Věstník misantropizace

Slova se mají vážit, nikoli počítat. A když jsem četl dnešní článek Petra Koubského, uvědomil jsem si, že jsem neuspěl. Je to smutné poznání, ale takový je život.

Petr Koubský píše: "...občas se člověk chce definovat. To je v pořádku, ale má se to dělat mlčky. Činem, ne slovem. Naletěl jsem Dentovu tvrzení, že je zapotřebí jednoznačných odpovědí. To je pravda, ale k tomu musí také být otázky, které takovému zadání vyhovují. Ty jeho takové nebyly."

A mně je v tu chvíli jasné, že jsem neuspěl. Nepodařilo se mi dostatečně jasně zdůraznit záměr a cíl, ačkoli jsem ho v článku popsal. Ještě jsem to nazval "Aby bylo jasno"...

Bohužel, jasno nebylo. Lidé se, jak vidím, chytli jen otázek a odpovědí a celou tu omáčku nad tím buď nečetli, nepochopili nebo ignorovali.

Proto chci zopakovat znovu totéž: Na tyto otázky nejsou jednoznačné odpovědi. Já to vím a nic jiného jsem netvrdil a netvrdím. Svět není černobílý. Jenže vysvětlujte něco takového jednoduššímu člověku... Ten chce vědět, jestli volíš Losnu nebo Mažňáka.

KOCOUR: (K RIMMEROVI) Co to je?
RIMMER: Je to trhlina v časoprostorovém kontinuu.
KOCOUR: (K LISTEROVI) Co to je?
LISTER: Ve stázi přestává plynout čas, takže se vracíme zpátky. Pokaždý, když je v ní nějaká škvíra, tak se uchová všechno to, kam unikla, a to je tady.
KOCOUR: (K RIMMEROVI) Co to je?
RIMMER: Ea, singularita, je to bod, ve kterém normální zákony prostoru ani času nefungují.
KOCOUR: (K LISTEROVI) Co to je?
LISTER: Dveře do minulosti.
KOCOUR: Jo, kouzelné dveře! Proč to neřeknete rovnou?

Někteří lidé nechtějí slyšet nic o mnohosti vesmírů, nic o nejednoznačnosti, chtějí jednoduché a jasné odpovědi. Nechtějí slyšet o časoprostorových smyčkách a singularitách, chtějí slyšet "kouzelné dveře". Nechtějí slyšet to, že ekonomika je provázaný organismus, který má složitá pravidla, chtějí slyšet "dáme vám příspěvky". Nechtějí slyšet na to, že svět je složitý. Nechtějí poslouchat, jak zašmodrchané jsou vztahy mezi Izraelem a Araby, chtějí jednoduchý slogan. Jakmile člověk řekne "No, ale..." nebo "To nelze jednoznačně říct" nebo "Spíš X, ale...", tak je ortodoxními fanoušky zahrnut mezi "ty z druhého břehu" (nebo mezi "ty z našeho břehu").

Připadá mi, jako by byly mezi lidmi vykopány příkopy (právě těmito "otázkami") a jako by se lidé vyžívali ne v tom, aby se je snažili zahrabat, ale jako by jim dělalo dobře na sebe přes takové díry pokřikovat, čím ostřejší slova, tím líp.
V lidech, zdá se mi, začíná převažovat černobílé vidění - "my nebo oni", tertiam non datur. Viz současná politika: Jako by nešlo o to se dohodnout a vyjednat kompromis, ale spíš o to rozmetat vše, co udělali "ti druzí". Opozice (z libovolné strany) není partner, ale "nepřítel", kterého je potřeba "zahladit". Slovník politický začíná připomínat rozkazy hlavního štábu za války.
Jako by se "Gaussovo normální rozložení" proměnilo ve svou vlastní inverzi, kdy je u středu skoro prázdno a všichni se mačkají na okrajích. Takové "Gaussovo nenormální rozložení". Patologický obrázek "snahy někam patřit".
A právě pro ty, co požadují "jednoznačné odpovědi", jsem "jednoznačné odpovědi" napsal. Pokud k vám na stránky chodí sto lidí, nesetkáte se s nimi. Ale od určitého kritického množství lidí k vám začnou chodit individua, u nichž ani tu elementární logiku nemůžete očekávat. A právě pro ně jsou určené instantní jednoduché odpovědi na složité životní otázky. Jednoduché odpovědi pro jednoduché lidi.

Je mi opravdu líto, že z celého článku zbylo v myslích lidí jen to, že dávám jednoduché odpovědi. Mrzí mne to o to víc, že se Petr Koubský dnes stydí za to, že se mnou nechal "nachytat". A pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl.

Není to příjemné a vidím, že budu muset být příště mnohem opatrnější, doslovnější a "vysvětlowacz". Škoda...