáme, že "Twitter není chat" a ten, kdo vede na Twitteru dialog, je fuj ošklivý. Například se takto rozepsal Marek Lutonský.

Marek píše, že si mne odfollowoval (ano, to je řešení, které doporučuju nespokojeným), protože jsem vedl po Twitteru dialog s Pixym a jemu to přišlo taknějak jako nevhodné. Twitter není messenger.

Není.

Ulice není debatní klub, a přesto tam mohu vést dialog.

Vlak není hospoda, a přece si v něm člověk může skvěle pokecat.

Názorová rubrika v novinách není kavárna, a přesto může vzniknout mezi dvěma lidmi výměna názorů přes několik čísel.

Vnímám Twitter, a napsal jsem to i do diskuse k Markovu článku, jako sui generis Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí. Může zareagovat na něco, co řekl někdo jiný. Může z toho vzniknout diskuse... Ale stále je vše založeno na principu: Poslouchám co chci a říkám co chci.

Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.

Na Twitteru zkrátka budou někteří soutěžit o počty followerů, jiní přepisovat své PR zprávy do 140 znaků, někteří povedou úzkostlivé monology, další se nebudou bát pustit do výměny názorů... A pořád to bude Twitter.

Technické možnosti jsou dané. To, jak je lidé využijí, je na nich.

Zamyslete se nad tím, než budete říkat, co je dobré a co špatné twitterování...

---

Na závěr povinný disclaimer: Nemám nic proti Markovi Lutonskému a toto je má polemika s jeho článkem, nikoli s jeho osobou. Nehledejte v tom prosím nic osobního. Sakra, fakt už jsme tak zdegenerovaní, že takovéhle disclaimery musím psát?