Věstník misantropizace

Trošku obecnější přípodotek k tématu mazání obsahu či démonům SEO - něco málo ze světa společenských dilemat.

 Kdysi jsem sepsal sérii článků o jednom modelu ze světa teorie her - pamětníci si jistě vybaví Komunity a vězení, Útěk z vězení a Vězení se mění.

Vězňovo dilema popisuje rozhodovací procesy a hovoří o tom, jak se lidé rozhodují v situacích, když nemají dostatečné množství informací k rozhodování a když celkový výsledek závisí i na rozhodnutí jiných lidí (na něž nemají vliv a nevědí jaké bude). Tedy situace, které je většina z nás vystavena dnes a denně (ti šťastnější obden).

Když jsem články psal, měl jsem zcela jasnou představu o tom, jak lze aplikovat poučky z Vězeňského dilema ve světě internetu a webu. A platí to i pro další dvě dilemata, která jsou tématem tohoto článku.

V první řadě to je Dilema veřejného statku. Veřejným statkem je v tomto modelu cokoli, co může užívat každý bez ohledu na to, zda nějak přispěl k existenci či potřebnosti - například televizní či rozhlasové vysílání. Každý může tento veřejný statek užívat, aniž by přispěl na jeho provoz, a svým užíváním nijak nezmenší jeho dostupnost či prospěšnost ostatním.

Z čistě individuálního pohledu je ekonomicky racionální chování následující: Neplatit nic a užívat. Nejde jen o to, že člověk ušetří; vyhne se i nepříjemnému pocitu, že je trouba, který platí, zatímco ostatní parazitují. Problém je však prostý: Pokud se tak začnou chovat všichni, nebo alespoň výrazná část, tak statek zanikne.

V současném státním zřízení člověk nalezne mnoho věcí, které jsou považovány za veřejný statek, od důchodového systému přes silnice až po veřejnoprávní rozhlasové vysílání. Stát se ale rozhodl, že dilema zruší, a to tím, že zákonem uloží povinnost přispět. Takže si jako trouba, na němž ostatní parazitují, připadá každý daňový poplatník.

Doplňkovým problémem k dilematu veřejného statku je Tragédie obecní pastviny. Představte si jakýkoli společný omezený zdroj: Les, louku, pastvinu nebo třeba obecní studnu, k němuž má volný přístup skupina lidí. Na rozdíl od obecního statku v předchozím příkladu zde znamená zisk jednoho člena skupiny ztrátu pro ostatní.

Představte si vesnici, kde obec vlastní jednu společnou pastvinu a občané chovají krávy. Individuálně racionální chování je dostat na pastvinu co nejvíc svých krav a maximalizovat tak svůj užitek. Pokud se tak zachovají všichni, tak ale pastvina zanikne, všem bude způsobena škoda a obyvatelé zchudnou.

(Pravé orgie pro sociology nastanou ve chvíli, kdy bude třeba studnu vyčistit, pastvinu osít, les uklidit... Najednou se ukáže, že společný zdroj vlastně skoro nikdo nevyužívá.)

Tragédii máme, otázka je, jak se jí vyhnout. V reálu a v malých společenstvích nebývá tragédie až tak viditelná, protože se lidé trošku znají, a vždy se mezi nimi najdou krom chamtivců i takoví, kteří začnou "nezištně trestat nepoctivce" - vzpomeňte například na - leckdy velmi rozhodný - odpor fronty lidí proti předbíhačům. Ovšem po čase se z nezištných trestačů stane pořádková služba, která si pro sebe určí přednostní právo přístupu ke zdroji, a jsme tam kde jsme byli...

Jinou cestou je např. vypsání pořadníků - kdo , kolik, jak často smí... Třeba že každý soused smí vyhnat jeden den jednu krávu na pastvu. Nojo, ale co ten, co má krav pět? Jeho krávy budou čtyři dny hladovět? Pořadník je prvním krokem k dirigistickému dobru, které často vede k pokusům o spravedlivé rozdělení. Tedy že tomu sousedovi, co má pět krav, čtyři sebereme, a tím bude spravedlnost nastolena.

Na první pohled je vidět, že tragédie obecní pastviny je přesně ten model, na němž pohořely (a pohoří) veškeré levicové ideje o společném majetku.

Řešení podobných dilemat jsou v zásadě trojího druhu: Motivační, strategická a strukturální. Motivační řešení pracují s "morálním apelem", vyzývají k šetření, střídmosti, nesobeckosti, ženy a děti dopředu, mladší uvbolněte místa starším apod.

Strategická řešení navrhují co dělat když... a jak se zachovat, když... a jestli přijde támhleten dvakrát, tak já teda taky přijdu dvakrát...

Strukturální řešení fungují tak, že dilema ruší. Buď tím, že zintenzivní komunikaci účastníků a nutí je k dohodě, nebo tím, že veřejný statek převedou na jinou formu.

Zajímavý je pohled na řešení Tragédie obecní pastviny dle politických směrů: Levicové myšlenkové proudy hlásají, že je třeba omezit svou spotřebu, a tím buď dovolit zdroji, aby se rychleji obnovil, nebo přesunout řešení problému na budoucí generace. Ti, kdo mají zkušenosti s levicovou praxí vědí, že "dobrovolné snížení potřeby" je na tom stejně jako výše zmíněný veřejný statek:  Člověk, který se chová individuálně racionálně, svou spotřebu snižovat nebude. Nastoupí proto stát, který snížení spotřeby nařídí. A protože stát není nic jiného než konkrétní lidé, kteří se rovněž chovají racionálně, tak si dokáží svou spotřebu nesnížit. Racionální chování je v takovém případě jasné: Snažit se přisát na stát, být jeho součástí a své omezení spotřeby tak alespoň trochu zmírnit. (Bystřejší jistě poznali...)

Pravice naopak hlásá, že veřejný statek, který má svého majitele, je z principu z dilematu, který by vedl k Tragédii obecní pastviny, vyjmut, a proto opravdovým strukturálním řešením sociálních dilemat v oblasti veřejných statků je jejich privatizace s přesně danými pravomocemi a zodpovědností. Otřesným příkladem za všechny budiž "společné vlastnictví" - myslím, že nejen v teorii, ale i v praxi bylo dostatečně prokázáno, že konkrétní vlastník se o majetek stará vždy líp než vlastník nekonkrétní - stát nebo "my všichni".  "Společné vlastnictví" téměř vždy vede k Tragédii, kdy je každý přesvědčen, že má právo užívat, ale povinnost spravovat mají ti ostatní.

Materiál: Koukolík, Drtilová: Základy stupidologie, citace na BListech
Základy stupidologie - materiál na Medicina.cz
Proč vlastnit velryby, slony i vzduch - Science World
Madagaskarské lesy vrací zpět lepší management a soukromé vlastnictví - OSEL.cz
Nezištné trestání - Akademon