Věstník misantropizace

Když se hovoří o české povaze, tak často padají slova jako "malost", "závist" či "nepřejícnost". Ale kdybych měl vybrat jednu vlastnost, která mě na českém prostředí štve nejvíc, tak by to vyhrála "prostřednost".

Být prostřední je, poněkud absurdně, považováno za ctnost. Těmi prostředními, ovšemže. Ti vzadu jsou objektem pohrdání, maximálně mají nárok na soucit. Ti vpředu jsou haněni za to, že opovrhují ctností být uprostřed. Kdo je prostřední, kdo jde s proudem, kdo se neodlišuje a je "jako my", tak je správný a hodný, "rozumný" a taknějak náš.

Když se sejde pět zcela rovnoprávných Čechů kvůli nějakému společnému zájmu, není v tom problém. Problém nastane ve chvíli, kdy mezi sebou vyberou prvního (mluvčího, vedoucího či tak něco). V tu chvíli automaticky vznikne opozice čtyř proti "tomu nahoře" - i když před pěti minutami byl ještě "jeden z nich". Teď už není, teď je to "tamten", co je nahoře, co už není prostřední... co si o sobě najednou moc myslí.

To je vůbec věta vět, kvintesence národní tragédie... Každý z nás už "s mateřským mlékem" nasával ducha prostřednosti, který mu říkal, že být spokojený sám se sebou je neslušné. Můžeme se sebeuspokojení oddávat v soukromí své mysli, ale veřejně říct: "Jsem dobrý!", to je snad ještě horší než se na veřejnosti obnažovat. (Na druhou stranu každý prostřední je v kruhu svých nejbližších mistrem světa v lecčems... hlavně pak v tom, co nikdy nedělal a u čeho nehrozí riziko, že by to někdy dělat musel.)

Když jsem byl dítě a ptal jsem se, proč nemůžu o sobě říct, že jsem v něčem šikovný, tak jsem se dozvěděl, že by to prý ode mne nebylo hezké. Že by z toho byly ostatní děti smutné, že neumí to co já, a že by mě neměly rády. Dokonale absurdní - bohužel realita je opravdu taková. A ještě horší... Učili nás, abychom na sebe nebyli hrdí, abychom své zásluhy bagatelizovali, abychom své schopnosti umenšovali a abychom na sebe nebyli pyšní. Abychom si o sobě moc nemysleli.

Energii, kterou by prostřední mohli věnovat tomu, aby na sobě pracovali a uměli svoje schopnosti prezentovat, místo toho věnují na oltář kolektivního ducha prostřednosti. Sledují, kdo je jejich, prostřední, a kdo vyčnívá. Pokud vyčnívá náhodou, tak ho prostřední něžně upozorní. Pokud ale vyčnívat chce, tak je pro prostřední nebezpečný, a je potřeba mu to dát sežrat.
Hlavně aby si o sobě moc nemyslel!

"Myslet si o sobě" je zlo! Ctnost je být prostřední, nebo se alespoň prostředně tvářit, a aktivně se podílet na dehonestaci těch, co si o sobě moc myslí, co jsou na sebe hrdí. Protože každá hrdost na sebe sama, na svoje schopnosti či na svoji práci je v českých zemích považována za přehnanou. A přehnaná hrdost či přehnané sebevědomí je zváno pýchou, a pýcha je hřích - a už pohádky nás učí, že pýcha je trestána...

- Stejně to za nic nestojí...
- Stejně to už dávno udělali jiní...
- Stejně jsou jiní v tomhle lepší...
- Nevím proč kvůli tomu děláš takový povyk...
- Myslíš si o soběš bůhvíco nejsi...
- A co má bejt?
- Změnil ses, víš to? Sláva ti stoupla do hlavy, a ty jdeš přes mrtvoly. Zapomínáš, žes ještě včera byl jeden z nás.

Byl, byl... ještě včera, chtělo by se zařvat. Ale pak jsem začal něco dělat, zatímco vy jste dál seděli a hlídali si svou prostřednost!
Na hrdost rozhodně nezajdeme. A hrdostí myslím tu opravdovou hrdost na něco, co jsme dokázali, co jsme udělali, co jsme zvládli. Jediná hrdost, co je tu tolerovaná, je hrdost na to, o co jsme se ani v nejmenším nezasloužili: Hrdost na to, že jsme se někde narodili či hrdost na to, že sportovci ze stejné republiky dosáhli nějakého úspěchu. To dokáže Čechy zvednout a vyhnat do ulic - oslavit cizí úspěch, na kterém se ani v nejmenším nepodíleli! Ale oslavit vlastní úspěch, to je český smrtelný hřích!

Často lidé kritizují kvalitu práce řemeslníků. "Kam upadla stavovská hrdost?" Kam by upadla - byla zašlapána hordama prostředních, pro něž je každá hrdost špatná. Ono ale jedno s druhým souvisí. Když patří k dobrému tónu "nebýt hrdý na vlastní práci", tak se nikdo nemůže divit, že třeba řemeslníci odvádějí práci, na niž hrdí nejen že nejsou, ale ani být nemohou. Proč by dělali práci tak, aby na ni mohli být hrdí, když by je za to okolí ukousalo, že? (A opět: Čest výjimkám). Představte si, že byste pochválili zedníka za dobře udělanou práci, a ten by vám odpověděl: "Jojo, dal jsem si záležet, ta zeď něco vydrží, je rovná, cihly dobře pokladené, na výšku jak když střelí, fakt to byla dobrá práce, to jsem si užil!"

Takového zedníka jsem i viděl. Takovou práci odvedl. A víte, co řekl? "Mnále... vobyčejná zeď. Nic moc..." "Děláte jindy lepší?" - "Ne, dělám takovýhle..." - "No a tahle je špatná?" - "No to zas ne, to je dobrá zeď, to rozhodně špatná není..." a v tu chvíli mu zajiskřily oči a povídal: Helejte, já si totiž udělám takový tohleto, a podle toho jedu, a každou cihlu mám na milimetr přesně od té druhé a na konci mi to sedí tip top, dva milimetry ulítnou nejvejš!" Takže jsem mu zeď zase pochválil, ale on zase něco zamrmlal, že to nestojí za řeč...

A tak jsme raději hrdi na českou krajinu, na české sportovce, na české pivo, na kdeco, čeho se nám dostalo bez vlastního přičinění, jen ne sami na sebe, na svou práci, na své schopnosti, na své úspěchy...
Dlouhodobě vštěpovaná neschopnost být na sebe oprávněně a přiměřeně hrdý vede k extrémům. A tak vidíme lidi, co makají jako šrouby a nakonec říkají "to nestojí za řeč", a na druhé straně šulínky, co jednou podrželi štafle, a hnedle křičí: "Beze mne by to nešlo!" - protože nejsou schopni být na sebe zdravě, přiměřeně hrdí.
Léčba je prostá. Stačí začít sám od sebe, začít si sám sebe, své práce a svých schopností vážit. Zkuste příště, až vám někdo poděkuje za něco, co jste pro něj udělali, neodpovídat českým národním "to nestojí za řeč" nebo "to nic nebylo", ale "rádo se stalo". A když to budeme dělat všichni sto let, bude se tu hned líp dýchat.