Věstník misantropizace

Veselá půlka června... Jak jsem ochořel, nejel na Alexandrovce (a tím pádem mě netrefilo) a ztratil se v kanceláři.

Lístek na Alexandrovce jsem měl koupený drahně měsíců. Už před dovolenou ležel na stole. Ale bohužel...

V úterý jsem jel služebně do Plzně. Vstal jsem v ukrutnou hodinu a s kolegy jsme vyrazili. Na zpáteční cestě mě začalo jemně škrábat v krku.

Ve středu jsem začal regulerně posmrkávat. Odpoledne jsem dal výpověď.

Ve čtvrtek jsem chrchlal a došel k doktorovi. V žádném případě doma nemůžu zůstat, to by vypadalo divně!

V pátek ráno jsem si vzal první ze tří tablet rychlého antibiotika. Ve dvě jsem šel domů, do postele, srkat čaj a potit se.

V sobotu ráno jsem si vzal druhou tabletu. Kolem poledne se přiblížila moje poslední hodinka: Sípal jsem, chraptěl, smrkal, kýchal... a oznámil jsem manželce, že na Alexandrovce pravděpodobně nepojedu, ať si sežene někoho, kdo s ní pojede. Do toho udělal počítač u postele PFIT! - a bylo po ptákách.

Přemontoval jsem starý motherboard, starý disk a starou grafiku do nové škatule a v pauzách mezi krátkými horečnatými schrupnutími jsem nainstaloval znovu celý systém.

V neděli jsem si vzal poslední tabletu. Probudil jsem se v poledne a zjistil jsem, že mám nos čistý, žádná rýma se nekoná, v krku mě neškrábe a jediné, co je problém, jsou bolavé svaly. Inu což, poležel jsem si ještě jeden den...

Dneska ráno jsem vstal, nikoli snad jako úplný jura, ale řekněme - ze 70% zdráv. A pak že to nejde!

---

Manželka se vydala na Alexandrovce do Jihlavy, vyzbrojena fotoaparátem a doprovázena kamarádkou. Dojely do Jihlavy (už za JiHradcem se pohádaly s navigací, protože kamarádka pravila, že TO TAM ZNÁ, a že je ta navigace vede blbě), našly zimní stadion (manželka: "hnusná socialistická stavba"), našly místo k parkování a protože měly čas, šly na kafe. Bohužel si, poměrů neznajíce, vybrali kavárnu s liknavou obsluhou a hnusným kafem.

Když přišly na stadion ("úplně dementně značený vchody!"), tak zjistily, že mají sedadla 24 a 25, ale řada končí sedadlem 24. Ještě se ptaly lidí okolo, jestli třeba nejsou v jiném sektoru, a zjistily, že i ostatní řeší stejný problém. Zkrátka řada má jen 24 míst, ale pořadatelé vesele prodávali i místo 25. Pořadatelé slíbili nápravu, ale nějak stále nevěděli co a jak, až udeřila sedmá. Úderem sedmé dirigent mávl taktovkou - a pořadatel se rozčílil, co má co dirigent začínat koncert, když ON ještě nemá posazený lidi!

Nakonec si tedy manželka sedla tam, kde jí neoslňovalo zapadající slunce a prý i něco viděla. Mimo jiné i to, jak se lidé v prvních řadách (cena: 2000 Kč a výš) uprostřed písničky zvedli a šli si pro pití...

Koncert prý byl jinak dobrý ("Když spustili, tak člověku naskočila husí kůže!"), ale nevyrovnaný ("Nejhorší byla Pilarka...")

No a po cestě domů je stavěli policajti. Kdepak, já tu manželku nemůžu pouštět samotnou... :)

---

Šel jsem se podívat na svou novou kancelář. Vypadá úplně stejně jako stará kancelář, kde jsem dělal loni. Až na některé detaily.

---

Včera jsem si ještě pročítal nějaké knížky, a našel jsem si Čapkovo "Jak se co dělá". Hezká je ta pasáž, kde popisuje, jak vzniká novinář: To jsou prý původně úplně normální lidé, doktoři, sportovci, úředníci, technici, zkrátka obyčejní lidé,kteří kdysi napsali něco do novin, noviny jim to otiskly, a šéfredaktor řekl: "Napište zas někdy něco..." A tak se ze slušných lidí stanou (podle Čapka) novináři.

I jsem se zasmál... :)