Věstník misantropizace

Část pátá: Zvířena - internet v poušti - duny - ještě víc zvířat - zase k moři

Ráno jsme cestou na snídani potkali u plotu (zevnitř) "springbok", což je česky antilopa skákavá. Taková barevnější srnka :), s hezkým pruhem na boku... Tahle byla ochočená, nebo aspoň se tak tvářila, takže jsme ji vyfotili, netušíce že podobných potkáme ještě spousty, a to už za pár hodin.

Po snídani (bufet s cereáliemi, salámem, máslem, džžemem, vajíčkama a slaninou, kdyby to někoho zajímalo...) nás čekalo něco přes sto kilometrů do městečka Sesriem. Tedy, ono to bylo spíš takové volné sdružení pěti budov s benzínovou pumpou poblíž křižovatky. U benzínky měli, světe div se, funkční internet, takže jsem poslal předchozí sepsané články, vyřídil pár pozdravů a jeli jsme se podívat na kaňon. Od kaňonu jsme se vrátili a po asfaltové cestě (na ruce úleva, ale pro řidiče najednou nuda - rád jsem přenechal své místo manželce, aby byla změna) mezi dunami jeli padesát kilometrů k Sossusvlei. Tam jsme zastavili a dál pokračovala jen manželka - já jsem při představě hodinového pochodu přes písečné duny (prý nejvyšší volně naváté duny na světě) při čtyřiceti stupních do místa, zvaného Deadvlei (pokud vám to připomíná Death Valley, jste na správné stopě) oželel zážitek a rozhodl se zůstat v klimatizovaném autě.

Manželka se vrátila celá rozjařená - divoce gestikulovala a koulela očima. Pak mi došlo, že má jen vyschlo v hrdle. Po pár doušcích popadla dech a řeč a velmi plasticky mi vylíčila své putování údolím smrti, zkroucené suché stromy, plahočení pískem, solnou krustu na dně údolí... Já mezitím jedním okem sledoval hodiny, protože brána parku zavírá při západu slunce, a druhým okem jsem pozoroval silnici, po níž se promenádovali springbokové a oryxové. Doma jsem si zjistil, že springbok je antilopa skákavá - což nám tady jedna i předvedla, když začala vysokými, trošku komickými skoky s nataženýma nohama skákat od silnice. Oryxům jsme říkali "oryxové", ale po čase nás, při pohledu na jejich krásné rovné rohy, napadlo, jestli to nebudou nějací přímorožci - a ejhle, byli to oni. Nedaleko od silnice se pásli pštrosi (ano, byl tam pštros i s pštrosicí a o kus dál byla i malá pštrosáčata).

K bráně jsme se přiřítili před západem slunce, skončila asfaltka a jeli jsme zas co to dá po prašné cestě na Solitaire - několik kilometrů před ním jsme měli zajištěný nocleh v Namib Desert Lodge. I tady, kousek pod obratníkem Kozoroha, se stmívá zpropadeně rychle, takže najednou byla tma jak v pytli a my jeli po nezpevněné silnici a vyhýbali se zvěři, přilákané našimi světly. Bylo to asi 80 kilometrů, ale stály za to!

Odbočím na chvíli k ubytování: Většinou jsme měli nocleh zajištěný v nějakých "lodžích", kde za přijatelný peníz dostanete večeři a snídani a spíte v takových chatkách či bungalovech. Lodge byly udělané většinou jako sada bungalovů v jakési oáze, k níž jste museli z hlavní silnice od brány jet ještě několik kilometrů...

Druhý den jsme pokračovali na Solitaire (obydlená křižovatka) a dalších 230 kilometrů po C14 opět na břeh Atlantiku, do Walvis Bay a Swakopmundu. Jeli jsme pustou a prašnou krajinou, bez zeleně, jen holé skály, žlutá tráva, fata morgana...